Začali jsme ve čtvrtek odpoledne hledáním vztahových témat, které námi hýbají. Jsem přesvědčen, že poměrně přesné formulování otázek, které se sebou sice cítěné, ale nevyřčené nosíme, nám může pomoci si jich vůbec všimnout a vyslovit je. Nejen na nějakém workshopu, ale možná dokonce i před partnerem nebo partnerkou. Hledání témat jsme prováděli v menších mužských a ženských skupinkách, takže u následujících výsledků poznamenávám, zdali šlo o „mužskou“ nebo „ženskou“ otázku, i když je jasné, že mnoho z nich jsou aktuální jak pro muže, tak i pro opačné pohlaví:
● Jak milovat bez očekávání? (Otázka mužů)
● Jak rozpoznat své potřeby (a mimo jiné také rozeznat, zdali jde o legitimní potřebu nebo pouze o očekávání) a nebát se, se o ně přihlásit? (Otázka mužů)
● Jak je to s nevěrou ve vztahu a je rozdíl mezi nevěrou muže a ženy? (Otázka žen)
● Do jaké míry je správné, (stále) partnerovi ustupovat? (Také otázka žen)
● Jak uspořádat vztah k matce a jak se tento plete do vztahu k ženě? (Muži)
● Jak umožnit muži, aby už konečně byl muž? (Otázka žen, to „už konečně“ sice nezaznělo, ale já ho tam slyše)
A s tou předchozí souvisí i podobná otázka: Jak zůstat v ženské roli a nepřebírat partnerovi jeho vnitřního „muže“?
● Jak se otevřít muži, aby se toho nelekl a neutekl? (To je jasné, od koho!)
● Jak zajistit nebo dokonce znovu obnovit jiskření v dlouhodobém vztahu? (Muži)
● Jak rozpoznat, že je vztah už ale opravdu u konce, mrtvý, „over“? (Muži!)
A ještě hrstka dalších otázek...
Už několik let zastávám názor, že se jako společnost (alespoň ti lidé, které znám a se kterými i pracuji na seminářích) nacházíme v čase změn a přechodu z jednoho paradigmatu, totiž z toho patriarchálního, do druhého, kterým doufejme nebude opět nějaký matriarchát, ale éra slučování vyhraněných protikladů při současném zachování polarit. Proto nelze dávat na otázky všeobecně platné odpovědi. A to ani na stejné otázky, položené rozličnými lidmi v rozličnou dobu. Uvědomujeme si, že „realita“ je cosi jako štos palačinek, kde každá z nich představuje jistou její úroveň, ve které platí v mnohém odlišné pravdy. Takže, budu-li nyní některé z otázek komentovat (netroufám si říci „odpovídat“), budu to dělat při vědomí neúplnosti a nevýlučnosti a hlavně v toleranci k zcela opačným názorům.
Začněme jednou docela archetypální konstelací na téma konfliktů mezi matkou a manželkou jednoho účastníka. Konstelace nám ukázala pro někoho docela překvapivé řešení: Smrt. Ale netřeba se obávat, nejde o smrt jedné z žen :-). Jde o setkání muže se smrtí a jeho schopnost, naučit se rozlišovat mezi třemi, pro něho nesmírně důležitými ženami, kterými v pořadí objevení se na scéně mužova života jsou Matka, Milenka a Smrt. Přičemž z milenky se, pokud bude mít s mužem děti, stává opět matka (a v tom vězí další problém). Dovolím si citovat sebe sama z právě začaté knihy o potřebě nového mužského mýtu:
Pokud se muž nenaučí rozlišovat mezi těmito třemi ženami (matka, milenka/manželka a smrt), koleduje si o vážné problémy ve vztahu, a to nejen ke své partnerce, ale k ženám všeobecně. Ke všem třem má totiž sice podobný ambivalentní vztah, ale ke každé z nich v detailu jiný: Matku miluje jako syn a má z ní hrůzu, neboť ho, aspoň v raném dětství, ovládá. Milenku miluje sexuálně zabarvenou vášní, má z ní ale hrůzu, neboť ho vysiluje. Smrt ho přitahuje – muž touží po rozpuštění se, po absolutnu či nirváně, má z ní ale hrůzu, neboť ho zároveň zabíjí. Pokud tedy neví, kdo je kdo, bude se mu strach z ovládání a strach z konce plést do partnerství, což ho oslabí natolik, že nebude s to čelit tomu, o co v partnerství a sexu jde – totiž nenechat se vyčerpat.
A opravdu, pokud muž, jehož matka a milenka/manželka se hádají, se bude, ať už střídavě či trvale, stavět na tu či onu stranu, a pokud nebude ve své síle a středu, bude trpět, neboť nebude stát pevně. Budou v něm hlodat výčitky vždy té druhé strany. Teprve muž, který se naučí „vyjíždět na moře“, tj. setkávat se se smrtí, tedy se svojí „třetí ženou“, získá pevnost a nevychýlitelnost, jež mu umožní, rozlišit, která práva náleží jeho manželce a která matce.
Tady uděláme pro dnešek konec (tak jako v Žítkové); na dalších pár otázek se podíváme v druhé části za několik dní.
Hezké dny vám přeje
Jan.
