„A kvůli tomuhle jsem dvacet let nenáviděl svého tátu???“ (Věta z tak zvaných „ristretto-konstelací“.)
Ristretta dělám už dva roky, dělám je moc rád, vlastně je přímo miluji, ale ... moc lidí je nechápe. Takže zkusím o tomto způsobu mé práce něco napsat.
Funguje to asi takto: Přijdu do firmy. Pozval mě pan ředitel, který kdysi byl na konstelačním semináři, kde si „vyřešil“ manželku a slyšel, že konstelacemi se dá řešit ledacos. Firma je už trochu při letech, takže je v té legrační fázi, které se říká „stagnace na vysoké úrovni“, což ve skutečnosti znamená zbytnění byrokracie, plánování, excelových grafů a ztrátu vitality. Mimochodem – tím se podobá naší západní společnosti.
Konstelace je krátká a ukazuje (ústy zástupce za firmu): „Přestaňte usilovat. Přijměte to a nechte věci plynout“. Z toho je samozřejmě jak pan ředitel, tak i jeho board trochu perplex: „Jak jako přestat? To máme zastavit výrobu?“ Na to odpovídám: „Ne. Zastavit něco je dělání. Ta konstelace chce po vás přestat cokoliv řídit. Především přestat usilovat o řešení. Prostě se tomu vystavte.“
To je ovšem tů mač. Nejen pro ředitele – celý board potřebuje a dožaduje se vysvětlení. Něco uviděli, dokonce bych dal ruku do ohně, že to na ně docela zapůsobilo. Vypadají otřeseně. Ale nepojímají to, co viděli, rozumem. Ne-rozum-í tomu. A tak stojím před dilematem. Buď začnu konstelaci vysvětlovat a tím rozmělním to, co zažili, nebo využiji svého postavení jako „guru“ a shodně s panem Hellingerem pravím: „Ne, o tom nesmíme mluvit. Je to posvátné.“ A rychle zmizím. Zaplaceno mám předem.
„Vystavení se“ je nejen základní pojem fenomenologie, ale i důležitý pilíř religionistiky. A klíč k spirituálnímu růstu, možná dokonce k onomu stavu, který Osho a před ním zenoví mistři a mystici nazývali osvícením. Neboli definitivní ztrátou existenciálního strachu. Neboli nalezením jednoty s Universem. Ale je to těžké. Protože, jak Tomáš Halík píše: „Kdo z nás má odvahu vystavit se Bohu, který ustavičně překračuje představy, které jsme si o něm udělali, a tím nás nutí znovu a znovu přehodnocovat i naše mínění o světě a o sobě samých?“
Problém tkví v tom, že v dobách informace, racionalizace (pochází od „ratio“ = rozum) a digitalizace všeho se už jen velmi těžko umíme něčemu „vystavit“. A jen tak to nechat být. Nesouhlasit ani neodporovat a především nehodnotit to. Ne náhodou je digitální metoda zpracování informací (tedy ano či ne, jednička nebo nula) typický pro mužský princip hodnoty. Buď a nebo – rozhodni se, najdi to jediné správné řešení problému, přitakej, nebo to zavrhni. Promysli si to a pochop to. Ale kde pak zůstane prožití a přijetí? A kde zůstává hravost?
Bert Hellinger kdysi řekl, že jsme-li vystaveni něčemu, co je větší než my, z celého slovníku zbudou jen tři použitelná slova: Prosím, děkuji a ano. Jenže my své problémy příliš milujeme, než abychom je tak rychle „odbyli“. A především jim chceme porozumět. Takže se hodiny, týdny a roky rýpeme v minulosti a milujeme, když nám někdo vysvětlí, proč nás tatínek nemiloval. A proč ho za to nenávidíme. Jenže – přijmeme ho pak jako takového, jakým je? Jako někoho, kdo nám (spolu s mámou) dal život a basta?
V konstelačních ristrettech se učíme to, čemu jsme vystaveni, přijmout. To neznamená s tím souhlasit, nebo nesouhlasit. Jen – nechat to působit. A to je docela mazec. Takový, že jsem se rozhodl, této metodě věnovat celý víkendový seminář. Z jednoduchého důvodu – na posledních takových krátkých konstelacích v pražské Maitrei jsem viděl, jak hluboce mohou zapůsobit. A pouštět lidi po večerním vystavení se do ulic plných přiožralých turistů se mi moc nechtělo. Přeci jen, je to něco, na co nejsme zvyklí. Takže je lepší, když si zvykáme pomalu, když trochu toho vysvětlení dostaneme, a když přitom něco nosíme na hlavě.*
-----------------
*„A nos něco na hlavě!“ pochází od mé maminky a znamená cosi jako „Opatruj se.“
Ps.: Informace o semináři "Konstelační ristretta s Janem" jsou zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat