Cesta moudrého muže

Tento rok mi bude šedesát. Deset let pořádám v České republice semináře a cyklické večery pro muže. Mnoho mužů si odneslo silné zážitky, podněty pro další cestu, pochopení souvislostí nebo i první kroky k vyléčení vztahů - především s otcem, mužskými předky, ale také s matkou a ženami.

Poslední dobou se ale směr mé práce začal měnit. Je totiž poměrně snadné, dostat muže na jistou dobu do jeho síly. Vezmeme ho do mužského kolektivu, do "party", posadíme k ohni, konstelačně zařadíme mezi chlapské předky. Jenže tato silná energie, která se v něm probudí a která touží po výrazu navenek, mnohdy nevydrží. Buď ji my muži opět ztratíme, nebo ji egoisticky zneužijeme - někdy si dokonce ženy stěžovaly: "Cos mi to poslal domů za lidoopa."

Začínám chápat, že problém leží poněkud hlouběji. Po stoletích vnější expanze, po "dobytí" kontinentů, odkrytí a využití přírodních zdrojů, po prvních šlépějích mužů v prachu dříve bájné Luny, prostě nestačí, vrátit nás muže do síly. Ta je sice nutná a (ženám) imponující, sama o sobě však ještě neřeší náš největší problém. Tím je podle mne ztráta vnitřního prostoru v důsledku vnější expanze. Ztráta moudrých, s univerzem a přírodou propojených bohů v důsledku naší expanze do vědy, technologie a vnějších aktivit. Ztráta schopnosti vidět sebe jako součást celku v důsledku rozdrobení našeho zření na pouhé sledování mnoho malých (a stále menších) obrazovek televizí, počítačů či mobilů. Výměna našeho mytologicky vnímajícího srdce za logicky uvažující hlavu.

Rozhodl jsem se tedy po několika ročnících "kruhů mužů" nabídnout tentokrát setkání, ve kterých budeme společně formou konstelací, naslouchání a sdílení, za pomoci rituálů a meditací hledat mužskou moudrost a mužské poslání. Po nalezení a (doufejme) i pochopení "Cesty pravého muže", popsané v knize od Davida Deidy (Synergie Publishing, 2011), se chci spolu s účastníky vydat na "Cestu moudrého muže". Na cestu expanze a dobrodružného objevování nikoliv vně nás, ale dovnitř naší duše. Na cestu muže, který je skrze svoji duši spojen s duší celku, ženy, Země, hvězd a který těmto všem slouží.

A ještě malý dodatek, napsaný těsně před vypuknutím prvního setkání: Pozval jsem do "kruhu mužů" i několik žen. Nevím, zdali přijdou a nevím, zdali jejich přítomnost neodradí nás muže od toho, být otevření a upřímní. Je to experiment. Ale nějak cítím, že se na cestu moudrého muže nemůžeme vydat bez oné malé černé, "jinové" tečky v jinak bílém, "jangovém", mužském poli. Bez katalyzátoru skrze ženskou energii a přítomnost. I kdyby to měla být jen naše múza nebo inspirace.

Každý večer bude mít svůj tematický okruh.
Datum dalších večerů: 25.2., 26.3., 28.5., 17.6., 18.8., 9.9., 22. 10., 19.11. a 17.12.
Zde je přehled témat všech večerů

Na experiment se těší váš
Jan.

Jak bude vypadat naše budoucnost?

