Kouzelný dědeček a červené tlačítko

 Bylo mi ještě docela blbě, ale pes chtěl jít ven. Při tomhle úžasném jarním počasí nebylo divu – mě to táhlo také, ale měl jsem pořád ještě teplotu a byl slabý jak octomilka. Prostě covid. Vzal jsem vodítko a pes zaesemeskoval: GREBOVKA, VIĎ?! „Tak jo, ale jsem nemocnej,“ řekl jsem. Ani se nezatvářila vděčně, bestie jedna.

Za ty dva roky, co mám Esme ve střídavé péči, jsme vyvinuli takovou trochu ulétlou formu komunikace. Já s ní mluvím nahlas, ona mi zase posílá telepatické esemesky. Tedy někdy, když zrovna má chuť. Kolie jsou děsný princezny.

Došourali jsme se do parku, já si sedl na lavičku a jal se pozorovat jarní bujarý život vůkol. Maminky tlačily kočárky, spousta dětí pobíhala bez vodítka a většina psů s vodítkem, mnoho roztodivných cizinců mluvilo roztodivnými jazyky. A vše se tvářilo jako naprosto mírový ráj na Zemi. Nic neupomínalo na šílenosti, které se děly skoro za humny. Napadlo mě, že tohle vše může během půlhodinky zmizet, rozpadnout se v čoudící zamořené trosky, pokud se ten paranoidní diktátor v Kremlu dočista zblázní. Nebo ... ho k tomu dotlačíme, namítl nějaký hlas ve mě. Radši ani nemyslet.

Podíval jsem se dolů na Esme. Nějaké malé dítko, které se odněkud přibatolilo, právě strkalo prstíky psovi do ucha.
„To možná pejska bude bolet“, snažil jsem se, abych nezněl jako kárající otec.
STAREJ SE O SEBE, poslala Esmína.
„Tedy,“ teď jsem se obrátil na psa, „kdybych ti tohle dělal já, tak se mnou tři dny nemluvíš.“
NEŽÁRLI, přišla odpověď. Pokrčil jsem rameny a vzhlédl opět do dospěláckého světa.

Přede mnou stál podivný starší pán. Něco jako kouzelný dědeček. Na hlavě měl tyrolský klobouk s alpskou protěží, na sobě pletený svetr, vestu a kožené kalhoty a v ruce jakousi hůl. Šedivé mocné licousy mu visely po stranách zvrásněného obličeje.
„Mohu si přisednout?“ zeptal se.
„Pokud se nebojíte, že vás nakazím...“
„Vy mne?“ tak nějak nevěřícně se usmál.
„No, já mám covid. Tedy měl jsem. Tedy vlastně ještě mám.“
„Tak to jste chytil ještě tu poslední vlnu, že jo? Než se zavře brána...“ pravil a přisedl si.

Když jsem před několika dny dostal pozitivní výsledek testu, tak mezi mými váženými přáteli se jich našlo více, než bych čekal, kteří mi blahopřáli k tomu, že jsem „konečně v klubu“, „podstoupil iniciaci“ nebo „prolezl bránou“. Jenže mně bylo blbě, a tak mi jejich gratulace především lezly na nervy. Proto mě jeho poznámka dočista odrovnala.

„Jaká ... brána? Jak to myslíte?“
Zachechtal se, čímž mi připomněl Sama Hawkinse, legendární postavičku z Vinnetou filmů. Skoro jsem čekal, že si sundá klobouk a podrbe skalp.
„Hihi, no tam!“ a ukázal palcem k nebi. „Další level.“
Esme se na něj podívala – dítko mezitím někam zmizelo – vstala a přesunula se k jeho nohám. Pomalu jsem toho začínal mít dost.

