Jedna z nejúspěšnějších žen světa je zcela jistě Sheryl Sandberg, po Marku Zuckerbergovi dvojka ve stále se rozrůstajícím FaceBooku. Kvůli její aktivitě za ženská práva a kampani proti označování úspěšných a asertivních mladých žen na školách slovem „bossy“ (znamená cosi jako „panovačná holka“) je pokládána za moderní feministku, společně s dalšími globálně úspěšnými ženami. Sandberg je také zodpovědná za přebudování FB na jednu z nejvýdělečnějších a snad i nejdravějších společností světa. Jen tak na okraj – právě tato transformace oblíbené sociální sítě vede stále více lidí, které znám, včetně mě samého k odchodu z FaceBooku. Což této společnosti samozřejmě může být zcela ukradené. Sandberg vlastní osobní majetek v řádu desítek miliard korun, mluví a píše se o ní ve všech předních mediích a spekuluje se, že by mohla jít do politiky a snad se i stát příští prezidentkou USA. Je prostě báječným příkladem všeho toho, čemu se ve světě říká úspěch.
Znám mnoho úspěšných žen a ještě mnohem víc úspěšných mužů. Ale poslední dobou, v průběhu jakési těžko definovatelné vnitřní změny, si stále častěji uvědomuji, jak pro náš další vývoj je naprosto nutné přezkoumat definici několika pojmů, které používáme k označení toho, po čem toužíme a co je pro nás to správné. V předchozím článku na tomto blogu jsem se trochu rozepsal o nejasnosti při používání slov „zaměstnání – povolání – poslání“. Jiný, rekordně navštěvovaný článek o definici peněz a bohatství je už staršího data. Dnes bych se chtěl věnovat „úspěchu“.
Ve svých úvahách často vycházím nejprve z toho, co se ukazuje, co tedy vnímáme jako fenomén, jev. Teprve poté, co zažijeme a procítíme to, co se před námi vynořuje a stává se existujícím, se můžeme zamyslet nad tím, co to vlastně znamená. Tento přístup je označován jako fenomenologický a je základem systemických konstelací. Právě proto nemohu přehlédnout, že se poslední dobou stávám alergický na slovo „úspěch“, především spojený s pojmy „výjimečný“, „peníze“, „sláva“ nebo „leadership“. Domnívám se totiž, že stojíme na přelomu vnímání a především žití hodnot, jaký jsme za poslední tři tisíce, ale dost možná i za poslední tři miliony let nezažili.
V konceptu vývoje vnímání světa, který nazývám „Cyklickou duší“, se ukazuje, že se právě dostáváme na hranici mezi „kmenové“ a „esenciální“ období, tedy řečeno jinými slovy, že překonáváme fázi navzájem mezi sebou a především proti okolní přírodě bojujících kmenů a dostáváme se do fáze zvýšeného vnímání a naslouchání světu, co po nás chce a jak se může naše „cyklická duše“ zapojit do celku. Můj přítel Martin Dokoupil toto popsal krásným obrazem: Cestujeme po moři, připlouváme do rozličných přístavů a přivážíme s sebou to, co v dotyčné zemi chybí. Co je žádáno.
Kritériem dřívějšího úspěchu bylo prosadit se vůči povětšinou nepřátelsky vnímanému okolí. Na nižším stupni vývoje to znamenalo vzestup a moc coby individuum, na vyšších stupních pak prosazení se společně s mým kmenem vůči jiným kmenům. O kmenech-firmách a především o kmenových, tedy firemních lídrech pojednává zcela mimořádná kniha „Zrození kmenového vůdce“*. Princip „já (případně my) proti světu“ se na první pohled zdá být naprosto biologickým a přirozeným. Vyjdeme-li na jaře do lesa, najdeme všude klíčící semenáčky, které se snaží seč můžou (a v 99,99% bez úspěchu) vyrůst tak rychle a tak vysoko, aby si zajistily dostatek světla k přežití. Důkazem, že „to dali“ je pro ně přežití. Pro nás, zjemnělé tvory moderní doby, pak bohatství, luxus, dostatek sexuálních kontaktů (tj. biologicky důležité možnosti rozmnožit svůj vlastní gen), auto, lepší auto, dům, dva domy, jachta, mrakodrap v NY, nebo vláda nad celou zemí.
Problém vězí ovšem v tom, že všechny tyto důkazy našeho úspěchu míří proti něčemu, ať už je to příroda, druhová rozmanitost, divočina, nebo okolní lidé, jiné firmy či sousední státy. Miliony let se úspěch definoval v relaci s něčím, co nejsem já/my, tedy jako konkurence, za pomoci srovnání „úspěšnější než...“. Naše inteligence a s její pomocí vyvinuté technologie nám ovšem už zhruba dvě stě let dávají možnost totální nadvlády. Zatímco klíčící semenáček nikdy neměl možnost ovládnout celý les a v lese pobíhající vlk byl ve svém snažení se o přežití vždy omezován svými biologickými možnostmi, vymkla se lidská rasa těmto omezením a je nyní schopna, skrze to, co nazývá civilizací/kulturou, svůj úspěch udělat totálním.
