sobota 11. července 2015

Co si chlapi už přiznávají?

Následující rozhovor vyšel před čtrnácti dny v příloze Lidových Novin „Pátek“ pod titulkem Co si chlapi nepřiznají? Přináším jeho rozšířenou a mnou komentovanou verzi.

S redaktorkou LN Martinou Kopeckou jsem se sešel v kavárně Kaaba v Mánesově ulici cirka tři týdny před jeho publikováním a hned od počátku mi byla sympatická. Bavili jsme se víc než dvě hodiny o všem možném (s akcentem na moji práci v mužských skupinách) a nakonec jsem se ještě optal, jaký rozsah že bude rozhovor asi mít.
„Tak dvacet tisíc znaků, na osm stránek“, odpověděla a já teprve v tomto okamžiku pochopil, že se jedná o opravdový průnik mých zcela jistě ne mainstreamových pohledů na svět do média, o kterém bych asi nečekal, že vůbec otiskne slovo „konstelace“: Jenže, svět se mění a co by těžko bylo možné včera, je dneska samozřejmostí. A to jsem opravdu vůbec netušil, že až si 26. června půjdu koupit Lidovky, najdu se na titulní straně! Můj pocit, když jsem se do trafiky vrátil z ulice a poprosil o „ehm, můžete mi prodat ještě pět dalších?“ byl opravdu zvláštní (paní trafikantka si samozřejmě nevšimla, že jsem to JÁ, díky bohu :-).

Nicméně, ačkoliv jsou mé odpovědi částečně hodně zkrácené, byl jsem překvapen, jak dobře vystihla paní Kopecká to, o čem jsme se bavili. Takže mých komentářů k rozhovoru není mnoho. Díky bohu a Babišovým novinám, které jsou mi, na rozdíl od jejich majitele, velmi sympatické :-).

PS.: Rozhovor přináším v mé poslední, ještě needitorované verzi, takže tu a tam najdete nějakou tu stylistickou či dokonce pravopisnou chybku. Můj komentář k odpovědím je kurzívou.



Úvod (M. Kopecká):
Sociologové tvrdí, že muži ztratili svou sociální roli a zažívají největší krizi. Naproti tomu stojí tací, kteří mají často pocit, že se nic neděje, že mají situaci pevně pod kontrolou a vlastně netuší, o čem to všichni mluví. Trochu to připomíná pána, jemuž se v autě rozbila navigace, on do ní zuřivě mlátí, ale než by se někoho zeptal na cestu, ujede zbytečně desítky kilometrů. Právě až kvůli bolesti si podle poradce a lektora Jana Bílého muži připustí, že se ve svém životě ztratili a že se sebou musí něco udělat.

Přiznám se, že mi začíná být mužů skoro líto.
To je milé, ale nám chlapům to moc nepomůže. Když se kritické, možná někdy nespokojené ženy dívají na muže, mají dva hlavní postoje: Za prvé je začnou po svých zkušenostech přehlížet, možná dokonce jimi pohrdat. Začnou jim předhazovat, že na sobě nepracují, že se „nesnaží“. Některé se dokonce ptají: A proč ty muže vlastně máme? Dnešní žena je totiž schopná řídit letadlo, vést firmu, někdy dokonce lépe než muž, na což začíná Západ přicházet. Tyhle ženy říkají: S chlapama to je hezké, když tady jsou a když vydrží být, ale většinou tu nějak nejsou a nevydrží. A druhá pozice je, že ženy muže litují a říkají si: Chudáci, ty to mají fakticky těžké, a jak já bych jim mohla pomoci. Jenže oba postoje nejsou produktivní. Máte děti?

Ano.
A máte syna?

Mám.
Tak určitě víte, že když jsou kluci mezi čtyřmi a sedmi lety, potřebují tátu nebo jiného muže, který je uvede do toho velkého, mužského světa. Tohle když muži svým synům nedávají, protože jsou hodně zaměstnaní nebo v rodině nejsou, tak ženy začnou ty svoje chlapečky do mužského světa popostrkovat. Jenomže to nefunguje. Čím víc ale ta žena toho kluka strká, tím víc se on brání. Kluk musí jít sám, on musí být přitahován mužským světem. A nikoli postrkovaný ženou.

Jenže ono je těžké nic nedělat, když chlapce obklopují ženy od rána do večera a pak možná večer uvidí tátu. Co tedy potřebují malí chlapci?
Vzor. Malý kluk musí vidět tátu, jak třeba štípe dříví a něco v něm si musí říct: Jo, takhle chci vypadat taky! Ale když táta sedí stále před počítačem, tak si kluk řekne také: Jo, to chci. Jenže to je katastrofa. Je také velmi důležité, aby žena otce před dětmi nepomlouvala a aby řekla: Tohle je váš táta, toho si važte. Protože v okamžiku, kdy si žena neváží muže, tak k němu nemají respekt ani děti. A to znamená jediné, nebudou přitahováni mužským vzorem. Takový kluk se pak neodpoutá od mámy a zůstane někde na půl cesty. Chytne se třeba počítače, který je krásným příkladem mužského principu a postaví ho na místo otce. Proto vždy říkám ženám: Vůči chlapům buďte tvrdé, ale vůči dětem vystupujte, že je to jediný správný táta. Víc žena nemůže udělat. V tomto muže nenahradí.

Co by měli tátové říkat svým synům?
Že jsou na ně hrdí. Pomalu přibývá chlapů, kteří si uvědomují, že jim samotným to chybělo. Když dělám mužské semináře, tak osmdesát procent problémů, které muži mají, se v konečném důsledku vždy týká vztahu s otcem. A jádro těchto problémů je, že právě tuto větu málokterý muž od svého táty slyšel.

Na druhou stranu se dnes muži snaží věnovat dětem víc, než kdykoli předtím. To je pozitivní, nemyslíte?
Je pozitivní, že o tom muži a ženy začínají přemýšlet. Italský psycholog Luigi Zoja napsal výbornou knihu Soumrak otců. A píše v ní o krizi otcovství od počátku křesťanství, kdy byl na místo otce, jako nejvyšší autority, postaven Bůh. Otec byl vyšoupnutý. A to je podle Zoji začátek krize mužů. Dříve měl chlap společenské uznání skrze své otcovství. A to je něco, co se z naší společnosti vytratilo. Otcové zmizeli v továrnách a kancelářích a syn už není syn zemědělce nebo řemeslníka, od kterého by se naučil řemeslo a otec ho tak mohl uvést do svého světa. (K tomu viz www.janbily.cz/knihy.html)

Otec přestal být pro chlapce průvodcem?
Ano, přestal.  A to je velmi důležitý problém.  Někteří dnešní muži si to nahrazují tím, že by se rádi stali tzv. spolumatkou. Vzpomeňte si, jak před deseti až dvaceti lety vrcholila vlna fotografií polonahých mužů, jak drží dítě, skoro až u prsu. To opravdu není úloha otců. Otec nemůže mít takové tělesné spojení se synem jako má matka.
(Tohle je téma, které se chytlo nejen pár kritiků (kritiček), ale které bylo zvýrazněno i na webu Lidovek. Kritika „Spolumatek“ (noviny milují novotvary!) nespočívá v tom, že by třeba muži neměli pomáhat v domácnosti, luxovat atd. Jde mi o to, že muži-otcové mají jiný čistě tělesný pocit k dítěti (a naopak – dítě k tátovi), neboť dítě se vyvíjí devět měsíců v mámě/ženě, ta ho nosí, kojí atd. Lujgi Zoja zcela oprávněně poukazuje na fakt, že se ti muži, kteří jsou kritičtí ke svým otcům a k mužské roli všeobecně, snaží „zženštit“ a jaksi tělesně se připodobnit k matkám.)

Dnes vidíme hodně mužů, kteří nosí na břichu svoje dítě, chodí na pískoviště, starají se, vlastně stejně dobře jako my ženy.
Jenže to vůbec není sexy! Totiž opravdu sexy na otcích je, když vezmou svého syna nebo i dceru za ruku a ukážou jim svět a také jeho hranice. To není tělesná věc, to je věc poznání, věc ducha. (Viz předchozí poznámku.)

A nepomohly mužům k té roli spolumatek ženy? Tím, že nemají v okolí jiné ženy, které by jim pomohly, a tak zbývají jen muži?
Možná, ale důležité je, že matka a otec mají jiné úlohy a tato různorodost je pro dítě důležitá. I když si prohodí role, například tím, že žena pracuje a muž se stará o domácnost, je to nakonec muž, ve kterém děti budou vidět vzor pro svůj mužský princip a žena, na kterou se budou orientovat při vytváření jejich ženského principu.

Jenže, kde je ideální poloha pro muže? Jak vůbec mají vědět, co mají dělat, aby zůstali muži?
To vám nikdo neřekne, to je to, co všichni muži, kteří jsou trochu inteligentní, hledají, každý pro sebe. To, co já učím na seminářích, nejsou odpovědi, ale správné kladení otázek. Problém totiž je, že muži se neptají. Ptát se pro ně znamená jediné:  Jsem nejistý a nevím. Což je pro chlapa velký problém si přiznat. (Ano, žijeme ve velice zajímavé přelomové éře, kdy otázky mají větší smysl než odpovědi. Proto na některé otázky (ještě) nejsou odpovědi. A těchto otázek stále přibývá.)
 
Proč?
Protože jsme od malička vychováváni v tom, že musíme znát odpovědi. Podívejte se na náš školský systém. Děti jsou vedeny striktně v logickém a racionálním systému. Dívky jsou tak vedené také, ale ony se pak vracejí do své emocionality. A všimněte si, jakou tady máme selekci. Ženám je výlet do mužského principu povolen, ale mužům do ženského světa ne. Když tedy chce holčička Mladého chemika, není problém, ale když by chtěl kluk taneční boty, tak už se tatínek rve za vlasy, že bude gay. (Naše školství je fascinováno „mužskou“ vědou a definovatelností. Od malička jsou děti (snad s výjimkou alternativních škol typu Montessori nebo Waldorf) drilovány ve „dvě a dvě jsou vždy a přesně jen čtyři!!“ a teprve až když se dostanou na Matfyz nebo začnou studovat subatomární částice, tak se jim poodhalí, že to OBČAS neplatí :-))
 
Bylo tomu tak vždy?
Já mám pocit, že tomu tak nebylo, dokud ženy nezačaly před sto lety s emancipací. Což je úžasná a nutná věc a dnes žádná žena nebude ochotná vracet vysokoškolský diplom nebo řidičák a stát se ženuškou, která se jen stará o rodinu. Ale když se žena naučí mužský princip, tak stále zůstává ženou. Problém je, že mužům nedošlo, že musejí objevit svůj ženský princip, ale zůstat přitom muži. (O nutném pohybu mezi oběma principy jsem napsal bezpočet článků a dvě knihy, takže to zde snad nemusím rozvádět.)

Co znamená ženský princip v podání muže?
To je například schopnost vciťovat se do druhého. Když přijde žena unavená domu, má slzy na krajíčku a muž si všimne, že je unavená a zeptá se: Co se děje? A ona řekne: Ale, v práci to byla katastrofa. A co udělá muž? Začne ji radit. A co udělá žena? Rozbrečí se úplně a uteče. Muž je v tu chvíli úplně bezradný, protože nepochopil, že jeho žena nepotřebuje radit. Nevcítil se.

Proč je až teď takový problém, že muži nejsou empatičtí?
Protože doteď to fungovalo. Chlapi se nepotřebovali vciťovat. Jenže to se změnilo.
Myslíte patriarchát, kdy žena musela snášet od muže všechno?
Já bych vůbec nechodil do tak hluboké historie.  Ještě dnes se většina mužů nemusí vciťovat do své partnerky, protože svoji potřebu pocitů žijí právě přes ní. To znamená, že očekávají od ženy, že ona je tu přes pocity, které mu pak může vysvětlit.  Žena toho je schopná, dokáže přeběhnout do mužského světa a „vysvětlit“, tedy podat racionální výklad. Ale to ji neuspokojuje, neboť se stále musí pohybovat od ženského pólu k mužskému, zatímco muž tohle nemusí. Tedy – nemusel. Právě toto se mění.
(V tištěné verzi vynecháno.)

Jak ale naučit muže větší empatii?
Pokud se ptáte jako žena, která by chtěla naučit toho „svého“ muže větší empatii, řeknu na rovinu: Jestliže chcete jiného chlapa, musíte zariskovat. Ženy totiž mají s muži jeden problém. Když ho budou kritizovat hodně, podstupují riziko, že uteče. Když ho ale nebudou kritizovat vůbec, tak se nic nezmění.

A není to tak, že se ženy snaží většinou opravdu hodně a dlouho? Ale s muži nic nehne? Teprve, až když je žena opustí, začnou přemýšlet.
Úplně přesně. Ženy trpí ve vztahu, muži po vztahu. Měl jsem kamaráda a kamarádku, oba jsem znal velmi důvěrně. Když jsem byl s ní, tak si stěžovala, že už to nemůže vydržet a chce se rozejít. A když jsem se ptal jeho na vztah, tak říkal:  Super, dobrý. (A pak mi, jedné noci kolem třetí ráno volal, že ho opustila. A z muže, který má „vše pod kontrolou“ se stal malý brečící kluk. Jinak řečeno: Někdy vychovávají ženy svým odchodem muže – ale až pro tu příští ženu.)
 
