neděle 5. listopadu 2017

Me too kampaň a krize mužů

Dlouho jsem váhal, jestli se mám zapojit do mnohdy bouřlivě probíhající diskuze kolem současné me-too-kampaně. Jednak si nerad „přihřívám polívčičku“ na aktuálních kontroverzích, jednak znám osobně některé z lidí, kteří jsou probíhající vlnou odhalení buď zasaženi nebo naopak k ní přispívají. Nakonec jsem se rozhodl jít s kůží na trh a napsat tento článek, protože si myslím, že ke kontroverzi mohu přispět nějakým jiným, dalším, možná i trochu „konstelačním“ pohledem.

Celá věc s (pozdním) odhalováním ať už skutečných nebo domnělých sexuálních přehmatů mnoha mužů má dvě strany, dva z mé pozice důležité, byť protichůdné aspekty. Nejprve je tu nepopiratelný fakt, že mnoho (možná dokonce velká většina) žen má zkušenosti se sexuálně mířenou agresí mužů. Začíná to hloupými až oplzlými poznámkami, vtipy, hvízdáním a jednoznačnými gesty na ulici a končí to zneužitím, znásilněním, násilím. Ale například i ona v Česku hojně bagatelizovaná skutečnost, že ženy vydělávají ve stejných pozicích o desítky procent méně než muži patří k tomuto skrytě agresivnímu znevýhodnění.

Pokud jak ženy, tak i muži chtějí skutečné partnerství a nikoliv boj, pokud se chceme potkávat jako bůh a bohyně, jsou všechny tyto jevy nejen zcela „mimo“, ale nutno je také tahat na světlo vědomí a mluvit o nich. O to se snaží mnoho lidí (i když stále jich není dost), a i já se ve svých seminářích na skutečné peer-to-peer-partnerství zaměřuji. Například je pro mne násilí muže na ženě, jakékoliv, od facky nebo i psychického vydírání a útoku počínaje, zcela nepřípustné. Pokud partner není schopen tento svůj přehmat reflektovat a začít sám se sebou něco dělat, jsem pro okamžité ukončení vztahu. Moje zkušenost je, že násilí je vždy známkou slabosti, skryté nedostatečnosti, komplexů – a tady musí „terapie“ agresora začít, a on sám si to musí uvědomit. Asi nepotřebuji dodávat, že to samé platí pro (daleko vzácnější případ), kdy se násilnou stane žena.

Ale doba se mění a ženy si dnes už (řekl bych díky bohu, ale spíš díky Bohyni) nenechají líbit to, co dříve. A propos Bohyně – zažil jsem na mužském semináři, v sobotu, když se dělal táborák a chlapi si povolili jedno nebo i více piv, že se kolem desáté večer kolem ohně začaly dělat „chlapské“ vtipy o ženách. Během deseti minut se zvedl opravdu mrazivě podivný vítr a do čtvrt hodiny začalo pršet a bylo po táboráku. Příští den jsem to mým účastníkům zvědomil a diskuze, která se rozproudila, byla skutečně hluboká. Tolik k té jedné půlce věci.

Druhá stránka me-too-kampaně je také důležitá, i když o mnoho kontroverznější. Jedná se o pozdní, hodně pozdní osočení „mocného muže“, že se stalo něco, pro co se ale krom tvrzení, že se to stalo, těžko shánějí důkazy a ještě hůře se to vyvrací. Je mi z mé praxe samozřejmě znám efekt traumatizace. Pokud někdo někoho zneužije, pokud dojde k hrubým přehmatům, je oběť takového jednání prakticky vždy traumatizována. V tomto stavu je téměř nemožné se jednak bránit, jednak po činu volat policii. Jenže všichni víme o faktu, že naše minulost, to, co přesně se stalo a co jsme v šoku prožili, je zpětně námi samými upravováno. Proto čím větší čas proběhl od události, která je nyní odhalována, tím nejistější je její popis. A současná vlna korektnosti, která přichází především ze Západu (nechci soudit, zdali je přehnaná, myslím však, že je částečně potřebná) se sebou nese jedno velké riziko – že totiž z vaničkou špinavé vody bude vylito i dítě – důvěra mezi ženou a mužem, mezi ženami a muži všeobecně. Právě tuto důvěru však nutně potřebujeme, abychom v budoucnosti překonaly masivní problémy, které se na nás řítí.

Ale pojďme ještě o kousek dál, hlouběji. V současných odhaleních jde téměř vždy o muže v mocenských pozicích. Ať už se jedná o režiséry, herce, producenty, politiky či – terapeuty. Nemluvím samozřejmě o moci ve smyslu agrese, ta se z této diskuze vyřazuje, neboť, jak už jsem říkal, agrese je nepřípustná v jakékoliv podobě. Mluvím o moci, která působí skrze postavení, autoritu, charisma nebo třeba i majetek. Tato moc je téměř vždy pro ženský princip přitažlivá. A miliony let jsem vyrůstali v systému, který dával právě těmto mužům (někdy samozřejmě i ženám) biologickou výhodu a tudíž i velkou atraktivitu pro druhé pohlaví. V terapii je pravidlo, že pro terapeuta (který je jasně v mocenské pozici) je jakýkoliv partnerský či sexuální vztah s klientkou/klientem tabu. Ale dá se to za všech okolností, natrvalo a vždy skutečně dodržet?

Když jsem přišel v roce 2002 do Česka, byly to moje semináře, které mě sem přivedly. Tou dobou jsem tu neměl téměř žádné sociální kontakty a lidi jsem poznával prakticky jen skrz moji práci. Mé první čtyři partnerky (se kterými jsem měl s každou z nich vždy dlouhodobější vztah) jsem původně poznal skrze své semináře a přednášky. A tak jsem se doslechl, že o mně někdo řekl, že nedodržuji terapeutický kodex a „spím s klientkymi“. Já sám jsem se ovšem řídil kodexem, který jsem „zdědil“ od Osha a jeho terapeutů-sannyasinů. Zde platila tříměsíční „karanténa“ – tedy minimálně tuto dobu počkat, než si člověk začal něco s někým, kdo se u něj něčeho zúčastnil. Proč toto píšu? Samozřejmě ne proto, abych omlouval gurua Járu a jiné „muže v mocenském postavení“, kteří využívají své fascinace (ať už skutečné, nebo pouze přechodně na jistý druh žen působící) k přehmatům a sexuálním eskapádám. Píši to proto, neboť dobře vím, že pokud má muž moc, jakoukoliv, stává se atraktivním. Je to nebezpečná atraktivita, která šimrá v podbřišku a která může – později – vést ze strany žen ke zklamání, nenávisti a k touze po odplatě. Toto je také důležité zvědomit a diskutovat.

Současná bouřlivá diskuze na me-too-téma ukazuje, jak se paradigma našeho světa mění. Roky již mluvím o tom, jak ženy získávají sebevědomí a do jisté míry i velikou sílu, která podle mne pramení ze získání přístupu k jejich vnitřním mužským kvalitám (řídit auto nebo i letadlo, vystudovat matfyz, stát se CEO nebo podnikatelkou atd.) a zároveň navrácením se k jejich ženským kvalitám (intuice, empatie, flow, sociální schopnosti, krása atd.). Muži a s nimi celý mužský svět se nyní nacházejí v krizi. Oceány jsou plné našeho odpadu z nesmyslného konzumu a růstu, atomové elektrárny vybuchují (nadto ještě v kolizi s vlnou tsunami, tj. se ženským principem), Mléčnou dráhu a hvězdy už nevidíme v důsledku přezáření (i světlo je mužský princip). Všichni nějak tušíme, že náš svět se musí změnit, nechceme-li „matku“ přírodu poničit tak, že nás vyžene ze svého lůna, vytřepe jako veš z kožichu. Tím se mužský, expanzivní, invazivní princip dostává do defenzívy, ztrácí sílu, je zmatený.