Jenže... takto nepřežijeme. To pomalu ale jistě dochází nám všem. Proto v budoucnosti nevystačíme s tím, co se doposud za úspěch všeobecně považovalo. Pokud máme možností, jaké máme, vede náš úspěch zároveň k našemu sebezničení. V tom jsem si velice podobní s drožďovými kvasinkami, jež se v sladkém a teplém těstu úspěšně množí a které se po jisté chvíli otráví svým vlastním vedlejším produktem úspěchu, totiž kysličníkem uhličitým. Také my si musíme dávat čím dál větší pozor, aby náš úspěch nevedl pouze k rychlejšímu konci. Proto jsem přesvědčen, že společenský diskurs na téma „Jaký vlastně úspěch?“ patří do současné diskuze o krizi a – jak doufám i obnově – mužského principu. Neboť výše uvedená paní Sandberg, jakkoliv pohledně zmakeupovaná, je vlastně pouze veleúspěšným mužem. Což, psychologicky viděno, kompenzuje svojí agendou za ženská práva.
Holedbá-li se tedy někdo, jak vydělal miliony, je nutné mu nebo ji položit otázku: „Na čem?/Na kom?“ nebo „A co na to tvé okolí/příroda/bůh?“ Případně, „Komu, kromě tebe (a tvého kmene), to poslouží?“ Předjede-li můj kamarád úžasným a příšerně drahým autem, je třeba si připomenout, kolik přírodních zdrojů jeho touha po luxusu zničila. Kolik vlků, tygrů či delfínů, abychom použili mediálně působivé obrazy. A samozřejmě, pokud já sám za několik dní si odletím „odpočinout“ do Řecka, musím se velice nepohodlně ptát, zdali je to výraz mého úspěchu, nebo útěk před mojí vlastní neschopností redefinovat to, co za něj považuji.
Tyto moje úvahy mohou někomu připadat jako škarohlídství, falešná skromnost nebo třeba i výraz závisti. To mi nebude moc vadit; na to, že mé články nejsou vždy „mainstreamové“, jsem si už dávno zvykl. Nechci tím také říci, že úspěch, ten původní, by nebyl sexy. Jak už jsem řekl, zaručuje, aspoň ještě na chvíli, schopnost se úspěšně rozmnožovat. Daleko víc je to, co píšu, výrazem mého tázání se po skrytém významu věcí, přesněji řečeno po proměně významu v měnícím se světě. A jako tak často, na tu hlavní zde položenou otázku, totiž „Co tedy může být úspěchem v dnešním světě?“, nemám patřičnou, guruovskou odpověď. Snad jen „Nevím, pojďme to nalézt, společně.“
Hezký, no a snad i úspěšný den přeje
Jan.
---
*Dave Logan, John King a Halee Fischer-Wright: Zrození kmenového vůdce, Synergie 2014
úterý 25. března 2014
pátek 21. března 2014
Salamandr aneb svátek ticha
„Ve jménu posvátného sokola úsvitu, jenž se vznáší v čistém a jasném vzduchu...“, začínám vzývání čtyř elementů, čtyř světových stran. Oheň, který jsem před chvílí zapálil, praská v kruhu tvořeném navezenými oblázky, vysílá reje světlušek-jisker do černé tmy a nechává stíny stromů a keřů se přeludně pohybovat kolem rituálního místa. Vzpomínám si, jak těch oblázků bylo na patnáct koleček, když jsem před třemi lety předělával ohniště. Jsem na své zahradě nedaleko Rudné u Prahy, tedy přesně na té polovině zahrady, která mi zbyla poté, co její druhou polovinu brácha včetně domku po rodičích prodal. Zahradu a domek koupil táta ve stejném roce, ve kterém jsem odešel do Německa. To už je tak dávno...
Obracím se k jihu: „Ve jménu posvátného jelena v žáru lovu...“ Ale to, co vypadá jako úžasný šamanský obřad, vůbec není snadné. Dá se dělat rituál Equinoxu, česky tedy jarní rovnodennosti, na Václaváku? Nevím, jisté je, že do malé vesničky, na jejíž hranici leží moje zahrada, se před lety nastěhovala spediční firma, která roste a roste. A tak přes pole zní do noci řev motorů a řev řidičů, kteří dirigují kolegy: „Pojeď, Tondo, máš ještě tři metry!“ Česká realita. Obzvláště nedělní večery i noci jsou rušné – kamion za kamionem vyráží na cestu, neboť ve 22 hodin končí zákaz jízdy kamionů. To, co je pro normální svět smysluplné (jinak by firmy nedostali „in time“ suroviny a součástky v pondělí ráno), znamená pro malou českou vesnici burácení tiráků přes půlnoc. Kdo to tu sakra povolil? Kdo ví.
„Ve jménu posvátného lososa, jenž přebývá v čiré a stále se měnící vodě...“ Na západě, za hradbou z křoví, lísek a zplaněných mišpulí, kterou pečlivě udržuji téměř neprůchodnou, neboť starý plot ještě po zakladateli zahrady se již dávno zhroutil a nový nechci stavět, svítí do noci pět pronikavých světel. Dlouho jsem nemohl přijít na to, co to je. Teprve nedávno jsem si všiml, že za pastvinou a silnicí, která leží vzdušnou čárou od zahrady čtvrt kilometru, si na malé boční cestě pořídil kdosi pět silných zářivek pouličního osvětlení. Snad tam bydlí nějaký víajpí-člověk, který sedí v obecní radě a bojí se tmy, a tak mu obec udělala radost. Kde jsou ty doby, kdy v noci byla tma, pokud nesvítil měsíc.
Nakonec prosím o podporu ze severu: „Ve jménu posvátné velké medvědice, jež krouží na hvězdném nebi, a matky Země, která nás živí...“ Hvězdy dneska opravdu krásně září, Orion na jihu, nad ním Jupiter a vedle něho Capella ve Vozkovi. Téměř by byly vidět smetanové chuchvalce Mléčné dráhy, tak jako na samém jihu Kréty, kam si jezdím odpočinout od hluku, světla a reklam, ale jsme ve střední Evropě, nedaleko Prahy, a přesvícení udělá to své. Tak už jen v planetáriu, nebo někde na Šumavě. A ačkoliv je dálnice Praha – Plzeň za kopcem, je ji slyšet až sem. A občas přeletí přes hlavu startující letadlo z Ruzyně. Co jsem to za srandovního šamana...
Po rituálu ještě dlouho sedím u ohně, okolí se trochu zklidňuje, do noci křičí už jen bažant. Zvykl jsem si, že zahradu vyhledávají nejen žížaly (těch tu mám v zemi opravdu hodně), ale i zbytek divokých zvířat, který to v ubývající přírodě kolem ní ještě vydržel. Minulou zimu u mě bydlel srneček, běžně nacházím zbytky myší a někdy i koroptví, které zanechal sokol, někdy doufám i v lišku. Jen vlci mi tu schází. Půjdu spát do zahradního domečku, ve kterém svítím petrolejkou a zuby si čistím přivezenou minerálkou.
Na druhý den mi kamarádka vypráví o svátku hinduistického nového roku, který se na Bali slaví úžasným způsobem – tichem. Ten den nejezdí auta, nelétají letadla, nikdo nemluví hlasitě a nevyřvává ani rádio, ani televize. Jinak by zlí démoni poznali, kde se mají uhnízdit. Některé národy mají prostě štěstí – nebo jejich moudří a prozíraví šamani pustili mezi prostý lid ty správné pověry. Vzpomínám si, že i v Irsku a Skotsku existuje pověra, že zlé víly zapálí dům tomu, kdo zničí jejich kameny – tedy menhiry a dolmeny. V důsledku toho přetrvaly megality v těchto zemích tisíciletí, zatímco v severním Německu, kde je nechránil žádný mýtus, z nich cestáři v osmnáctém a devatenáctém století vyrobili cesty a domkaři podezdívky.
Ale nakonec se dočkám. Druhý den navečer přijde vytoužené pohlazení mé mytologické duše, taková malá šamanova odměna. Když kopíruji těch pár fotek, které jsem včera udělal u ohně, zjišťuji, že na jedné je téměř dokonalý portrét Salamandra, tedy elementárního ducha ohně. Takového, jako jsem si ho jako malý kluk představoval. Tenkrát jsem vyrůstal do jara do podzimu na chatě u Slapského jezera. Nebyla ještě zavedena elektřina, takže jsme svítili petrolejkami a pan Buriánek, starousedlík a sedlák, kosil kosou a oral koňmi. Opravdu jsem to zažil? Skoro k nevíře.
Hezké jaro přeje
Jan
Obracím se k jihu: „Ve jménu posvátného jelena v žáru lovu...“ Ale to, co vypadá jako úžasný šamanský obřad, vůbec není snadné. Dá se dělat rituál Equinoxu, česky tedy jarní rovnodennosti, na Václaváku? Nevím, jisté je, že do malé vesničky, na jejíž hranici leží moje zahrada, se před lety nastěhovala spediční firma, která roste a roste. A tak přes pole zní do noci řev motorů a řev řidičů, kteří dirigují kolegy: „Pojeď, Tondo, máš ještě tři metry!“ Česká realita. Obzvláště nedělní večery i noci jsou rušné – kamion za kamionem vyráží na cestu, neboť ve 22 hodin končí zákaz jízdy kamionů. To, co je pro normální svět smysluplné (jinak by firmy nedostali „in time“ suroviny a součástky v pondělí ráno), znamená pro malou českou vesnici burácení tiráků přes půlnoc. Kdo to tu sakra povolil? Kdo ví.
„Ve jménu posvátného lososa, jenž přebývá v čiré a stále se měnící vodě...“ Na západě, za hradbou z křoví, lísek a zplaněných mišpulí, kterou pečlivě udržuji téměř neprůchodnou, neboť starý plot ještě po zakladateli zahrady se již dávno zhroutil a nový nechci stavět, svítí do noci pět pronikavých světel. Dlouho jsem nemohl přijít na to, co to je. Teprve nedávno jsem si všiml, že za pastvinou a silnicí, která leží vzdušnou čárou od zahrady čtvrt kilometru, si na malé boční cestě pořídil kdosi pět silných zářivek pouličního osvětlení. Snad tam bydlí nějaký víajpí-člověk, který sedí v obecní radě a bojí se tmy, a tak mu obec udělala radost. Kde jsou ty doby, kdy v noci byla tma, pokud nesvítil měsíc.
Nakonec prosím o podporu ze severu: „Ve jménu posvátné velké medvědice, jež krouží na hvězdném nebi, a matky Země, která nás živí...“ Hvězdy dneska opravdu krásně září, Orion na jihu, nad ním Jupiter a vedle něho Capella ve Vozkovi. Téměř by byly vidět smetanové chuchvalce Mléčné dráhy, tak jako na samém jihu Kréty, kam si jezdím odpočinout od hluku, světla a reklam, ale jsme ve střední Evropě, nedaleko Prahy, a přesvícení udělá to své. Tak už jen v planetáriu, nebo někde na Šumavě. A ačkoliv je dálnice Praha – Plzeň za kopcem, je ji slyšet až sem. A občas přeletí přes hlavu startující letadlo z Ruzyně. Co jsem to za srandovního šamana...
Po rituálu ještě dlouho sedím u ohně, okolí se trochu zklidňuje, do noci křičí už jen bažant. Zvykl jsem si, že zahradu vyhledávají nejen žížaly (těch tu mám v zemi opravdu hodně), ale i zbytek divokých zvířat, který to v ubývající přírodě kolem ní ještě vydržel. Minulou zimu u mě bydlel srneček, běžně nacházím zbytky myší a někdy i koroptví, které zanechal sokol, někdy doufám i v lišku. Jen vlci mi tu schází. Půjdu spát do zahradního domečku, ve kterém svítím petrolejkou a zuby si čistím přivezenou minerálkou.
Na druhý den mi kamarádka vypráví o svátku hinduistického nového roku, který se na Bali slaví úžasným způsobem – tichem. Ten den nejezdí auta, nelétají letadla, nikdo nemluví hlasitě a nevyřvává ani rádio, ani televize. Jinak by zlí démoni poznali, kde se mají uhnízdit. Některé národy mají prostě štěstí – nebo jejich moudří a prozíraví šamani pustili mezi prostý lid ty správné pověry. Vzpomínám si, že i v Irsku a Skotsku existuje pověra, že zlé víly zapálí dům tomu, kdo zničí jejich kameny – tedy menhiry a dolmeny. V důsledku toho přetrvaly megality v těchto zemích tisíciletí, zatímco v severním Německu, kde je nechránil žádný mýtus, z nich cestáři v osmnáctém a devatenáctém století vyrobili cesty a domkaři podezdívky.
Ale nakonec se dočkám. Druhý den navečer přijde vytoužené pohlazení mé mytologické duše, taková malá šamanova odměna. Když kopíruji těch pár fotek, které jsem včera udělal u ohně, zjišťuji, že na jedné je téměř dokonalý portrét Salamandra, tedy elementárního ducha ohně. Takového, jako jsem si ho jako malý kluk představoval. Tenkrát jsem vyrůstal do jara do podzimu na chatě u Slapského jezera. Nebyla ještě zavedena elektřina, takže jsme svítili petrolejkami a pan Buriánek, starousedlík a sedlák, kosil kosou a oral koňmi. Opravdu jsem to zažil? Skoro k nevíře.
Hezké jaro přeje
Jan
úterý 18. března 2014
Malá úvaha o digitálnu
Před mnoha a mnoha lety (já byl ještě docela mladý :-) jsem byl zapleten do jedné téměř pěstí vedené diskuze o výhodách či nevýhodách cédéček, respektive hudby na nich. Tenkrát se zrovna začínal digitální záznam prosazovat oproti analogovému. Můj kamarád vinyl-freak (tenkrát se to ještě tak neříkalo), milovník klasické hudby, tvrdil, že i na over-over-over-samplingovaném cédéčku „něco“ chybí. K ránu, po jedné klatovské noci, prochlastané a střídavě proposlouchané praskajícími elpéčky a krystalicky čistými cédéčky, jsme se opile shodli na tom, že těm druhým chybí duch.
Ať už pod pojmem „analogový duch“ rozumíme cokoliv, náš rozum pracuje především digitálně. Setkávám se s tím celkem často v konstelacích. Po hlubokém konstelačním rituálu, kdy každého jen zpola vnímavého účastníka střídavě mrazí či polévá horko, se s ohromující pravidelností ptají klienti: „A co to tedy znamená?!“ Nebo: „No a co mám teď dělat?“ A očekávají digitální, tedy na „ano nebo ne“ založený návod.
Marně říkám kudy chodím, že to mé mytologické vnímání reality (zadejte si to do Googlu a vyjedou stále ještě jen mé stránky) není a nemůže být digitální, ale „rozmázlé“, heisenbergerovsky neurčité. Na jeho základě nelze logicky odvodit, zdali je „to“ či „ono“ to pravé. Význam slova „analogový“ je „spojitý“ a analogový duch by se tedy dal popsat jako to, co spojuje, byť plynule, reálno s jeho výkladem, levo s pravem, ano s ne. Sama realita je neuchopitelná, mnohačetná, a pokaždé, když si zhotovíme její mapu, se vystavíme nebezpečí, že ji s touto mapou začneme zaměňovat. Je totiž jednodušší, dívat se do mapy, než vnímat něco, co nelze pojmout celé, co nelze logicky vysvětlit a co se nám plynule proměňuje před očima. Začneme se pak podobat Japoncům, kteří chodí po Praze, ale dívají se více do mapy či bedekru, než na tu krásu kolem. Realita se prostě vymyká popisu.
Jenže, pak přijde třeba nějaká ukrajinsko-krymská krize a národ se rozdělí na dvě stádečka, z nichž každé začne provolávat tu svoji pravdu, věřit těm svým důkazům a používat tu svoji mapu. Doleva či doprava, na západ či na východ. Ale je v reálném a mnohačetném světě možné určit, kdo má pravdu? Tak třeba v naší rodině: Táta? máma? já? brácha? pes Brok? želva Zadarka, která, tak jako mnoho našich rodinných zvířat, nepozorovaně zdechla a pak smrděla zpoza krunýře?
Digitálno je ovšem mocně na postupu, každou minutu nás stále víc ovládají počítače, internet, tablety, čtečky, digitální televize. A když nesedíme u těchto, tak aspoň neustále čumíme do našich všudypřítomných inteligentních mobilů. To zní jako výsměch, neboť inteligence samozřejmě nikdy není digitální. Ale nestává se i ta naše inteligence stále víc onou "Ano-Či-Ne" inteligencí?
A tu se začne vynořovat podezření, že digitalizování reality pomalu ale jistě vraždí toho analogového, tedy jemnohmotně neuchopitelného, proměnlivého, vše spojujícího ducha světa. Ničí svět nejednoznačných mýtů, pohádek a poezie, milostných dopisů – myslím tím těch psaných na papíře a eventuálně zkropených slzami. Rozkládá svět nedigitalizovatelné lásky, celistvého pochopení, jež se nazývá moudrostí, svět potkávání komplexního člověka a nejen jeho výcucu na facebooku.
Kdysi jsem zažil sice namáhavé a bolestné, ale vlastně i úžasné období: Asi půl roku po mém odchodu do Německa jsem pomaloučku začínal zapomínat češtinu, ale ještě jsem nebyl doma v němčině. A tu se začala dít zajímavá věc. Když jsem v parku potkal například strom, neobjevil se v mém mozku ani „strom“, ani „Baum“. Prostě „to“ stálo přede mnou bez jména, bez té vysvětlující nálepky, kterou stále lepíme přes realitu. Vyzařovalo to nepopsatelnou krásu, ale nedalo se s určitostí říci, zdali to byla krása světla nebo die Schönheit des Lichtes, způsobená hrou listí nebo durch das Spiel der Blätter. „To“ nelze digitalizovat a dokonce to nejde ani přeložit.
