Mé malé velké dilema

Dnes budu psát o něčem, co mě již delší dobou sužuje. A vlastně i zužuje. Zužuje a omezuje to mou „blíženeckou“ touhu po empatické komunikaci s pokud možno mnoha přáteli, i moji „střeleckou“ touhu po smysluplných a společensky geniálních řešení. O co jde?

Mám přátele, jichž si opravdu cením. Mám je prostě rád. Jenomže někteří z nich pracují ve firmách, korporacích či organizacích, které rád nemám, ba co víc, které považuji za společensky nepřijatelné, neřkuli přímo škodlivé. A moje dilema je, jak se k nim zachovám. Budu je upozorňovat na to, co vidím a co oni (možná) vidět nechtějí? Nebo si jakoukoliv kritiku zapovím ve vědomí, že i já sám se pro mnohého z nich mohu jevit jako člověk, který jedná podobně? Například jsem už slyšel výtku, že pořádám semináře v domě, který patří bývalému uhlobaronovi... Má člověk, jenž má sám nos od sazí, mlčet, když vidí svého taktéž umazaného kamaráda? Prostě dilema.

Z mé konstelační práce vím, že každý z nás má nejen své světlé stránky, ale i svůj stín, a že je nutno tento stín nejen rozpoznat, ale i do jisté míry akceptovat. Teprve to, co skutečně a do hloubky přijmu (například moji ne-moc), se nakonec může proměnit v něco integrovaného, co pozitivně působí na celek. Ze zkušenosti vím, jak je blahodárné, pokud máte řekněme dědečka, jemuž komunisti sebrali statek, uctít nejen jeho, ale právě i ty komunisty, protože podle jednoho veledůležitého systemického pravidla patří nejen oběti, ale i pachatelé, kteří profitovali z vašich předků, do vašeho „celkového“ systému – a je nezbytné, každému členu v něm přiznat jeho místo. A zároveň vím, jak je tento krok pro potomky obětí těžký.

Na druhé straně to ovšem neznamená, že budeme vše, co se děje, přijímat s tím, že „to prostě patří k celku“. To bychom se dostali do jakéhosi fatálního fatalismu (dovolte mi tuto děsivou češtinu), do bludného kruhu nezasahování, které se sice tváří, jako by bylo blízko osvícení a následnému vyvanutí, ve skutečnosti ovšem umožňuje zlu se plně rozvinout. Od počátku mého působení v Čechách a ve zdejší esoterní scéně připomínám, že možná právě mezi lidmi, kteří holdují osobnostnímu rozvoji, je nezbytné být navzájem kritický, neboť ona cukrová poleva lásky a harmonie, kterou rozlijeme po každém alternativním mastičkáři, může být nejen nepomáhající, nýbrž i přímo škodlivá. Milujme se, ctěme se, ale prosím, kritizujme se, říkám svým konstelačním studentům.

Snad už vidíte mé dilema, dilema staré jak lidstvo samé. „Nespadat ani neignorovat“ byl zenový koan japonských samurajů. Co to ale v konkrétním případě mého malého velkého dilematu znamená? Jsme schopni ustát kritiku – a nejen ustát, ale i opravdu se do jejího zrcadla podívat a případně z ní i vyvodit důsledky? Jsme schopni akceptovat, dokonce i nepřestat si vážit přátel, kteří namočí prst do našich nám ne vždy vědomých bolístek, a nejen namočí, ale i přitlačí? A v neposlední řadě – jsem schopni riskovat, že když sami nedáme pokoj a řekneme našim milovaným cosi „nehezkého“, že nás přestanou mít rádi? Ustojíme onen „horror vacui“, děs před prázdnotou, jenž se na mezilidské úrovni projevuje odtažením či dokonce ztrátou milované osoby?

Kdysi dávno jsem napsal ve své nejprodávanější knize „Láska, vztahy, konstelace“, že když se ráno probudíte vedle své milované ženy (či muže), a na chvíli se zděsíte, koho to vlastně tak milujete (ospálky, chrápáníčko, prdíček), tak pokud vaše kritické pocity budete pořád a pořád potlačovat, jednoho krásného dne může onen sud vaší nastřádané negativity přetéci, a vy si „odskočíte“ koupit cigarety, aby jste se už nikdy nevrátil(a). Nebo také – a to je podstatně častější případ – budete vaši velkou (leč poněkud vyvanutou) lásku podvádět s někým jiným, vedle kterého se neprobouzíte rozčarován. Řešení tohoto dilematu samozřejmě nevězí v probuzení rozespalé a vynadáním jí (či jemu). Ale i zde platí: Nespadat ani neignorovat. Což je velice těžké.

A tak mi, drazí moji přátelé, dovolte vás láskyplně kritizovat, ale též, pokud záhodno, chválit. Smíte se za to na mne naštvat, nebudu se na vás zlobit. Nebo možná i budu, ale jsem pevně odhodlán u své zloby nezůstávat příliš dlouho. Dovolte mi upozorňovat vás, že i když vás mám rád, nebo přesně řečeno právě protože vás mám rád, s pár věcmi nesouhlasím. Dovolte mi také vysvětlit, proč tak činím. Konsekvence nechávám na vás, samozřejmě. A nejen to, od vás očekávám zcela reciproční jednání.

