sobota 15. srpna 2015

Utečenci v nás

Cokoliv se nám děje, je naše projekce toho, co nechceme na nás samých vidět, projekce směrem do okolního světa. Na nás dorážející problémy, nemoci či násilí pak chápeme jako externí, námi nezaviněné, a povětšinou s nimi velice zuřivě bojujeme. Netřeba dodávat, že boj s vlastním stínem je zoufale beznadějný. Pokud toto pochopíme, můžeme se dostat k celostnímu chápání světa, vyrazit cestou vhledu do nevyhnutelné provázanosti toho „dobrého“ s tím, co odsuzujeme a čemu se bráníme. Je to cesta k míru v sobě i vyrovnanosti s okolím.

To, co platí pro jednotlivé lidi, platí samozřejmě také pro celé národy. Před mnoha lety, když jsem se po své re-emigraci do Česka poprvé setkal se zdejší zakořeněnou nenávistí k Romům, jsem napsal – tenkrát ještě pro svůj iDnes blog – článek, ve kterém jsem vyslovil domněnku, že hluboko za odporem Čechů vůči „Cikánům“ je schován náš vlastní pohanský a s přírodou bytostně spjatý díl českého genomu. Koneckonců keltské geny jsou zde, hned po Irsku a Bretani, nejvíce rozšířené. To, co sami potlačujeme, co jsem v civilizačním procesu odvrhli, naši vlastní stínovou stránku pak nejvíce nenávidíme v těch, kteří nám to předvádějí před očima. Pokud bych chtěl být obzvláště jedovatý, tak bych dodal, že nejen že jsou Romové spirituálnější, více spjati s předky, přírodou* a krajinou, ale že se v rozšířeném přesvědčení Čechů o „kradoucích Romech“ odráží náš vlastní, velice uvolněný vztah k cizímu majetku.

Současná anti-uprchlická hysterie (jinak se totiž pozdvižení téměř všech v této malé, proudy uprchlíků opravdu vynechané zemičce nedá nazvat) mě přivádí na obdobnou myšlenku. Totiž, pokud by náš strach z uprchlíků měl cosi skrytého, co je nikoliv v „nich“, ale co se skrývá v nás samých, tak o co se jedná přesně?

Ještě před několika lety jsem si nutné změny, jimiž musí naše od přírody a tedy od naší vlastní pra-podstaty odtržená kultura projít, představoval jako zhroucení některých vnitřních struktur naší civilizace. Všeobecně jsem se přikláněl k názoru, že vývoj se bude ubírat zdražováním důležitých komodit (ropa, energie, zemědělské produkty atd.), na což bude následovat pozvolné chudnutí velké části obyvatelstva, nemožnost (zadlužených) států udržovat pořádek a pro funkci států nezbytné struktury, a stahování se těch, kteří pochopili směr vývoje, do více-méně autarkních komunit.

Dnes si ovšem myslím, že jsem ve svých endo-katastrofických scénářích hrubě podcenil schopnost naší západní kultury, zajišťovat pro sebe (a na úkor jiných kultur) materiální výhody nezbytné k udržení statu quo – stávajícího stavu. Je už jasné, že do anarchie hroutící se státy arabského světa, ale i jiné, mimo-atlantské země, například státy Afriky nebo latinské Ameriky, se nehroutí jaksi směrem k západní demokracii. Svět se nestává homogennějším, demokratičtějším. Je tomu přímo naopak – tyto země se hroutí kvůli tomu, že se jejich silné náboženství** dostává do konfliktu s naočkovanou konzumní „vírou“, kterou do těchto zemí vyvezl právě západ, a kterou zcela mylně nazývá demokratizací. Řeknu-li to jednodušeji – nehroutí se „k nám“, ale „od nás pryč“. O přímém profitu západu z těchto zemí (ropa, levná pracovní síla a odbytiště pro vývoz zbraní), který samozřejmě tamější chaos jen zvětšuje, ani nemluvě.

Výsledkem je to, co právě prožíváme – stále narůstající tsunami uprchlíků, kteří klepou na brány našeho světa a dožadují se vstupu. Mimochodem zcela právem – je to koneckonců právě naše post-koloniální kultura, která je vybudovaná na jejich zdrojích, byť přiznávám, že z větší části za pomoci „našich“ vynálezů. A jsou to naše individuální svobody, jichž se zbytek světa začíná radikálně dovolávat.

Všichni tušíme, že se této vlně nelze ubránit. Naivní a populistická hesla o uzavření hranic, o armádě, patrolující ve hvozdech Šumavy či skandální výroky typu „nikdo vás nezval, jděte domů“ mají na ty, kterým jde o přežití, podobný účinek, jako socialistické plky o družbě se SS na věčné časy na nás, tehdy.

Boj s utečencem je tedy předem prohraný, ledaže bychom chtěli základ naší kultury, tedy humanismus, vyhodit na smetiště dějin. Ale pokud se podíváme na moji vstupní domněnku, totiž že vše „vnější“ je výsledkem vnitřních procesů a projekcí – čeho přesně se bojíme?

Pokud si dovolím být poněkud „nehorázně esoterický“ (a z titulu lektora vědecky neuznávané metody osobního rozvoje si to prostě dovoluji rád), budu tvrdit, že ony „hordy“ uprchlíků představují ten díl nás, který prchá z neřešitelného dilema západního světa. Ono dilema se nazývá (slovy systemických konstelací): Opuštění (nebo také zatracení) rodičů. Jsme jako puberťáci, kteří utíkají z domova. Mimochodem zrovna jako nynější masy utečenců, kteří ve vratkých skořápkách připlouvají na břehy Evropy, doufajíc v zcela nový a úžasný život.

