pátek 21. února 2014

Kořeny násilí

„Zloba, závist, zášť nechť ať pominou“ zpívala Marta Kubišová, když mašírovala vojska Varšavského paktu do srpnového Československa. Od těch dob se málo změnilo, jak vidíme na příkladu Ukrajiny, Sýrie, Egypta, Thajska a Venezuely, abychom jmenovali jen ta právě aktuální ohniska sváru. Ale i v zemích, kde je navenek klid, rostou a polarizují se síly, které bychom mohli nazvat přinejmenším nekompromisní, ne-li nesmířlivé. Čím to je? Je nás na Matce Zemi už tolik, že nás masově zachvacuje ponorková nemoc? Nebo nám opravdu docházejí zdroje a vypukající nepokoje jsou výrazem boje o to málo, co zbývá? Upřímně řečeno, myslím si, že kořeny současného násilí jsou poněkud jinde*. Hledám je – možná že vás to udiví – ve vývoji lidstva. Podívejme se na situaci pod úhlem tří spolupůsobících aspektů, které považuji v současné etapě vývoje za společensky nesmírně důležité, ačkoliv jsou málo (tedy vlastně nejsou vůbec) známé. Jsou to 1. Mnohačetná pravda 2. Přechod z kmenové do individuální duše a 3. Mytologizace společnosti.

1. Mnohačetná pravda
Každému je známo, že žijeme v informačním věku. Méně už nám dochází, že informace jako taková nemá nic společného s pravdou, tedy že se realita, popsaná nějakou informací, v ní (tedy v jejím výkladu) zcela rozpouští. Informace se má k realitě jako slovo k objektu, který označuje, nebo jako mapa ke krajině, kterou putujeme. Informace se dají výtečně manipulovat, respektive každý si z neustálého a nás naprosto zavalujícího toku informací vybírá právě jen ty, které se mu hodí, se kterými souzní. Nastává tedy paradoxní situace: Čím více máme k dispozici informací, tím méně známe pravdu.

To lze pozorovat například na plamenné polemice, kterou vedou dva diskutéři o současném stavu Ukrajiny na FaceBooku: Žádný z nich nemá informace z první ruky (a i kdyby je měl, nic by to na věci nezměnilo), ale pan A je pro Klička, opozici a protestující, paní B pro Janukoviče a „pořádek“ a oba mají dostatek informací, svoje skálopevné přesvědčení podpořit. Oba ví, že jsou v právu. Jejich situace připomíná to, co v konstelacích nazývám mnohačetnou pravdou: Každý člen společného systému (například rodiny) má svoji pravdu, odlišnou od pravd druhých. Otec vidí „věc“ zcela jinak, než syn, matka odlišně od dcery a to, že se takový systém nerozpadne, vděčí všichni zúčastnění pouze „rodinné“ duši, tedy soudržnosti a pocitu sounáležitosti (…„i když se pořád s tátou hádám, přeci jen jsme jedna rodina“).

Pravda celého systému se tedy skládá z mnoha různých dílčích pravd, které nutno uctít jako skutečné pravdy, a to i tehdy, odporují-li například logice či vědeckým poznatkům (víme, že i logika a věda jsou pouze aspekty pravdy, nikoliv pravda jako taková). Z takto uctěných pravd-mozaikových kaménků se pak skládá jakási větší pravda systému (například rodiny), která ale opět bude konkurovat jiným rodinným pravdám. Tak například bude mít romská rodina jinou pravdu než rodina bílá.

2. Přechod od kmenové duše k duši individuální
O konceptu čtyř duší jsem toho již poměrně mnoho napsal (viz například tento úvod zde). Zatímco do rodinné duše, tedy do naší konkrétní rodiny, jsme se narodili a až do smrti v ní zůstaneme (vlastně i po smrti, coby příslušníci a předci našich potomků), je kmenová duše volitelná. Ať už je to politický směr, jenž považujeme za správný, náboženství, které vzýváme, firma, které jsme „věrní“ nebo partner, kterého jsme si vybrali, kmenová duše nás utvrzuje v tom, že naše volba není volbou mezi různými, ekvivalentními nabídkami, ale tou jedinou správnou. Protože je každá kmenová duše ohrožena možným výstupem subjektu ze spolku (to rodinná není – tam biologicky zůstaneme na pořád), vybavuje nás neustále argumenty pro naše setrvávání. V období informačního přehlcení to nebude mít těžké s nacházením patřičných důvodů, proč jedině ona je ta správná.

