Stabat Mater dolorosa je středověká báseň (tzv. sekvence), která pochází ze 13. století, pravděpodobně od Jacopone da Todiho (1230-1306). Báseň popisuje bolest Ježíšovy matky (Panny Marie) nad ztrátou syna. Stala se inspirací pro mnoho uměleckých děl všech žánrů, jmenovitě pro zhudebnění – mezi nejznámější kompozice na toto téma patří Stabat Mater od Palestrina, Pergolesiho, Haydna a Antonína Dvořáka.
Abychom se mohli hlouběji ponořit do významu obrazu truchlící matky, musíme podstoupit menší exkurzi k jednotlivým osobám a symbolice „tragédie ukřižování“. Je docela možné, že zjistíme, že i samotné ukřižování Krista, tak jako prakticky celá Bible, je nutno vidět nejen doslovně (nechci tvrdit, že se nestalo), ale jako alegorie, tedy v kontextu „mytologického“ způsobu vnímání. Neměli bychom zapomenout, že mezi událostí samou (tedy působením Ježíše) a kanonizováním Nového Zákona uplynuly desítky až stovky let. S naším zkoumáním začněme daleko před Kristem – tím, co vlastně vyjadřuje označení „panna“.
Souhvězdí Panny (lat. Virgo) bylo samozřejmě známo již od pravěku. Souhvězdí zvířetníku byla vždy velice důležitá pro určování vhodné doby k zemědělským pracím během roku a s nimi spojeným rituálům. Panna byla od dob Mezopotámie spojována s bohyněmi, které vládly úrodě a sklizni a to ne náhodou. Heliaktický východ souhvězdí připadal v časech tvorby prvních mýtů (kolem 4000 př.n.l) na začátek srpna, tedy na dobu žní. V Mezopotámii se toto souhvězdí nazývalo podle bohyně obilí Šala. Nejjasnější hvězda souhvězdí je Spica, latinsky pro „klas“. Panna je spojována s prakticky všemi bohyněmi úrody a růstu starověku: s Ištar (Akkadie, Babylon), Inannou (Sumer), Isis (Egypt), Kybéle (Řecko, Řím, Malá Asie), s Démétér a Díké (Řecko). Všechny tyto bohyně měly přirozeně daleko k „panně“ ve smyslu „ženy, která ještě nepoznala muže“, abychom se vyjádřili biblicky. Koneckonců představa panny jako pravěké bohyně plodnosti je absurdní. Tělesná láska se před zavedením celibátu skrze křesťanské kněze považovala za naprosto božskou záležitost – a skrze její nezbytnost pro rozmnožování a plodnost byla ve velké úctě nejen u bohyň.
Učiňme tedy první závěr: Panna ve starověku = Bohyně plodnosti, úrody.
Podle evangelií, jmenovitě podle sv. Jana* stály pod křížem tři Marie. Jak víme, všechny dřívější kultury spojovaly Velkou Bohyni s Lunou a jejími třemi fázemi (první srpek, úplněk a poslední, ubývající čtvrť). Čtvrtá, neviditelná fáze symbolizovala fyzickou ne-existenci, tedy onu část životního cyklu, která se počítá od smrti k znovuzrození. Zatímco mužský princip je podroben zrození a smrti (a případnému znovuzrození – viz Fénix, Osiris, Kristus), a je tudíž symbolizován číslem 4 (čtyři evangelisti, Císař – tarotová karta č. 4.), je ženský princip vyjádřen v čísle tři (Císařovna, č. 3) a je nesmrtelný, cyklický (tak jako příroda sama). Velká Bohyně také nese přízvisko „trojjediná“. To vysvětluje, proč se tradičně mluví o třech fázích Luny, které odpovídají třem podobám Bohyně („panna“, matka, stařena). Čtvrtá, neviditelná fáze (nov) je považována v cyklu ženy za období nedotknutelnosti (přírodní ženy menstruují během novoluní), ale nikoliv za smrt.