„Já vám vůbec nerozumím,“ začal jsem trochu podrážděným hlasem.
NEKECEJ, ozvala se Esme.
„Já jsem asi ten jedinej blbej tady, nebo co?“ to byla sice odpověď na Esmínu, ale protože jsem si neuvědomil, že jsem ji vyslovil nahlas, zareagoval na ni i děda.
„To je, s prominutím, vždycky jen vaše rozhodnutí.“
Kristovy nohy, tak já tu sedím s nějakým bavorským dědou, který mluví esoterní bláboly a se psem, který mi posílá do hlavy esemesky. A je mi čím dál hůř. A asi brzy umřu. A k čemu to vlastně všechno bylo? Povzdychl jsem si a změnil tón.

„Tak dobře, vy jste asi nějaký kouzelný dědeček. Tak když už vás tu mám, tak mi můžete vysvětlit pár věcí. Například, jaký by to naše snažení a všechno to kolem a tahle krásná jarní Praha měla smysl, kdyby ten magor v Kremlu zmáčknul to červené tlačítko.“
„To tlačítko není v Kremlu. To je ve vaší hlavě,“ zadíval se mi přímo do očí.
„Vy tedy popíráte existenci objektivní reality?“
„Ne. Já se jen o ni nestarám.“
MOJE SLOVA, ozvala se Esme. Vstala, protáhla se, a s pro ni typickým zabručením se opět uvelebila u nohou dědy. Ještě že mu neolízla botu.
„Znamená to tedy, že to, co se děje venku, válka, bezpráví, prostě ty hrůzy, že to máme nechat bez odpovědi? Nemíchat se do toho? Čekat, jako tehdy židi v Německu, až nás pošlou do koncentráku? Až sem přijde slavná ruská armáda a rozmlátí to tady všechno?“
Sice jsem si právě uvědomoval, že zrovna jen opakuji všechny ty argumenty, které mi píší lidé pod mé vlastní konstelační články o win-win řešeních, ale nedalo mi to. Prostě jsem se cítil docela ne-mocný.

„Podívejte,“ začal můj protějšek smířlivě, „když lezete po žebříku třeba na třešeň, budete ty šprycle, které už máte za vámi, odřezávat? Nebo je tam necháte pro ty, kteří přijdou po vás?“
„Ten objektivní svět“, pokračoval, „samozřejmě je strašně důležitý. Ale není to ta třešeň, na kterou vy lezete. A ani ten žebřík není váš. Ale s každou příčkou vidíte víc a máte lepší rozhled. A najednou si všimnete, že ta objektivita je sice důležitá, ale jen jako nosná půda pro ten strom. A taky pro ten žebřík, rozumí se. Všechno, co se kolem vás, prostě nejste vy. Je to vypůjčené. Je to venku. Tam se dějí ty války a jiné strašidelnosti, ale taky samozřejmě se tam báječně najíte, zajdete si s ženou do kina, máte tam práci, děti, kamarády a sousedy. A z vašeho pohledu je tam i ten váš pes, ale on to vidí jinak, protože on prostě jen je.“ Teď mu Esme fakt tu botu olízla.
„Ale dokavaď nevylezete kousek na tom žebříku, tak vám to všechno kolem vás bude připadat jako jediná realita. A budete ji bránit hlava nehlava. S celým vaším okolím se budete potácet neustále od jedné zdi ke druhé, mávat tu jedním praporem, tu zase druhým. A pořád se budete bát, že nějaký blázen zmáčkne červené tlačítko. A taky že ho, nakonec, vždycky zmáčkne.“ Chvíli bylo ticho.

„Buddha,“ řekl jsem.
„Ne. Vy,“ opravil mě a píchl mě prstem doprostřed čela.
Jenže namísto abych o tom mohl začít přemýšlet, zaječela v mé hlavě esemeska: VEVERKA!
Esme se prohrábly packy a vystartovala jako šílená.
„Zůstaň!“ to jsem zaječel zase já a vyběhl za ní.

