V konstelacích, především v těch rodinných, se s tím setkávám často. Klient nebo klientka, když mají popsat svůj původní rodinný systém – tedy rodiče, prarodiče a vztahy mezi nimi – často zaměňují fakta za výklad. Tatínek prostě byl zlý. Opustil nás (děti a maminku) a nechal nás samotné. A to mu nemohu odpustit. Babička byla bohatá a nestarala se o svou dceru (mou matku), takže máma měla strašné dětství. A tak podobně. Úlohou konsteláře je – to už nás učil Bert Hellinger – zamezit tomu, aby klient takto realitu vykládal a tím nevědomky ovlivňoval zástupce. Proč? To je jednoduché – konstelace se „povede“ jedině tehdy, když ani konstelář, ale ani zástupci a potažmo žádný z účastníků nezaujme postoj pro někoho a proti někomu. Protože, jak praví jeden ze tří hlavních systemických zákonů – každý člen systému (ať „zlý“ nebo „dobrý“) má právo na své místo. A nutno mu ho přiznat a jeho „členství“ uctít.
Pokud se vám můj první odstavec zdá poněkud banální, nedůležitý, nebo i trochu akademický, stačí si uvědomit, jak dalekosáhlé následky náš výklad reality (tedy faktů) může mít. Jednu takovou bitvu o výklad právě prožíváme a na jejím výsledku záleží stupeň omezení našich ústavou zaručených svobod. Ze současné nabídky faktů si totiž každý může vybrat přesně to, co se hodí do jeho výkladu, kterému také můžeme říkat přesvědčení. Je nutné omezit volný pohyb, zavřít obchody, hranice a nařídit povinné nošení roušek, aby se zabránilo několika stům, možná tisícům úmrtí? Nebo je to zbytečná panika a ekonomická sebevražda – epidemii jsem zvládli a nyní je čas na návrat k jakémusi normálu? V astronomické záplavě informací, v protichůdných vyjádření expertů i přehršli čísel naleznete neotřesné argumenty pro každý libovolný “výklad“. Především a také z důvodu, že jde o situaci, se kterou jsme se zatím v této intenzitě nesetkali.
Pokud se náš výklad omezuje na tvrzení, že tatínek byl padouch, který nechal rodinu na holičkách, je to sice závažné pro psychický stav a stupeň štěstí klienta (a je s podivem, jak se klient takového přesvědčení úporně drží), na společnost jako takovou to nemá velký vliv. Co ale, pokud se jedná o nové a potenciálně ohrožující jevy? O tak zvané „černé labutě“ – tedy nečekané události, jež mohou (ale také nemusí) změnit základní parametry našeho života? Jak se postavíme k tomu, že kvůli 210 dodatečným úmrtím od vypuknutí pandemie v ČR jsme ochotni běhat v horku po lesích s vlhkými rouškami, zadlužíme se na dekády dopředu a uzavřeme hranice nejen směrem dovnitř, ale i směrem ven? Jen připomenu, že denně umírá v ČR v průměru 305 osob, na následky chřipky zemřelo minulý rok na 1500 osob. Nejsou snad kolektivní obavy, strach a někdy i šílenství na základě jistého výkladu reality víc ohrožující, než kdybychom vykládali realitu jinak? Například jako ve Švédsku – a teď mi prosím nechoďte s „drastickými čísly“ – já nejsem pro ani proti, píšu o možnostech!
V naší „informační“ době se výklad informací stal naprosto zásadním nástrojem k našemu vnímání reality. Ale nejen to. Je to i mocný nástroj manipulace nás všech. Tak tomu nebývalo vždy – alespoň ne v této míře. Dříve byl svět mnohem jednodušší – na jaře se silo, na podzim sklízelo a zdali jsme se sklizní vydrželi do příštího podzimu, nebyla věc výkladu, ale dostatku deště na jaře, sluníčka v létě a pilných ručiček na podzim. Panstvo bylo vlídné (zřídka) či kruté (častěji), ale pokud své poddané dřelo robotou a desátky, netvářilo se, že by to dělalo na základě doporučení nějakých expertů či k jejich – poddaných – dobru. Do jisté míry byla každému ponechána možnost jeho vlastního výkladu, čehož například Juraj Jánošík také náležitě využil. Nyní se svět zkomplikoval, takže málo kdo si může dovolit přezkoumávat do hloubky informace a třídit fakta. A protože se vlády spojily s byznysem a obě skupiny nám tvrdí, že to, co dělají, je jen a jen pro naše dobro, stali jsme se odkázáni na „jejich“ výklad. Se kterým samozřejmě můžeme nesouhlasit, ale v případě krizových zákonů je nám to houby platné.
No a protože jsme se v úvodu holedbal konstelacemi – asi se nyní zeptáte, co s tím. Nebo jak se bránit „cizím“ a nepřátelským výkladům. Jako první a nejdůležitější věc vidím uvědomění, že nejen protistrana zneužívá fakta k výkladu, ale že to děláme naprosto všichni. Už podstatně zajímavější otázkou je, co s tím „naším“ výkladem sledujeme. A co se skrývá za výkladem „těch druhých“, které často podezříváme ze lži, manipulace a překrucování Co když „oni“ svým výkladům věří? Třetí krok je ovšem úplně nejtěžší. Vězí v tom, připustit mnohočetnost výkladů a ZÁROVEŇ se neztratit v mlze nerozhodnosti. Nevzdat se práva na svůj výklad, ale bedlivě naslouchat jiným. Je to přesně to, co bych ze srdce přál našim politikům, neboť pokud by se nám (jim) to povedlo, byli by(chom) schopni POHLEDU NA CELEK. Tak jako v podařené konstelaci.
Pokud si neuvědomíme, že v komplexním světě jsou informace téměř bezcenné, neboť inflační, a výklad je naopak vším, pokud nepochopíme, že vědění (tj. ten „správný“ výklad) degeneruje čím dál víc na pouhý nástroj moci a pokud na to stále a stále nebudeme upozorňovat ty, kteří svým výkladům slepě věří, čeká nás – po jistém období chaosu (viz současnou komunikaci naší vlády) totalita. Ta možná nebude ani tak spočívat v lágrech, policejním státu a ostnatých drátech na hranicích, jako v dogmatech, která nebude nikdo zpochybňovat. A tato dogmata se budou tvářit velice humánně, eticky. Například, že je nutné uvěznit deset milionů lidí, aby jsme zachránili životy pár tisíců. Nebo že na červenou se nechodí ani přes prázdnou ulici – tak jako to už praktikuje miliarda Číňanů. Kdo by s tím nesouhlasil?
