středa 12. září 2018

Osho, Hellinger a Bodhidharma v konstelacích.

Paní: „Vy už ale vůbec neděláte rodinné konstelace!?“
Já: „Ne.“


Což samozřejmě takto není pravda. Rodinné konstelace pořád ještě dělám, občas, především ve svých výcvicích, když ukazuji studentům, že mají začínat takříkajíc od píky. Což samozřejmě znamená, naučit se dobře pracovat s původním rodinným systémem, neboť zde je nezbytné se proklubat třemi haldami problémů a těžkostí, které byly vytvořeny ignorováním těch pra-základních zákonitostí, které řídí každý systém: Příslušností, posloupností a vyrovnaným dáváním a braním. Hellingerovská klasika, patřící do každého basic-kurzu.

Jenomže – koho by to bavilo, vrtat se pořád a stále v nepřijetí rodičů, řešit vyloučení dědečků alkoholiků, zneužití prababiček, neuctění padlých či odmítání pachatelů. Vrhat se po hlavě do traumat, které se najdou v hojné míře v každém systému; nutno jen malinko poodhrnout závoj zapomenutí. S tímto typem „katarzních“ konstelací je to jako s Oshovou dynamičkou: Člověk si zvykne na „emotional release“, na (téměř) každodenní pročištění, na onen dozajista osvobozující pocit, jež se dostaví po projití hlubokou regresí a následným zjištěním, že jsme to všechno přežili. Nic proti tomu. Ale to je právě ten bod zlomu v mé práci.

Minulost je totiž za námi a my ji už nezměníme. Co v konstelacích měníme, je náš obraz o ni, naše hodnocení a onen sebe-devastující pocit, že to, co jsme prožili (případně co nám způsobili ostatní, karma, těžký osud či převzatá zátěž) nám nyní brání v rozletu. Samozřejmě vím, že když v konstelaci rozpoznáme a především zažijeme, že náš táta nás nemiloval nikoliv proto, protože jsme se mu nějak nepovedli, ale protože prožil válku v lágru, a v dalekém Rajchu zůstal kus jeho duše, tak nám to pomůže. To vůbec nechci zpochybňovat. Jenže pak můžeme pokračovat s maminkou, dědečkem, pratetou, polovičním synovcem tátovi třetí sestry a tak dál. Konstelářova peněženka si mne ruce (dá se to tak říci?), neboť klient se pomalu ale jistě stal závislý na katarzi. Tak jako klasická psychoanalýza, i „zkonstelování“ celého systému může trvat desetiletí.

Po mém útěku z normalizačního Československa jsem na několik let zabrousil ke studiu zenu. Pak jsem především skrze pár opravdu blbých učitelů toho sice opět nechal, ale když jsem na konci osmdesátých let přišel k Oshovi, rychle jsem pochopil, že učí především zen. Láskyplně nám každý večer v darshanu (večerní přednášce) vysvětloval, že to podstatné nevězí v těch mnoha slovech, které plynou z jeho ofousených úst, nýbrž v oněch mezerách ticha mezi nimi. Že být tady a teď, se vším, co právě teď jsem, včetně mých nedokonalostí, problémů, mind-fucku a právě i těch „příšerných příbuzných“ je právě to, co mě může probudit. „You can get enlightend even on bicycle on MG-Road“ (přibližně: Osvícení můžeš chytit i v průvanu na Václaváku).

Již roky pozoruji, jak konstelace mění lidi – v první řadě samozřejmě mě samého. Nejprve člověka chytnou a pročistí ony hluboké emoce. Pak přijde fáze, kdy začnete vidět souvislosti, docela všude, což nemusí být vždy příjemné. Je to takový „Kasandřin symptom“ – člověk začne chápat „to zatím“, ale ostatní mu nevěří (mírný stupeň), smějí se mu (střední stupeň), nebo se s ním přímo rozejdou (hard-core). No a nakonec, může-li vůbec nějaký konec být, nahlédne do obýváku, ložnice, pracovny nebo kde se zrovna nacházíš, taková podivná postava, napůl Osho, napůl Hellinger a napůl Bodhidharma a praví: Je to tak, jak to je. A bude, jak bude.

Od této chvíle to prvotní nadšení z rodinných konstelací terapeutického ražení nějak zmizí. Začnete dělat konstelační vylomeniny (pohádky a mýty, globální konstelace, finanční přesvědčení, vnitřní dítě, osobní mýtus), začnete pracovat na různých silných místech s geniem loci, vést konstelační espressa a ristretta, ale především směřuje vaše práce na to výše zmíněné tady a teď. Může se vám sice stát, že uslyšíte nechtěně a nepozorován rozhovor o vás: „U Bílýho si člověk pořádně už nezabrečí“, ale nějak je vám to jedno (i když se pak hned v té příští konstelaci snažíte tam trochu té katarze dostat).

A tak ohlašuji, veřejně a bez pokání, že už rodinné konstelace nedělám, byť připouštím pár výjimek. A přemýšlím, zdali to, co dělám, lze nazvat ještě konstelacemi. Ale ano, jen s jakýmsi přívlastkem. Možná transpersonální konstelace – kdy jde o to, co je zřetelně větší než my. Například o smrt, ale ne tu individuální, ale tu opravdu „velkou“. Cosi jako Pratchettův Smrťák. Příkladem by mohla být druhá konstelace v mém článku „Dvě nevinné konstelace pohádek“*. Možná že by se to mohlo jmenovat zenové konstelace – neboť se v mnohých krásně ukazuje jakýsi konstelační koan, tedy neřešitelná paradoxní hádanka. Například když se v konstelaci jedné velké firmy zjeví jako jediné řešení: Nedělejte nic! Případně to začnu nazývat symbolické konstelace, protože to, co se na „place“ děje, má nespočet symbolických rovin, které se nám rozevírají a nabízejí jako klín bohyně lásky.

A tak jsem zvědavý, zdali to lidi ještě bude bavit. Mě tedy ano, čím dál víc. Protože vidím, jak každého z nás tento způsob vnímání toho, co jsme, našeho světa, oněch úžasných zamotanin, ve kterých se plácáme jako kapr v předvánoční kádi, posouvá k tomu velkému přijetí všeho. Nakonec snad i toho Zemana. Tak ať se daří a noste něco na hlavě. Bude to fičák. Ne – je to fičák.

*Zde na mém blogu

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Tak to už moc šancí nemám!

Za pět let seminářů jsem neměla odvahu se přihlásit na svoji rodinnou konstelaci :-)
... podívat se, ne měnit ...

Ale přeci jen jsem se něco za ty roky naučila - beru to tak, jak to je :-)

Jsem ráda za všechny role, ve kterých jsem mohla být, každá pro mne něco znamenala.

Libušš

Přemysl Chochola řekl(a)...

Mám stejnou zkušenost. Byť více z pozice toho, kdo konstelace absolvoval.
Pomohly mi zásadně. Ale i jsem je včas opustil. Aby nakonec došel k onomu zdánlivě jednoduchému zkoumání - co je to, co mi brání přijmout situaci takovou, jaká je.
Nebo ještě lépe - přijímat to tak.
Ale snadno se to píše, hůře dělá a i vnímám, jak mi jsou v tom nápomocny všechny ty předchozí roky "vnitřní práce" a "uchopování" toho, jak to vše "funguje"
Od konstelací přes vnitřní dítě po různé odpory v nás.
Držím palce do další práce!

Helena Mandová řekl(a)...

Nikdy jsem nebyla na rodinné konstelaci - ani vedenou Vámi, ani kýmkoliv jiným (sourozenec mě neustále láká a já se vnitřně statečně bráním). Nevím, zda mi to má být líto, jisté ale je, že u tohoto článku jsem pochopila, proč jistá Shumavan sdílí některé Vaše postřehy. Přišla mi příjemná změna, že narozdíl od čtení jejich příspěvků, jsem se u toho Vašeho i zasmála (u těch jejich pouze pláču jako blázen). Proč je důležité mít něco na hlavě? Abych mohla smeknout? Přeju pěkný den! H.

Beatrice Radosa řekl(a)...

Já jsem měla štěstí, že lide co mě nejvíce formovali, protoze jsem k nim měla přirozený respekt, tak byli alespoň na urcite úrovni konstelátoři. Moje teta, psychoterapeutka, mimo jiné taky dělala rodinné konstelace, můj strýc, psychiatr a sexuolog a potom moje velké mnozstvi přátel biologů ( můj respekt k biologům zacal uz na stredni, vetšinou jedni z mála učitelů, kteří mi dávali nějaký smysl, to co přednášeli, a jak to přednášeli). Biologové na určité úrovni vždy chápou provazaný systém, kde každý nějak na sebe působí, to se někam vyvíjí a působí i na budoucí generace. Třeba geneticky.A potom moje kamarádka, absolventka vaseho výcviku. Jsem tantrička. A tantra se mi s dobou také naprosto rozšiřuje, její tvar je na jednu stranu více a více flexibilní a přitom zároveň statický, totální, zenovy. Osho je pro me vic a vic velká láska, podle vrstev kam prostupuju, a vždy cítím kdyz v tom místě byl take. Oceňuji jeho neskutečný smysl pro humor. Protože ten je pro mě jedna z nejdůležitejsich věcí. A tak to mám namíchaný. Můj vnitřní svět je Osho, potom jeden týpek, pořád nevím jakej to je, takovej shaman, druid, vážnější ale s nadhledem ... No a potom Cimrman! Ten by se měl vyvážet 😀 ... Jinak děkuji za článek. A vůbec za objevení blogu.