V knize, kterou právě a již po druhé čtu*, popisuje anglický autor a mytolog Robert Graves příběh básníka, který byl magicky přenesen do vzdálené budoucnosti na tzv. „Novou Krétu“. Setkává se zde s osvícenou kulturou, jíž dominují (krásné) ženy, kde se války vedou ve formě sportovních utkání, a kde je společnost rozdělena do pěti navzájem kooperujících stavů podle toho, kdo k čemu má od narození sklony. Jen pro zajímavost malá ukázka:
„A jak se pozná příslušnost k jednotlivým stavům?“
„To je docela jednoduché – představte si třeba fotbalové utkání. Budou zde hráči, kteří se cítí lépe, když podporují druhé, nahrávají jim a drží se vzadu, kteří jsou spíše pasivní a čekají na pokyny. To jsou Služebníci. Jiní hráči jdou rádi dopředu, útočí, cítí se silní ve skupině a rádi bojují v týmu. Ti tvoří nejpočetnější stav Běžných. Třetí skupina se zajímá o pravidla, počítají góly, jsou rozhodčí a vedou přesné zápisy o minulých utkáních. Ti patří do stavu Kronistů. Čtvrtou skupinu tvoří kapitáni mužstev a ti, kteří navrhují, organizují a vedou sportovní utkání. To jsou Vůdci. A pátou, nejmenší skupinu tvoří ti, se kterými se cítí ostatní ve hře nesví, a kteří se namísto na fotbale potulují krajinou a přemýšlejí o věcech. To jsou Mágové.“

A tak se zrovna zamýšlím, jak bude vypadat ta „naše“ budoucnost, za deset, padesát či dvě stě let, pokud to vše neskončí skrze nějakou katastrofickou srážku s Melancholií**. A jaké místo v ní budeme zaujímat my, kteří jsme 2013 organizovali „Fóra vědomého byznysu“, plnili přednáškové sály esoterických center a zabývali se „nepraktickými“ věcmi, jako jsou například konstelace :-).
Napadá mě pět rozličných scénářů. Zde jsou:

1. Společný skok do nového vědomí
Toto je oblíbená vize esoteriků. A ačkoliv jsem vůči všem „vznášedlům“ velice skeptický, nechci tvrdit, že tato hromadná epidemie osvícení nemůže jmenovitě poté, co jsme se stali "rovnými bohům" (viz můj článek zde) nastat. Základem tohoto scénáře je skokový vývoj vědomí všech lidí, který spočívá především v uvědomění si, že lidstvo tvoří část celku, který se nazývá „Příroda“ a který je větší, tedy i nekonečně mocnější, než naše druhově egoistické, civilizační zájmy. Pak by se naše společnost mohla během několika desetiletí začít podobat oné „Novokrétské civilizaci“, kterou popisuje Graves – stala by se společností lidí, kteří by se na hluboké, existenciální úrovni (znovu) spojili s přírodou a všemi jejími tvory, kteří by tím automaticky pozměnili svoji vůči „větší“ přírodě predátorsky se chovající kulturu a pozastavili nesmyslný materiální růst růstu ve prospěch růstu ducha. Takže – doufejme.

2. Rozdělení společnosti na 80-20%
Vědomí, inteligentní, zvídaví, otevření „neo-filní“ lidé se v tomto scénáři vyvíjejí dál, tvoří ostrůvky pozitivní deviace, komunity, spolky a sítě. Okolními osmdesáti procenty původních, neo-fóbních obyvatel nejsou prakticky vůbec vnímáni. Protože „noví“ komunikují na úrovni, která je pro „staré“ nesrozumitelná a vlastně i neviditelná, ovládnou pomalu a nepozorovaně řízení společnosti. Ponechávají „starým“ jejich zábavy a hry a vytvářejí celá území, ležící mimo vnímání „starých“ (jakési uzavřené krajiny, které „staří“ automaticky míjejí). Je to scénář, popisující vznik nové elity, která je ovšem většinovou společností zcela ignorována. Takže – jsme už „inside“ nebo ještě mimo?

3. Prolínání v bolestech
To je scénář, kdy skrze zhoršující se životní podmínky, postupující krizi, ekonomický úpadek v důsledku vyčerpání „levných energií“ (uhlí, ropa...) a s tímto související všeobecný rozpad dodržovaných „pravidel“, se společnost bude ještě více individualizovat, atomizovat a propadat do chaosu. Zde budou ti, kteří jsou dál, kteří vnímají jemné předivo příčin a důsledků, kteří umí „plavat“ v mezilidských vztazích, zaujímat stále intenzivněji roli jakýchsi „poradců“, ovšem na velice individuální úrovni. Budou učit meditaci, jógu, alternativní léčení, systemický a mytologický přístup ke světu, budou zmírňovat utrpení druhých a konejšit jejich děti. V zájmu udržení se naživu se naučí být individuálně neviditelnými, naučí se pohybovat se jako korek na vodě skrze různé společenské niky, naučí se, obrazně i doslova řečeno, jezdit slalom mezi stále se prohlubujícími dírami v silnicích. Takže – učme se a učme jiné.