Je docela možné, že lavina obvinění žen vůči mužům je pouze jiný, možná ne příliš smysluplný, ale určitě legitimní projev nespokojenosti s námi chlapy. Vždy jsem na svých seminářích ženám radil, aby se ozvaly, aby nám mužům nenechávaly projít „blbosti“ – pohodlnost, přehmaty, neochotu se zabývat našimi bolístkami a strachy, lenost se sebou něco udělat. Protože jen vaší kritikou se my chlapi dostáváme dál, milé dámy. Pokud se totiž my muži naučíme slyšet* (nejen akusticky, ale i intuicí vnímat) vaše námitky a kritiku, bude to ku prospěchu oběma stranám. My se staneme receptivnějšími (k tomu nemusíme ztrácet své mužství, pouze omezíme naše přes-všechny-námitky-se-prosazující energii, česky řečeno hulvátství) a vy ženy se stanete odvážnějšími, sebevědomějšími, naučíte si hlídat lépe vaše hranice. Potom snad nebude tolik nutné nás muže po měsících či dokonce po letech obviňovat.

Kdysi jsem měl psa, který (jako všichni psy) začal jako štěňátko. Když udělal loužičku, bylo nutné ho hned plácnout po zadku a ne až po hodině. Vím, že se nyní za tento příměr na mne vrhne polovina mužské obce. Ale budiž – nejen tady v Řecku, kde toto píšu, ale po celém světě jsou chlapi trochu jako … hm, štěňata. Pokud z nás chcete mít úžasné vlky, je třeba se ozvat. Doufám, že po zadku nás plácat nemusíte. To pak, láskyplně, klidně můžete přenechat nám.**

--------------------
* Slyšet vaši kritiku, vnímat ji, neznamená vždy také ji uznat a změnit své chování. Někdy je ženská kritika pouze "rýpání" a tu, jak víme od Deidy, musí chlap "vydržet."
** Už vidím poznámky typu: "Tak nakonec nás Jan Bílý chce plácat po zadku!" Tak abych tomu předešel, řeknu s vaším byť tichým srozuměním. Oukej? :D :D :D

9 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Milý Jane, děkuji že ses vyjádřil. Jsem překvapená a zaskočená vlnou, která se valí, hlavně z Ameriky. Věřím, že jsou případy, kdy to bylo skutečně tak jak ženy uvádí, zároveň mne dorazilo, když rezignoval bristký ministr obrany, protože před 20 lety sahl ženě na koleno. Že by se bál, že toho vyplave víc? Jako žena jsem čelila různým poznámkám, případně plácnutí po zadku, v dospělosti jsem za to dávala facku. Jsem normální, potěší mne, když mi muž složí kompliment, pomůže s kabátem, atd, zároveň mne obtěžuje, když někdo komentuje velikost mého poprsí či zadku... nejsem dobytek na trhu a opravdu to není nic příjemného. Když jsem se o tom s muži bavila, pochopila jsem, že na tom většina nevidí nic špatného, je to v mužích zažito tak dlouho (to hodnocení na dobytčím trhu), že to prostě považují za normální. Když jsem jim uvedla příklad, jak by se cítil, kdybych rovnou komentovala jeho rozkrok, nebo mu tam rovnou sahla, byl zaskočený, proč bych to jako dělala... Americké harašení mi vždy přišlo jako extrém a říkala jsem si zlatá Evropa, ale zároveň se přimlouvám za trochu soudnosti. Pánové, jak by vám bylo, kdybyste slyšeli, že někdo takto komentuje vaši pubertální dceru... Jana

Tomas H. řekl(a)...

