Věda versus esoterika – jedno velké nedorozumění

Když mi bylo osm, začal jsem se zajímat o astronomii. Ve třinácti už každý z mého okolí věřil, že se ze mne stane trochu mimoňský matfyzák, který bude do konce života zkoumat daleké galaxie a pátrat po jakýchsi černých dírách. V šestnácti jsem se ovšem zbláznil do umění a nakonec končím v šedesáti jako „esoterik“. Což samozřejmě odmítám, neboť mě tato nálepka děsí. Nicméně bych ještě dneska dokázal vysvětlit teorii relativity a onu „vědeckou nohu“, jak říkám té racionální části mého já, jsem si s hrdostí ponechal. Snad právě kvůli mému „sešívanému“ charakteru jsem schopen nejen čas od času vysvětlit konstelace i firemním bossům, ale i ukázat nesmyslnost konfliktu mezi vědou a duchovní dimenzí našeho života, a to jak doufám srozumitelně pro oba tábory, tedy pro tu vědecky myslící část lidí, ale i pro onu esotericky naladěnou. To jedno zaměření nejen že to druhé nevylučuje, ale obě „nohy“ se výtečně hodí například k pohybu vpřed, o uběhnutí životního maratónu ani nemluvě.

Z mého pohledu spočívá problém mezi vědou a jakoukoliv „pavědeckou“ (výraz nadužívaný pseudo-vědeckým spolkem Sysifos) metodou ve víře, že existuje jen jediná pravda. Pro většinu lidí je to ta racionální, dokazatelná dvojím slepým pokusem, opakovatelná. Že jde skutečně o víru, podobnou náboženství či jinému nezvratnému přesvědčení, dokládají téměř panické reakce jejích nejpevnějších stoupenců. Zkuste takového skalního racionalistu například pozvat na nějaký ten „bludný“ seminář, ať se o té „pavědě“ přesvědčí na vlastní oči. Většinou nepřijde. Pokud se ovšem dostaví a seance nebude vysloveně šarlatánská – zde je nutno přiznat, že množství šarlatánů v esoterice se vyrovná množství bludných a omylných vědců – pokud tedy jeho vědecká nátura nebudou mít jednoduchou možnost to celé okamžitě odsoudit, může se stát, že prožije hluboký psychický otřes. Je totiž vždy docela ohrožující zažít něco, co protiřečí naší víře.

Jenže „TA JEDNA PRAVDA“ bohužel – není. A to ani tehdy ne, když jsme o její existenci skálopevně přesvědčeni, ať už jako vědci, nebo jako esoterici. Víra v (tu naši) pravdu je poznávacím znamením setrvávání v té části našeho vývoje, kterou nazýváme kmenovou duší. A samozřejmě kmenových duší je mnoho – všechna náboženství, ideologie, spolky, strany, státy, národy, korporace, ale koneckonců i náš současný „mini-kmen“, tedy manžel(ka) a děti patří do této části šamanského „kruhu čtyř duší“ (více v mé knížce „Živoucí kruh“) a všechna obhajují svoji pravdu před ne-pravdou těch druhých. Zatímco ale takového sparťana či slávistu lze jako příslušníka toho kterého kmene lehce identifikovat, jsou kmeny, které jsou tak veliké, že jen velmi těžko poznáme, že k nim patříme. Jejich ideologie je do té míry všeobecně přijímána, že ji lze jen těžko rozpoznat. Mezi tato jako samozřejmá se tvářící kmenová přesvědčení patří i současný racionálně-logický přístup ke světu.

Nikdo ovšem neupírá racionalitě její po zásluze obrovské místo v našem životě. Bez všeobecně platných pravidel, zákonitostí nebo třeba i dohod bychom jen těžko přežili. Svým esoterickým studentům zdůrazňuji, že pokud všeobecně přijímané racionální poznání zpochybním, pokud se například budu blížit křižovatce mumlajíc: „Jaké to krásné červené světlo! Symbol lásky a činu!“ a nezastavím, nedoj(e)du s mojí „jinou“ pravdou moc daleko. Problém ale vězí v tom, že logika a především závazná opakovatelnost a spolehlivost čehokoliv „dokázaného“ není celá pravda. Nejen že kompletní psýché by z tohoto logického pohledu byla postavená na vodě, ale veškeré mýty, emoce, intuice, předtuchy, mystické zážitky a leckterá reklama se zakládjí na něčem, co se racionálně nedá definovat a tudíž by musely být prohlášeny za nesmysl. Jejich existence (mnohdy velice úspěšná) dokazuje, že naše vnímání světa a tím definice jiných pravd nesestává pouze z racionální logiky a vědeckého pozitivismu, ale i z hlubokého, emočně-spirituálního přístupu, který je pro naplněný, smysluplný život nesmírně důležitý. Já tuto „druhou nohu“, na které se v životě pohybujeme, nazývám mytologické (nebo chcete-li meta-logické) vnímání.