4. Big crash
Na rozdíl od mnoha těch, kteří se většinou rychle dostali k penězům a nyní si budují pevnosti a kryty na přežití, kupují zásoby a staví generátory, si nemyslím, že pokud dojde ke zhroucení společenských struktur, má survivalism naději na úspěch. Ti, kteří se oplocují ostnatým drátem a opatřují si zbraně, ti, kteří trénují boj zblízka a účinnou domobranu, si neuvědomují, že nepřítel nesedí někde tam „venku“, ale v nich samých. Naše nesmírně druhově agresivní, predátorská kultura a její negativní dopady na nás všechny nejsou léčitelné zvýšenou individuální agresí. Jistě – po možném zhroucení pořádku přežijí v první vlně opravdu možná ti, kteří budou mít vysoký plot a samopal za ním. Jenže, co pak? Nehrozí právě jim rozpad zevnitř, nepředstavitelná deprese či šílenství? Vzpomeňme si, jak Jack Torrance (Jack Nicholson) v „Osvícení“ (Shining) bloudí liduprázdným hotelem a všude jsou jen jeho vlastní příšery. Pokud dojde k „big crash“, jsme na tom všichni špatně, zabunkrovaní jako nezabunkrovaní. Možná, že šok rozpadu bude nakonec mít za následek přeci jen nějakou tu léčbu šokem, možná, že až se rozptýlí dým požárů a vyzáří radioaktivita devastovaných atomových elektráren, tedy po mnoha a mnoha staletích, si budeme u ohňů vyprávět mýty o hybris našich dávných předků. Špatný scénář, který je ovšem - bohužel - docela pravděpodobný. Takže, co tedy? Užívat si? Já opravdu nevím.

5. Zázrak
Ve strukturních konstelacích objemného a výborného mistra logických úvah Matthiase Vargy von Kibéda existují čtyři „logické“ varianty (totiž možnost A, možnost B, ani A ani B, jak A tak i B) a pátá, „nelogická“, kterou nazývá „nic z předchozího a ani to ne“, a která představuje to, co je pro zenové mistry tlesknutím jedné ruky, nebo pro mystiky zázrakem. Ať už přistání Ufonů (viz třeba výborný film s Judy Fosterovou „Contact“), vynález nějaké nové energie (Tesla atd.), nebo prostě jen něco, co nás zrovna jako možná alternativa naší budoucnosti vůbec nenapadá (například probrání se z Matrixu) – scénář zázraku je jakási pohádka, která nám zbývá, když už nemáme naději. Pokud jste neviděli „Pí a jeho život“, kupte si DVD a pusťte si ho. Neboť zázraky se dějí tehdy a jedině tehdy, když vše, na čem jsme závislí, opustíme. Takže: „Když přijdete o všechno, co jste kdy znali, najdete svoji odvahu.“ (Trailer k „Pí“).

Vybrali jste si? Tak vám hezký den přeje
Jan.

-------
* Robert Graves: Seven Days in New Crete, (v němčině: Sieben Tage Milch und Honig"). Nechtěl by tuto knihu někdo vydat v češtině? :-)
** Melancholia je jméno planety, která se ve stejnojmenném filmu Larse von Triera srazí se Zemí.

Stabat Mater: Truchlící Panna Marie nebo spíš mystérium Velké Bohyně?

Stabat Mater dolorosa je středověká báseň (tzv. sekvence), která pochází ze 13. století, pravděpodobně od Jacopone da Todiho (1230-1306). Báseň popisuje bolest Ježíšovy matky (Panny Marie) nad ztrátou syna. Stala se inspirací pro mnoho uměleckých děl všech žánrů, jmenovitě pro zhudebnění – mezi nejznámější kompozice na toto téma patří Stabat Mater od Palestrina, Pergolesiho, Haydna a Antonína Dvořáka.

