Úspěch

Jedna z nejúspěšnějších žen světa je zcela jistě Sheryl Sandberg, po Marku Zuckerbergovi dvojka ve stále se rozrůstajícím FaceBooku. Kvůli její aktivitě za ženská práva a kampani proti označování úspěšných a asertivních mladých žen na školách slovem „bossy“ (znamená cosi jako „panovačná holka“) je pokládána za moderní feministku, společně s dalšími globálně úspěšnými ženami. Sandberg je také zodpovědná za přebudování FB na jednu z nejvýdělečnějších a snad i nejdravějších společností světa. Jen tak na okraj – právě tato transformace oblíbené sociální sítě vede stále více lidí, které znám, včetně mě samého k odchodu z FaceBooku. Což této společnosti samozřejmě může být zcela ukradené. Sandberg vlastní osobní majetek v řádu desítek miliard korun, mluví a píše se o ní ve všech předních mediích a spekuluje se, že by mohla jít do politiky a snad se i stát příští prezidentkou USA. Je prostě báječným příkladem všeho toho, čemu se ve světě říká úspěch.

Znám mnoho úspěšných žen a ještě mnohem víc úspěšných mužů. Ale poslední dobou, v průběhu jakési těžko definovatelné vnitřní změny, si stále častěji uvědomuji, jak pro náš další vývoj je naprosto nutné přezkoumat definici několika pojmů, které používáme k označení toho, po čem toužíme a co je pro nás to správné. V předchozím článku na tomto blogu jsem se trochu rozepsal o nejasnosti při používání slov „zaměstnání – povolání – poslání“. Jiný, rekordně navštěvovaný článek o definici peněz a bohatství je už staršího data. Dnes bych se chtěl věnovat „úspěchu“.

Ve svých úvahách často vycházím nejprve z toho, co se ukazuje, co tedy vnímáme jako fenomén, jev. Teprve poté, co zažijeme a procítíme to, co se před námi vynořuje a stává se existujícím, se můžeme zamyslet nad tím, co to vlastně znamená. Tento přístup je označován jako fenomenologický a je základem systemických konstelací. Právě proto nemohu přehlédnout, že se poslední dobou stávám alergický na slovo „úspěch“, především spojený s pojmy „výjimečný“, „peníze“, „sláva“ nebo „leadership“. Domnívám se totiž, že stojíme na přelomu vnímání a především žití hodnot, jaký jsme za poslední tři tisíce, ale dost možná i za poslední tři miliony let nezažili.

V konceptu vývoje vnímání světa, který nazývám „Cyklickou duší“, se ukazuje, že se právě dostáváme na hranici mezi „kmenové“ a „esenciální“ období, tedy řečeno jinými slovy, že překonáváme fázi navzájem mezi sebou a především proti okolní přírodě bojujících kmenů a dostáváme se do fáze zvýšeného vnímání a naslouchání světu, co po nás chce a jak se může naše „cyklická duše“ zapojit do celku. Můj přítel Martin Dokoupil toto popsal krásným obrazem: Cestujeme po moři, připlouváme do rozličných přístavů a přivážíme s sebou to, co v dotyčné zemi chybí. Co je žádáno.

Kritériem dřívějšího úspěchu bylo prosadit se vůči povětšinou nepřátelsky vnímanému okolí. Na nižším stupni vývoje to znamenalo vzestup a moc coby individuum, na vyšších stupních pak prosazení se společně s mým kmenem vůči jiným kmenům. O kmenech-firmách a především o kmenových, tedy firemních lídrech pojednává zcela mimořádná kniha „Zrození kmenového vůdce“*. Princip „já (případně my) proti světu“ se na první pohled zdá být naprosto biologickým a přirozeným. Vyjdeme-li na jaře do lesa, najdeme všude klíčící semenáčky, které se snaží seč můžou (a v 99,99% bez úspěchu) vyrůst tak rychle a tak vysoko, aby si zajistily dostatek světla k přežití. Důkazem, že „to dali“ je pro ně přežití. Pro nás, zjemnělé tvory moderní doby, pak bohatství, luxus, dostatek sexuálních kontaktů (tj. biologicky důležité možnosti rozmnožit svůj vlastní gen), auto, lepší auto, dům, dva domy, jachta, mrakodrap v NY, nebo vláda nad celou zemí.

