čtvrtek 14. července 2016

Útok objímačů

Je léto, okurková sezóna, a tak čas od času vytáhnu ze šuplíku nějaký „hooodně starý“ článek a pobaveně si ho přečtu (v létě čtu zásadně jen své vlastní články, žejo). A tak bych vás nechtěl ochudit o tento skvost, mírně updatovaný, jenž jsem původně napsal před dvanácti lety do nyní už zaniklého „Osudu“. Kéž je mu mediální nebe osudově lehké.

Nastoupil-li člověk ráno do tramvaje, mohl si být až donedávna úplně jistý, že se shledá se známým obrazem. Dopravní prostředek býval bez vyjímky naplněn šedými lidmi, kteří, sedíce nebo visíce v držadlech, jeli patrně do šedého úřadu, šedé školy nebo bezbarvé dílny, každý zavinut do své privátní a trochu našedlé aury. Prostě běžné ráno v Praze. Tato jistota nerušeného nízkonáladového přesunu z domova do místa působení je nyní tatam. A totéž platí pro pracovní sféru. Prozatím neochvějný pilíř každého pracovního poměru v naší vlasti, že totiž práce není zábava a tudíž NEBAVÍ, vrávorá a hrozí zřícením. Kdo nebo co je toho příčinou? Jaro, máj, lásky čas? Zbavení se Britů včetně jejich neodolatelného humoru? Nárůst mezd a DPH? Samá voda. Jsou to objímači. Doposud neznámá sekta lidí se zářivě dobrou náladou a se sklonem k neustálému objímání. Prostě příšerné.

Přitom vše začalo docela nevinně. Moje přítelkyně Jana byla zajišťovat v Karlíně prostory na seminář Ošových meditací. Protože se při těchto meditacích dělá všechno jiné, než klidně sedí a spořádaně čeká, až vám od meditování usnou nohy, potřebovali jsme nějaké „živé“ místo bez přílišné ezoterické vznášenlivosti. Aikido Karlín se k tomu přímo nabízelo. Mladí i starší ročníky obého pohlaví se tam vzájemě a vervou hážou na zem, cvičí chvaty a obchvaty a zasazují si tvrdé rány. Slovo dalo slovo a Jana podepsala pronájem. V již uvolněné atmosféře ji několik Aikido-Junáků pozvalo na drink a při té příležitosti se ptali, co že to vlastně bude za seminář. Jana povídala něco o dynamické meditaci a Ošovi. „Ale vy nepatříte přeci k těm objímačům?“ byla odpověď. „K jakým objímačům?“ „No tady se scházejí takoví ti, co se stále objímají… My se na to občas chodíme dívat skrz to okno.“ Jana zapřela, že by měla kdy co společného s objímači a junáci ji vřele propustili.

Koho aikiďáci nazývali objímači, nebylo těžké dešifrovat. V Aikidu Karlín pořádal delší dobu můj přítel Bhagat Zeilhofer své večery rodinných konstelací. V těchto seminářích se skutečně často objímá. Je to docela přirozené. V systému rodiny (ale i ve všech možných ostatních systémech) se stává, že ona krásná, přímá energie – říkejme jí trochu pateticky láska – přestane v důsledku různých traumat, stresů a zápletek proudit. Že ono napojení se na ostatní, tedy to, co je pro nás, původně sociální tvory žijící ve skupinách, životně důležité, přestane fungovat. Při výletu do zoo se u pavilónu opic stále ještě můžeme přesvědčit, jak aspoň pro naše předky je životně důležité být ve spojení s ostatními. Angličané tomu říkají „to be in touch“ – být v kontaktu, v „doteku“. U opice, kterou izolujeme od ostatních, které vezmeme možnost tělesného kontaktu, se vyvine buď neuroza, nebo tělesně onemocní.

Když se v rodinných konstelacích systém rodiny posléze vrátí do původní rovnováhy, mají jeho členové spontání sklon k tomu, se obejmout. Obyčejně to trvá několik hodin od začátku semináře, než se k tomu mezi sebou odhodlají také muži, ale díky bohu trvají semináře většinou celý víkend, takže i k tomu dojde. Posléze se lidé doobjímají, po semináři se rozjedou do všech koutů republiky a je zase klid. Totiž byl. Až do semináře rodinných konstelací v Brejlově. Zde začali objímači své tažení.

Brejlov je krásné místo přímo nad sázavským jezem u Týnce, obklopené lesem s velikými žulovými kameny a i jinak úžasnou přírodou. Tří a půldenní seminář rodinných konstelací, který jsem o velikonocích védl, byl opravdu intenzívní. Objímalo se o sto šest, uzavírala se přátelství a pekli se špekáčky nad táborovým ohněm. Při jedné příležitosti jsem vyprávěl tu historku s nájmem Aikida Karlín a s dotazem na objímače. To byl ten okamžik, kdy virus objímačství spatřil světlo světa. Dostal tak své jméno, a to co je pojmenovatelné, lze šířit, to dostane formu, tvar a své vnitřní zákony. Hnutí se stává hnutím, až když se pro ně nalezne název. A svět po Brejlovu není už světem před Brejlovem. Již při odjezdu bylo patrné, že objímání přeskočilo rámec „normálně ezoterického“ semináře. Brejlovské objímání mělo něco smyslného a zároveň praktického, něco, co stálo oběma nohama na (tělesné) zemi a hlavou vysoko v jarním (spirituálním) nebi, co dělalo skutečný „fun“, radost, co prostě už nešlo s končícím seminářem opustit. Třicet jedna nakažených objímačů se tak vydalo do světa, částečně za hranice (totiž do Slovenska, kde podle svědectví tamějších žijí lidé, kteří si ještě zachovali větší náklonnost k objímání, než v našich skeptických nížinách). Epidemie se začala šířit.

Od té doby se setkávám v tramvaji, v autobuse, na ulici, dokonce i ve sterilních nákupních multicentrech se stále stejnou situací. Dva lidé, kteří se setkají, se prudce, vřele, srdečně obejmou. Kolem nich začně vibrovat něco jako pohoda, láska a dobrá nálada, vzduch se rozjasní a rozvýská, občas i vysvitne sluníčko. Je také možno vidět od nich se šířící vlnu, trochu jako v Matrixu, když se „realita“ začíná vymykat kontrole Smithů. Dráhy okolojdoucích se lehce zakřivují – jako kdyby byli ovlivňováni polem ne nepodobným gravitačnímu. I jejich koutky se zakřivují a na chvíli to vypadá, jakoby se tito nezůčastnění pasanti pousmívali. Někteří si něco bručí pod fousy, něco, co nezní nespokojeně. V okolí objímačů se dějí neuvěřitelné úkazy – například pustí někdo mladší někoho staršího sednout. Babičky se začínají usmívat. Rozeřvané, všechny ostatní nervující děti (typ „please use condoms“)se uklidní a jsou zticha. Ale nikdo z dotyčných kolemjdoucích a kolempostávajících netuší, že právě teď a právě na ně přeskakuje virus. Virus zákeřný a ohrožující ŽŠJ - životní šedou jistotu. Protože představte si toto: Jednoho dne nastoupíte do tramvaje a tam už budou všichni nakaženi objímačstvím. A vy nebudete mít nikoho, žádného jediného, na kterého budete moci věšet vaší špatnou náladu. Prostě horor.

Váš Jan.

2 komentáře:

Eva Šustr řekl(a)...

Ach, Jane, jak toužím Vás obejmout! Děkuji za skvělý článek
:-)

Iva B. řekl(a)...

Jo, prozáření šedé hmoty. To je přesné. Děkuji :-)