V nějakém článku jsem četl, že se sexuálním násilím se v průběhu svého života setká až 25 % žen a 6-10 % mužů – oficiální statistiky postihují pouze zlomek skutečného výskytu jevů sexuálního násilí. Pokud vynechám nejbližší rodinu (s tou jsem tyhle záležitosti nikdy neprobíral), z každé ženy, se kterou jsem se setkal, dříve či později vypadlo, že jí nejméně jednou v životě někdo znásilnil. Tak buď se přede mnou zbývajících 75% žen ze zmíněného průzkumu někde schovává, nebo je reálná situace ještě poněkud horší, než se veřejnost domnívá.

Kateřina Kramolišová řekl(a)...

Milý Jane,

díky že reaguješ na toto téma. Jsem vděčná za jakoukoli přemýšlivou reakci od mužů, protože podle mně o to tady jde - abychom se o tom spolu bavili. Já osobně tuto vlnu nevnímám primárně jako kritiku mužů ženami (i když i tento aspekt se tam objevuje). Já to vnímám jako prolomení velkého tabu, které začíná přinášet uvědomění do velmi nevědomé oblasti a tolik chybějící dialog a díky němu snad i porozumění.

Tohle je ta "neviditelná" stránka tématu zneužívání "přírody" o kterém také často mluvíš. Tělo ženy je v naší kultuře, stejně jako tělo země chápáno jako komodita, a proto pro mne není překvapením, že se ženy už od dětství setkávají s tímto přístupem k jejich tělu. Příběhy #meetoo mne nešokovaly, protože díky své dlouhodobé práce se ženami jsem slyšela nespočet takových příběhů. I když mne samozřejmě zasáhly, protože i já se jako žena celý život s tímto přístupem setkávám.

Myslím, že je hodně důležité, aby si sdílení těchto příběhů muži nebrali jako zbraň namířenou proti sobě, ale právě jako ten "hlas pravdy", který konečně vynáší do vědomí to, co bylo dlouho drženo pod pokličkou. To, o čem se ženy neodvažují mluvit, co je však bohužel součástí jejich životů. A pro většinu mužů jsou to příběhy až neuvěřitelné, protože jaksi nežijí ve stejné realitě - mužské tělo jako komodita vnímáno není, i když i muži se někdy (hlavně v dětství) setkávají se sexuálním zneužíváním, ale nejsou takovému chování vystaveni každý den, po celý svůj život. A proto muži a někdy i ženy reagují zpochybňováním a zlehčováním těchto výpovědí. Co však ženy, které sdílely své příběhy, ve velké většině od mužů i od ostatních žen chtějí je, aby je vyslechli, aby je brali vážně. Jde jen o to, aby si všichni - muži i ženy - uvědomili tuto realitu - to je prvním krokem na cestě ke změně.

Většina těchto příběhů vypovídá o osobních prožitcích žen, bez obviňování konkrétních mužů, protože mluví o MNOHA takovýchto zážitcích, se kterými se ženy setkávají po celý svůj život - a pokřikování na ulici opravdu není až takový problém - ale třeba velmi časté nevyžádané ukazování penisů, masturbace na nudapláži, postoj mužů, že "mám právo na sex", protože ... ('ne' znamená 'možná', a když budu dost dlouho naléhat, změní se v 'ano'). Většina žen pokládá komentáře typu "ukaž kozy" od na ulici postávajících náhodných mužů za něco sice nepříjemného, ale jako normální součást života, asi jako mouchy nebo komáry. Většina mužů asi mnohokrát v životě neslyšela od postávajících žen výkřiky jako "ukaž zadek", že? Většina mužů neřeší, kudy půjdou večer z práce domů, ani co si obléknout, aby se nevystavovali riziku sexuálního násilí. Pro ženy je to každodení realitou.

