čtvrtek 2. července 2015

Čeho se bojím

Nedávno jsem v konstelacích řešili poněkud spletitý případ. Můj klient, říkejme mu Petr, pracuje ve firmě A. Je to česká pobočka světového koncernu, který na českém trhu „přikoupil“ firmu B a začlenil ji do firmy A. Jak už to nejen v historii bývá, barbaři, kteří vtrhnou do cizí země, ji sice ovládnou mocensky, ale pokud je zde odlišná kultura, přejmou ji, což často vede k jejich vnitřnímu rozkladu.* Tak například byl Sovětský svaz nucen po okupaci 1968 rychle vyměnit posádky, neboť chudáci Kazaši byli během několika měsíců z českých civilizovaných poměrů lidově řečeno na větvi. Podobně výsledek fůze shora zmíněných dvou firem byl, že agresoři (koncern vlastnící firmu A) ovládli firmu B sice mocensky, v nové spojené firmě (A+B) však firma B dominuje jak personálně, tak i „kulturou“ – tedy strukturně. To se mimochodem v podobných případech stává pravidelně. Nicméně se interní „vítězství“ firmy B, jak si člověk dovede lehce překvapit, velice nelíbilo lidem z původní A-firmy. I začali na firmu B nevražit.

V konstelaci se názorně ukázalo to, co se velice často děje ve světě kolem nás. Lidi z A byli nesmírně naštváni na lidi z B, aniž by si povšimli, že obě části fúzované firmy jsou na stejné straně barikády. Koncern coby „big brother“ totiž odčerpává zisky jak A-firmy, tak i přikoupené B-firmy hezky do zahraničí. Podobné konflikty páriů mezi sebou se však dějí nejen ve firemním světě. Máme-li například ve státě jistou znevýhodněnou vrstvu (říkejme jí třeba „obyčejní lidé“), stačí jejich pozornost zaměřit na jinou, nejlépe ještě více znevýhodněnou vrstvu (říkejme jí třeba „Romové“) a můžete si být jisti, že veškerá nenávist „obyčejných lidí“ se bude vybíjet na „Romech“, namísto aby se obrátila na ty, kteří jimi manipulují.

Tyto mechanismy lze velice názorně a rychle rozklíčovat v systemických konstelacích. Tím nás všechny konstelace učí chápat skryté souvislosti a transformují konflikty mezi rozdílnými skupinami znevýhodněných do síly, za pomoci které lze pak znevýhodnění ukončit. Na to, aby se tento transformační a z mého pohledu jediný skutečně revoluční proces udál, je však potřeba jisté vstupní úrovně inteligence. Je zapotřebí schopnost nenechat se polapit jednoduše znějícími „pravdami“ tak zvaného zdravého rozumu. Bohužel tato inteligence se mnoha lidem globálně, ale také speciálně v naší české kotlince, nedostává.

Netřeba zdůrazňovat, že jeden takovýto proces nenávisti jedněch páriů vůči jiným právě běží. Mluvím o současné české hysterii proti africkým a blízkovýchodním emigrantům. Problém je, že 90% veškeré (alespoň mnou sledované) diskuze o migrantech se ubírá naprosto nedůležitým a zástupným směrem, totiž otázkou „chceme tu uprchlíky nebo ne?“. Tím tyto diskuze – přesněji řečeno monology – odvádějí pozornost od té opravdu důležité otázky, totiž kdo uprchlickou vlnu způsobil a komu slouží. Pokud totiž tuto otázku nezodpovíme a neučiníme patřičná opatření proti příčinám masového exodu, žádné uzavření hranic, žádné ploty a ani žádná armáda, pálící na uprchlické lodě problém nevyřeší.

Zbývá se ještě zamyslet nad tím, co způsobuje nedostatek oné „vstupní“ inteligence, jenž vede tolik zdánlivě chytrých lidí k horlivému zastávání názorů, které vůbec nic neřeší. Zde nabízím úvahu o tom, že naše informační kultura se v posledních několika desítkách let zvrhla spíš v kulturu demagogie. Snadno přístupných, ale zcela neověřených informací je totiž už tolik, že každý si z informačního moře lehce vybere ty, které se mu takříkajíc hodí do krámu. V informačním guláši se nám vede podobně, jako mně samému, když jsem před mnoha lety z tehdejšího normalizovaného Československa emigroval a šel si koupit do jakéhosi mega-nákupního centra tabulku čokolády. Stál jsem před regálem, nabízejícím cirka dvě stě druhů čokolád a byl jsem tak zmaten, že jsem odešel s prázdnou. Připomínám tehdejší socialistický výběr: Kofila, Orion mléčná, Orion hořká.

My jsme totiž sebe i naše děti zcela zapomněli učit, že v prvé řadě nejde o poskytnutí informací, ale o schopnost jejich třídění a zpracování a především do dávání přijatých informací do souvislosti s osobní zkušeností. A tak se stalo, že se velká část našich spoluobčanů propadá do zcela virtuálního světa, vytvořeného tisíci informacemi, které ale všechny potvrzují tu či onu „realitu“, kjež tvoří neochvějné přesvědčení, že ta či ona internetová hra, jíž se účastníme, je naprosto pravdivá. Se záplavou mnohačetných informací jsme zapomněli na to, že i pravda je vždy mnohačetná, pokud se zakládá na něčem tak virtuálním, jako jsou média. Již samo slovo „media“ signalizuje, že je to cosi, co stojí mezi skutečností a námi. Věříme těm svým, vcelku jednoduchým, leč zcela virtuálním pravdám, v jejichž jménu jsme připraveni, možná opět, pálit knihy, zavírat jiné lidi do koncentráků a nechávat vymírat celé národy.

Qui bono, zní stará latinská otázka – komu to prospěje? Obávám se, že původní euforie nad volným přístupem k informacím a naděje, že se tímto skokově zvýší informovanost, a tím snad i moudrost nás všech, se obrací naruby. V dnešním přeinformovaném, přebilboardovaném a over-medializovaném světě se dezinformace stala dětsky jednoduchou. Dnes stačí nabídnout lidu jednoduchá řešení – argumenty a důkazy pro jejich správnost si už „useři“ najdou sami. Zatímco nacistické Německo ještě potřebovalo na zmanipulování mas emocemi nabité pochodňové slety a strhující rétoriku Vůdce, v dnešní orwellovské době stačí počítač a přípojka k internetu. S tím nic neuděláme. A toho se, abych se dostal k titulku tohoto článku, bojím.

-----------
*Toto se děje kvůli systemické vyváženosti – ten, jehož práva jsou omezena (firma B, okupovaná země atd.) se stává morálně silnější a ten, kdo toto činí (koncern A, agresor atd.), je ohrožen vnitřním oslabením, které se nejprve projevuje na poněkud zastřeném poli struktury a v mezilidských vztazích. Revoluce, podobně jako jakákoliv jiná agrese, tak vždy začne požírat své děti.

Žádné komentáře: