středa 24. června 2015

Návrat pravého muže.

„Cesta pravého muže“ je český titul knihy amerického „gurua“ mužství Davida Deidy, která se prý výborně prodává. Zlé jazyky ovšem tvrdí, že většina kupujících jsou ženy, které ji pak svému muži podstrčí někam k počítači a když se „horší“ polovička zeptá: „Miláčku, co je tohle?“, žena ledabyle odpoví: „Lásko, to není pro tebe. Tomu bys nerozuměl“, čímž prý zaručeně přivede muže k četbě. Je to s naším mužstvím už opravdu tak zlé, že potřebujeme návody, jak se stát výbornými, pravými či levými muži?

V minulých článcích jsem rozebíral současné vztahy mezi muži a ženami, zcela si vědom, že vztahů je tolik, kolik je párů, a že o nich jen těžko lze mluvit souhrnně. Vzhledem k mé profesi kouče a poradce se ovšem setkávám s trendy a problémy, které by se při troše benevolence daly označit jako zástupné pro mnoho mužů. Článek jsem skončil mužské sebevědomí drásajícím tvrzením o energetické převaze žen – alespoň co se týká osobního rozvoje. Ženy nejen že navštěvují podstatně hojněji než muži všelijaké kurzy osobního rozvoje, ale mají, když jsou spolu, jednoznačně větší pohodu, harmonii a chuť se zabývat tím, co je trápí a vzájemně si pomáhat ve svém vývoji. Tomu tak bylo už asi odjakživa – my chlapi si jdeme spíš zahrát fotbal (tělesný rozvoj) nebo do hospody (spirituální rozvoj), než abychom chodili někam na rodinné konstelace, kde pak stejně sedíme v kruhu několika dam pozdějšího věku jako kůl v plotě s pocitem člověka, jenž se ocitnul v čekárně u zubaře. Problém ovšem vězí v něčem, co by se dalo nazvat „ulítnutím včel“. Typicky mužské kvality „máknutí“ či teoretického uchopení ontologie bytí (to ať si čtenář najde na Wikipedii) okolní svět prostě přestávají zajímat. V dobách, kdy jakýkoliv produkt je prodáván skrze emoce, jsou nám naše teorie houby platné. Chce to city a ty nejsou úplně naše parketa.

Už několik set let nám mužům říkají už od první třídy základky, že indiáni nebrečí, že pocity jsou pro ženský a že vše má své zcela logické řešení. To by ale ještě nebylo tak zlé. Horší je, že jsme spolu s údajně nespolehlivými emocemi hodili přes palubu i všechno, co nepasuje do racionálního a vysvětleného světa, tedy všechny mýty, jež dřívější muži vyprávěli chlapcům u táborových ohňů, veškerou iracionalitu nebezpečného lovu a nejisté mořeplavby, kompletní touhu po hloubce hvězdného nebe. To už stejně v důsledku přesvětlení noční oblohy nevidíme. Vydáváme se do přírody na hi-tech kolech zcela ohelmováni a navlečeni do směšnou reklamou potisknutými umělohmotnými dresy. Vše divoké prožíváme chráněni celotělovými prezervativy nebo přigurtováni státní technickou kontrolou schválenými popruhy. A protože ani to není zcela bezpečné, nejlépe se cítíme ve virtuálním světě, kde si hrajeme na lásku, válku a smrt, aniž bychom museli tyto tři pro muže tak důležité bohyně zažít na vlastní kůži. No risk today.

Ve virtuálním prostoru také není žádné místo pro naše otce – mužské předky, kteří ale stejně už dávno nejsou to, co by měli být – našimi učiteli a průvodci neznámým světem. Nezasvětili nás do savých povolání, protože prostě nejsou povolaní; jsou pouze zaměstnanci anonymních korporací, příliš zaměstnáni, než aby si všimli, že jim zcela chybí to, co dřívější muži nazývali posláním. Namísto nich nás od mládí až do období, kdy bychom se měli stát bojovníky, učí ve státních institucích hodné paní učitelky předmětům, při kterých se náš probouzející se mužský duch tak nudí, že buď docela zdechne, nebo se stane hyperaktivním, v důsledku čehož nám školní psychiatr předepíše uklidňující prášky. Opravdu se někdo diví, že mladí muži dnes přestávají mít chuť na flirt a sex, tedy na ten skutečný, zpocený a vonící, že se zabývají raději svým inteligentním mobilem než spolužákyněmi, nebo že se hromadně utíkají do pití do němoty či drog?

Pokud tedy přijmeme pro chlapy téměř nepřijatelnou tezi, že mužství se na začátku třetího tisíciletí nachází v krizi, nevyhneme se otázce, jak bychom se z ní mohli dostat ven. Jedna cesta je určitě v tom, tak trochu kopírovat v úvodu článku zmíněné ženy. Mužské kruhy, v nichž spolu chlapi hovoří zcela upřímně a aniž by zůstávali u „bezpečných“ témat (tj. auto, sport, politika, nebo co kdo řekl a neudělal), v nichž se – ó hrůzo – mohou podělit i o tabu-témata (např. selhání, deprese, mlha, strach a bezradnost), takové kruhy jsou nečekanou a výtečnou pomocí pro muže v krizi. Především pro ty, kteří se ještě nedovtípili, že v ní jsou. Nedávno, na jednom z mých mužských seminářů, prohlásil jeden účastník: „Tedy kdyby mi někdo před dvěma dny řekl, že tady budu sedět s třiceti chlapy a sdílet to, co sdílíme, měl bych ho za magora. A vás taky. Ale musím přiznat, že se tu cítím výborně.“
Mužské kruhy opravdu fungují (ale prosím ne přes internet); je mi však jasné, že to není cesta pro každého. Možná ale, že by se každý z nás mohl zamyslet nad tím, jak se stát opět divokým, pravým mužem. Jak přijmout svůj strach ze selhání, z chybných rozhodnutí, strach, nebýt milován a uznáván, a vykročit skrze něj a za něj. Jak se stát autentickým. Jak nelhat. Jak být otcem, který ukazuje svým synům svět a synem, který chápe, že bez svého táty by tu nebyl. Prostě jak se vrátit tam, kde je naše síla. 

Návrat? Možná, že je to ono kouzelné slovo. Klíč. Zatímco nám všichni sugerují, že musíme dál, výš, rychleji a především kamsi, kde jsme ještě nebyli, zdá se být návrat k jednoduchosti a pravdivosti muže zcela ignorován globálním marketingem. Možná je to proto, že se z návratu jen těžko dá vytřískat kapitál. A přesto je návrat muže z dálky, návrat k ženě, k dětem, návrat domů přesně to, co nás před miliony let z kočovných lidoopů udělalo muži, otci, králi. Vracíme se bohatí o zkušenosti a o setkání s našimi hranicemi. A vracíme se především k sobě. Jedině tak jsme praví.

(Článek pro časopis FORMEN červen 2015) 

1 komentář:

Chlapi bez hranic řekl(a)...

Každý táta je naším předkem. Trvalo mi léta, než jsem zjistil a připustil, že jsem celej On.
Je to jako s jídlem, můžem za ně poděkovat anebo si stěžovat, že je to jed ze supermarketu. V téhle době nezmíráme mečem, ale civilizačníma chorobama. No a co. Doba nám konečně dovoluje věnovat se boji sami se sebou, s našimi slabostmi. Jde to ztuha, protože být chlapem je tuhý boj. Vždycky byl. Po letech seminářů, kruhů a konstelací stojím stejně sám a koukám sám na sebe.