Problém vězí ovšem v tom, že všechny tyto důkazy našeho úspěchu míří proti něčemu, ať už je to příroda, druhová rozmanitost, divočina, nebo okolní lidé, jiné firmy či sousední státy. Miliony let se úspěch definoval v relaci s něčím, co nejsem já/my, tedy jako konkurence, za pomoci srovnání „úspěšnější než...“. Naše inteligence a s její pomocí vyvinuté technologie nám ovšem už zhruba dvě stě let dávají možnost totální nadvlády. Zatímco klíčící semenáček nikdy neměl možnost ovládnout celý les a v lese pobíhající vlk byl ve svém snažení se o přežití vždy omezován svými biologickými možnostmi, vymkla se lidská rasa těmto omezením a je nyní schopna, skrze to, co nazývá civilizací/kulturou, svůj úspěch udělat totálním.

Jenže... takto nepřežijeme. To pomalu ale jistě dochází nám všem. Proto v budoucnosti nevystačíme s tím, co se doposud za úspěch všeobecně považovalo. Pokud máme možností, jaké máme, vede náš úspěch zároveň k našemu sebezničení. V tom jsem si velice podobní s drožďovými kvasinkami, jež se v sladkém a teplém těstu úspěšně množí a které se po jisté chvíli otráví svým vlastním vedlejším produktem úspěchu, totiž kysličníkem uhličitým. Také my si musíme dávat čím dál větší pozor, aby náš úspěch nevedl pouze k rychlejšímu konci. Proto jsem přesvědčen, že společenský diskurs na téma „Jaký vlastně úspěch?“ patří do současné diskuze o krizi a – jak doufám i obnově – mužského principu. Neboť výše uvedená paní Sandberg, jakkoliv pohledně zmakeupovaná, je vlastně pouze veleúspěšným mužem. Což, psychologicky viděno, kompenzuje svojí agendou za ženská práva.

Holedbá-li se tedy někdo, jak vydělal miliony, je nutné mu nebo ji položit otázku: „Na čem?/Na kom?“ nebo „A co na to tvé okolí/příroda/bůh?“ Případně, „Komu, kromě tebe (a tvého kmene), to poslouží?“ Předjede-li můj kamarád úžasným a příšerně drahým autem, je třeba si připomenout, kolik přírodních zdrojů jeho touha po luxusu zničila. Kolik vlků, tygrů či delfínů, abychom použili mediálně působivé obrazy. A samozřejmě, pokud já sám za několik dní si odletím „odpočinout“ do Řecka, musím se velice nepohodlně ptát, zdali je to výraz mého úspěchu, nebo útěk před mojí vlastní neschopností redefinovat to, co za něj považuji.

Tyto moje úvahy mohou někomu připadat jako škarohlídství, falešná skromnost nebo třeba i výraz závisti. To mi nebude moc vadit; na to, že mé články nejsou vždy „mainstreamové“, jsem si už dávno zvykl. Nechci tím také říci, že úspěch, ten původní, by nebyl sexy. Jak už jsem řekl, zaručuje, aspoň ještě na chvíli, schopnost se úspěšně rozmnožovat. Daleko víc je to, co píšu, výrazem mého tázání se po skrytém významu věcí, přesněji řečeno po proměně významu v měnícím se světě. A jako tak často, na tu hlavní zde položenou otázku, totiž „Co tedy může být úspěchem v dnešním světě?“, nemám patřičnou, guruovskou odpověď. Snad jen „Nevím, pojďme to nalézt, společně.“

Hezký, no a snad i úspěšný den přeje
Jan.
---
*Dave Logan, John King a Halee Fischer-Wright: Zrození kmenového vůdce, Synergie 2014