Tma

(Přináším opět jeden článek, který byl otištěn v "Joga dnes")

Jógu cvičím již přes třicet let, ale přiznám se, že donedávna hlavně tehdy, když se mně nedařilo moc dobře. Což zase nebylo až tak zřídka, v této transformační a náročné době. Mám takovou základní sestavičku přibližně na tři čtvrtě hodiny, kterou jsem kdysi ještě na začátku mé německé emigrace vylovil z nějakého esoterního časopisu a která mi plně vyhovuje. Pokaždé totiž, když cvičím, si říkám: „To je tak dobré, že bych měl cvičit víc a pravidelně“. Pak se můj stav zlepší a já zase na jógu chvíli zapomenu. Možná že to znáte.

Asi víte, že mojí doménou jsou rodinné a stále víc i byznysové, finanční, globální i jiné konstelace. Jenže ačkoliv na metodu nedám dopustit, přeci jen se u konstelací moc nezapotíte; tělo především stojí, někdy sedí na zemi, někdy leží (když hrajete někoho mrtvého a zapomenutého), takže všem mým studentům i klientům doporučuji ještě nějakou jinou, na tělo zaměřenou metodu vnitřního růstu na doplnění. Jóga je určitě prima volba, ale i tanec, bioenergie, Oshovy meditace nebo Reich...

Když jsem se rozhodl jít na deset dní do tmy a isolace, ani jsem nepomyslel na to, že by pro mne mohla být jóga pomocníkem, téměř zachráncem. Měl jsem trochu trému a nebojím se říci i strach – vím, jak jsem orientovaný na kontrolu, na optické vjemy a jak dovedu být občas netrpělivý. Deset dní v naprosté tmě a tichu, bez kontaktu s terapeutem (tak jsem si to vybral) – to nebude lehké. A měl jsem pravdu.

První den jsem relaxoval v nesmírně pohodlné vodní posteli, koukal jsem do tmy a užíval si nicnedělání a neustále se měnících fraktálních obrazců, které asi každý zná, když si mne oči nebo delší dobu zírá do temna. Abych se nenudil, začal jsem dvakrát denně cvičit moji sestavu a také dva tucty pozdravů Slunce, a říkal si, že to tak těžké zase nebude. Jídlo, které mi bylo kladeno v tašce a mezi dvojité dveře vždy na celý den (a v chytře nepravidelných intervalech, abych se nemohl časově moc orientovat) chutnalo ve tmě úžasně, můj rozum se zabýval pokusy vzpomenout si na jméno toho či onoho herce, egyptského boha či zážitek z dětství a den uběhl krásně. Noc s nádherným snem následovala.

Jenže pak, během dalších tří dnů, začalo jít do tuhého. Můj neustále cosi produkující rozum a především vizuálně rojící se miliardy obrazců, tvarů, přeludů a jemných vzorečků mě přestávaly bavit. Začínal jsem chápat, že mozek „vyšiluje“, když nemá, čeho by se chytil. A začalo mi svítat, odkud se ono téměř psychedelické pološílenství mého „mindu“, tedy rozumu a představivosti, bere. Z dob dítěte, kdy se malý Honzík bál všeho možného do té míry, že se začal učit, jak vnější realitu ovládat, „chápat“, vysvětlovat a tím kontrolovat. Možná dokonce, že se bál především tmy, a tak trval na světélku v ložnici. Ale nyní žádná uchopitelná vnější realita nebyla. Prostě jen tma, které se dospělý Jan sice nebál, ve které se ale jeho rozum (lze také říci „ego“) prostě ztrácelo. A to bylo docela děsící. br>
Připadal jsem si jako Buddha (čtenář promine ten bombastický příměr), jehož ďábel Mára pokouší: Zasypává ho démony, pokušeními, obrazy (nahé ženy sice chyběly, zato jsem neustále viděl kameny, lebky, ufony a tvary ze zaručeně jiných galaxií) a trvá na tom, aby Buddha přestal meditovat. I já měl tisíc chutí „toho“ nechat.

V tomto procesu se osvědčila jóga, moje druidské meditace s holí (viz www.konstelace.info/muzi-stocksitzen.html) a šamanské rituální vzývání Slunce, Luny a čtyř elementů, které jsem také dvakrát denně dělal, jako úžasná podpora. Nejpozději teď, ve tmě, přestala být jóga fitness-metodou, mající za cíl především lepší zdraví či sexy postavu, ale stala se spirituální pomocí. Cestou do třetího kvadrantu, do mé esenciální duše, mířící k onomu „kdo jsi, ve skutečnosti, opravdu?“ Nicméně bylo zajímavé pozorovat, jak se asány ve tmě korigovaly naprosto samy. Jak se tělo, pokud jsem ho nechal, dostalo zcela samovolně do pozice, kterou potřebovalo. Jak fyzická natažení, torze či kontrakce působila jako zklidnění myšlenek, které nadto bylo zcela „viditelné“, neboť rušivé optické vjemy ustaly. Neustále brebentící rozum, těch devět desetin mozku, které prý nevyužíváme, ale jejichž velká část – to jsem si jistý – produkuje v pozadí permanentní proud vizí, se na chvíli ztišil. A nastal klid. A ten je úžasný.