Díky vlně na sociálních sítích a pocitu, že v tom nejsou samy, ženy konečně našly odvahu promluvit o věcech, které si nechávaly dlouho pro sebe. Ale většina z nic nesdílela ty nejhorší zážitky (vím to od konkrétních žen, sama od sebe, i z ankety, kterou dělala Sylvie Lauder na své FB stránce), protože je příliš traumatické o takových zážitcích mluvit a jejich zveřejňování na soc. sítích přináší velmi reálné riziko retraumatizace (stačily mi komentáře, co jsem často četla pod příběhy žen, které se ke zveřejnění odhodlaly).

Píšeš : "Je docela možné, že lavina obvinění žen vůči mužům je pouze jiný, možná ne příliš smysluplný, ale určitě legitimní projev nespokojenosti s námi chlapy. " Já to spíš než jako lavinu "obvinění" vnímám jako lavinu "sdílení zážitků o kterých se nemluví" - ale jako muž bych to asi vnímala jinak. Taky myslím, že to je hlavně projev nespokojenosti s určitým nastavením společnosti, které tady vládne, spíš než postoj k mužům jako takovým. A hlavně, je to otevření bolavého "tabu" tématu a to já osobně vždycky vnímám jako smysluplné.

Takže prosím, muži, vyslechněte nás, věřte nám, mluvte o tom s námi, pojďme společně hledat změnu, protože tak, jak to je to fakt není oukej.

Petr Vlasák řekl(a)...

Je to proces, ktery "zacal" jeste pred Bozenou Nemcovou,,a to uz je nejaky patek...a bude samozrejme pokracovat (vcetne masivniho nastupu robotu a umele inteligence). Co myslite presneji temi 'masivnimi problemy, co se na nas řítí' ?

Jan Bily řekl(a)...

Petr Vlasák: Masivními problémy myslím devastaci planety. A i když v ČR stále převládá názor, že "poručíme větru dešti", "jádro to spraví" nebo "modrá, ne zelená planeta" tak svět okolo nás je v pochopení, že problém není tu a tam hurikán, tu a tam nějaký platick v krajině a pesticidy v jídle, někde dál. O dost. Ve světě, v tom "prvním" ale i v tom "třetím" se začíná chápat, že problém jsme my. Lidi. A že se my musíme změnit.

Ondrej Krása řekl(a)...

Děkuji za text. Mimochodem trochu mi přišel jako alibi, kdyby vás taky někdo nařkl:)

Nicméně mi přijde tato genderově vyhrocená diskuze jako regres, protože to nejsou přece jenom muži, kdo páchají násilí. Ženy dokáží tyranizovat úplně jiným způsobem, myslím, že brutálně zneužívají např. role učitelek, sociálních pracovnic atd...jen sledují jiné (třeba nesexuální) cíle.
Myslím, že diskuze by se měla vést o tom, co člověk člověku páchá, když zneužívá svého silnějšího postavení. Když využívá svůj rank na úkor druhých. Vypíchnutí jednoho vředu neznamená, že se nemoc vyléčí. To že se "chlapy" stáhnou z veřejného ponižování, neřeší to,jak brutálně je třeba šikanovaný nejslabší národ na světě a tím jsou děti. A zde hrají ženy významnou roli. Přitom jde v principu o podobný příběh, ale bohužel bez reflexe...

Anonymní řekl(a)...

Ano, lidské tělo je často bráno jako komodita, v našem veřejném prostoru převažuje to ženské. Kateřina to formulovala pěkně, bere se z přírody a bere se z žen, dětí a je to považováno za normální, protože se to tak dělalo a dělá. Proto je častou reakcí mužů: "...to už ji nemůžu ani plácnout po zadku...? Vyvádí jak blázen..." a já bych za sebe dodala: "Pánové, ne, nemůžete, proč byste měli "cizí" ženu plácat po zadku, jen proto že ho má pěknej?" Zeptejte se té vaši, ani ji to vždy příjemné.

Když se v rozhovoru s muži dostaneme na téma homosexualita, reagují často emotivně, negativně, většinou na základě vzpomínky, zážitku, kdy na ně někdo někde takhle sáhnul... a teď si představte, kolikrát sáhnul někdo na nás, případně nás verbálně "ocenil".

