Jednoduchá příhoda: Tři kroky ven

Před několika dny jsem zde na svém blogu publikoval článek nazvaný „Jednoduchá příhoda“. Tento článek vzbudil obrovskou odezvu; na FB měl přes 70 sdílení a já dostal mnoho dotazů. Článek pojednával o tom, jak si vzájemně v partnerství „dáváme“ nejen to pozitivní, ale jak jsme přímo závislí i na oněch negativních pocitech, které si vzájemně „nadělujeme“. Je to tím – psal jsem v článku – že jsme si jako malé děti zvykly na bolest, pokud jsme neměly možnost dosáhnout slasti. Odvolával jsme se na studie, které dokládají, že dítě mezi narozením a ca. sedmi lety nutně potřebuje jakékoliv pocity (později samozřejmě také, ale v této primární fázi se pocity kotví), a když tedy není k mání nějaký pozitivní pocit (například pochvala), přivykne pocitu negativnímu (např. odmítnutí). V průběhu dalšího života pak tento pocit, byť nevědomky, vyhledává.

Po zveřejnění článku se mi několik lidí ptalo, jak z tohoto bludného kruhu závislosti na negativních pocitech ven. Psali, že pouze uvědomit si tento mechanismus jim trvalo třeba i třicet let. Jenže při každé další, nové interakce s partnerem/partnerkou spadají do pocitu ublížení, zlosti, stažení se, smutku či nedostatku lásky znovu a znovu. V tomto krátkém článku bych se tedy chtěl podívat na to, zdali existuje nějaká metoda, jak se zbavit této přitažlivosti bolesti. Připomínám, že je to pouze můj osobní pohled na věc, který je možná ovlivněn tím, že je mi přes šedesát, a tak již na partnerském vztahu nelpím v té míře, jako jsem to dělal dřív. Nicméně doufám, že to, co píši, někomu v hledání onoho „vztahu III. stupně“ – tedy jak hloubky tak i nezávislosti a harmonie – pomůže.

První krok

Nejprve je nutné si do hloubky duše uvědomit, že partnera či partnerku jsme si hledali a našli nejen skrze naše vědomí („to je ale fešák/šťabajzna“), ale že při výběru bylo přítomno v nemalé míře i naše nevědomí. To vybíralo partnera podle podobnosti s tím, co jsme zažili v dětství. Dříve jsem byl přesvědčen, že si partnery vybíráme s nadějí, že nám zaplní přesně onen deficit, který jsme zažili jako malé děti. Například, že si vybereme někoho, kdo se podobá mamince, od které jsme nedostali pozornost, a přitom doufáme, že od této osoby pozornost dostaneme. Že tedy naši partneři mají zaplnit přesně ten deficit, který zůstal například po jednom z rodičů.

Pokud ovšem zvážíme to, co jsem psal výše o možném tíhnutí k negativním pocitům, je také docela možné, že naše podvědomí už při výběru partnera zcela cíleně sahá po tom (nebo po té) , u koho tuší, že se bude chovat podobně – tedy který nám ty pozitivní pocity bude odpírat stejně, jako to dělala naše kritizující matka.

V prvním kroku je třeba si neustále a tak dlouho, až nám to přejde do krve, opakovat, že partner nebo partnerka, se kterým se zrovna hádám, je přesně ten nebo ta, kterého jsme si vybral. Kterého jsem si (byť nevědomky) zvolil právě za účelem nejen splnění si snů, ale i dodání těch negativních pocitů, na které jsem zvyklý . Je to 100% přijetí zodpovědnosti za to, co mám. Není jiné „viny“, než mé vlastní.

Tento krok je sám o sobě již velice namáhavý. Znamená totiž, že v konfliktu s partnerem zanecháme našeho nejoblíbenějšího mechanismu – obviňování někoho jiného. Zároveň se ovšem musíme vyhnout jedné velké pasti, která zde číhá – spadnutí do role oběti: „Ano, jsem to já, který za to může.“ Řečeno slovy samuraje: Vzít odpovědnost za výběr partnera znamená, že zůstaneme na ostří meče a nespadneme ani na stranu osočování druhého („za to můžeš ty!“), ani na stranu sebe-osočování („já jsem špatný“). Prostě a jen: „Já jsem si tě vybral takového, jaký jsi“. A to i tehdy, když nám něco říká „ale tenkrát, když jsme se seznamovali, jsi byl jiný“.