Abychom se mohli hlouběji ponořit do významu obrazu truchlící matky, musíme podstoupit menší exkurzi k jednotlivým osobám a symbolice „tragédie ukřižování“. Je docela možné, že zjistíme, že i samotné ukřižování Krista, tak jako prakticky celá Bible, je nutno vidět nejen doslovně (nechci tvrdit, že se nestalo), ale jako alegorie, tedy v kontextu „mytologického“ způsobu vnímání. Neměli bychom zapomenout, že mezi událostí samou (tedy působením Ježíše) a kanonizováním Nového Zákona uplynuly desítky až stovky let. S naším zkoumáním začněme daleko před Kristem – tím, co vlastně vyjadřuje označení „panna“.

Souhvězdí Panny (lat. Virgo) bylo samozřejmě známo již od pravěku. Souhvězdí zvířetníku byla vždy velice důležitá pro určování vhodné doby k zemědělským pracím během roku a s nimi spojeným rituálům. Panna byla od dob Mezopotámie spojována s bohyněmi, které vládly úrodě a sklizni a to ne náhodou. Heliaktický východ souhvězdí připadal v časech tvorby prvních mýtů (kolem 4000 př.n.l) na začátek srpna, tedy na dobu žní. V Mezopotámii se toto souhvězdí nazývalo podle bohyně obilí Šala. Nejjasnější hvězda souhvězdí je Spica, latinsky pro „klas“. Panna je spojována s prakticky všemi bohyněmi úrody a růstu starověku: s Ištar (Akkadie, Babylon), Inannou (Sumer), Isis (Egypt), Kybéle (Řecko, Řím, Malá Asie), s Démétér a Díké (Řecko). Všechny tyto bohyně měly přirozeně daleko k „panně“ ve smyslu „ženy, která ještě nepoznala muže“, abychom se vyjádřili biblicky. Koneckonců představa panny jako pravěké bohyně plodnosti je absurdní. Tělesná láska se před zavedením celibátu skrze křesťanské kněze považovala za naprosto božskou záležitost – a skrze její nezbytnost pro rozmnožování a plodnost byla ve velké úctě nejen u bohyň.
Učiňme tedy první závěr: Panna ve starověku = Bohyně plodnosti, úrody.

Podle evangelií, jmenovitě podle sv. Jana* stály pod křížem tři Marie. Jak víme, všechny dřívější kultury spojovaly Velkou Bohyni s Lunou a jejími třemi fázemi (první srpek, úplněk a poslední, ubývající čtvrť). Čtvrtá, neviditelná fáze symbolizovala fyzickou ne-existenci, tedy onu část životního cyklu, která se počítá od smrti k znovuzrození. Zatímco mužský princip je podroben zrození a smrti (a případnému znovuzrození – viz Fénix, Osiris, Kristus), a je tudíž symbolizován číslem 4 (čtyři evangelisti, Císař – tarotová karta č. 4.), je ženský princip vyjádřen v čísle tři (Císařovna, č. 3) a je nesmrtelný, cyklický (tak jako příroda sama). Velká Bohyně také nese přízvisko „trojjediná“. To vysvětluje, proč se tradičně mluví o třech fázích Luny, které odpovídají třem podobám Bohyně („panna“, matka, stařena). Čtvrtá, neviditelná fáze (nov) je považována v cyklu ženy za období nedotknutelnosti (přírodní ženy menstruují během novoluní), ale nikoliv za smrt.

V řeckém pantheonu bohyň je první podoba Velké Bohyně, „panna“ (záměrně v uvozovkách), představována nezkrotnou vládkyní lesů a divokých zvířat Artemidou a ženou-milenkou Afroditou. Afrodita má dar své panenství coby symbol nezávislosti na muži skrze rituální lázeň obnovovat. Druhá podoba bohyně-matky je u Řeků zastoupena především „domácími“ bohyněmi Hery a Hestie, i když se zde už jedná o dórskému patriarchátu „přizpůsobené“ bohyně. Možná že lepší příklad pro „matku“ je Démétér, bohyně obilných polí s její mateřskou láskou a starostí o její dceru Kóre (později zvanou Persefóné). Bohyně-Stařeny jsou pak především Hekaté (bohyně magie) a Pesefona, vládkyně podsvětí. Je zajímavé, že pod křížem se sešly nejméně dvě podoby Velké Bohyně: svobodná žena (milenka?) Maří Magdaléna** a matka Marie. Třetí, poněkud záhadná Marie Kleofášova by mohla představovat poslední z tváří Bohyně – stařenu.
Postulujme zde náš druhý závěr: Pod křížem, na němž umírá Ježíš, se scházejí tři Marie***, tři podoby jedné bohyně.

