úterý 12. ledna 2016

Německo, uprchlíci a my

„K moudrému rabínovi přišli dva rozhádaní bratři. Když vylíčil svůj případ první z nich, řekl rabín: „Máš pravdu.“ Když pak přišel na řadu druhý z bratrů a vyložil svoji verzi, dostal i on odpověď: „Máš pravdu.“ „To ale nejde!“ vykřikli oba bratři. „No, to máte pravdu“, na to rabín.1

Občas se mě někdo zeptá nebo mi napíše s prosbou komentáře událostí v Německu. To se děje nyní, po oné silvestrovské noci2, častěji. Žil jsem v Německu dvacet sedm let a mám „je“ jednoduše rád, tak jako mám rád Česko. Před půl rokem jsem se zařekl, že už nebudu komentovat politiku a dění ve světě, neboť jsem si svými „jak-i-tak-i“ a „na druhé straně“ komentáři, podobně jako onen rabín, rozhněval všechny strany. A pravil jsem, že to nemám zapotřebí.

Jenže je sice hezké, zůstat uprostřed vřavy nevychýlený a nevychýlitelný a možná, že je to nejvíc „mužské“. Na druhou stranu (a máme to tady!!) to také může být typické strkání hlavy do písku. Jak víme, tato pštrosí (a někdy i spirituální) strategie se nevyplatí, pokud jsou kolem vás nějací predátoři. Prostě vám pr.el nakonec stejně ukousnou. Takže tímto zase tu hlavu z písku vyndávám.
Začněme u Němců. Jejich největší problém vidím ve stále ještě působící traumatizaci skrze to, co napáchali jejich předkové během éry nacionálního socialismu. Jak víme, pokud je někdo traumatizován, nejedná racionálně, nýbrž je ovlivněn hlubokými pocity, ať už je to strach a úzkost, pocit viny (viz zneužívané děti!) nebo touha po konečném uzdravení (jakýsi opak a zároveň pouze jiná podoba „konečného řešení“3). Možná, že je to pro Evropu blahodárné, protože Německo je velice mocné a v historii bylo často „přirozeně“ rozpínavé, a tak je lepší, když ho jeho vnitřní trauma drží v jakémsi stavu anti-agrese. Němci si svoji politicko-vojenskou mírumilovnost ovšem vynahrazují ekonomickou silou. 

Toto psycho-sociální rozpoložení Německa vedlo a stále vede k tomu, že společenský diskurs je nejen umírněný (českou terminologií „sluníčkový“), ale jde častěji do hloubky, jako každý diskurs, který není veden vášní, ale touhou po porozumění, pochopení a sebezpytování. Němci skrze jmenované trauma tíhnou k neobyčejně silné politické korektnosti. To má své výhody a nevýhody. V českých internetových diskuzích běžné urážky, vzájemné nadávání si a hulvátství se v Německu prakticky nevyskytují. 

Průměrný Němec je také „genderově“ podstatně vyváženější, díky tomu je  v německé politice mnoho silných a inteligentních žen4. Ještě před deseti lety jsem měl pocit, že v téměř každém trochu vzdělanějším Němci je dobře schovaná část, která se „nějak“ stydí, být Němcem. To platí především pro „západní“ Němce; lidé z bývalé NDR odsunuli za pomoci komunistické propagandy vinu za válku úspěšně do tehdejší SRN. Toto tedy vedlo a stále ještě vede k tomu, že Německo má pro všechny, kteří prchají před útlakem, válkou a násilím, otevřenou náruč. Já sám jsem si tohoto jejich pohostinství od mé emigrace 1976 se vděčností užíval. Je to dobré, nebo špatné? Kdo ví.