Přesně v tomto okamžiku se ovšem stalo něco podivného. Zatímco moje jedna, řekl bych ta akční část zdrhala za psem, zůstalo něco důležitého sedět na lavičce. Měl jsem pocit, jako by ten mikroskopicky malý bod, kde se mě stále ještě dotýkal dědečkův ukazováček, stal jakýmsi centrem, zatímco vše ostatní byla periferie. Prostě se můj svět, který „objektivně“ nabral docela zuřivý spád, neboť Esme veverkám zásadně upírá právo na klidný život, rozdělil na světy dva. A mé já, tedy to naprosto bytostné, esenciální já, které jsem kdysi dávno celé týdny v Oshových meditacích hledal otázkou „Who is in?“, zůstalo v centru. Stalo se jím. A já odtud mohl pozorovat, jak běžím za Esme, která prolétla skupinkou dětí jako koule kuželkami, jak je v letu zvedám a oprašuji a omlouvám se maminkám a volám psa k noze. A zároveň se směji s veverkou, která, kdyby měla po ruce oříšky, by je patrně házela po štěkajícím psovi. Jak koutkem oka registruji postavu strážníka městské policie a uvažuji o tom, jak mu vysvětlím, že se mi pes „vytrhl“, když ani nemá vodítko. A zároveň jsem intenzivně cítil hluboké uspokojení strážníka, který už vytahuje blok na pokuty. A také, a to byl ten úplně nejdivnější pocit, jak stojím někde na žebříku a trhám nesmírně slaďounké třešně.

Když jsem se vrátil k lavičce, kouzelný dědeček tam samozřejmě už nebyl. Což mě nepřekvapilo, protože jsem pochopil, že jsem si ho, dole pod žebříkem, asi musel vymyslet.
Sedl jsme si na lavičku s pocitem, že vykašlu plíce a že teď dostanu vysokou horečku a určitě brzy umřu a podíval se na svého milovaného psa. Usmíval se.
„Jdeme domů, moje drahá Esmíno.“
JASNĚ. ALE... NEMĚL BYS GRANULI? 

Rozhovor s vlastním nitrem

„Milý Jane, napíšeš nám článek do příští Jógy Dnes? Téma je ‚Letní cesta do vlastního nitra.‘ Jo a moc to spěchá. Hezké dny, děkuji předem, Kateřina.“

Hm. Tak nitro. A k tomu ještě moje vlastní. Sedím v potemnělém obýváku, je pátek státní svátek, a já se právě vrátil z procházky téměř letní Prahou. V tomhle horku odmítám nosit roušku pokud jdu po liduprázdné ulici, ale na Petříně bylo přeci jen docela hodně lidí, takže jsem se vrátil bez dechu a k smrti unavený. A teď bych se tedy měl vydat na další cestu. Do nitra. Haló, nitro, slyšíš mě vůbec?

„Dej mi pokoj.“

Cože? Co to bylo?? Že by mi mé nitro jako odpovídalo? Jako – že si mé nitro vede nějakou na mě nezávislou existenci? No, v tom případě ... co kdybych s ním udělal ... rozhovor? Že by to v Józe otiskli? Nebude to nějak divný? A zajímá vůbec někoho, co se děje v nitru Jana Bílého? No – proč vlastně ne. Koneckonců V kůži Johna Malkoviche byl docela úspěch. Jo, ale tam hrála Cameron Diaz. No na druhou stranu, ta zas nestavila konstelace. Tak dobře, jdeme na to.