Za několik týdnů se opět na čas odeberu na mou milovanou Krétu. Budu tam sám a mimo digitálno, což sice není moc příjemné, ale má to, aspoň na mě, podobný efekt, jako ten čas na začátku mé emigrace. Vždy, když se vrátím, říkají ti, kteří mě dobře znají, že dělám obzvláště hluboké konstelace a vůbec jsem nějak „jiný“. Že by to bylo tím, že se mimo dosah digitálního světa dostáváme opět blíže ke své božské esenci? Možné to je. Už se zase těším.
Hezký analogový, tedy pomalu proměnující (nás i sebe) západ slunce přeje
Jan
Ať už pod pojmem „analogový duch“ rozumíme cokoliv, náš rozum pracuje především digitálně. Setkávám se s tím celkem často v konstelacích. Po hlubokém konstelačním rituálu, kdy každého jen zpola vnímavého účastníka střídavě mrazí či polévá horko, se s ohromující pravidelností ptají klienti: „A co to tedy znamená?!“ Nebo: „No a co mám teď dělat?“ A očekávají digitální, tedy na „ano nebo ne“ založený návod.
Marně říkám kudy chodím, že to mé mytologické vnímání reality (zadejte si to do Googlu a vyjedou stále ještě jen mé stránky) není a nemůže být digitální, ale „rozmázlé“, heisenbergerovsky neurčité. Na jeho základě nelze logicky odvodit, zdali je „to“ či „ono“ to pravé. Význam slova „analogový“ je „spojitý“ a analogový duch by se tedy dal popsat jako to, co spojuje, byť plynule, reálno s jeho výkladem, levo s pravem, ano s ne. Sama realita je neuchopitelná, mnohačetná, a pokaždé, když si zhotovíme její mapu, se vystavíme nebezpečí, že ji s touto mapou začneme zaměňovat. Je totiž jednodušší, dívat se do mapy, než vnímat něco, co nelze pojmout celé, co nelze logicky vysvětlit a co se nám plynule proměňuje před očima. Začneme se pak podobat Japoncům, kteří chodí po Praze, ale dívají se více do mapy či bedekru, než na tu krásu kolem. Realita se prostě vymyká popisu.
Jenže, pak přijde třeba nějaká ukrajinsko-krymská krize a národ se rozdělí na dvě stádečka, z nichž každé začne provolávat tu svoji pravdu, věřit těm svým důkazům a používat tu svoji mapu. Doleva či doprava, na západ či na východ. Ale je v reálném a mnohačetném světě možné určit, kdo má pravdu? Tak třeba v naší rodině: Táta? máma? já? brácha? pes Brok? želva Zadarka, která, tak jako mnoho našich rodinných zvířat, nepozorovaně zdechla a pak smrděla zpoza krunýře?
Digitálno je ovšem mocně na postupu, každou minutu nás stále víc ovládají počítače, internet, tablety, čtečky, digitální televize. A když nesedíme u těchto, tak aspoň neustále čumíme do našich všudypřítomných inteligentních mobilů. To zní jako výsměch, neboť inteligence samozřejmě nikdy není digitální. Ale nestává se i ta naše inteligence stále víc onou "Ano-Či-Ne" inteligencí?
A tu se začne vynořovat podezření, že digitalizování reality pomalu ale jistě vraždí toho analogového, tedy jemnohmotně neuchopitelného, proměnlivého, vše spojujícího ducha světa. Ničí svět nejednoznačných mýtů, pohádek a poezie, milostných dopisů – myslím tím těch psaných na papíře a eventuálně zkropených slzami. Rozkládá svět nedigitalizovatelné lásky, celistvého pochopení, jež se nazývá moudrostí, svět potkávání komplexního člověka a nejen jeho výcucu na facebooku.
Kdysi jsem zažil sice namáhavé a bolestné, ale vlastně i úžasné období: Asi půl roku po mém odchodu do Německa jsem pomaloučku začínal zapomínat češtinu, ale ještě jsem nebyl doma v němčině. A tu se začala dít zajímavá věc. Když jsem v parku potkal například strom, neobjevil se v mém mozku ani „strom“, ani „Baum“. Prostě „to“ stálo přede mnou bez jména, bez té vysvětlující nálepky, kterou stále lepíme přes realitu. Vyzařovalo to nepopsatelnou krásu, ale nedalo se s určitostí říci, zdali to byla krása světla nebo die Schönheit des Lichtes, způsobená hrou listí nebo durch das Spiel der Blätter. „To“ nelze digitalizovat a dokonce to nejde ani přeložit.
Za několik týdnů se opět na čas odeberu na mou milovanou Krétu. Budu tam sám a mimo digitálno, což sice není moc příjemné, ale má to, aspoň na mě, podobný efekt, jako ten čas na začátku mé emigrace. Vždy, když se vrátím, říkají ti, kteří mě dobře znají, že dělám obzvláště hluboké konstelace a vůbec jsem nějak „jiný“. Že by to bylo tím, že se mimo dosah digitálního světa dostáváme opět blíže ke své božské esenci? Možné to je. Už se zase těším.