Druhý krok

Teprve když převezmeme za výběr partnera zodpovědnost (a to i do hloubky duše), můžeme přejít ke druhému kroku. I ten stojí docela za to. V okamžiku zranění, hádky, emočního konfliktu a podobných krizových situací je nutné si říci: „Ano, on/ona mi právě nyní dává to, co podvědomě chci. Po čem moje nevědomí touží.“

Proč by tomu tak mělo být? Je to jednoduché – pokud jsme si partnera vybrali takového, jaký je (ne tedy, jaký se jevil našemu vědomí v okamžiku prvotního okouzlení, ale jaký je po celou dobu), je to, co dostáváme (tedy například ten negativní pocit) přesně to, na co je naše hluboké já zvyklé. Co tedy, v jistém smyslu slova, „potřebujeme“. Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom se již dávno rozešli, případně bychom naše jednání upravili do té míry, že bychom to, co opravdu nechceme, v partnerovi nevyvolávali.

Dám příklad: Pokud skrze nějaké partnerovo jednání (či naopak skrze nepřítomnost jistého jednání) stále a stále dostávám pocit, že mě nemiluje, je nutné pochopit, že to s ním NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO. Není to on/ona, který/á mi to „dělá“, jsem to já, kdo to přitahuje, vyvolává, kdo to chce. Pouze si toho nejsem vědom.

Ale co tímto krokem dosáhnu? Tímto veledůležitým krokem odtahuji moji „bojovou pozornost“ od partnera. Přestanu s ním válčit, cítit se skrze něho zraněný, přestanu ho vinit z toho, že „to s ním není k vydržení“. Všimnu si, že ačkoliv tento pocit mám často, vydržel jsem to s ním celých dvacet let. Zvláštní, ne? Tímto druhým krokem se tedy přestaneme zabývat tím druhým a můžeme se v dalším kroku obrátit směrem k nám samým. Protože - jedině tam je řešení.

Třetí krok

Pokud jste dospěli až sem, je třetí krok hračkou. I když je to možná právě ten nejtěžší krok, ale alespoň už neplýtváme naší energií zcela bezvýchodným a nesmyslným směrem – tedy směrem „ven“, ke změně našeho partnera, našeho okolí, k tomu, aby „ostatní konečně něco se sebou udělali“ (znáte to??).

Třetí krok spočívá v tom, zjistit, proč potřebuji právě tento negativní pocit, který od partnera tak často dostávám. Odpověď nikdy neleží v naší přítomnosti, nýbrž je ukrytá v našem dětství. Zde je zřídlo nejen pozitivních pocitů a vlastností – kreativita, hravost, talent pro to či ono – ale zde leží příčina našeho celoživotního vyhledávání zcela specifických negativních pocitů – studu, hněvu, zklamání, pocitu nedostatečnosti, nelásky, nedocenění, odmítnutí, přehlížení a mnoha jiných.

Za naši zpočátku zcela nevědomou touhu po těchto pocitech nikdo nemůže. Nemá nejmenší smysl z toho vinit naše rodiče a – samozřejmě – o to méně naše partnery. Je to podobné, jako s barvou očí – prostě máme hnědé a nikoliv modré oči. Prostě jsme si v jistých oblastech našeho bytí zvykli na negativní pocity a vyhledáváme je, namísto abychom si zvykli na pozitivní pocity. Ty totiž tenkrát nebyly „na trhu“. A tak dodnes vyhledáváme to, na co jsem si zvykli. A vůbec si nevšimneme, že se „trh“ změnil.

Jak pozitivní, tak i ty negativní pocity patří k nám a jen k nám. Život, zrovna tak jako celé univerzum, je složen ze slasti i z bolesti, ze světla i ze tmy, z jin i jang-principu. Tím, že jsme v tomto světě, žijeme v dualitě a preferujeme vždy to jedno a zavrhujeme to druhé. Tvrdíme, že to jedno je to správné a to druhé to špatné. Ale dualita je – snad s výjimkou několika málo osvícených – podstata naší pozemské existence. Takže nezbývá, než ji přijmout takovou, jaká je. Teprve PAK ji lze změnit.

Naši partneři nám někdy dodávají pozitivní pocity a někdy negativní. To samozřejmě neznamená, že se s tím musíme vždy smířit. Ale je obrovský pokrok si uvědomit, že něco v nás to tak chce. To je velký kus cesty k nezávislému a přesto hlubokému partnerství, které nebude vznášet nárok na toho druhého, že by měl uspokojit a naplnit něco, co uspokojit a naplnit nemůže, neboť to nepatří do „teď“, nýbrž to vzniklo „tenkrát“. K partnerství, jež se tak může stát úžasným a především vědomým tancem Šivy a Šakti, boha a bohyně.

---------
A pokud byste o tomto nechtěli jen číst, ale to i zažít, mám pro vás seminář:
Vztahy třetího stupně - víkendový konstelační seminář s Janem Bílým. Informace zde.