Jan: „Ahoj nitro. Hele, já bych se tě rád zeptal na pár věcí. Je to pro takový jeden časopis, jde hodně o jógu a osobní rozvoj a tyhle věci. Taky tam jsou články o zdravém životním stylu, takže by tě to mohlo zajímat. Oukej?“

Nitro: „A proč si myslíš, že mě zajímá zdravý životní styl?“

Jan: „No, hm, to jsi mě tedy trochu vyvedlo z konceptu. Všeobecně se věří, že uvnitř nás, tedy v našem nitru je něco, co touží po seberealizaci, rozvoji, a tak. A zaraduje se, když se přestaneme ládovat hamburgerama, nýbrž začneme baštit tofu.“

Nitro: „A tomu ty věříš?“

Jan: „Hele, čemu já teď věřím, nechme stranou. Ten rozhovor by měl vypadat tak, že já budu dávat otázky tobě a ne naopak. Když jsi tedy tak chytré, tak co by tě potěšilo?“

Nitro: „Teď vlastně kdybys mi dal pokoj. Vy tam venku jste strašně moc hyperaktivní. Furt něco děláte. Pořád se potřebujete zlepšovat, učit se a rozvíjet, lítáte z jednoho kurzu na jiný, meditujete, mantrujete, respirujete a levitujete. Nějak mi připomínáte mladou borderu.“

Jan: „Ty myslíš toho psa, border kolii?“

Nitro: „Jo.“

Jan: „Ale to děláme právě v domnění, že se tím dostaneme k tobě. Dovnitř. Do klidu a jednoty s naším vlastním já.“

Nitro: „Aha. Takže skrze hyperaktivitu k osvícení, jo? Bavorákem ke klidu?“

Jan: „Počkej. Co je na tom hyperaktivního, když si sednu pod jedli a medituji. Nebo když přijdu na konstelace, abych pochopil, co se ve mě děje. Nebo když cvičím jógu. Tedy, myslím jako tu pomalou.“

Nitro: „To, že ji cvičíš. Pochop to, já tu prostě jsem. Já nepotřebuji nic dělat, nic si dokazovat, nikam uhánět. Bylo jsem tu odjakživa a budu navěky. Což je, musím přiznat, někdy docela otravný.“ (Nitro zívá.)

Jan: „Takže jsi nesmrtelné?“

Nitro: „Přečti si svou vlastní knížku, Jane. Tu poslední. Strana šedesát pět. Dole. Tam uvádíš takovou malou zenovou historku. Koán. A tam se praví: ‚Ještě nikdo se nenarodil a ještě nikdo nezemřel.‘ Chápeš vůbec, co píšeš? Čas je vaše iluze tam venku.“

Jan: „To je úžasné. Mé vlastní nitro je nesmrtelné. Takže to jsi asi taky osvícené, že jo?“

Nitro: „Hele, každý rozhovor je jen tak dobrý, jak dobré jsou ty otázky. Ještě jednou, strana šedesát pět dole, jen si nahraď narození a smrt osvícením. Jsem trochu zklamané, myslelo jsem si, že vymyslíš něco inteligentnějšího.“

Jan: „Budu se snažit. Takže, když říkáš, že cokoliv my tady venku děláme, stojí za starou belu, protože ty jsi už hotové a nesmrtelné a vůbec, tak co by bylo, kdybychom vůbec nic nedělali? Když bychom se kompletně vykašlali na vzdělávání a četbu a cvičení a disciplínu a tyhle všechny věci, do kterých se prostě často musíme nutit, protože vůbec nejsou příjemné. Aspoň tedy ne ze začátku.“

Nitro: „Byste shnili.“

Jan: „Aha. A to by se ti líbilo?“

Nitro: „Hele, pochop, že někdo, kdo je tu furt, nemá žádné preference. Já jsem jako svíčka. Zapálíš ji, fajn, vidíš na cestu. Sfoukneš ji, je tma a začneš narážet do stromů. Což bolí. Tebe, ne tu svíčku. Ta tu je stále. Za pár kroků nebo za pár let přijdeš na to, ji zase zapálit – a vida, je světlo. Někdo ti ji sfoukne, řekněme nějaký virus, je tma. Na chvíli. Narodíš se, svíčka se zapálí. Světlo, tma i svíčka jsou pořád v pohodě.“