V řeckém pantheonu bohyň je první podoba Velké Bohyně, „panna“ (záměrně v uvozovkách), představována nezkrotnou vládkyní lesů a divokých zvířat Artemidou a ženou-milenkou Afroditou. Afrodita má dar své panenství coby symbol nezávislosti na muži skrze rituální lázeň obnovovat. Druhá podoba bohyně-matky je u Řeků zastoupena především „domácími“ bohyněmi Hery a Hestie, i když se zde už jedná o dórskému patriarchátu „přizpůsobené“ bohyně. Možná že lepší příklad pro „matku“ je Démétér, bohyně obilných polí s její mateřskou láskou a starostí o její dceru Kóre (později zvanou Persefóné). Bohyně-Stařeny jsou pak především Hekaté (bohyně magie) a Pesefona, vládkyně podsvětí. Je zajímavé, že pod křížem se sešly nejméně dvě podoby Velké Bohyně: svobodná žena (milenka?) Maří Magdaléna** a matka Marie. Třetí, poněkud záhadná Marie Kleofášova by mohla představovat poslední z tváří Bohyně – stařenu.
Postulujme zde náš druhý závěr: Pod křížem, na němž umírá Ježíš, se scházejí tři Marie***, tři podoby jedné bohyně.
Legenda o smrti Krista a jeho zmrtvýchvstání je podle mnoha pramenů pokračování mnoha podobných mýtů o narození, smrti a vzkříšení slunečního boha, boha „spasitele“ – jmenujme zde zavraždění Osirise jeho bratrem Sethem, jeho zázračné oživení skrze sestru a zároveň ženu Isis a následné zrození syna Hóra, boha Slunce, dále „dvakrát zrozeného“ Dionýsa nebo také římský kult boha Mitry. Co ale stojí za těmito všemi legendami, vyprávějícími o rituální smrti muže a jeho „posvěcením“ a výstupem na nebesa? Podle mytologa Ranke-Gravese byl za starých, matriarchálních časů král, kterého si Bohyně/královna vybrala za muže, vždy po půl roce (příp. po roce) vlády rituálně obětován. Touto obětí nejvyššího a nejmocnějšího muže bylo zajištěno pokračování vegetačního cyklu, symbolicky uctěna plodnost královny (srovnej trubci u včel) a také posvěcena úroda a prosperita celé země. V mnoha dochovaných mýtech se tento pra-mýtus ještě dá vysledovat.
Ale nejen to. Svojí smrtí smývá mužská oběť vinu „prvotního hříchu“, totiž lidského, racionálního (tj. mužského) poznání. Toto biblické poznání není nic jiného, než vědomá sebereflexe, oddělení se od zvířecí nevinnosti skrz pochopení sebe sama. Právě o tomto hovoří David Abram ve své knize „Kouzlo smyslů“, když popisuje vynález písma, jenž pisateli umožnil, se na své myšlenky a potažmo na sebe sama dívat „shora“. Teprve skrze písmo jsme na rozdíl od všech dosavadních tvorů začali být schopni reflektovat své (zapsané) myšlenky a vědomě hodnotit a volit i proti našemu biologickému instinktu. Zároveň jsme se tím ovšem vydělili z jednoty s bohem, sami sebe vyhnali z onoho biblického ráje a tím na sebe vzali „vinu“.
Je tedy čas na náš třetí závěr: Ježíš umírá na kříži jako oběť mytologického krále**** v mysteriích Velké Matky.
A na konec – proč musí matka přežít syna? I to je v tomto kontextu jednoduché. Velká Matka vždy přežívá syna-člověka. Právě tak nazývá Ježíš sám sebe. Přežívá ho, protože je nesmrtelná, neboť život dává a bere, zatímco my jsme rodící se a umírající, je nám tedy život dáván a brán. A ačkoliv je pro nás, „syny-člověka“ vždy útěchou, vrátit se do Jejího lůna, abychom z něho, přetaveni v jiné podobě opět vyšli, jsou její slzy na našich „hrdinských“ hrobech výrazem smutku z našeho nepochopení, z osudového nesouladu s Ní, z našeho vzepření se přírodě, z naší „viny“. A protože jejím principem je nekonečná láska (viz význam jména Marie), pochopitelně smrtí syna-člověka trpí, a to i tehdy (nebo dokonce právě tehdy), byla-li to ona, která ho obětovala, případně (a poetičtěji) ho vzala k sobě mezi hvězdy. Právě v tom je velikost Velké Bohyně: „Kde voda zahnívá, tam protrhnu hráze. Ale v lásce je protrhnu.“ Velká Matka je totiž matkou všech; to, že Ježíš tuto symboliku pochopil a v zahradě Getsemanské přijal svůj „pozemský“ osud, je vyjádřeno jeho souhlasem s předčasnou smrtí, přitakáním jeho cesty zpátky do „jejího“ tmavomodrého a hvězdnatého nebe. Král umírá, aby rovnováha byla zachována a vše pokračovalo ve svém nekonečném, božském cyklu.