Párkrát ovšem nepomáhala ani jóga. Pak moje poslední zbraň bylo, se onomu „Márovi“, což samozřejmě není nikdo jiný, než náš vlastní, kontrolující mind, smát do obličeje: „A to je všechno, co dovedeš?“, „Vymysli toho dvakrát, třikrát víc!“ nebo: „Tak to mě budeš muset zabít, ale já se nepohnu ani o píď.“

Vždy jsem tvrdil, že nelze s ničím bojovat a vlastně, na jisté úrovni, nelze ani nic léčit. „Léčit“ zde myslím ve smyslu opravovat, korigovat. Věci, náš osud, vše to, co se nám přihodilo v dětství, a především to hrozné, bolestné, traumatizující, lze jen přijmout, akceptovat. Brát to jako dar, neboť bez toho bychom nebyli tam, kde jsme. Jak můj učitel Osho říkával: „The gras grows by itself, birds are flying and your help is not needed“. (Tráva roste sama, ptáci si létají a tvá pomoc netřeba.) Řekl bych, že se mě to za těch deset dní párkrát a na malou chvíli podařilo. Takže když se mě nyní někdo ptá, jaká byla „tma“, a já vidím, že chce jednoduchou odpověď (vyprávět by se dalo hodiny), tak říkám: „Taková Bardo Thödol, ale ještě zaživa“. Tedy Tibetská kniha mrtvých, která se čte zemřelým, aby se nebáli na ně dotírajících démonů a šli přímou cestou do osvícení, do jasného, zářivého světla.

Ne, osvícen jsme ve tmě nebyl. Zato se mi udělalo jasno, jak strašně ničíme naším spěchem, vzruchem, senzacemi, neustálým růstem, výklady, teoriemi, hlukem, reklamami, počítači a mobily nejen Matku Zemi, ale možná především nás samé. A jak vše jmenované a tisíce dalších věcí děláme jen a jen kvůli naší neustálé potřebě kontroly, jistoty. Tato jistota je ovšem jen iluze, neboť veškerá naše životní akumulace vědění (která samozřejmě není moudrost), kapitálu (jenž není štěstí) a vjemů (nevedoucích k uspokojení) je vždy korunována smrtí, tedy něčím, nad čím nezvítězíme. Někdy mě připadá, že smrt je to poslední, co se mocně vzpírá naší snaze o kontrolu. A ačkoliv jsme ji vyloučili z života, neboť umíráme na jipkách, pečlivě odděleni od světa živých, ačkoliv je smrt a eutanazie stále ještě tabu a nechat smrtelně nemocného zemřít třeba doma může být trestným činem, je smrt stále ještě mimo sféru naší moci. A i v budoucnu zůstane. A to je moc dobře, neboť tím aspoň něco zůstává větší než my, když už si naivně myslíme, že příroda to není, neboť jsme si ji podmanili.

Takže budete-li mít možnost si na týden (to je asi skutečně minimální doba) či na delší dobu zajít zacvičit jógu do tmy, posedět, naučit se v naprosté tmě chodit po „vězení“ a nebo si jen tak, zcela nevinně, posedět s vašimi démony, udělejte to. Když budete mít štěstí jako já, tak vyjdete do světa, ve kterém zrovna zapadá Slunce, večerní srpnový před-podzimní vánek vás pohladí po kůži a pročechrá vám vlasy (to vyváží jakoukoliv zběsilou jízdu luxusním kabrioletem) a vy si všimnete, jak úžasně nádherný je náš svět. Stromy, posečené pole, modré, mírně zaobláčkované nebe. Rudé jeřabiny mezi sytě zelenými listy. Ticho šumavského lesa. Voda ze studánky. Kdo by chtěl víc...

-----------
Kontakt na tmu, ve které jsem byl já: http://pobyt-ve-tme-terapie-budoucnosti.cz

Matérie, duch a Jeff. Aneb: Resurrection for every day.