Proč muži tak lžou?
Pozor, oni nelžou, oni to necítí! Protože chlapy nikdo skrze socializaci nenaučil prožívat svoje pocity. Klukům se říká, nebreč, nebuď srab, tohle snad vydržíš. A co udělá kluk? Odstřihne své pocity. Když dělám mužské skupiny, polovina chlapů je úplně vykolejená, když má něco cítit. Nevědí jak. Ale začíná se to velmi měnit. Chodím přednášet do firem a do velkých korporací. Ti úplně nahoře vědí, že dnes už dávno neprodávají fakta, ale pocity. A začínají  si emoční inteligence všímat.

Takže nakonec byznys naučí muže lepší empatii?
Je to jedna možnost. Kvůli ženě by toho byl muž také schopný, ale musela by ho k tomu donutit.

Jak?
Docela jednoduše. V podstatě říci: Jestli se sebou něco neuděláš, odejdu. Ne tak přímo, protože vyhrožování nemá smysl, ale na druhou stranu, chlap musí jasně cítit, že to myslíte vážně. Musíte to dělat chytře! Pokud chcete, aby si muž přečetl nějakou dobrou knihu, nechte ji někde jen tak položenou.  Ale radit chlapovi, co má dělat? To nemůžete. To nejhorší je, když se muž ptá ženy: Prosím tě, co mám dělat? Tím ztrácí veškerý svůj kredit. Ona mu to samozřejmě řekne, protože je psychologicky zdatná, ale zároveň ho opustí s učitelem tenisu. Víte, když se bavím s chlapama, tak mi říkají: Ona něco chce, ale já nepoznám co. Neřekne mi to a já to nevím. To není o tom, že by muži byli zlí nebo nevšímaví.

Museli mít muži někdy v historii rozvinutou emoční inteligenci?
Myslím, že to je právě to nové. To, v čem spočívá současná změna ve světě. Ženy jsou schopné ovládat mužský princip a zároveň zůstat ženami.  V byznysu jsou sice některé ženy hodně mužské, ale jinak žena už ví, že dokáže být krásně ženská a zároveň řídit auto. Ale touží po polaritě a vyrovnanosti. To znamená, že ženy, které používají také mužský princip, potřebují muže, kteří používají i ženský princip, tedy dokážou se vcítit. A zároveň dovedou být celými chlapy! (Tedy – ne úplně zároveň, ale tehdy, když potřebují být zase na té mužské části hřiště, tak se tam dovedou s prezencí a vyzařováním pohybovat. Musí se naučit, se přizpůsobovat, se měnit.)

Jak jsou na tom čeští muži s emoční inteligencí ?
Ohledně emoční inteligence je mnoho mužů na začátku. Víte proč? Protože jsou zdejší muži hodně nejistí; možná je to historicky dáno, neboť jsme byli často pod cizí nadvládou. Jak říká Václav Bělohradský, jsme tak trochu nesamozřejmý národ. A tato nejistota způsobuje, že se muži drží racionality a bojí se ukázat pocity. Ale díky bohu se objevují mužské skupiny, ve kterých se muži mohou otevřít a mluvit i o věcech, o kterých v hospodě a na fotbale nemluví. Je to proces, který je srovnatelný s emancipačním procesem, před padesáti až sedmdesáti lety.

Dobře, proč se tedy stává, že ženy opouštějí ty empatické muže?
Protože ti muži v procesu objevování svých pocitů a hloubky často nejprve rozměknou. Vzpomenete si na anglické sufražetky, které se pustily do emancipace, ostříhaly si vlasy a byly, aspoň z hlediska tehdejších mužů, naprosto asexuální? Teď jsem vedl v Glastonbury v Anglii seminář.  To je hodně ženské místo. A muži tam byli takoví dlouhovlasí, zastydlí hipíci. Jejich sexuální atraktivita na ženy? Téměř nulová. To se stane, když se chlap při hledání ženského principu stane příliš ženou. Pak ta žena raději uteče k tomu machovi, než tohle.

Teď si možná spousta mužů řekne: Nesmím moc, nesmím málo. Co mám tedy dělat?
To je klasická otázka mužů a také současného světa. Každý chce návody, ale ty ještě nejsou. Máme ekonomickou krizi, což je vlastně krize mužského principu, protože už zkrátka není kam expandovat, kam růst. A každý ekonom má jinou odpověď. Když to člověk čte, tak může propadnout zoufalství, protože začíná chápat, že správné odpovědi zkrátka nejsou. (V tištěné verzi vynecháno.)

Zmínil jste se, že přednášíte velkým firmám. Co jim radíte?
Hodně mluvím o ženských kvalitách jako je uvolnění, plynutí, cykličnost. Firmy dnes stále žijí pod diktátem: Buď rosteš, nebo zahyneš. Ale nic v přírodě není tak postavené. Žádná jabloň stále neroste, protože by se po dvaceti metrech zlomila. Existuje období růstu, pak období expanze a pak fáze, kdy se energie obrací dovnitř. Velkým firmám radím, aby se podívaly na ženy. Na cyklus přírody. Nebo na ženský cyklus. Mnohdy je to právě návod, jak řídit firmu. (Firmy mají těžkost pochopit, že i ony podléhají fázím, periodám, že může mít i firma cosi jako „premenstruační syndrom“ nebo být ve fázi podzimu či zimy.) Ale samozřejmě slovo menstruace je ve firemním prostředí tabu.  

Jak reagují top manažeři, když začnete mluvit o menstruaci?
No, to si dovedete představit. (směje se) Jenže, některé firmy jsou s klasickými růstovými recepty opravdu v koncích. Chápou, že se dostaly někam na podzim a mají paniku, protože nevědí, co s tím. A cokoli dělají, nefunguje. Jenomže cyklus je neúprosný. Dnes chodím do firem, které pochopily, že ženský princip není o kytičkách za okny nebo hezkých záclonkách, ale o tom, že chlapi pochopí, jak funguje cyklus. Když to nepochopí, tak v létě neudělají zásoby a na podzim mají pocit, že by mělo přijít jaro, jenže ono nepřijde, takže v zimě jsou mrtví. Tenhle svět extrémně preferuje jaro a léto a bojí se podzimu a zimy. Proto umíráme tak nepřipravení, protože od 35 let začneme panikařit a snažíme se dělat všechno možné, abychom zůstali mladí. A tím ignorujeme přirozený cyklus života a výhody stáří.