Pokud si tedy dovolíme udělat čtvrtý, již ryze spekulativní závěr, zde je:
Ježíš se pokoušel navrátit ženě/bohyni místo, které ji náleží. Ukřižován byl především proto, že svým učením a svým životem, speciálně svoji láskou k ženám (Magdaléna), nepřijatelným způsobem narušil patriarchální uspořádání tehdejší židovské společnosti. Jeho ukřižování (kterému se mohl, jak víme, vyhnout) však mělo přesně ten symbolický význam, jenž potvrdil jeho učení o rovnováze mužského a ženského principu (poznání - láska) a zapadl jako kamínek do mozaiky obrazu prastarých, původně matriarchálních ritů. Veškeré stopy po této části jeho učení byly později odstraněny. I pozdější pokusy, tuto část jeho učení znovu oživit, se setkaly s neobyčejně krutou až zběsilou reakcí církve, která se např. projevila v polovině třináctého století zničením Katarů.
------------
*U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Maria Magdalská. ( Jan 19,25)
**Marie Magdaléna (Miriam Magdalská) není jen tématem různých bestsellerů poslední doby (jmenujme zde například „Očekávaná“ Kathleen McGowan). V Bibli samé se nachází několik „mytologicky“ zašifrovaných stop jejího významu pro Ježíše. Ten ji například vyléčil tím, že z ní vyhnal „sedm démonů“ (Lk 8,2, Mk 16,9). Pokud ve smyslu výše zmíněné „čtvrté fáze měsíce“ postulujeme, že oněch sedm démonů bylo sedm dní menstruace, můžeme celou historku o „vyléčení menstruačních potíží“ číst také tak, že s ním otěhotněla. Další záhadná pasáž, která snad představuje přímou zmínku o vztahu Ježíše s Magdalénou, najdeme v pokračování citace z evangelia svatého Jana z předchozí poznámky. Tam (Jan 19,26-27 se dočteme: Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, to je tvůj syn." Potom řekl učedníkovi: "To je tvá matka." Od té chvíle ji ten učedník vzal k sobě. Toto se zdá být velice zajímavý „překlep“ v evangeliu. Ježíš zjevně „nejmilejším učedníkem“ myslel Magdalenu – jeho „druhý nejmilejší“ učedník byl koneckonců právě Jan, v jehož evangeliu tato zmínka stojí. V originále tedy mohlo stát: ... řekl matce: „Ženo, to je tvoje dcera.“ Potom řekl učedníkovi (tj. Magdaleně): „To je tvá matka.“ Od té chvíle ji Magdaléna vzala k sobě. To by dávalo smysl – umírající Ježíš odkazuje svoji matku do péče své ženě. Třetí pasáž o Magdaléně se nachází v apokryfickém Evangeliu podle Filipa: „Moudrost, které říkají ‚neplodná‘, je matkou andělů a družkou ...(nečitelné) Marie Magdaléna. [Pán ji milov]al víc než všechny učedníky a líbal ji na její [ústa] …(nečitelné) často. Zbytek učedníků …(nečitelné) mu řekli: ‚Proč ji miluješ víc než nás všechny?‘ Spasitel odpověděl a řekl jim: ‚Proč vás nemiluji jako ji? Jsou-li slepý s vidoucím ve tmě, neliší se jeden od druhého. Když přijde světlo, vidoucí světlo uvidí, ale slepý zůstane ve tmě.‘“
***„Marie“ je v původním znění Nového zákona (řečtina, koiné) Μαριάμ, z hebrejského Miriam. Význam jména není úplně jasný. Pokud se jméno odvodí ze starověkého Egypta, může to být od slova „myr“ = beloved, milovaná nebo „mr“ = láska, nikoliv tedy jak je v některých pramenech udáváno „Mariam = hořkost, hořký zármutek.
****Podle legendy nechal Pilát na kříž umístit tabulku s nápisem „Ježíš Nazaretský, král židovský“.
Žádné komentáře:
Okomentovat