Když jsem byl malý, miloval jsem matematiku, astronomii i logické hádanky. Jedna taková krásná byla o třech kamarádech, kteří usnuli, a kterým, během jejich spánku, napsal zlý šotek každému na čelo „blb“. Když se probudili, každý z nich se začal hihňat. Po chvilce ovšem ten nejinteligentnější posmutněl – došlo mu totiž, že i on musí mít „blba“ na čele. Nepříliš těžkou logickou operaci, jak na to přišel, přenechám čtenáři. Ale ten špás popichování si ujít nenechám, ovšem s plným vědomím svého vlastního počmáraného čela.

Přeji vám krásné, ale i kritické okamžiky.

Kdy přijde nový Ježíš?

„Blechy, vši a mravenci – Trumanovy spojenci“ rýmovaly v poblouzněně-komunistických padesátých letech budovatelské nálepky na krabičkách od zápalek. Píšeme rok 2019 (tak mnoho se vlastně nezměnilo – jako předsedu vlády máme bývalého agenta estébé a komunisty víceméně ve vládě) a ačkoliv stále neumíme „poručit větru dešti“, pomalu jsem dokázali vymýtit hmyz. V alarmující zprávě časopisu Biological Conservation, převzaté Guardianem se uvádí, že hmyz na planetě rychle směřuje k likvidaci. Každoroční úbytek 2,5 procent hmyzu za posledních 25-30 let je „šokující“, konstatuje Francisco Sánchez-Bayo z Univerzity of Sydney v Australie. „Za deset let budeme mít o čtvrtinu méně, za padesát let už jen polovinu a za 100 let nebudeme mít žádný hmyz.“ Drastický dopad na ekosystémy a tím i na člověka asi netřeba vysvětlovat.

V Palestině v dobách Ježíše očekávali židé příchod Mesiáše. Bylo to způsobeno především římskou okupací a útlakem „bohem vyvoleného národa“, stojícím krátce před – ve své historii další – katastrofou, kterou se stala první a druhá židovská válka v letech 66 – 70 a 132 – 135 a.d., jež skončila zničením Jeruzaléma. Ve své knize „Ježíš a mýtus o Kristovi“ popisuje její autor Otokar A. Funda tehdejší apokalyptickou náladu ve společnosti a klade učení Ježíše o přicházejícím království nebeském do souvislosti s tímto apokalyptickým očekáváním.

Nechci zde hrát na nějakou pesimistickou strunu o konci života na Zemi. Tento má opravdu tuhý kořínek a ani masivní dopady meteoritů v minulosti, které vedly k vyhynutí daleko více než poloviny druhů, mu nezlomily vaz. Co mě jako psychologicky interesovaného konsteláře zajímá, je podvědomý účinek na naši náladu, duši, vědomí a psýchu. Nejsou to totiž jen zprávy v ekologicky orientovaném Guardianu a podobných mediích. Je to to, co naše (pod)vědomí každodenně registruje. Z verandy mého zahradního domečku nedaleko Prahy jsem byl ještě před patnácti lety v letních vlahých večerech docela jednoduše „vyštípán“ komáry. Nad záhony a v houštinách mého malého privátního pralesa, kde roky nic nesekám a neklestím, se pohybovaly světlušky. A přes den se všude třepotali motýli. To vše nyní zmizelo. A i když to má své výhody – viz úvodní citát o blechách vších a podobném obtížném hmyzu – něco ve mně jímá hrůza.

A tak se ptám, zdali naše stále se prohlubující vědomí jakési apokalypsy, nebo, raději řekněme radikální změny, nakonec nejen neumožní, ale přímo nevynucuje příchod nějakého mesiáše. Jistě – doposud naše civilizace funguje jako ten příslovečný čistič oken, který v devadesátém patře mrakodrapu vypadne z okna a když prolétá kolem prvního patra, tak ho lidé slyší, jak si říká: „Doteď dobrý.“ Nám všem (s výjimkou hmyzu) se daří, řekněme, docela dobře. Alespoň tedy „nám“, kteří jsme privilegovaní, bílí, vzdělaní a jakžtakž zdraví. Ale co, až i toto se začne měnit?

Ptám se, jak tento mesiáš bude vypadat, co bude slibovat a zdali náhodou, pro jistý druh řekněme jednodušších lidí, tu už není. Zdali už nerozdává koblihy a příslibem, že „ano, bude lépe“, nebuduje ploty s ujištěním, že „my na prvním místě“, nebo neharaší panslovanskými raketami a neopíjí vodkou. A především se ptám, co by takový mesiáš mohl kázat nám, kteří jsme na tom nadprůměrně lépe, kteří bychom si mohli dovolit Teslu, i když z pohodlí a nostalgie stále lpíme na Oktávce TDI. Co by nás, jakousi střední třídu, „trklo“ tak, že bychom změnili – a to dobrovolně – způsob našeho, z pozice minulých časů nesmírně marnotratného života.

Anebo je to o tom, že ony dary, kterými jsme obdarováni, ta ranní horká vana, rozmanitá snídaně, vytápěný byt s výhledem, cestování a jóga-kurz na Bali, že tyto dary slouží k tomu, abychom se sakra ale rychle posunuli, abychom se konečně hergot osvítili nebo co vlastně, aby nás to nesmírně laskavé a zároveň nezúčastněné Univerzum kicklo na nějakou vyšší formu vědomí, odkud se myriády mrtvých včel a brouků, tisíce vyhladovělých ledních medvědů a nespočet vyhynulých species budou jevit jako nezbytný základ pyramidy, na jejíž vrchol jsme se dostali (nebo byli postaveni) my, my lidé, abychom...

Abychom co? Ví to někdo?

(Ilustrace převzata z webu manipulatori.cz)