Je tedy žena a její ženský princip lékem na současnou situaci?
Muži se mohou na ženském principu naučit něco, co nutně potřebují. Tenhle svět potřebuje v ekonomice a v politice ženský princip. Mužského principu je strašně moc.

Jenže nebojí se muži tak velkého vlivu žen?
Samozřejmě, že se bojí, protože cítí, že se ty ženské kvality musejí naučit. A ženy byly do současné doby spíše znevýhodňovány a teď rozkvétají. Muže teprve čeká veliká transformace. Je to stejný strach, jako když vylezete na desetimetrový skokanský můstek a váháte. A vaše podvědomí začne dělat všechno pro to, abyste mohla zase slézt dolů. (Začne vám namlouvat, že skákání je opravdu blbá činnost. Začne vás přesvědčovat, že slézt z můstku je ta pravá odvaha.) Jenže tudy cesta pro nás muže nevede. My musíme do té vody skočit!

A co tedy muži teď potřebují?
To, co muži potřebují, nazývám prezencí. Chlap musí být přítomen, být tady a teď, musí mít poslání, vědět, kam směřuje. Musí být pravdivý, to je u chlapa velmi důležité. Můj dědeček, který žil na vesnici říkal: My jsme vůbec nepotřebovali notáře. My jsme si plácli a ten chlap, který by to nedodržel, by si ani neškrtnul. A teď se podívejte na naše politiky a podnikatele. A je to také určitá spiritualita, cosi jako víra, kterou by muž měl mít v srdci. To ho dělá nevychýlitelným, silným. Ženy často do mužů různě šťourají, aby zjistily jediné: Jestli to vydrží, jestli se nevychýlí, nezklamou. Testují naši sílu a pevnost. Když pak žena cítí, že chlap tuto svojí sílu ztrácí, převezme meč. A chlap ji na jistém stupni rád ten meč nechá, protože neví, je bezradný. Jenomže žena s tím mečem není spokojená. (Ale když už ho má v ruce, tak s ním také začne mávat. A chlap si začne stěžovat.)

Jak má muž, který má hypotéku, živí rodinu, nebo má strach o svoji práci začít hledat svoje poslání a nějaký smysl?
Když někdo vyskočí z letadla a pochopí v polovině letu, že si nevzal padák, ale batoh, tak mu můžete těžko pomoct. Někdy je potřeba nejdřív konsolidovat svůj život a napravit ty chyby, které jsme udělali, a teprve pak začít meditovat (směje se). Ale ten padák znamená uvědomit si své pocity a bolesti ještě dříve, než se stanou nesnesitelnými, tedy než se muž dostane do krize. Uvědomit si, že žena a partnerka není zodpovědná za moje emoce, že je musím žít sám. A to jsou padáky, které nás můžou zachránit. Jenže, bohužel, zrovna teď jsou ve vzduchu někteří chlapi s batohem na zádech. Já nejsem pesimista, myslím si, že každému se dá pomoct. Ale musí chtít.

Co k vám přivede muže a přiměje ho na sobě pracovat?
Právě krize a bolest. Muž totiž potřebuje v jistém slova smyslu tlak. A ta krize je nejčastěji způsobená rozpadem vztahu, kariéry nebo špatným zdravím. A takový muž se pak dostává do existenciální nejistoty, nemá věci pod kontrolou a není si jistý, co se kolem něho a v něm samém děje. A pak například potkám muže ve vysoké funkci, který mi říká: No, já nic necítím, nejsem empatický. A já přitom vidím, že to je hluboce citlivý muž, ale že o tom neví. Protože byl přesvědčován svým okolím o opaku. (Jak říkám o nutném tlaku na muže: Ženy jsou termoplastické, my muži jsme duroplastičtí.)

Jak s takovým mužem pracujete?
Jednoduše, nejprve ho vyvedu z jeho omylu, že nic necítí. A to je začátek. Pak jdeme dál a on si začne všímat svých hlubších a víc skrytých pocitů. Zpočátku muži sedí jako u zubaře a já vidím, jak jsou v úplné panice: Pomoc, co mám cítit a jak to mám dělat, abych cítil? To se párkrát opakuje, ale postupně se muž uvolní a začne si všímat, že má nejen hlavu, která myslí, ale i srdce. A z toho bývají muži hodně překvapení.

Co říkáte na názory, že kdyby se žena neemancipovala, muži by byli v pohodě a žádnou krizi neměli?
To je bohužel absolutní blábol mnoha mužů a také žen, kteří touží po tom status quo před sedmdesáti lety. Ale tam se nevrátíme! Protože ženy nejsou ochotné se vrátit.

A myslíte si, že čeští muži touží po tom, aby se vrátily?
Někteří ano, protože touží po časech, kdy to bylo jednodušší. A mimochodem, některé ženy po tom také touží, protože je vysiluje to neustále „chození“ mezi ženským a mužským principem a přejí si muže, který zaopatří rodinu, který řekne: Nech to na mě, drahoušku, já to zařídím. Ale zároveň nechtějí vrátit výhody, které jim plynou z emancipace. Na druhou stranu na tom právě čeští muži nejsou až tak zle, neboť si uchovali jistou divokost a svobodu, když to například srovnáme s muži v Německu. Čím dále na východ jdete, tím více chlapů najdete, kteří v sobě mají ještě takovou tu zdravou anarchii.
(V tištěné verzi zkráceno.)

Je touha po jednoduchosti důvod, proč řada lidí odchází z města?
Ano, určitě. A znám také případy lidí, co odešli do Kanady, kde chlap ještě může být tím původním chlapem a žena tou původní ženou. Ale představte si, že se všichni odstěhujeme do Kanady, to nejde. My to bohužel musíme vyřešit tady a teprve pak můžeme vybudovat něco, co bude více vyhovovat našim potřebám. Nás je příliš mnoho na to, abychom se mohli vrátit do lesů a polí. To je utopie. A to i přes to, že právě kontakt s přírodou, s divočinou, speciálně nám chlapům nesmírně pomáhá v tom hledání toho, kdo jsme. Pochopíme, že příroda je větší než naše civilizace. Ale měnit musíme sebe uprostřed civilizace, ne ji opouštět.

Řekněte, mluví vlastně o krizi mužů více ženy nebo muži?
Ženy jsou naštvané a říkají, že muži by měli se sebou něco dělat. Chybí jim muži, kteří by byli ve své síle.

A myslíte si, že dosáhla ta krize svého vrcholu?
Myslím, že to teprve přijde. Bolest a krize je stále něco, co chlapům pomáhá. Když se podíváte na přechodové rituály pro muže, tak jsou vždy spojeny s bolestí a odříkáním. Bolest vede chlapa, aby se setkal se smrtí, se svou hranicí. Pro muže je hrozně důležité, aby dokázali rozlišit mezi trojí tváří ženy: matky, ženy-partnerky a smrti. Protože, když se to nenaučí rozlišovat, tak vidí všechny tři ve své partnerce, a ta to neunese. (Když už mluvíme o krizi a o smrti – začíná se rýsovat, že matka příroda a táta Univerzum se postará o vyvážení nerovnováhy – válkou. Podívejme se okolo, ve světě to začíná bublat a vřít. Pokud se nestane zázrak a do vědomí mužů se nedostane nějakou skokovou cestou kus ženské harmonie a plynutí a tím i tolerance, zanedlouho si všichni začneme rozbíjet hlavy ve jménu nějaké PRAVDY. Zase jednou, v historii...)

Měla povinná vojna smysl právě v přechodu chlapců k mužům? Tedy i od matek k partnerkám?
Bohužel ano. Byl to poslední iniciační rituál, který byl všeobecně rozšířen. Kluk se tím stával bojovníkem. Skrze bolest a setkání se smrtí, se stával mužem. Vždyť se podívejte, proč dnes utíkají mladí kluci k Islámskému státu? Proč v Německu naskakovali kluci na jedoucí vlaky? Tohle jsou všechno podvědomé touhy setkat se se smrtí během dospívání. Občas mám otce v seminářích a ti říkají: Já vím, že bych se měl se svým klukem vydat někam do hor a zažít nějakou bouřku. Ale já vím, že když by se mu tam něco stalo, tak mě nikdo nepochopí a všichni odsoudí. Dneska jsme všude připoutaní, kolem sebe máme obaly, aby se nám nic nestalo. A tak vychováváme děti. Když se budeme dívat jen na to bezpečí, jen na jistotu, přijdeme o divokost. A ta nemůže být nikdy posichrovaná bezpečnostními pásy nebo pojištěním.

A čeho se tak moc bojíme?
My jsme si zvykli, že je všechno kontrolovatelné. A pomaloučku nám tenhle svět ukazuje, že jsme se kolosálně mýlili. My to ještě nevíme, ale ta nekontrolovatelnost přijde. My si myslíme, že jsme nadřazení přírodě, a to staří Řekové nazývali hybris, zpupností.

Pojďme ještě zpátky k rolím. Žena dříve muže potřebovala k tomu, aby lovil, muž ženu, aby se starala o děti a oheň. Není to dnes tak, že žena loví, ničeho se nebojí a opraví si vše sama?
Jenomže pak z toho bude unavená. Ženy potřebují muže a naopak, i když ženy možná umí to, co muži, také. To původní striktní rozdělení na mužskou a ženskou doménu je prostě pryč, nedá se nic dělat. K tomu ohni a lovu se už nikdy nedostaneme, ledaže by celá tato civilizace zkrachovala. Dneska máte místo ohně elektrický sporák a místo lovu počítač. Ale naše šance je, naučit se pohybovat mezi oběma póly, ženským a mužským, a když je potřeba, tak se stát silným mužem, který ale neodřízl své pocity, nebo krásnou ženou, která nezahodí své vědomosti.

Jenže tím se vracíme na začátek. Dnes je dost žen, které tvrdí, že muže vlastně nepotřebují…
…to je ta katastrofa.

V čem se tyto ženy mýlí?
Ta otázka pramení ze zoufalství. A možná, že bych odpověděl, že potřebují muže k tomu, aby nebyly zoufalé.

Děsí se muži toho, že je svět už nepotřebuje?
Ano, znám muže, kteří to tak prožívají, to je ta stále omílaná krize mužského principu. Nejhorší pro muže je bezradnost a pocit, že ho nikdo nepotřebuje. A ženy jim to dávají najevo.

Jak vnímají muži, že jimi ženy opovrhují?
Možná o tom nemluví, ale vnímají to a jsou na ženu naštvaní. Mimochodem, mužská zbraň proti ženě je fyzické násilí. Ženskou zbraní bylo, je a bude, opovrhování. To je velmi starý vzorec. Tudíž muž na opovrhování reaguje velmi špatně, žena ho tím kastruje. A i když muž nosí peníze, může jim žena opovrhovat. Protože ona potřebuje něco jiného. Být uchvácená. Čím? Jeho pevností.

Položím provokativní otázku, máme muže za co obdivovat?
(dlouze přemýšlí) Mám pocit, že by ženy mohly ocenit, když na sobě chlap maká. A že to makání může ještě pár let vypadat jako hledání se. My muži začínáme chápat, že už to nemůžeme dělat tak, jako doposud. Pokud v tom budeme pokračovat, tak tenhle svět skončí. Za padesát, sedmdesát let. Možná za pět let. Výzva pro mužský princip, který je zkoumající a expandující, je ve větším uvědomění si a učení se, že potřebujeme zásadní změnu. Jinak zničíme sami sebe.

Jaká byla vaše cesta ke změně?
Jsou tři události v mém životě, které pro mě byly důležité. Ta první byla moje emigrace, kdy jsem odešel z Česka a poznal jsem něco jiného. Ta druhá věc byla, že jsem se dostal ke svému indickému učiteli, k Oshovi. A začal jsem poznávat spiritualitu, vědomí. Spiritualita není o nějaké meditaci, ale o tom uvědomit si, co se se mnou děje, uvědomit si své pocity, svůj vztek, který potlačuju a uvědomit si svůj smutek. A dát možnost mému ženskému principu, aby se mohl projevit. Mým dalším učitelem byl rakouský druid, který mi pomohl, setkal se s přírodou a pochopit, že příroda je opravdu větší než my.

Proč jste přestal dělat mužské kruhy?
Dělám je pořád, jen ne tou formou, že jdeme do lesa a uděláme můstek přes říčku. Takové kurzy jsou, ale mě přijdou moc primitivní. Takový chlap přijede zpátky a nic tím nevyřešil. Já zrovna objevuji, jak je hodně důležité pracovat s muži a ženami v jedné skupině. Ženy se sice chvíli potutelně smějí mužům, ale pak to muži chytnou a rozvine se dialog. A to je velmi důležité!

Myslíte si, že ženy nezažívají krizi?
Krize ženského světa spočívá možná právě v tom, že ženy rezignují a řeknou: My ty chlapy nepotřebujeme. Ženský svět je zprostředkovaně v krizi skrze globální konflikt kultury versus přírody. Naše kultura začíná řezat právě tu větev, na které sedí. A to ženy velice dobře vnímají a očekávají od chlapů, že něco udělají a řeknou: Drahoušku, venku jsou vlci, zůstaň doma, já to vyřeším. Jenže na ten veliký úkol, který stojí před námi, se muži a ženy musí dát dohromady. To je naše šance.