Problém spočívá v tom, že v současném světě prostě nestačí, „chtít být dobrý“. Bohužel. Německo se nachází ve velice exponované pozici a je samozřejmě součástí mocenských „her“ vlivných skupin lidí, kteří využívají a zneužívají právě onu traumatizaci. Přesně to se stalo, když se (mimochodem „západem“ zaviněnou nestabilitou) daly v Sýrii, Afghánistánu a v severní Africe do pohybu masy zoufalých lidí, kterým jde jednoduše o přežití. Ještě před uprchlickou krizí jsem byl v Egyptě a ačkoliv Egypt5 nepatří (ještě!) k oněm nestabilním zemím, i tam jsem cítil zoufalství těch, kteří nemají z čeho žít. Že se s těmito proudy skutečných uprchlíků vždy sveze nemalé množství „vyžírek“, je zcela jasné. Jenže v Německu by už slovo „vyžírka“ neprošlo. Opět – je to tak dobře nebo ne?

Každopádně se stalo to, co se stalo, a Německo spolu s Maďarskem, Rakouskem, Dánskem a Švédskem zaplavila lavina lidí, kterou si rok před tím nikdo nedovedl představit. Následně na ni nebyl nikdo připraven. Ale zatímco Češi, Slováci, Maďaři či Poláci ohledně své skryté viny netrpí žádným traumatem, spíše naopak – jejich poválečná psýcha má tendenci se stavět na stranu ublížených a tím těch, kdo sami potřebují a vynucují pomoc, u Němců vlna utečenců vyvolala téměř mateřský instinkt. To se velice rychle dozvěděli ti, kdo ještě dleli v Turecku a jiných „nárazníkových“ zemích a vznikla tak fáma, že Německo je „zem zaslíbená“. Turci se přitom nejen že nesnažili tuto lavinu zbrzdit, ale (společně s Ruskem) velice rychle pochopili, že mají skrze uprchlíky v ruce neobyčejně silnou zbraň na prosazování svých zájmů. Turecko chce do EU a zároveň nechce, aby ho Němci kritizovali kvůli masivnímu porušování lidských práv nejen Kurdů a Rusko si mne ruce, neboť v důsledku uprchlické krize najednou Ukrajina a ruská expanzivní politika zmizela z titulků a tím i vědomí veřejnosti.

To, co se stalo na Silvestra v Kolíně (žil jsem tam šest let), se samozřejmě dříve nebo později stát muselo. Nejde ani o mačistickou agresi proti ženám (ta sama o sobě je děsivá), jako o pocit nepostižitelnosti těch, kteří se do země dostali z válečných oblastí a nejsou nikterak registrováni, nemají doklady, pasy atd. Zároveň jsou ve vysoké míře frustrováni, neboť „zemi zaslíbenou“ si představovali jinak. Osobně si myslím, že v této výbušné směsi příčin hraje Islám poměrně malou roli. 

Po Silvestru se Němci probudili do rána s kocovinou. Ale bude ještě nějaký čas trvat, než pochopí, že touha pomáhat je sice hezká, ale pokud jdu zachraňovat topícího se a neumím plavat, pokud chci hořící dům hasit láskou nebo nemocnému, jehož pokousal pes se vzteklinou, dávám (jen) reiki, riskuji nejen jeho, ale i svoji vlastní újmu. To je tragédie, která se rodí z traumatizace. Ta, jak víme, vede mimo jiné k neschopnosti uhlídat si své hranice. Hranice, za které nemohu jít, aniž bych ztratil svoji vlastní integritu.   

A nyní ještě pár slov k debatě o uprchlících u nás. 

Problém Česka je rozpad národa na několik skupin, které spolu přestaly mluvit a jen se častují nálepkami, urážkami a vzájemným radikálním nepochopením. Což není divu, neboť společenský diskurs, tedy onen indiánský „counsil“, kruh, ve kterém má každý právo být slyšen, ve kterém důvěřuji tomu druhému, že to, co říká, říká ze srdce – tento diskurs jsme se nikdy neučili. Protože sám s tímto kruhem různých přesvědčení, názorů či pocitů ve svých seminářích pracuji, vím , jak je to těžké slyšet něco, o čem jsem přesvědčen, že to tak není. Jak je těžké naslouchat někomu, kdo má na věc zcela jiný pohled, než já. Jen tak na okraj – v tomto se mi zdá být Německo o míle před námi.

