pondělí 24. července 2017

Proč jsem se nestal kandidátem

Nedávno mě kamarádka docela pobavila. Navrhla mi totiž, abych se v nadcházejících volbách ucházel o funkci presidenta ČR, konkrétně tedy abych se přihlásil do hry president21, kde za pomocí matematicky rafinovaného systému Karla Janečka usiluje nyní už 551 kandidátů o nejlepší umístění. Kamarádku jsem hned na začátku musel zklamat – mám totiž pouze německé občanství a nehledě na to, že tím nesplňuji formální podmínky, si nedovedu představit, že by nějaký „správný Čech“ chtěl na Hradě vidět Němce. To už tu totiž jednou bylo. Nicméně mi to nedalo. I zamyslel jsem se nad tím, proč mé odmítnutí bylo tak briskní, a proč bych ani v případě, že bych měl českou občanku, nekandidoval.

Hned na začátku musím něco pro mě důležitého zdůraznit. Jsem přesvědčen, že není jedno, kdo se stane president. Rozmáhající se únavu politikou považuji za nebezpečnou a tvrdím, že politická angažovanost a účast ve volbách je stále ještě důležitá (ne-li čím dál tím víc). Moje presidiální ne-kandidatura tedy nepramení z nějakého odmítání angažovanosti, ale podstatně více ze změny paradigmatu. Ty, kteří mě znají, tuší, kam směřuji – je za tím přechod z kmenové do esenciální duše. Přechod, ve kterém se nacházím já, ale i části celé společnosti.

Jsem přesvědčen, že na rozhraní dvou epoch, na kterém se nacházíme, je dobré, zaměřit pohled spíš dopředu – aniž bychom ovšem ignorovali to, kde se ještě většina našeho okolí nachází. Dlouhá tisíciletí jsme holdovali vůdcům, případně těm velice málo vůdkyním. Společnost byla postavena jako pyramida, která má širokou základnu, ale na jejíž špičce má místo pouze jeden výjimečný kámen. Ať už jsme své slavné vojevůdce, césary, krále, presidenty a podobné „hlavy“ milovali nebo nenáviděli, vždy jsme jim věnovali obrovskou pozornost. Ještě dnes, když se sjedou vůdci Gé dvacítky do Hamburgu, tak kamery bzučí, internetová vedení žhnou a nad hořícími barikádami vesele poletují dlažební kostky. A to kvůli nemastnému neslanému prohlášení absolutně o ničem.

Stále totiž ještě spousta lidí doufá v to, že „někdo dobrý, velký, božský“, ať už se jmenuje Putin, Trump, Babiš, Kaczynsky, Orbán, Erdoğan či úplně jinak „nás“, tedy ty pod ním, může spasit, zachránit nebo alespoň vyvést z krizí a nebezpečí. Ale nejen v politice. I většina velkých korporací a firem ještě věří na spásu leadershipu, tedy vůdcovství, a vydává nemalé částky na to, aby ze svých „jen“ manažerů ony charismatické vůdce udělala. Platí poradcům, koučům a zahraničním guruům, které zve na drahé konference, kde tito samozvaní „již“-lídři vyprávějí, jak se prokousávali šedí obyčejnosti, aby nakonec zářili na nebi úspěchu. A že to může dokázat každý. A v esoterice je to totéž. Požadavek na vedoucího čehokoliv je, že vám řekne, co je správné a jak toho dosáhnout. A když ne osobně, tak alespoň formou webináře.

Jenomže tento způsob myšlení a jednání patří – o tom jsem přesvědčen – k vývojové fázi, kterou nazývám „kmenovou duší“. Ta se vyznačuje silným vnímáním kmene – tedy oné skupiny, jež je vyjádřena slůvkem „my“ a zároveň vymezováním se vůči „jim“, tedy těm, kteří k nám nepatří. V čínské mytologii je toto období nazýváno dobou zápasících říší. Přilehlejší název pro dnešní svět abys pohledal. Jenže po válkách mezi rozličnými kmeny v Číně (ale i jinde) doposud vždy následovala fáze „sjednocení pod osvíceným císařem“. S jeho portrétem se razily mince a mávalo se praporky. Po jisté době se pak každý osvícený císař začal čím dál více lidem jevit jako pablb, načež následovalo další dělení na „my a oni“, nazývané občanská válka. Říše se rozdrobila a vtrhli barbaři. Ti byli vedeni silným a vcelku charismatickým, byť polonahým vůdcem, a vše začalo nanovo.