Rozhovor vedla Martina Kopecká
Copyright (tištěné verze) LN/Mafra a.s.
Web: http://www.lidovky.cz/patek-ln-z-otcu-se-staly-spolumatky-musi-znovu-najit-muzsky-princip-1ia-/lide.aspx?c=A150625_171509_lide_ELE

16 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Milý Jane, děkuji za obsáhlý rozhovor pro LN včetně komentářů a upřesnění. Vystihl jsi to pěkně, cykličnost v životě, byznysu, ptaní se na cestu, kladení si otázek. Je to trefné, včetně té zoufalé myšlenky některých žen, které říkají, že muže nepotřebují. Chápu, proč to některé říkají, jsou nešťastné, nechtějí být s tím, kdo se pohybuje na trase práce, lahváč, telka, ani tím které si popsal z Glastonbury. Jsem žena, následuji svou cykličnost, plynutí, i přechod do mužského světa, když to žádá situace. Zároveň vnímám Zemi, která skrze ženy hovoří stále víc, volá po změně myšlení chování a cítím, že cestou je propojení mužského a ženského. Děkuji za inspirativní čtení. Není snadné se oprostit od modelu otázka, odpověď, co mám dělat atd... když to do nás rvou od školky:-) Jana

Radka řekl(a)...

Jane, díky za myšlenky, co pošťuchují ty moje. Mé téma je teď nejvíc "společný tanec" - Tvými slovy - "společně máme šanci". Je prima mít takovou inspiraci.
Dobré dny. Radka

Andy řekl(a)...

Obdivuji schopnost přenést tvé znalosti i do toho rozhovoru. Zároveň je zajímavé porovnat tištěnou verzi a vynechané pasáže, které již poučenému čtenáři přijdou jaksi nejvíc "na komoru". Krásný střet pohledu redaktorky, která potřebuje nejlépe ve 3 větách odpověď na danou otázku a pohledu kosteláře, který aspoň tuší, že 3 věty prostě na popis prožiteku stačit nebudou. Nejkrásnější na tom je prostý fakt, že se to již v roce 2015 může stát.

Andy řekl(a)...

Obdivuji schopnost přenést tvé znalosti i do toho rozhovoru. Zároveň je zajímavé porovnat tištěnou verzi a vynechané pasáže, které již poučenému čtenáři přijdou jaksi nejvíc "na komoru". Krásný střet pohledu redaktorky, která potřebuje nejlépe ve 3 větách odpověď na danou otázku a pohledu kosteláře, který aspoň tuší, že 3 věty prostě na popis prožiteku stačit nebudou. Nejkrásnější na tom je prostý fakt, že se to již v roce 2015 může stát.

Martina Bartošová řekl(a)...

Jakože dost boží!!!! Děkuju moc moc, Jane za tvá slova..že se nebojíš je říkat. Děkuju.

Mordemy řekl(a)...

PART 1:

Ti 'znestili' chlapi a obecne premira empatie jsou podle me podstatne vetsi problemy nez se zda. Samotnymu me trvalo hodne dlouho pochopit, ze ve vztahu k zensky je podstatnejsi nez empatie takzvane 'vedet co chci' (a proc) a snazit se urcovat smer - a do toho odolavat ze strany zensky neustalemu testovani integrity. Problem je, ze dnesni generace kluku proste nevi co chteji a neni se cemu divit. Co ma clovek chtit ve spolecnosti kde nejpozdeji na stredni skole je kazdymu jasny, ze vzdelani jako takovy a 'mirumilovne zacleneni se do spolecnosti' je v podstate to nejhorsi, co se muze chlapovi stat. Zvednout se a vypadnout z CR vyzaduje dost drastickou zmenu mysleni a toho, co do toho chlapa od detstvi rvali rodice, skola a 99% dospelych lidi v jeho okoli (at uz chlapu nebo zenskejch). Pro naprostou vetsinu spolecnosti je vrchol 'objevovani' middle classs life s "dobre" (alespon prumerne) placenou praci, bytem, autem a zenskou - se kterou se chlap da dohromady v podstate 'jen tak', aniz vi co od toho vlastne chce a k cemu ten spolecny zivot ma byt.

Na druhou stranu ta emigrace z CR je nakonec technicky extremne easy - zvlastne pokud clovek cestuje jen v ramci EU. Zil jsem skoro cely minuly rok v Recku a prestehovat se do Recka znamenalo jednoduse sbalit veci do dvou kufru, koupit si letenku, zajistit si na dva tejdny hotel ve meste ktery jsem si vybral, za ty dva tejdny si tam najit podnajem a hotovo. Naklady na bydleni a stravu cca o 10% nizsi nez v CR, kvalita bydleni srovnatelna, jidlo nesrovnatelne kvalitnejsi (a s tim co se v Recku ted deje by ty naklady byly tak o 30% mensi, protoze uz predtim mi tam malem utrhly ruce kdyz jsem na stul vylozil EUR a rekl ze si chci pronajmout byt).

Co samozrejme neni tak easy je prepnout si hlavu na to, ze jednak neco takovyho je mozny a druhak ze to hlavne ma vyznam. Ono kazdy si rekne "Proc bych mel ksakru neco takovyho delat?" a doplni to nejakym zvastem typu "Mne se v Cechach libi..." (rekne clovek ktery nikdy z CR nevytahl paty a kdyz uz tak jen na tyden na dovolenou od cestovky).

Kazdopadne abych se vratil k tomu vztahu chlapy-zensky a empatii: Zname schema je, ze zenska ma 'empatickyho kamarada' ke kterymu se chodi vybrecet ohledne toho jak ji ten jeji strasne ublizuje, ale jakmile se vybreci, jde zpatky k tomu "hajzlovi". Kdo si prosel touhle roli kamarada tak vi, ze ta zenska NIKDY nebude s tim empatickym chlapem, ale bude s tim, kdo ji sice jakoby "nechape", ale... a ted co vlastne? Co ta zenska chce? Tvrdim, ze nejdulezitejsi otazka ve vztahu je "Proc jsme spolu.", coz je neco, na co proste naprosta vetsina paru neni schopna poskytnout ani zdanlive uspokojivou odpoved. Chlapi i zensky si proste porizujou partnera 'proto aby meli chlapa/zenskou' a kdyz uz ho maji, tak nevi co dal, protoze ono kupodivu nestaci 'mit ji/ho rad'. V cem jsou zensky krapet schopnejsi je v ujasneni si, co tomu druhymu muzu dat. Chlapa casto ani nenapadne ptat se "Co ja ty zensky vlastne muzu nabidnout", zenska si myslim tuhle otazku poklada skoro vzdy. Problem je trochu v tom, ze soucasny (?) zensky si mysli, ze staci kdyz daji k dispozici telo a ze pak maji narok chtit od chlapa uplne vse, co ma. A zamilovanej chlap ji to samozrejme rad poskytne. Takze chlap skonci na tom 'mam zenskou a vse je ok', ale zenska jde dal a kalkuluje, co z toho vlastne ma. Coz je ovsem jen stezi odpoved na to 'proc jsme spolu'.