Internet, Facebook a podobná media nám dnes umožňují, se uzavřít do kruhů, které mé přesvědčení sdílejí, kde se nemusím vystavovat něčemu novému, neznámému, zpočátku i mne ohrožujícímu. Zdá se, že „Česká kotlina“ má tendenci vytvářet mini-kotliny, ve kterých se ta která skupina pohodlně zabydlí ve svém pohledu na svět a začne tvrdit, že jejich pohled je PRAVDOU. Nebo, ještě hůře (tak jako to dělá náš president), že tento pohled je všem společný. To by ale znamenalo, že se vrátíme ke „kmenům“ a tím, jak víme6, ke konfliktům, k vzájemnému podřezávání si krků, k válce.

Události silvestrovské noci v Německu nám nedávají právo křičet „My jsem to věděli“, protože se prostě nestaly u nás. Je to dobře, že tomu tak je, ale nemůže za to žádná naše „chytrost“, ale pouze fakt, že jen minimální počet uprchlíků chce k nám. Máme štěstí – jejich proud se nám doposud vyhýbal. Máme i jiné štěstí, neboť skrze historické události prakticky neznáme komplex viny. Nebo, jako v případu týrání a odsunu mnohých nevinných a ničím se neprovinivších Němců po konci války, si vinu prostě nepřiznáváme. Pokud ale hoří sousedův dům, je divné křičet přes plot, jaké všechny chyby soused udělal. Je lepší se z jeho chyb poučit – a pak mu snad i jít pomoct hasit7

Když jsem se před několika dny vracel z lyžování v Rakousku, na české hranici nás zastavil policista, nahlédl do vozu a když viděl, že nepašujeme uprchlíky a ani my sami nevypadáme arabsky, přívětivě nás odmávl. Přiznám se, že jsem v té chvíli měl jakýsi pocit bezpečí a dokonce i vděčnosti. Někdo hlídá můj (současný) domov. A pak jsem se trochu zastyděl, neboť jsem si uvědomil, že i pan přívětivý policista je součást českého odmítání, prakticky kohokoliv přijmout. Dva protichůdné pocity. Který z nich byl dobrý, který špatný? Pokud dám přednost jednomu z nich a zavrhnu ten druhý, naleznu velice rychle kamarády. Najdu „ten svůj“ kmen, který mě bude podporovat v tom, že mám pravdu. Že my ji máme. Ale zároveň začne boj, nejprve ve mě samém a pak i vně. Boj je určitě prospěšný, když vede k vytříbení, k výsledkům, k pokroku. Pokud ale vede k zabití protivníka, rodí se z něho jen další a další boj. To je moje moudrost na sklonku éry válek a jak doufám na pomalém ale jistém začátku éry „indiánských counsilů“.
----------------
Poznámky:
 1 K tomu dva kontrérní blogy, které nádherně vyjadřují oba bratry v české diskuzi o uprchlících:
První bratr: houska.blog.idnes.cz/c/490774/slunecni-naivita.html
Druhý bratr: martinprochazka.blog.idnes.cz/c/490681/jsem-ten-hajzl-co-je-pro-uprchliky.html

