Druhý díl šestidílného cyklu o mužských pravzorech-archetypech, tentokrát o bojovnících, válečnících a temně rudých bozích zbraní a bitev.
V minulém díle tohoto cyklu o pra-vzorech mužské energie jsem představil právě narozeného chlapečka, jež vyrůstá u matky a hledá cestu k otci. Často tento náš táta nějak chybí – ať už je neznámý jako v případě Anekena z Hvězdných válek, nebo kdesi na nebi v případě malého Ježíška. Kluk se ovšem od mámy oprostit musí, neboť jinak zůstane „mamánek“. A tak se vydává nalézt svého otce, neboť ten je jeho „stvořitel“, tedy muž, který je mu, alespoň mytologicky viděno, nejblíže. Jedině tak se totiž může dostat na tu „svojí“, tedy mužskou stranu.
Pokud má kluk štěstí a podaří se mu dostat se ke skutečným chlapům a především pokud se vyhne hrozící pasti opovrhování všemi staršími nebo – v poslední době – zabřednutí do virtuálního světa, smí usednout k jejich táborovým ohňům a poslouchat jejich mýty. V nich se mluví a zpívá o slavných hrdinech, bojovnících a válečnících, o nebezpečí, útrapách a vítězstvích. Někdy muži ukazují své jizvy a šrámy, které si odnesli z bitev, nebo které utrpěli na lovu. To všechno dospívajícího kluka přitahuje, neboť je to něco, co u mámy nepoznal, co ale souzní z jeho mužskou duší. Souvisí to také z jeho nadcházejícím setkání s jinou, v pořadí druhou důležitou ženou jeho života – se smrtí.
Setkat se s NÍ, podívat se za hranu života a přežít, ale možná za to zaplatit trochou své krve – to je prastará brána do mužského světa. Prakticky všechny mužské iniciace mají podobný charakter: Rozloučit se s dětstvím, podstoupit nebezpečí, vydržet bolest, překonat hranice. Rozbitá kolena, pády ze stromu, pořezání se prvním nožem – to všechno jsou podvědomě prováděné rituály, zrovna tak jako onen známý a zcela vědomě vykonávaný rituál Slunečního tance (Sundance) severoamerických Indiánů. Všechny tyto rituály mají jediný cíl – stát se mužem.
Pokud jsou tyto přechodové rituály mezi chlapcem a mužem zapomenuty, pokouší se mladí muži si na smrt sáhnout jinak, ať už skrze extrémní sporty, drogy nebo jinou, sebe-ohrožující činnost. Tento základní pud naše na jistoty orientovaná společnost bohužel vůbec nechápe a tak jim ono sebe-ohrožení zakazuje, nebo je alespoň navléká do různých bezpečnostních pomůcek, přileb, chráničů. Na tátu, který svého čtrnáctiletého syna vezme na nebezpečný trek do hor, se díváme jako na nezodpovědného magora. To je samozřejmě na újmu mužské energie a tak bychom se neměli divit, že nám z kluků rostou zpohodlnělí polo-muži, zbabělci, lháři, pokrytečtí politici, kteří, když se jim jejich vylhaný svět zbortí, blekotají něco o tom, že oni to nebyli, neboť oni „to mysleli upřímně“. A často tomu sami i věří.
Největší problém současnosti je ovšem v tom, že namísto skutečných rozbitých kolen číhají v dnešní západní kultuře na budoucí chlapy pouze krvavé obrázky na obrazovkách. Iniciace bojovníka se tak přesouvá do nehmotného, virtuálního světa s následky, jež si vlastně ještě vůbec nedovedeme představit. Valná část přirozené agresivity muže je tak blokována už v dětství a převáděna někam, kde nic nebolí, nic nemá žádné reálné následky, a kde vlastní smrt znamená pouze nutnost resetovat hru nebo si přikoupit pár životů. Bohu Martovi pak zbývá hrstka těch, kteří si z nedostatku jiných, smysluplnějších možností vzájemně otloukají hlavy při ať už spontánních nebo předem domluvených fotbalových setkáních.
Jenže Mars, Áres, Wodan, Teutátes, Seth, Indra, Arjuna a desítky dalších bohů války a boje se jen tak nedají zapomenout. A ačkoliv je chlapečkům už od jeslí „vtloukáno“ do hlavy, že musí své konflikty (především s jinými kluky) řešit rozumem a ne pěstmi, že musí tiše sedět a poslouchat paní učitelku, je jejich geneticky miliony let starý vnitřní bojovník stále živý. Je připraven vytáhnout na lov, odjet na moře, utkat se s bouří a nepohodou, je dokonce připraven s nasazením života bojovat s čímkoliv, co ohrožuje to, co miluje. Jenže dnes mu už žádný mýtus, žádná skupina moudrých mužů a žádná tradice nepomáhá tuto cestu nalézt. Cestu k lásce, k pocitu vlastní smysluplnosti, k úkolům, jež by stály za to. A protože neví, co hledat, nerozpozná ani to, co ho nejvíc ohrožuje. Společnost kolem něho nechává jeho „vnitřního bojovníka se srdcem“ na holičkách, zcela samotného, nebo s partou podobně nedospělých. Případně ho krmí reklamou na hodinky, auto či hypotéku, na módní outfit a nejlepší restaurace. Neustále mu strká pod nos, jak vychrtlá má být jeho milenka a kam na exotickou dovolenou. Je zavalen reklamou, která mu předvádí vše to, co ztratil – divočinu, táborový oheň, hvězdné nebe nad hlavou, nedotčenou a nezadrátovanou krajinu, moře, ve které neplave plastik, ale delfíni – a pak mu do očí lže, že toto všechno mu přinese poslední verze chytrého telefonu.
Když pomyslím na ony zapomenuté bohy-válečníky, mrazí mě. Protože kdykoliv stavím nějakou konstelaci na mužské téma a pokaždé, když tato konstelace počne váznout kvůli nerozhodnosti muže, nebo troskotá na jeho útěku do virtuality, objevuje se na scéně válka. A začne všechny fascinovat. Mrazí mě, neboť až příliš dobře znám železný zákon systémů – cokoliv, co patří k celku a je neuznáno, neviděno, vytěsněno, se navrací ve změněné, zvrhlé, problémy působící podobě. Pokud nechceme přijmout náš stín, pokud dokonce tvrdíme, že už žádný nemáme, roste tento tak dlouho, až nás přinutí si ho všimnout, neboť nás hrozí pohltit. Čím víc budeme našim dětem a speciálně klukům klást na srdce, aby se vzdali agrese, boje, síly či jen soutěživosti, tím víc se později budeme divit, co se z nich stane. A především, na jak dlouho se marsická energie síly a případně i násilí zažere do jejich buněk, ať už mozkových nebo těch bicepsových, a jak úpěnlivě se jí budou držet.
Mars a jeho řecký kolega Áres totiž nejsou žádní skinheadi, netouží po nesmyslném prolévání krve jako zvrhlí bojovníci Islámského státu, nehledají uspokojení v teroru proti civilnímu obyvatelstvu nebo v násilí proti ženám. Zcela naopak. Protože se již oddělili od matky a přešli k mužům, milují ženy a ctí je. Tak jako žena proléváním menstruační krve podává svědectví o své plodnosti a posvěcuje život, je i muž-bojovník připraven obětovat svoji krev a v nejzazším případě i sebe. To, zrovna tak jako žena, dělá pro život, nikoliv proti němu. Právě protože už poznal smrt, dovede ji rozlišit od matky na jedné straně, a své ženy-milenky na straně druhé. Matky si váží, svoji ženu chrání, a se smrtí uzavřel mír na dobu neznámou, leč určitou.
Nedávno jsem sledoval zprávy, ve kterých se setkaly dvě události, které mě přiměly se zamyslet. Jedna z nich byla o tragické smrti pěti českých lyžařů v rakouských Alpách, které zasypala lavina. Zde se stále a stále omílala otázka, kdo byl na jejich smrti vinen – jejich lehkovážnost, rakouské úřady, které měly lépe varovat, provozovatel chaty, ze které vyrazili na túru. Jako kdyby nalezení viny nás zprostilo nutnosti přiznat, že jsou věci, které neovládáme, a které prostě patří k životu muže.
Ta druhá zpráva neměla s první zdánlivě nic společného. V několika německých městech byl zrušen pondělní karnevalový průvod z obavy před blížící se tlakovou níží s průvodním silným větrem. Jakýsi pán tam pravil: „Představte si, že někomu z průvodu spadne taška na hlavu. To si nikdo nevezme na svědomí.“ Obé zprávy jsou lidsky pochopitelné, logické, chtělo by se říci i správné. A přesto – ve společnosti, kde veškerá rizika jsou eliminována nebo pojištěna, kde musí být vše pod kontrolou a když ne, tak někdo přece musí nést vinu, ve společnosti, kde se karneval ruší z obavy, že by se někomu mohlo něco stát, v této společnosti nechce můj vnitřní muž-bojovník žít. Zde totiž panuje velká matka/stát a nedospělé muže, totiž ještě malé kluky dusí na svých prsou a šeptá jim do ouška: „Zůstaň u mě, tady se ti nic nestane.“ Zde praví muži umírají na impotenci a sešlost nudou.