Jan: „A nemrzí tu svíčku, když nesvítí?“

Nitro (směje se): „Aspoň neubývá.“

Jan: „Tak tomu nerozumím. Na jednu stranu říkáš, že jsi tu pořád. Tedy – nesmrtelné. A teď v tom přirovnání k té svíčce tvrdíš, že když ta svíčka svítí, když tedy vydává to světlo, které my venku potřebujeme, abychom nenaráželi do věcí, tak ubýváš. To nechápu.“

Nitro: „Cokoliv, co je, směřuje vždy a neodvratně k nebytí. Ale neboj, ta svíčka je hódně velká.“ (Nitro se už zase chechtá.)

Jan: „Já tomu ale pořád nerozumím. Přiznávám, že jsem si původně myslel, že můj cíl je dostat se k tobě. Teď to vypadá spíš na to, že je lepší nechat hořet tvoje světlo, aby mi svítilo na cestu a abych tedy nevrážel neustále do toho, do čeho normálně vrážím. Fajn. Ale co je tvůj cíl?“

Nitro: „Vyzáření.“

Jan: „Myslíš vyzařování?“

Nitro: „Ne. Já se nepletu. Žádný překlep. Vyzáření jako vyvanutí. Pokud tedy vůbec nějaký cíl existuje, což je poměrně složitý filosofický problém; totiž jak mít cíl, když není čas. Ale budiž. Snaž se to pochopit. Co je podle tebe osvícení?“

Jan: „Absence strachu?“

Nitro: „Hlouběji.“

Jan (přemýšlí): „Tak – jednota se svou podstatou? Nebo, ještě dál, jednota se vším?“

Nitro: „To už je lepší. A co se stane, když se ‚sjednotíš‘ se vším?“

Jan: „Rozpustím se?“

Nitro: „Přestaneš tedy existovat?“

Jan: „Ne nutně. Jen přestane existovat ten pocit oddělenosti. Moje ego se rozpustí.“

Nitro (se poněkud škodolibě usmívá): „Vážně? A co byly ty Rolexy Osha? A ty róby? A jeho údajně devadesát devět Rolls-Royceů?“

Jan: „Dobře, tak tedy se nerozpustí mé ego, protože to vlastně drží mojí tělesnou schránku pohromadě. Včetně těch značkových hadrů. Ale něco přestane ... usilovat. Chtít. Přestane ... jak Osho říkal, produkovat brzdné stopy. Nebo ty šmouhy po akceleraci.“

Nitro: „Přesně. Něco vyvane. Vyzáří se. Ta hluboká jednota, o které se tu bavíme, není jen ta se světem. S Univerzem. Ta je i s tím, nebýt.“

Jan: „Z toho mrazí.“

Nitro (škodolibě): „Ale jdi. Strana dvacet jedna, koán dole, cituji: ‚Když tě trápí zima, jdi tam, kde tě zima zabije...‘.“

Jan: „Ty se ale v té mé poslední knížce nějak vyznáš.“

Nitro: „A kdo si myslíš ji napsal?“

Jan: „Aha. No tak ti děkuji za rozhovor.“

Nitro: „Jo, rádo se stalo. Ale teď,“ (Nitro se protahuje) „strana dvacet jedna, stejný koan, jen – poslední řádka.“*
---------------
*Na hlubší pochopení této dopovědi mého Nitra si budete muset tu knížku koupit :).
Přeji krásné dny.

(Tento článek vyšel v časopise Jóga dnes v roce 2020)

Tady a teď

Je šestnáctý červen 2006. Je mi padesát jedna let a pár měsíců. Před hodinou jsem se vyplížil z ranní meditace u Alana Lowena a vyšel do polí. Před třemi hodinami, po nekonečné a dramatické noci, jsem se rozešel s partnerkou, se kterou jsem na tento seminář tantry přijel. Mám toho opravdu až po krk. Fakt už mi ze všech přítomných jebe. A tak si nechávám cuchat vlasy raním větrem a mířím vlnícím se lánem zeleného žita na blízký kopeček.