Se svým nejlepším přítelem jsem se setkal teprve na gymnasiu. Říkal jsem mu Jeff a tato přezdívka se brzy ujala i mezi spolužáky. Kdyby se jich někdo zeptal, jak by Jeffa charakterizovali, asi by použili dvě slova: Malíř a blázen. Tím se nápadně podobal Vincentu van Goghovi – a i když si neuřízl žádné ucho, jeho obrazy se svou urputností a zauzlením Goghovým plátnům opravdu v něčem podobaly. Čtyři roky gymnasia a následný pátý rok coby kulisák v Národním divadle jsem s Jeffem prožil šermováním ostrými šavlemi na hradbách Klatov, lezením po horách, zastavováním lokálních vláčků v podnapilém stavu kdesi u Zbraslavi, několikerým „zatčením“ skrze příslušníky SNB a podobnými , typicky pubertálními vylomeninami. Jeff byl také jediný člověk, kterému jsem prozradil, že pokud se mi povede s Národním divadlem vycestovat do Německa, zůstanu na Západě. A tak se i stalo.

Náš poslední rozhovor jsme vedli na dvoře univerzitní knihovny v Klementinu, který je dnes bohužel už zavřený. Tam jsem už v dobách gymnasia proseděli spoustu hodin, vedouc hlubokomyslné i nahlavupadlé filosofické rozhovory, pozorujíc révu, která celý barokní dvůr pomalu ale jistě dostávala pod svou kontrolu a mávaje občasným rackům, kteří sem od blízké Vltavy zabloudili a teď nad pozlacenými věžičkami kroužili v blankytu nebe.
„Jeffe, já se nevrátím,“ sdělil jsem mu své plány.
„Blbost“, na to Jeff, „vše se neustále vrací.“
„Ale ne do stejné řeky,“ pokusil jsem se dovolat Herakleita.
„Je jen jedna.“
A tím to uzavřel.

Po mém odchodu z republiky Jeff začal konstruovat a létat nejprve s rogalem, tedy závěsným kluzákem, později s ultralehkými letadélky. Možná, že jeho skrytá touha byla se s takovým létacím přístrojkem dostat přes socialisticky střežené hranice, možná že chtěl ve svém nezměrném romantismu pouze „létat“. Kdo ví. Každopádně se o emigraci nikdy vážně nepokusil. A tak jsem si jen psali. Dlouhé a pro všudypřítomnou cenzuru asi nepochopitelné dopisy. A dneska, v den zmrtvýchvstání, mně na mysli vytanul jeden z nich. Tedy jeho kousek, který se mi vryl do paměti.

„Jistěže existuje matérie, a jistěže existuje duch. Obé se neustále mísí, protože tak, jako se žena a muž přitahují, táhne i je k sobě nezastavitelná a nekonečná láska. Duch vstupuje do matérie a matérie se nechává pronikat duchem, aby vytvořili hru vědomí. Šiva se miluje s Šakti a vzniká jejich dítě – Univerzum. Všechny naše touhy, radosti i strasti pocházejí z toho, že je neobyčejně těžké tuto hru přijmout tak, jak je – půl na půl. Vždy tíhneme spíš buď k matérii a stáváme se hamižnými požitkáři, nebo k duchu a zapíráme svá těla, vysycháme. A tak jako Ikarus, buď jsme blízko Slunce, takže shoříme, nebo padáme do vod Oceánu, kde se utopíme v emocích.“

Jednou jedinkrát za mnou Jeff přijel. Věrni našemu dřívějšímu romantismu jsme se pokusili vylézt na Matterhorn. Teprve kousek za poslední výspou civilizace – za Hörnliho chatou, která stojí ve výšce 3260 metrech, jsem si všiml, že Jeff jde v polobotkách. Tam už začínalo opravdové lezení, všude byly jazyky sněhu a tak jsem (jako „zkušenější“ horolezec) zavelel k návratu. To Jeffa nesmírně naštvalo.
„My tam vylezem!“
„Ne, Jeffe, nevylezem. To si musíme přiznat. Je to škoda, ale nechci, abychom se zabili.“
„Srabe.“
„Blbe.“

V roce 1995 se Jeffovi, jenž zalétával jím nově zkonstruovaný model ultralehkého letadla, ulomilo křídlo a on spadl z výšky sta metrů do pole. Od té doby byl ochromen od pasu dolů a čím dál zahořklejší. Když jsem kolem roku 2000 začal opět jezdit do Česka, bylo to s Jeffem už velmi těžké. Žil v zatemnělém bytě rodinného domku v Klatovech a nadával na všechno. Na stát, na komunisty, na Havla, na osud. A na své přátele.
„Tak ses přeci jen vrátil, Jene.“
„Ale ne do stejné řeky, Jeffe.“
„Seru na všechny řeky, seru na ně.“
„Je jen jedna.“
V říjnu roku 2004 Jeff po předávkování morfiem zemřel. Jistěže existuje duch a jistěže existuje matérie. A je to láska, která je, tak jako muže a ženu, táhne neodolatelně k sobě. Aby tančili. Aby se milovali.
Ale, je to tak těžké.
Je?