Naši rodiče však nejsou ani Aristoteles, Kristus či Descartes, nejsou to Marie Curie, Karel IV nebo TGM. Je to Velká matka Země, příroda, a na druhém pólu rodičovství ona cítěná spiritualita, která vás přepadne, když se podíváte na nebe plné hvězd. Což už prakticky není možné, pokud si nevyjedete do východoslovenských Karpat nebo na jižní Krétu.

Před mnoha lety, když jsem žil ještě v Německu, jsem spolu s mnoha jinými, podobnými lidmi hledal tyto dva rodiče v dalekých zemích, v Indii, Thajsku, na Sahaře či u pyramid mexického Yucatánu. A ještě stále, i v mých šedesáti, jezdím minimálně jednou za rok na Krétu, kde chodím po horách, plavu v moři a jsem téměř stoprocentně odříznutý od konzumu, reklamy, elektroniky.

Mohu si to, na rozdíl od „vnějších“ utečenců, dovolit. Ale hluboko v mé duši se nachází dobře ukrytá panika, kterou bych mohl nazvat pocitem puberťáka, který sice odešel od svých rodičů, ale nenašel – zcela logicky – žádný dostatečně pevný, nový domov. Nemůže nalézt, neboť to nejde. Po vybudování spousty náhradních domečků se nakonec každý putující musí vrátit tam, odkud odešel, a to i kdyby ho to mělo stát život.

Současní utečenci nám tak přesně zrcadlí naše vlastní dilema. Ztrátu původu, ztrátu toho, kde jsme skutečně doma, kde nemusíme usilovat o růst růstu, o peníze, kariéru, auto nebo ajfouna, kde lze relaxovat, rýpat se v zahrádce, pozorovat klíčící semínka a být sám zakořeněn. Je to ta složka v nás, která ví přesně, co staří Hopi-indiáni mysleli svým proroctvím o šílenosti bílého muže.*** Je to díl naší psýché, která ví, že to, co nás může zachránit, není útěk, ale jeho opak – radikální obrat, návrat. Samozřejmě právě tohoto dílu v nás se bojíme. Neboť ohrožuje naši milou představu o penzi, pivečku a tlačence. A tak se strachy hroutíme, když se v „nich“ setkáváme s něčím, co sami v sobě nechceme spatřit: Ahasvera, „věčného Žida“, který kvůli svému prohřešení se vůči Bohu musí až do konce věků bloudit světem, bez kořenů, bez domova. To nesneseme. Vždyť my jsme tenkrát, vedeni soudruhem Praotcem, našli konečně domov. Ale... na jak dlouho?

Hezké léto přeje
Jan

-------------
*Být spjat s přírodou zdaleka neznamená begónie za okny a čtvrté nejlepší zoo na světě.
**Náboženství nejen že je opium lidstva, ale také to, co nakonec všem neprivilegovaným a znevýhodněným zůstane. A čím hůře, tím lépe se mu daří.
***Proroctví indiánů kmene Hopi: „Teprve až pokácíte poslední strom, až otrávíte poslední řeku, až ulovíte poslední rybu, přijdete na to, že se peníze nedají jíst.“

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Jene, tleskám, skvělý příspěvek...Alena

Surita řekl(a)...

Uz jsem dlouho nebyla na tvem blogu, Jane. A zrovna dneska, kdy cekam cely den na spoj na argentinskem nadrazi, jsem si vzpomnela. A dobre. Diky. Presne.
Ja uz jsem dva roky ve svy treti zemi, Chile. Dostali mne Mapuchove. Kompletne a asi definitivne. Prave to, ten navrat ke korenum, k zemi, k jednoduchosti, k pravosti, autenticite, ke sberu v lese. Pokrok je jim dost fuk, potrebuji hlavne cas, pohodu, mate, starat se o par zvirat, a navstevovat se. A clovek se nemusi starat o organizaci weekendu meditace ci ruznych workshopu, kazda chvile je prilezitosti k dekovani potoku ci lesu nez tam vstoupis, rostline, nez ji utrhnes, vsechno je benedikce - posveceni? K tomu se pripoji vsechny oslavy, orani, seti,vymena seminek, staveni... vse se organizuje s rodinou nebo se sousedy (a samany), vsichni jsme rodina.Plus veliky letni 4denni oslavy (nguillatun) kde se setkaji cele komunity, se starci, s detmi, miminy, vsichni se ucastni, a tahle oslava ti da jasne tvoje misto a smysl v zivote.
Taky casto myslim na cikany, ze maji hodne spolecneho, ta naprosta pritomnost a bezstarostnost, zitrek uz se o sebe (tebe) postara... a ja se porad ucim uvolnovat se, nestarat se zbytecne, vsechno vzdycky dopadne, a dobre, prece staci to posvetit... A fakt to mame v sobe, v krvi, v ADN, a chybi nam to. Ze by ti keltove?

A to volani bylo tak silny ze nemuzu jen prijet na navstevu, cas od casu. ani jsem o tom nepremyslela. Proste me to chce, jsem tu doma. A myslim si, jako ty, ze tady se ukazuje cesta lidstvu. Spokojit se s malem a hlavne dobre zit, v souladu se vsim kolem nas. Oni sami se k tomu teprve vraceji, ale od zacatku mam pocit, ze nejsou daleko od pravekeho sberace a prvniho zemedelce.
A pomalu, polehoucku, se s nimi blizime ke konstelacim a cisteni krve...ta je jeste cerstva a porad tece...
Dekuju ti. Dana /Surita