Nad obilím se formují bizardní mraky. Dneska ráno i to nebe miluje drama. Poryvy větru se zhmotňují v vlnovitém pohybu kývajících se klasů. A mně připadá, že se brodím nekonečným mořem, které se jen trochu rozestoupilo, aby mi ukázalo směr. Ne nepodobný nějakému Mojžíši – až na ty fousy. A také mě nenásleduje žádný z Egypta prchající národ. Jsem dokonale sám a tak je to dobře. A pak se najednou něco zásadního změní. Svět se převrátí naruby a já vím, že všechno to drama, ta bolest, ten pocit naprostého konce, který ke mě přichází zdánlivě zvenčí, je ve mně – já to dělám. Zažívám nepopsatelný stav, ve kterém „vně“ a „uvnitř“ nelze rozlišit, neboť ten rozdíl nedává smysl. Vysoce tělesný pocit, který vypíná spekulativní myšlenky. Jen v nějaké odlehlé části mého mozku si uvědomuji, že toto je to, co jsem už párkrát na chvilku prožil, především ve snu. Nazývám to „satori“, i když samozřejmě na to nemám žádné potvrzení nějakého zenového mistra. Jako malá myš se mi hlavou mihne myš-lenka, která pípne: „To jsme zvědavý, jak dlouho ti to vydrží.“ A pak už jen kráčím dál vlnícím se obilím.

Střih.

O třináct let později. Jsem v semináři konstelací. Kde také jinde. Přichází klientka – budeme jí říkat Eva, usedá na „horkou židli“ a vypráví: „Je mi padesát pět a mám vše, co potřebuji. Jsem dvacet let v partnerství, nemáme žádné děti. Ale již delší dobu jako by mi vše v mém životě dávalo najevo, že mám nějaký strop. Prostě to nejde dál. Takže bych se chtěla podívat právě na to.“
Mám pocit, že spíš než o nějaké rodinné důvody jde tady o konstelaci symptomu. A tak říkám: „V tom, co slyším, na mě nejvíc působí ten ‚strop‘. Tak bych tě poprosil, si vybrat někoho pro sebe a někoho pro ten tvůj strop.“

Eva to dělá a staví sebe (Klientku) a Strop do konstelace. Klientku doprostřed místnosti a asi tři metry od ní zástupce za Strop, kterého postaví tak, že se oba zástupci na sebe dívají. Hned za Stropem jsou dveře a vpravo za ním pak visí na zdi hodiny. Eva si sedne a všichni se díváme, co se bude dít. Po dvou minutách se Strop otočí o sto osmdesát stupňů, takže se nyní na dveře a na hodiny. Na to si Klientka zakryje obličej. A mně to dojde. Jenže, jako tak často, to bez vysvětlení asi málokdo pochopí.

Strach

Obracím se nyní na celý seminář: „Děkuji, vystupte z rolí. To bylo zase jedno takové typické ristretto. Krátká, intenzivní konstelace, kterou bych nejraději vůbec nekomentoval. Ale vím, že byste byli nespokojeni, podobně jako jsem dříve byl nespokojený já, když jsem viděl některé konstelace Hellingera a nechápal, oč v nich jde. Takže začnu Kafkou. Ten napsal mnoho geniálních povídek, a tato konstelace mi připomněla jednu z nich. V ní přijde poutník ke přivřeným dveřím, zpoza kterých se line neodolatelná záře. Před dveřmi ale stojí dveřník. Poutník ho prosí, aby ho vpustil, to ale dveřník odmítá. Na otázku, zdali ho vpustí třeba příští den, říká, že je to možné, ale že to nemůže slíbit. A tak se poutník usadí u dveří a každý den se dveřníka ptá, zdali ho už pustí dovnitř. A pokaždé dveřník odmítá s tím, že možná jindy. Tak ubíhají roky, muž stárne a slábne a nakonec umírá. Posledním dechem se ptá dveřníka: ‚Pověz mi, proč za celou tu dobu, co tu jsem, nikdo jiný těmi dveřmi neprošel?‘ ‚Protože ty dveře jsou určeny jen pro tebe. A nyní je mohu zavřít,‘ odpovídá dveřník a poutník vyhasínajícím zrakem vidí, jak dveřník dveře zavírá.“