Ovšem tendenci vše vědecky vysvětlovat nenajdeme jen u racionalistů. Mnohdy se o to snaží i samotní esoterici. Jako kdyby racionální objasnění, na jakém principu konstelace, reiki, tradiční čínská medicína nebo třeba i jóga fungují, dodalo nejen uživatelům, ale především těm, kteří tyto metody nabízejí, jakýsi velký klid v duši. Je to klid, který pramení ze souladu s oním zmíněným racionálně-logickým paradigmatem naší doby, který to, co je dokazatelné, opakovatelné a vysvětlitelné, hodnotí jako „správné“, vše ostatní jako nespolehlivé, nejisté a mnohdy i bludné. Právě poslední přídomek by měl být zastáncům vědy podezřelý – nebyli to zrovna ti průkopníci nového, vědeckého myšlení Bruno, Galileo či Kepler, jejichž poznatky byly církví coby držitelkou do té doby té jediné pravdy označeny jako bludy?

A tak registruji s jistým pobavením vědecky se tvářící studie mých německých konstelačních kolegů, jenž se snaží mechanismus konstelací postavit na racionální základ. A je mi úzko u srdce, když se setkávám se snahou psychologické obce povolit vykonávání jistých metod pouze „certifikovaným“ lidem, kteří se to naučili na vědecky potvrzených univerzitách. V uších mi totiž zní slova výtečného holandského šamana Daana van Kampenhouta, který o magii, šamanských a rituálních metodách, ale i o konstelacích pronesl racionálně nekorektní větu: „Pokud pracuji s duší, to jediné, co mě certifikuje, je moje vlastní duše.“ To neznamená, že by ti, jenž pracují s esoterickými metodami, neměli mít skutečně fundované studium, že by se mohli vymknout jakékoliv kritice, že by snad směli pracovat neeticky, dovolávajíc se pouze „své duše“. Pouze připomínám jak pravou, tak i levou nohu, které, aspoň u normálně inteligentních lidí, nezápasí o to, která z nich má pravdu.

Přibližně ve třiceti – to už jsme žil v Německu – jsem začal nejdříve vypočítávat, později i vykládat horoskopy. Na začátku bylo přání jednoho z mých kamarádů, zdali bych mu mohl spočítat jeho ascendent, tedy určit, které znamení zvířetníku v okamžiku, kdy spatřil světlo porodního sálu, na východě zrovna vycházelo. Pro dřívějšího astronoma to byl lehoučký úkol. Z místní knihovny jsem si vypůjčil tlustou knihu efemerid (tabulek pohybu planet) a za pár dní jsem už předával hotový horoskop. „Hezké“, poděkoval můj přítel, „a co to znamená?“ To jsem samozřejmě nevěděl, a tak jsem se ze zvědavosti pustil do studia astrologie. Živě si vzpomínám na svůj první veliký otřes, asi rok poté. Ten přišel, když jsem cosi hodně nepravděpodobného u jednoho klienta „uhádl“. Šok byl v tom, že ona vyvěštěná okolnost souvisela s poslední planetou našeho slunečního systému, s Plutem. Jako astronom jsem věděl, že Pluto je tak nepatrný prášek kdesi mezi hvězdami, že je naprosto vyloučeno, aby toto zrníčko vzdálené hmoty zde na Zemi cokoliv a jakkoliv ovlivňovalo. Ale na novopečeného astrologa z horoskopu koukala čirá, racionálně-logická nemožnost.

Od té doby jsem se naučil, s mými dvěma nohami se nejen docela obstojně pohybovat, ale je navzájem seznámit a naučit je, jedna druhou akceptovat a především ctít. Nazývám to „koexistence“ a je to nejen v mnohém prospěšné, ale i život usnadňující. Člověk prostě nemusí za tu „svoji“ pravdu bojovat – lze si ji „jen“ užívat.

--------------------
Článek vyšel v březnovém čísle časopisu Jóga Dnes
Jan Bílý, www.konstelace.info