Kmenové duše jsou příčinou všech válek, třídních a sociálních konfliktů, rvaček mezi znepřátelenými fanoušky a zběsilých soudních pří během rozvodu. Jediná možnost, jak se z eskalace zápasu kmenových duší vymaníme, vězí ve vstupu do další etapy vývoje, do individuální duše. Ta je naší esencí, představuje tedy to, čím skutečně, individuálně a na hluboké úrovni jsme. A právě sem nyní světový vývoj míří. Jenže – ještě tam zdaleka nejsme. Nicméně individuální možnosti, které každý z nás nyní má, jsou pro jakýsi masový vstup do této „moudré“ duše jedinečně příznivé.

Zároveň ale sílí – logicky – protipohyb všech těch, kteří se vstupu do individuální duše bojí. Jako každý přechod je i tento spojen s obětováním toho, co nám v předchozí, kmenové duši bylo nejcennější: Naší skupinové (lze říci také poněkud pejorativně „stádní“) jistoty a všeho toho, co jsem na žebříčku skupinových hodnot a během vzestupu v kariéře skupiny, ke které patříme, dosáhli. Ne náhodou jsou ti, kteří rozdmychávají nenávist a nesmiřitelnost nebo vyzývají k násilí, úspěšní příslušníci „kmenů“ – ať už politických stran a hnutí nebo fundamentalistických a fanatických náboženských či nacionalistických směrů.

3. Mytologizování společnosti
To je vlastně také přirozený vývoj. Po dosažení vrcholu vědeckého racionalismu a poté, co jsme si uvědomili, že logika nemá srdce a nedělá (povětšinou) šťastným, se obracíme od „studeného“ racionalismu k „vřelému“ pocitu. Intuice, víra, láska, inflační výskyt „pavěd“ a esoterních směrů, kruhy v obilí, UFO, Atlantida, minulé životy či nebývalý rozmach všech možných drog od „obyčejné“ marihuany až po „trendovní“ ayahuascu - to vše vypovídá o naší vzrůstající touze po onom „druhém břehu“ reality, po jejím mytologickém aspektu. Lze říci díky bohu (spíš tedy díky bohyni), neboť metafyzika prostě vždy byla, je a bude nedílnou součástí lidské duše a její negování má za následek v historii nikdy nezažitý nárůst duševních onemocnění. Jenže vše má i své stinné stránky.

Velikým nebezpečím opětné mytologizace je v ní obsažená víra. Ta spolu s bodem 1 a 2 nás může přivést na pokraj záhuby typu „všichni proti všem“, především protože každý z nás bude „cítit“ svoji jedinečnou a nezpochybnitelnou mytologickou pravdu a naše příslušná kmenová duše ji bude přiživovat těmi správnými informacemi. „Padnout za pravdu“ (případně zabít za pravdu) se tak rychle může stát akceptovatelným řešením na prahu individuální duše, tedy oné již zmíněné velké nejistoty. Víra v tu „naší“ pravdu se tváří v tvář hrozící existenciální nejistotě nabízí jako bolest tišící a omamující prostředek, který sice nepřináší léčbu, ale přeci jen pocit úlevy.

Antidot víry není, jak by se mohlo zdát, skepse, ale tolerance. Pokud se chceme vyvarovat drastických konfliktů, ještě podstatně horších než jsou ty v úvodu zmíněné, musíme se především naučit tolerovat odchylné (ať už rodinné, kmenové či individuální) pravdy. Nicméně tolerovat cizí pravdy neznamená nemít vlastní pravdu, není to propustka do esoterické mlhy a neurčitosti! Dále bude nutné si uvědomit nutné předpoklady ke vstupu do třetího typu duše, do dospělé moudrosti vlastní esence. Vstupní bránou do individuální duše není jen naše vědomí a uvědomování si souvislostí, ale také již zmíněná oběť – tedy vzdání se pohodlí, které nám umožňuje predátorský přístup ke všemu, co nepatří pod naši kmenovou duši. Tedy například i k přírodě. Oběť totiž neznamená obětovat to, bez čeho se obejdeme, ale to, co je nám drahé. Pochopit nutnost oběti a stát se opět malým vůči přírodě, na které jsme samozřejmě i nadále závislí, je zase možné jen tehdy, přidáme-li k naší racionální polovině existence onu druhou, mytologickou, metafyzickou, intuitivní půlku. Upřímně doufám, že se nám tohle všechno podaří. Nebo spíš – držím nám palce. A někdy se za to i modlím.

Váš Jan.
-----
To neznamená, že bych přehlížel nebo neuznával jiné příčiny mnoha současných konfliktů, ať už tyto leží v post-bipolárním hegemoniálním chaosu (USA - China - Rusko - EU - Islám atd.), v sociální nespravedlnosti, neustále vzrůstajících rozdílech mezi stále bohatšími bohatými a stále chudšími chudými a podobně. Nicméně píši o tom, o čem většina například na FaceBooku o současné situaci na Ukrajině zuřivě polemizujících spoluobčanů mlčí, neboť to zjevně nejsou schopni rozpoznat.

3 komentáře:

terrafina řekl(a)...

Súzniem s myšlienkami tohto článku. Obzvlášť posledný odstavec, o tolerancii - tam vidím ešte obrovský priestor na pokrok, ktorý ako ľudstvo potrebujeme urobiť. Momentálne sa mi to javí tak, že "ak nesúhlasíš s X, tak si určite za Y".Polarizácia spoločnosti dosahuje každý deň nové vrcholy, a nie som optimistická v tom, že naša generácia sa dožije zmeny. Čo samozrejme neznamená, že prestaneme klásť základné kamene.

Lidu řekl(a)...

Teď mě napadla jedna spojitost...
Můžu to chápat tak, že celý koncept čtyř duší je vlastně projevem ženského cyklického principu ve světě? Pokud bych použila tuhle paralelu, mohla bych lépe pojmenovat jednu věc, která mi vrtá hlavou:
Opravdu se svět připravuje na přechod do individuální duše? Já mám spíš pocit, že naše společnost má ještě daleko k přechodu do kmenové duše... a že dnešní všudypřítomná honba za úspěchem není projevem kmenové/mateřské fáze vývoje, ale spíš dětské/panenské. Lidstvo je podle mě někde v pubertě... zkouší, co všechno může dělat s nabytou svobodou, ale rodinu ještě neopustilo; vědomí zodpovědnosti žádné. Nekončí snad téměř každý případ řešený ve Vašich konstelacích u „problémů“ s rodinou?
Mluvím stále o naší „západní“ kultuře... trend směřuje ke snižování porodnosti na úkor budování kariéry. Můžeme tedy mluvit o přechodu do individuální duše (Kouzelnice), když se spíš zdá, že dívky ještě nejsou připravené stát se matkou a muži váhají zodpovědně budovat kmenovou duši?
Myslíte, že má smysl některé z těchto mých „teorií“ dále rozvíjet, nebo jsem na špatné stopě? : )

Richard Pochylý řekl(a)...

Jakoby se tu vytrácela objektivní pravda a směřování k ní. Objektivní pravdu lze pojímat jedině citem - v rovnováze rozumu a citu - tedy v meditaci.
To je také cesta ze zmíněné informační přehlcenosti - dává nám možnost zhodnotit informaci v širším až širokém měřítku, v širších souvislostech.
Pravda systému není pravda ale úroveň pohledu na pravdu. Není to otázka kam mám patřit, ale hledání nejlepší možné cesty daným osudovým děním - pokud možno co nejméně utrpení na cestě k pochopení.

Taky nám přeju ať se nám to všechno podaří - podmínky k tomu máme unikátní.
Individualizace je nutná - pomůže však jen při současném pochopení role individua v širším Celku, při převzetí širší zodpovědnosti.
Jinak to bude stéle stejný sebestředný egoistický taneček utopený v pixelizovaných pravdách esoterické mlhy a neurčitosti.