Hezký analogový, tedy pomalu proměnující (nás i sebe) západ slunce přeje
Jan
neděle 16. března 2014
Zaměstnání, povolání, poslání
Několik myšlenek k tomu, čemu věnujeme (kromě spaní) víc než 50% našeho času.
PRÁCE
Hned po partnerských vztazích, které nás uvádějí do ještě většího chaosu, trablů, problémů a bolesti, je druhá nejdůležitější „transformační“ oblast naše práce. Samozřejmě existují i výjimky. Jsou lidé, kteří chodí opravdu rádi do práce a pro jiné je jejich vztah úžasný, romantický nebo prostě jen v pořádku. Ale v období, kdy vymizely morové epidemie, války a hladomory, se vyvíjíme především skrze těžkosti a výzvy způsobené těmito dvěma oblastmi života. Protože, jak jeden mimozemšťan prohlásil, se vyvíjíme stále ještě skrze bolest. Takže se podívejme, proč pracujeme, když většinu z nás to nebaví.
PENÍZE
Odhaduji, že na devadesát procent lidí pracuje za účelem vydělávání peněz. Ty se dnes staly nejen měřítkem všeho, ale také pohonem a zároveň cílem veškeré naší činnosti. Řekněme, téměř veškeré. Tak například jsem před pár dny četl reklamní upoutáku jedné soukromé základní školy, která zněla přibližně takto: Jsme jediná škola, která nerozdává známky, ale peníze za dobré výsledky. Tak to je už úplně v háji, pomyslel jsem si, když už i děti se budou učit jen za prachy. Zdá se, že je vše na prodej a vše se také dá koupit. Pokud máme peníze. A protože jich je stále málo, musíme pracovat stále víc.
ZAMĚSTNÁNÍ
Odmalička si zvykáme na to, být zaměstnaní. Čeština, tak jako mnoho jazyků, je docela geniální. „Jsem zrovna zaměstnán!“ může znamenat, že jednoduše nemám čas. Na sebe i na tebe. A opravdu – čím víc nás všelijaké věci zaměstnávají (zdaleka nejen práce, ale i mobily, počítače, televize, tablety, facebook, twitter atd.), tím méně máme čas. Moje definice zaměstnání? „Zaměstnání je to, co nás natolik zaměstná, abychom si nemuseli uvědomit, že to, co děláme, nemá smysl.“ Nebo také, abychom zapomněli na to, že nevíme, co je naše poslání.
ZTRÁTA ZAMĚSTNÁNÍ
znamená nezaměstnanost. Tedy katastrofu, pokud nás něco zcela okrajového nezaměstná tak, že nám to bude jedno. Třeba sledování nesmyslných televizních seriálů. Nebo hulení trávy. Ztráta zaměstnání znamená ztrátu jistot. Ale také možnost, se zastavit. Nebo začít naslouchat. Možnost nalézt zcela novou orientaci. Pokud to tedy takový nezaměstnaný vůbec chce.
POVOLÁNÍ
Podle oficiální definice Wikipedie(cz) je „povolání pravidelně vykonávaná, standardizovaná pracovní činnost za mzdu nebo plat“. Který idiot vymyslel tuhle čirou hrůzu? Ani zmínka o „volání“, které se ve slově skrývá. O lákání, přitahování, vybídnutí nebo o touze, které povolání, tedy něco, k čemu se cítím povoláván, nabízí. Přitom dříve bylo povolání často spjato s jistým imperativem dělat to, co například dělal už i můj otec a děd. Nebo s tím, k čemu byl člověk, který se vydal na cestu za svým povoláním, neodolatelně přitahován. Jsem-li někam volán, je to volání toho (nebo těch), kdo mě potřebují. A jim pak mohu sloužit.
VDĚČNOST
Je to, co nám už delší dobu chybí, neboť jsme zapomněli, že jsme součástí něčeho většího, co nás potřebuje, ale co nám také dává sílu. Pokud jsme pravdiví, je naše duše tam, kde jsme i my. Tedy například v práci, je-li naším povoláním. Někteří moudří muži tvrdí, že je-li povolání vykonáváno s vděčností, může se změnit v poslání. Jiní zase, že aby bylo povolání povoláním, je třeba ho vykonávat naprosto pravdivě. Ale jde to dneska vůbec?