Mordemy řekl(a)...

PART 2:


Osobne hodne podporuju feminismus a jsem na ten typ zenskych, ktery se dokazou postarat sami o sebe a jsou schopny zit i nejakej cas bez chlapa; potiz je, ze zensky ten feminismus nedokazou dotahnout do konce. Konkretne jim chybi zodpovednost a neco jako 'schopnost dodrzet deal'. Dam konkretni osobni priklad: Byl jsem s holkou, co ji celej zivot sralo, ze nikdy nebyla schopna bejt samostatna, protoze nikdy neumela nic, cim by si byla schopna vydelat prachy - coz samozrejme nebyla uplne pravda, ale rekneme ze na nic nez podprumernou mzdu nedosahla, protoze napriklad travila cas tim delat si titul z chemie apod. Zivim se jako programator, vydelavam pomerne sluny penize a ona mi to od prvniho dne strasne zavidela. A porad ze ona takova nikdy nebude, protoze na to nema a je neschopna atd. (coz byl nesmysl protoze to byla sikovna holka) Kazdopadne rekl jsem si fajn, chytra je, ma na to, pouze si neveri, potrebuje proste vest. Takze jsem si s ni sedl, naucil jsem ji pres (muj) pot a (jeji) slzy zaklady programovani, ukazal jsem ji presne co kde jak, kde muze na netu sehnat praci, jak to ma delat, atd. a trvalo ani ne pul roku, kdy jsem doslova denne poslouchal jak je to vlastne k nicemu, az se naucila programovat tak, ze si razem byla schopna videlat nekolik desitek CZK/mesic. Ten jeji udiv kdyz ji prisla na ucet prvni vetsi vejplata nezapomenu. A nezapomenu ani na to, ze tohle byl zacatek konce toho vztahu, nebot slecna si najednou uvedomila, ze 1. mne uz k zivotu nepotrebuje, 2. pohled na me by ji kazdej den pripominal to, ze se ke svoji vysnene nezavislosti dostala 'diky mne', diky chlapovi (coz jsem ji v zadnym pripade necpal a zadny vdek jsem nevyzadoval, protoze jsem moc dobre vedel jak je to nebezpecny). O par mesicu pozdeji me opustila.

Z toho pribehu je patrny podle me to, ze feminismus musi ujit jeste dlouhou cestu, nez ho zensky zacnou zvladat a pochopi, ze deal s chlapem ma nejakou hodnotu sam o sobe a oportunismus a splhani po zadech chlapum je zlo (pro tu hlavu ty zensky v prve rade, protoze vyuzit/vysat chlapa proste neni longterm value deal a ty holce se to vrati i s urokama). Jsem presvedcenej ze pokud bysme spolu vydrzeli mohl to byt hodne silnej vztah, mimo jine prave proto, ze jsem ji nenechal zamerne v 'submisivni' roli, ale pomohl jsem ji dostat to co chtela (praci a byt schopna si vydelat). Nabizi se samozrejme neprijemne otazky typu "Nebylo by lepsi kdyby ses na to bejval vykaslal a nechal ji v ty roli 'neschopny holky' v ktery se vyzivala?" nebo jednoduse "Nemelo se to udelat jinak?" - nevim, mozna melo, mozna jsem byl prilis empatickej, mozna proste venovat energii na to, aby byla zenska se kterou jsem, silnejsi, neni moc dobra strategie na to jak si udrzet vztah. Nicmene videl jsem, ze ta zenska je schopna a chytra, jen je ztracena ve svych traumatech z detstvi, ktery ji branili v tom vyuzit ten potencial co v sobe mela a prisla mi zkratka skoda ten potencial nerozvinout, prestoze bylo jasny, ze moji pozici to proste oslabi. Vedel jsem jeste nez jsem se do toho pustil, ze presne tohle se muze stat a ze se na me pak proste vysere, ty dynamice toho jsem rozumnel, sel jsem do toho v naivni idealisticky nadeji, ze to LZE zlomit a muze to fungovat... no, nefungovalo.

Otazka jestli z toho udelat indukci obecny zaver a rict, ze kdyz tohle chlap udela, tak je to sebevrazda anebo dal verit tomu, ze ten gap lze prekonat. Na to by ale fakt byla potreba zenska, ktera chape co je to 'odpovednost'. Protoze jestli chlapum chybi empatie (nebo presneji 'chapani komplexicity pocitu a tuzeb zensky', tak zenskejm chybi pokora a odpovednost.

milan tomes řekl(a)...

Ahoj Jane, článek jsem si přečetl, ale ...

řekl bych s vypětím všech sil.


Mohl bych říci, že téměř absolutně souhlasím s obsahovou částí, tebou rozpracovávaná témata i tvé nahlížení mi vždy sedělo, ne nenáhodou samozřejmě. V tom hledání a nejistotě taky jedu a krize byla to, co mě k tobě přivedlo ...

Nicméně také vnímám, že ten článek je psán výrazně ženskou energií, pořád se to točí, přelévá, opakuje, vrací, pro mě je to rozplizlé a nemá to směr ... Řekl bych forma není pro chlapy :-)

Vždyť sám dobře víš, že mužská síla a směr potřebují obohatit, nikoliv odejít.

Možná to může být důvod, proč máš tolik reakcí od žen a tak málo od mužů. Tvoje vzlykání byl totiž důvod, proč jsem to na podruhé dočetl...



Jan Bily řekl(a)...

To Milan:
Každopádně díky za comment :-). Možná že je to tím, že jde o zkrácenou verzi (zkrácenou paní redaktorkou) z dvou hodin (!) intenzivního rozhovoru. Nevím. Když jsem to dostal k autorizaci, nejprve jsem se zděsil, jak mnoho otázek zůstalo a jak drasticky byly zkráceny mé odpovědi. Možná, že bych dával přednost méně otázkám (také cílenějším) a mým obšírnějším odpovědím. Přesto jsem to (se změnami) autorizoval, protože si myslím, že paní redaktorka udělala fakt dobrou práci - totiž mé mnohdy komlikované odpovědi dala do pro širší veřejnost srozumitelných "zkratek". Když píšu články například pro ZEN nebo do Formena, píšu ca. max 5-6 tisíc znaků a k jednomu až dvoum tématům. Tady je v rozhovoru těch témat minimálně deset, ne-li víc. Nechci rozhovor obhajovat, má(m) své chyby, ale pouze vysvětlit, že ta forma (sám jsem se trochu leknul, když jsem se dozvěděl, že článek bude na sedm stran) asi tu "ženskou" energii plynutí vynucuje.