Legenda o smrti Krista a jeho zmrtvýchvstání je podle mnoha pramenů pokračování mnoha podobných mýtů o narození, smrti a vzkříšení slunečního boha, boha „spasitele“ – jmenujme zde zavraždění Osirise jeho bratrem Sethem, jeho zázračné oživení skrze sestru a zároveň ženu Isis a následné zrození syna Hóra, boha Slunce, dále „dvakrát zrozeného“ Dionýsa nebo také římský kult boha Mitry. Co ale stojí za těmito všemi legendami, vyprávějícími o rituální smrti muže a jeho „posvěcením“ a výstupem na nebesa? Podle mytologa Ranke-Gravese byl za starých, matriarchálních časů král, kterého si Bohyně/královna vybrala za muže, vždy po půl roce (příp. po roce) vlády rituálně obětován. Touto obětí nejvyššího a nejmocnějšího muže bylo zajištěno pokračování vegetačního cyklu, symbolicky uctěna plodnost královny (srovnej trubci u včel) a také posvěcena úroda a prosperita celé země. V mnoha dochovaných mýtech se tento pra-mýtus ještě dá vysledovat.

Ale nejen to. Svojí smrtí smývá mužská oběť vinu „prvotního hříchu“, totiž lidského, racionálního (tj. mužského) poznání. Toto biblické poznání není nic jiného, než vědomá sebereflexe, oddělení se od zvířecí nevinnosti skrz pochopení sebe sama. Právě o tomto hovoří David Abram ve své knize „Kouzlo smyslů“, když popisuje vynález písma, jenž pisateli umožnil, se na své myšlenky a potažmo na sebe sama dívat „shora“. Teprve skrze písmo jsme na rozdíl od všech dosavadních tvorů začali být schopni reflektovat své (zapsané) myšlenky a vědomě hodnotit a volit i proti našemu biologickému instinktu. Zároveň jsme se tím ovšem vydělili z jednoty s bohem, sami sebe vyhnali z onoho biblického ráje a tím na sebe vzali „vinu“.
Je tedy čas na náš třetí závěr: Ježíš umírá na kříži jako oběť mytologického krále**** v mysteriích Velké Matky.

A na konec – proč musí matka přežít syna? I to je v tomto kontextu jednoduché. Velká Matka vždy přežívá syna-člověka. Právě tak nazývá Ježíš sám sebe. Přežívá ho, protože je nesmrtelná, neboť život dává a bere, zatímco my jsme rodící se a umírající, je nám tedy život dáván a brán. A ačkoliv je pro nás, „syny-člověka“ vždy útěchou, vrátit se do Jejího lůna, abychom z něho, přetaveni v jiné podobě opět vyšli, jsou její slzy na našich „hrdinských“ hrobech výrazem smutku z našeho nepochopení, z osudového nesouladu s Ní, z našeho vzepření se přírodě, z naší „viny“. A protože jejím principem je nekonečná láska (viz význam jména Marie), pochopitelně smrtí syna-člověka trpí, a to i tehdy (nebo dokonce právě tehdy), byla-li to ona, která ho obětovala, případně (a poetičtěji) ho vzala k sobě mezi hvězdy. Právě v tom je velikost Velké Bohyně: „Kde voda zahnívá, tam protrhnu hráze. Ale v lásce je protrhnu.“ Velká Matka je totiž matkou všech; to, že Ježíš tuto symboliku pochopil a v zahradě Getsemanské přijal svůj „pozemský“ osud, je vyjádřeno jeho souhlasem s předčasnou smrtí, přitakáním jeho cesty zpátky do „jejího“ tmavomodrého a hvězdnatého nebe. Král umírá, aby rovnováha byla zachována a vše pokračovalo ve svém nekonečném, božském cyklu.