Tyranizování učitelkami, soc. pracovnicemi, doktorkami atd., to je taky bolavé téma a je dobře, že i toto se postupně otevírá. Jan to napsal trefně, to my lidé, se musíme změnit. Jana

Anonymní řekl(a)...

Něco bych k tomu měla - pokud začneme své děti vychovávat nesexisticky, chlapečkům nebudeme bránit hrát si s kočárky a necháme je jako kluky plakat a jako muže nosit růžové košile, aniž bychom se jim za to posmívali, či hůře, odsuzovali je, když opustíme předsudky a stereotypy výchovy, možná se té krize mužů zbavíme a budeme si o něco více rovni. Nevymezujme s čím, s kým a jak si mají děti hrát, jen proto, že jsou holka či kluk! Už v dětství do nich zaséváme povědomí o tom, kým jsou a kým by měli být. Nechme je svobodně se rozhodovat a podporujme je v jakékoli činnosti bez rozdílu pohlaví. O ostatní se postará příroda.

Petra

Anonymní řekl(a)...

Někde v průběhu této diskuse padla poznámka, že ženské tělo je vnímáno jako komodita. A právě v tom je zakopaný pes. Obě pohlaví jsou k tomuto vedena. Jak muži raným odmítáním fyzického kontaktu v dětství, tak ženy postojem "Nejdůležitější je dobře se
vdát". A co hůř, mužský sexuální pud je všeobecně interpretován jako něco, co muže ovládá a nad čím nemá žádnou kontrolu.
Tato polívčička je však přihřívána i ženami, neboť jim umožňuje tuto kontrolu ve skutečnosti uzurpovat a tímto pak muže ovládat. Je to i pochopitelné, protože v průběhu historie jim byla upírána jakákoli moc kromě moci sexuální a tak jim nezbylo než naučit se využívat to málo, co jim společnost poskytla.
Posledním kouskem skládačky je všeobecně rozšiřované přesvědčení, že láska je něco, co je vzácné a pro to nedostatkové. Mužskou přirozeností však je, vnímat lásku skrze fyzický kontakt. Jenže protože ženské tělo je komodita nedostatková, muž se dostává do pozice, kdy je v podstatě nucen, aby naplnil svou potřebu, tu menší, tu větší kousek ženského těla si ukrást. Ať už metaforicky (pískání, oplzlé poznámky, slovní ponižování žen kvůli jejich tělům), tak doslova (od sahání na zadek po vyložené znásilnění).
Krádež totiž není nic jiného než důsledek pociťovaného nedostatku.
Výsledkem pak je, že společnost je plná fyzicky nedomazlených mužů nezodpovědných za projevy své sexuality (která je přece mocnější než oni), kteří se snaží zoufale si ukrást aspoň kousek druhé polarity, která jim byla od dětství upírána. A žen, které jsou odmala trénovány jim to upírat, protože jejich tělo je komodita a jako takové má svou cenu, a každá žena, která se sdílí víc, než je obecně tolerováno, je automaticky označena za štětku.
A dokud se nenaučíme a nebudeme učit své děti, že lásky je všude dostatek, že nemusíme prodávat a kupovat a druhým něco dokazovat, abychom ji dostali, protože láska je dar svobodné vůle a svobodného srdce, že jen my a pouze my zodpovídáme za sebe a za svá těla a nikdo nemá právo nám do toho kecat, dokud tohle vše nepochopíme, tak tento stav bude přetrvávat dál. A žádná metoo kampaň na tom nic nezmění, protože jen klouže po povrchu a nevnímá skutečnost, že problém je systémový, nikoli individuální. A že musíme v první řadě zgruntu přebudovat své pokřivené vnímání lásky a sexuality, abychom se někam pohnuli.

Nikola Schindler