V kruhu účastníků je ticho. Spíš takové nechápající, než ticho hlubokého porozumění. A tak ještě dodávám: „Ten Strop v konstelaci je vlastně takový symptom. Něco nám brání jít dál, a my to zprvu vnímáme jako to, co je vně nás. Jenže každá překážka či nemoc, každý problém a každý náš symptom je to, co si děláme sami. Je to naše část, kterou ale z nějakého důvodu nepřijímáme. Ještě ne. Na začátku se zástupkyně za Evu dívala na zástupce za ten Strop tak, že Strop stál mezi ní a dveřmi. Takže, čistě skrze tu pozici, jí bránil projít do dalšího prostoru. V této fázi představoval Strop tedy zároveň její touhu projít dveřmi a zároveň tam stál jako překážka, jako její zhmotněný strach před tím, udělat k těm dveřím ten důležitý krok. Pokud jste si ale všimli, tak její pohled sklouzával na hodiny. Jsou situace, kdy máme času dost a jsou situace, kdy se nám čas krátí. A my se musíme, tak jako ten čekající v Kavkově povídce, rozhodnout. Anton, můj druidský učitel, říkal, že na škále plus dvacet – osvícení a minus dvacet – smrt, je čekání minus osmnáct. Jenže když se konečně její vnitřní symptom – Strop – otočil ke dveřím, dostala Klientka strach a zakryla si obličej. Její strach tak přeskočil z překážky, kterou si vytvořila, přímo na ni. Protože nyní by musela ten krok udělat, uchopit Strop – její zhmotněný strach – za ruku a spolu by se vydali na cestu.“

Terapeut, kouč a průvodce

Za ty roky, které mě dělí od onoho satori (které nakonec vydrželo jen přibližně dvě hodiny, ale i tak to byl jeden z nejhlubších zážitků), se moje konstelační práce proměnila. Docela významně jsem se vzdálil něčemu, co nazývám „terapeutickým přístupem“. Co to znamená? V mých výcvicích učím své studenty, že mohou pracovat na trojaký způsob: Jako terapeuti, koučové a průvodci. K tomu používám následující, hodně zjednodušený, nicméně mnohé objasňující obraz: Terapeut pluje lodičkou po řece a pokud se někdo topí, tak ho, tak trochu jako plavčík na plovárně, zachraňuje. Vytáhne ho do lodičky, přičemž se může stát, že se jeho loďka sama rozkymácí, nebo nedej bože převrhne. To tehdy, když terapeut nedbá na svoje vlastní bezpečí, na odstup od klienta nebo zanedbává supervize. Problém tohoto přístupu je ten, že terapeuta svádí k tomu, myslet si, že ví. Že rozpozná správné od špatného, patologické od zdravého, a že je schopen klienta dostat opět do bezpečné, funkční a obecně uznávané rovnováhy. Past, která číhá na každého terapeuta, je přesvědčení: „Já a můj svět jsme v pořádku,“ nebo „Je to klient, který potřebuje pomoci, ne já.“

Druhý přístup je přístup kouče. Kouč nepluje po vodě, ale pracuje se svým klientem na břehu. Učí ho dovednostem (plavání), které mu pomohou dostat se na druhou stranu řeky. To má několik důležitých předpokladů. Zaprvé klient musí chtít. Za druhé musí být jasný jeho cíl (druhý břeh). A za třetí klient a kouč by měli uzavřít smlouvu – například co se stane, když se klient na druhý břeh nedostane, nebo když se přestane chtít učit plavat. A také co ho ta výuka bude stát. Velký problém tohoto přístupu leží v tom, že tam, kam se klient chce dostat, kouč většinou nikdy nevkročil. Ten, který vás koučuje na vítěze, sám nemusí nutně umět vyhrávat.