Pokud si tedy dovolíme udělat čtvrtý, již ryze spekulativní závěr, zde je:
Ježíš se pokoušel navrátit ženě/bohyni místo, které ji náleží. Ukřižován byl především proto, že svým učením a svým životem, speciálně svoji láskou k ženám (Magdaléna), nepřijatelným způsobem narušil patriarchální uspořádání tehdejší židovské společnosti. Jeho ukřižování (kterému se mohl, jak víme, vyhnout) však mělo přesně ten symbolický význam, jenž potvrdil jeho učení o rovnováze mužského a ženského principu (poznání - láska) a zapadl jako kamínek do mozaiky obrazu prastarých, původně matriarchálních ritů. Veškeré stopy po této části jeho učení byly později odstraněny. I pozdější pokusy, tuto část jeho učení znovu oživit, se setkaly s neobyčejně krutou až zběsilou reakcí církve, která se např. projevila v polovině třináctého století zničením Katarů.

------------
*U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Maria Magdalská. ( Jan 19,25)
**Marie Magdaléna (Miriam Magdalská) není jen tématem různých bestsellerů poslední doby (jmenujme zde například „Očekávaná“ Kathleen McGowan). V Bibli samé se nachází několik „mytologicky“ zašifrovaných stop jejího významu pro Ježíše. Ten ji například vyléčil tím, že z ní vyhnal „sedm démonů“ (Lk 8,2, Mk 16,9). Pokud ve smyslu výše zmíněné „čtvrté fáze měsíce“ postulujeme, že oněch sedm démonů bylo sedm dní menstruace, můžeme celou historku o „vyléčení menstruačních potíží“ číst také tak, že s ním otěhotněla. Další záhadná pasáž, která snad představuje přímou zmínku o vztahu Ježíše s Magdalénou, najdeme v pokračování citace z evangelia svatého Jana z předchozí poznámky. Tam (Jan 19,26-27 se dočteme: Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, to je tvůj syn." Potom řekl učedníkovi: "To je tvá matka." Od té chvíle ji ten učedník vzal k sobě. Toto se zdá být velice zajímavý „překlep“ v evangeliu. Ježíš zjevně „nejmilejším učedníkem“ myslel Magdalenu – jeho „druhý nejmilejší“ učedník byl koneckonců právě Jan, v jehož evangeliu tato zmínka stojí. V originále tedy mohlo stát: ... řekl matce: „Ženo, to je tvoje dcera.“ Potom řekl učedníkovi (tj. Magdaleně): „To je tvá matka.“ Od té chvíle ji Magdaléna vzala k sobě. To by dávalo smysl – umírající Ježíš odkazuje svoji matku do péče své ženě. Třetí pasáž o Magdaléně se nachází v apokryfickém Evangeliu podle Filipa: „Moudrost, které říkají ‚neplodná‘, je matkou andělů a družkou ...(nečitelné) Marie Magdaléna. [Pán ji milov]al víc než všechny učedníky a líbal ji na její [ústa] …(nečitelné) často. Zbytek učedníků …(nečitelné) mu řekli: ‚Proč ji miluješ víc než nás všechny?‘ Spasitel odpověděl a řekl jim: ‚Proč vás nemiluji jako ji? Jsou-li slepý s vidoucím ve tmě, neliší se jeden od druhého. Když přijde světlo, vidoucí světlo uvidí, ale slepý zůstane ve tmě.‘“
***„Marie“ je v původním znění Nového zákona (řečtina, koiné) Μαριάμ, z hebrejského Miriam. Význam jména není úplně jasný. Pokud se jméno odvodí ze starověkého Egypta, může to být od slova „myr“ = beloved, milovaná nebo „mr“ = láska, nikoliv tedy jak je v některých pramenech udáváno „Mariam = hořkost, hořký zármutek.
****Podle legendy nechal Pilát na kříž umístit tabulku s nápisem „Ježíš Nazaretský, král židovský“.