Můj kamarád, který zvažuje nákup nějaké zbraně proti barbarským hordám tvrdí, že to tak bylo vždy a bude i nadále. Jsme a zůstaneme prostě stádo, které potřebuje ovčáka (prosím nezaměňovat s ovčáčkem) s holí. A pár hlídacích psů. Možná má pravdu. Ale já byl celý život optimistou a nyní, už ke stáru, to nehodlám měnit. Jsem totiž přesvědčen, že tváří v tvář našemu rozmnožení se a zabydlení na Matičce Zemi, konfrontováni s produkty našeho kulturního metabolismu (tím myslím všechny naše toxické odpady, zamoření oceánů plasty, vymírání druhů, mizející včely, změna klimatu, sucha, otrávený vzduch atd.), můžeme přežít jedině tehdy, když se z etapy kmenové duše dostaneme dál. Protože budeme-li spolu stále válčit, jako to dělaly ony rozhádané říše tisíc let před Kristem v Číně, skončíme tak, jak vypadá současný Mosul. Nebo Mars.

Ale abych se vrátil k mé ne-kandidatuře. Moje kamarádka argumentovala, že by bylo dobré, aby lidi z kruhu našich přátel měli někoho, kdo nás (už jsme zase u „my“) reprezentuje. Kdo je prostě ten nebo ta, kterým bychom mohli trochu věřit. A ačkoliv se naprosto nepovažuji za nějaký vzor, na této argumentaci něco je. Začíná být totiž docela nápadné, že speciálně lidé mého okolí, které bych naprosto nehorázně nazval (prosím o prominutí této arogance) lidmi duchovně pokročilejšími, nemají žádné zastoupení v politice a médiích. O tomto problému jsem nedávno psal na jiném místě tohoto blogu*. Občanská angažovanost v demokratické společnosti je totiž podmíněna pocitem zastoupení. Ne nadarmo se našemu druhu demokracie říká „zastupitelská“. Jenže – jak chcete zastupovat ty, kteří právě opouštějí éru kmenové duše? A především – jak být někdo, koho následují ti, jež už nemají potřebu někoho následovat?

A tak, ačkoliv doufám ve zvolení nějakého kandidáta, který bude národ víc spojovat než rozdělovat, myslím si, že naše budoucnost prostě nevězí v žádném presidentovi, i kdyby to měl být naprostý genius. Dokonce se domnívám, že touha stát se presidentem, předsedou vlády, ministrem, lídrem či guruem je prostě hra malých kluků (také se do ní hrnou především muži), které mě osobně už opravdu nebaví. A mám ten pocit, že nebaví ani mnoho těch, kteří jsou mi blízcí. Je to stejná hra, jako když si zbohatlíci pořídí nějaké super-auto a nyní k němu ještě (za deset tisíc) značku BOR EC111. Vždy když projede něco takového kolem mne, vidím, jak z nedovřeného okénka vystupují obláčky ega majitele, které se prostě nevejde dovnitř.

Je tedy jasné, že ze mne kandidát nebude. Je mi líto všech těch, kteří v to doufali a předem děkuji za vaše hypotetické hlasy. Co se mé maličkosti týče, já si mezi stávajícími uchazeči vyberu toho, který bude vypadat jako rozumný člověk a jehož ego či hypertrofované mocenské tužby nebudou národ až tak moc iritovat. Tím je pro mne současný president a spousta dalších kandidátů již předem vyloučena. Toho „mého“ kandidáta (ještě lépe by byla rozumná kandidátka) pak nebudu volit (protože nemůžu), ale prostě mu nebo jí hodlám držet palce. Ale až tak moc mě ona osudová volba nebude zajímat. Protože – pokud máme nějakou budoucnost, tak ne v ovčácích, vůdcích a guruech. Spíš je v nás. V každém z nás a zcela esenciálně. Jak že to stojí nad oponou té "naší" Zlaté kapličky nad Vltavou? Je tam totiž docela rafinovaný návod: „Národ sobě!“



* viz článek "Ne-Strana"

2 komentáře:

Pavla Hýblová řekl(a)...

Tak tak na rod a sobě :-)

Anonymní řekl(a)...

Díky Jane za milé páteční čtení. Miris, Přerov