Anonymní řekl(a)...

Váš postoj vnímám jako diplomatický, Jane a v daném kontextu jako důležitý, protože z mého pohledu je válka mezi pohlavími na Západě stav, kdy společnost de facto požírá sebe sama, propadá se sama do sebe. Hodně souzním s většinou Tvých názorů ( omlouvám se za tykání, v situaci, kdybychom se setkali osobně, bych Vám s největší pravděpodobností vykal stejně jako na začátku první věty, ale tady mě to z neznámého důvdu nejde ) a nejvíc mi přijde důležitý ten o krizi ženství na závěr : mám z to, že ve chvíli, kdy jedna část organizmu společnosti ( je jedno jestli ženská nebo mužská ) uvěří, že je jaksi "vyvolená" a ztratí povědomí o celku, celý organizmus se dřív nebo později zhroutí. Přijde mi, že se vytváří nová platforma vzorů mužského a ženského chování pro další věk a my s tím máme honičku pouze proto, že hlava je zvyklá pracovat pouze s tím co zná. Řeším tyto věci už 12 let. Jsem toho názoru, že je potřeba kromě posilování mužské části v hledání jistoty v oblasti citu začít ženám zrcadlit, že nejsou za vodou pokud dovedou věci, které předtím nedovedly. Že pořád vyrůstají ze stejného kmene spolu s muži a že kritika, kterou mají kromě jiného za úkol, tkví především v inspiraci a ne v opovrhování, protože jím zasahují předeším sebe a společné děti. Je víc věcí, které se mi za leta ukázaly, ale jako stěžejní mi pořád přijde uvažování ve smyslu "Muži a Ženy jedním jsou".

PS : Nejsem zběhlý v sociálních sítích, proto jsem zvolil možnost "Anonymní", ale své jméno uvádím v e-mailu

jaroslav.mendel@volny.cz

Anonymní řekl(a)...

Moc dobrý článek..jen pro doplnění a potvrzení Vašich teorií i když z trochu specifické oblesti. Skoro 40 let lezu po skalách a po horách. Dneska leze spousty lidí, a to tzv. "sportovní cesty" sice dost vysoké obtížnosti ale s vrtanými nýty po dvou metrech. Vylezou třeba VII+ ale pak přijedou na pískovec , kde si mají jištění zakládat sami a ne všude to jde. A najednou nevylezou V, nemají ten morál. ( A jejich reakce? místo aby se snažili dělat něco sami se sebou, snaží se zlomit tradice a prosadit i tady cesty dělané od spodu a skálu zprasenou ocelovými borháky. A jejich argument zní:" My máme právo si to vylézt." A jak málo lidí leze v horách? Zato zajištěné tzv. ferraty jsou plné. Každý chce dobrodružství ale aby to nebolelo. Jde pak hlavně o působivé selfíčko na soc.síti. A tito lidé dovedou být neobyčejně tvrdí ale k okolí, nikoli k sobě.
Kdesi jsem četl, že ke konci epochy prý budou muži krutí a zároveň zbabělí. Už to je tady. Přesto věřím, že budoucí změny, jakkoli budou bolestivé povedou ke změně přístupu k e světu a k bytí. S pozdravem Libor (tak jako jeden můj předchůdce nemám zkušenosti s touto komunikací a proto "anonymní" můj mail libor@seznam.cz)

Tomáš Gřešek řekl(a)...

Velmi zajímavý a inspirativní článek. Děkuji za zrcadlo a témata k zamyšlení. Je skvělé, že to není jen laciný návod typu "7 kroků jak být mužem" a tedy o absolutních pravdách.. Článek otvírá řadu otázek a ukazuje možnosti. Vede mě (snad i nás) k tomu, aby člověk přemýšlel - myslel a žil vědomě. Dík.

Anonymní řekl(a)...

Skvělý článek a pohled na muže a ženy. Děkuji za inspiraci

Anonymní řekl(a)...

Přidám svůj bonmot:
Žena se trvale snaží udělat ze svého muže onuci. Běda ale, když se jí to povede. To pak s hrůzou zjistí, že ta onuce jí nejenom neimponuje, ale už ani vůbec nezajímá.

Velmi častá chyba mužů spočívá v tom, že se muž snaží ženě všechno vysvětlit. A přestane rozeznávat, kdy žena nechce vysvětlení, ale utěšení, a kdy nechce vysvětlení, ale prostě pomoc a kdy je vysvětlení ochotná a schopná přijmout.
V těch dvou prvních případech je snaha něco vysvětlit nejen marná, ale přímo škodlivá. Muž se musí naučit chápat, že žena mluví citem, čili vypovídat se je pro ni důležitější, než se držet tématu. A vysvětlení může říct až tehdy, když se na ně žena zeptá. Kéž bych tohle věděl dřív, nemmusel by se náš vztah pokazit.

Anonymní řekl(a)...

Rakouský druid, já nemůžu :D Já zrovna potkal lykantropa z Dánska a ten mě naučil jak být napůl mužem a napůl orlem. Možná to je revoluce, co potřebujeme :D

Anonymní řekl(a)...

Při čtení se mi průběžně vybavilo několik zlomových momentů, které stojí za zmínku. Můj dlouholetý názor je ten, že budování ,,socializmusu" degradovalo muže především sociálním klimatem prostředí. Stačí se podívat na staré filmy. Gentlemanství bylo potlačeno společenskou morálkou. I dnes je gentleman něco jako bílá vrána a je jen málo otců, kteří dovedou svým synům tento vzor dát. Často je zaměňován se snobismem. A vždy se mi vybaví známé,
,,Freude, Freude, stejně na tě dojde" Většinu odpovědí nám velikán psychologie Sigmund Freud přímo nabízí. Sexualita hraje obrovskou roli ve zmíněných mužských a ženských rolích. Milníkem dnešních mužů je Vámi zmíněná absence povinné vojenské služby. Byl jsem velký odpůrce ZVS, musím přiznat, že jsem se velmi mýlil. Závěrem chci říci, mužů je hodně, ale chlapů je málo. I když ,,chlap" byl ještě před druhou SV vlastně hanlivý název muže.Byl to někdo z ulice ne gentleman.