2 Pro ty, kteří nečtou zprávy: Na Silvestra se v Kolíně n. Rýnem a jiných německých městech shromáždily davy mladých opilých mužů, převážně cizinců ze severní Afriky, Sýrie a jiných „utečeneckých“ zemí. Přitom tito muži masivně obtěžovali ženy, osahávali je, došlo ke krádežím a prý i několika znásilnění. Německá média tuto událost dva dny zamlčovala. (Velice zjednodušeně vylíčeno.)    
3 „Konečné řešení“ je nacistický pojem pro vyhlazení židů.
4 Vím, že málokdo ze čtenářů má rád Angelu Merkelovou. Nicméně její schopnost dávat dohromady rozkmotřené a nepřátelské frakce nejen v její „domovské“ straně CDU je pověstná. Kromě ní je v německém parlamentu mnoho výtečných žen. (36% poslankyň oproti 22% v ČR). Na druhou stranu se genderová korektnost a vyváženost nesporně projevuje jakýmsi oslabením dravé mužské energie.
5 V důsledku výpadku turistů (oproti dřívějším rokům je nyní v Egyptě méně než 20% bývalého počtu turistů) přibývá v Egyptě těch, kteří prostě „nemají co do úst“. Další katastrofa na obzoru?
6 Viz mé články a úvahy o přechodu mezi „kmenovou duší“ a „esenciální duší“ například zde: www.youtube.com/watch?v=tNxCo2vOps4 nebo zde: janbily.blogspot.cz/2013/08/tajemstvi-tezkych-rozchodu-kmenova-duse.html
7 Tady mi možná opět anti-uprchlická frakce bude navrhovat, abych tedy „pomohl hasit“ tím, že si buď vezmu do svého bytu pár utečenců, nebo (kdybych byl ženou) že mám jet do Německa a nabízet jim své sexuální služby. (Jak to ostatně píše pan J.X.Doležal). To je přesně ten druh primitivismu a zjednodušování, který mi v českých mediích tak vadí.

2 komentáře:

Jakub Střítezský řekl(a)...

Jak jsi psal Jane, silvestr v Kolíně není až tak o Islámu. Ale hlavně o kultuře a mentalitě těch lidí. To že všude na nádraží byly výkaly, to že jsou jak kobylky, to že jsou nepostižitelní a nemají co ztratit, to že je ve švédsku asi 125 tis mladých muží na 90 ti. mladých žen (přišlo mnoho mladých uprchlíků bez rodičů) což vždy historicky vede k nepokojům, násilnostem a nestabilitě státu... to vše se dneska ve mě spojilo ve vnitřní komentář: ještě že jsme jako češi natolik xenofobní že se tu asi uprchlíkům fakt dařit nebude.
Samozřejmě odmítám rasismus a vadí mi když někdo s větnamcem v obchodě mluví z patra, ale to co se děje je jako nálet kobylek. Máme se tu v naší malé zemi velmi velmi dobře. Málokdo si to uvědomuje, jak se v celosvětovém měřítku máme vlastně skvěle. Prot oje potřeba vycestovat a vidět, jak tvrdý je život v USA či Kanadě, v Indii, vlastně skoro kdekoli. A taky mi trochu chybí dynamika, kterou do života velkoměst typu Londýn, Paříž nebo NY vnáší multikulturalismus, aby ten náš ustálený smrádeček trochu profouknul. Říkal jsem si už před lety že bude fajn až tu bude víc černochů prodávat v obchodech zboží, víc Indů, víc arabů. Ale to co se děje může mít letiné a dost smutné následky. Ten kluk na jehož článek jsi odkazoval je jasně intelektuál, který netuší, k čemu to může dospět. To je jako s tím hadem který moc prosil, aby ho převozník převezl na druhou stranu řeky, a dušoval se, že ho nekousne. Kydž ho nakonec převozník převezl a had ho kousnul, ptal se jej umírající převozník, jak to mohl udělat. On na to: protože jsem had a tohle já dělám.

Aby se po Praze lidi báli chodit večer sami? Aby ženy a dívky hned za setmění byly buď doma nebo v doprovodu mužů? Jsem za bezpečnou obranu Schengenu a jestli se to brzo nestane a letos to nebude 1.1 ale 2.5 mil uprchlíků, je to konec našeho života tak jak jej známe. A mimochodem, pokud tito lidé žijí v komunitách podle svého, snadno se stává, že naopak rasističí jsou oni vůči bílé většině. Prostě blázinec.
Jakub

Anonymní řekl(a)...

Veľmi výstižne napísaný komentár k blogu. Úplne sa stotožňujem s názorom Jakuba Střítezského