Třetí přístup není nepodobný archetypálnímu obrazu řeckého Chárona. To byl převozník, jenž vozil duše zemřelých přes řeku Styx do podsvětní říše zapomenutí. Konstelář v podobě novodobého Chárona samozřejmě neví, zdali se převoz podaří. Řeka je zrádná, počasí vrtkavé a kdo ví, zdali klienta uprostřed řeky nepřepadne panika (psychospirituální krize) a z lodičky nevyskočí. Také musí ten, kdo se chce dostat někam, kde to vlastně vůbec nezná, být na „přechod“ náležitě připraven. Měl by projít rituální očistou, na zaplacení Chárona by měl mít dvě zlaté mince (které starověcí Řekové kladli svým mrtvým na oči) a v neposlední řadě musí mít odvahu, tuto velkou transformaci podstoupit. Nebezpečí tohoto druhu práce vězí v tom, že převozník nikdy nemůže za klienta převzít zodpovědnost. To jediné, co může a měl by garantovat je, že dělá svou práci nejlépe, jak umí. Jak to řekl jeden z mých šamanských učitelů, Holanďan Daan van Kampenhout: „Pokud pracuješ s duší, tak to jediné, co tě certifikuje, je tvoje vlastní duše“. Nebo jinak řečeno: „Držme si klobouky, bude to (pro oba) fičák.“ Je zřejmé, že já sám mám největší příbuznost se třetím druhem konstelářů.

Ristretto

Poslední dobou se v mé práci objevuje ještě čtvrtý přístup. Nazval bych ho „zenovým přístupem“. Již delší dobu, často na závěr výcvikového bloku nebo na konci semináře, stavím tak zvané „ristretto-konstelace“. Toto označení velice krátkých, nicméně do velké hloubky mířících konstelací jsem převzal od mé učitelky Sneh Schnabelové, která milovala Itálii a s ní i tento druh kávy. Ne náhodou byla nedaleko prostoru, kde v jihoněmeckém Freiburgu své semináře pořádala, výborná pražírna kávy a malá, vyhlášená kavárnička, kam jsme, v přestávkách mezi „hustými“ konstelacemi, chodili mlsat.

Z mého pohledu jsou ristretta (nejen ta konstelační :) nejvíce „tady a teď“. Nesnaží se klientovi dát do ruky nějaký návod, racionální postup, recept nebo poskytnout terapeutickou pomoc. Jsou možná nejvíce podobné zenovým koánům – jakýmsi spirituálním hádankám, které nemají logické řešení. Nutí klienta (nebo studenta zenu) alespoň na chvíli radikálně přestat přemýšlet, přestat se zabývat těmi nám všem známými konstrukty typu: „Co by bylo, kdyby to, co je, bylo jiné?“, „Kde jsem udělal chybu a proč?“ nebo „Jak se konečně dostanu k tomu, po čem tak toužím?“

Když jsme byl malý, můj táta mi říkal: „Tomu ještě nerozumíš.“ Později mi maminka radila: „Nepřemýšlej tolik.“ Obojí nepomohlo. Teprve mnohem později, při cestě vlnícími lány, jsem si mohl naplno uvědomit: „Minulost už není. Budoucnost ještě není. Tak kde je vlastně problém?“

Nebo třeba takto:
Ačkoliv nemá žebřík,
vyleze Měsíc nad obzor.
Neřekne si o pomoc
a nečte sútry.

(Článek vyšel v časopise Jóga dnes v roce 2020)