KORPORACE
V seminářích se setkávám s lidmi, kteří pracují ve velkých firmách nebo v korporacích a mají problém s pravdivostí. „Můj tým je prima,“ říkají, „ale naše vedení, ti nahoře nám všemi prostředky házejí klacky pod nohy. Jak můžu být pravdivý?“ Největší nepřítel pravdivosti je strach. Ti nahoře mají strach, a tak zavalují ty pod nimi nesmyslnými požadavky na vyplnění tabulek nebo prezentování nic neříkajících čísel a grafů, které ale sugerují, že růst roste. Náš strach se živí jejich strachem a naopak. Ale skutečný král nemůže mít strach, aniž by se stal diktátorem.
POSLÁNÍ
Rozdíl k povolání je v tom, že když mě někdo volá, už tam je. Zatímco když mě někam posílá, nemusí tam nikdo být – může se jednat o zcela nový a neznámý terén. Poslání je tedy pro průkopníky. Moje duše, rodina, vlast, bůh či bohyně mě vysílají na misi do neprobádané země. Na to nejsou žádné návody, tabulky a grafy. Je to cesta na moře, ke které potřebujeme tři věci – odvahu, štěstí a umět se modlit.
MOTLITBA
je způsob, jak promlouvat k tomu, co je větší. Z celého lidského slovníku jsou použitelná jen tři slova: „Prosím“, „děkuji“, a „ano“*.
PŘÍRODA
nebo také Universum, Gaia, Kosmos, a je-li vám to slovo milé, i Bůh/Bohyně jsou větší než my. Ale zároveň jsme jejich součástí. Protože se ovšem lidská kultura zrodila z přírody a ne naopak, je naše kultura menší, a tedy na přírodě závislá. To jsme v dobách, kdy Mléčná dráha zmizela v pouličním osvětlení a vlci za plotem rezervace, jaksi zapomněli. A tak hledáme poslání tam, kde už není – v našem sebestředném záměru, jenž je jako kopí, vržené do světa. Avšak jeho cíl je nakonec téměř vždy tělo přírody, kterou jsme se dlouhá tisíciletí učili dobývat a její tvory lovit. Ale zrovna tak, jako rodiče, které jsme zavrhli, nepřestanou být naše rodiče, ani příroda nepřestane být naší matkou. Jen je, na rozdíl od ní, nesmrtelná. A skutečně nesmírně velká.
NÁVRAT
Tak jako se muž, který vyjel na moře setkat se s nekonečnem, vrací k ženě, tak i my se vracíme k záměrům, které nejsou kopím, mačetou či kulkou, ale výsledkem naslouchání světu, co odpoví na naši ultimativní otázku. A ačkoliv jsem se téměř odnaučili ptát, ačkoliv pravé otázky mizí a falešných odpovědí přibývá, je tato naše poslední a nejdůležitější otázka jasná: Kde jsme skutečně doma? Koneckonců touto otázkou začíná i jedna krásná hymna. Ale zdá se mi, že ono nové poslání, tedy hledání našeho skutečného domova, se nevztahuje, na rozdíl od textu hymny, ani tak na „zemi Českou“, jako spíš na ty pasáže, které mluví o sadech, kvetoucích loukách a hlubokém lesu, o čistých řekách a dýchatelném vzduchu. K všemu tomu bychom se mohli, skrze naše nová poslání a záměry, pomalu vrátit.
-----------
(Konstelační seminář na téma „Zaměstnání - povolání - poslání“ 30.5. - 1. 6. v Praze, INFO ZDE.)
-----------
*Volně podle Berta Hellingera
PRÁCE
Hned po partnerských vztazích, které nás uvádějí do ještě většího chaosu, trablů, problémů a bolesti, je druhá nejdůležitější „transformační“ oblast naše práce. Samozřejmě existují i výjimky. Jsou lidé, kteří chodí opravdu rádi do práce a pro jiné je jejich vztah úžasný, romantický nebo prostě jen v pořádku. Ale v období, kdy vymizely morové epidemie, války a hladomory, se vyvíjíme především skrze těžkosti a výzvy způsobené těmito dvěma oblastmi života. Protože, jak jeden mimozemšťan prohlásil, se vyvíjíme stále ještě skrze bolest. Takže se podívejme, proč pracujeme, když většinu z nás to nebaví.
PENÍZE
Odhaduji, že na devadesát procent lidí pracuje za účelem vydělávání peněz. Ty se dnes staly nejen měřítkem všeho, ale také pohonem a zároveň cílem veškeré naší činnosti. Řekněme, téměř veškeré. Tak například jsem před pár dny četl reklamní upoutáku jedné soukromé základní školy, která zněla přibližně takto: Jsme jediná škola, která nerozdává známky, ale peníze za dobré výsledky. Tak to je už úplně v háji, pomyslel jsem si, když už i děti se budou učit jen za prachy. Zdá se, že je vše na prodej a vše se také dá koupit. Pokud máme peníze. A protože jich je stále málo, musíme pracovat stále víc.
ZAMĚSTNÁNÍ
Odmalička si zvykáme na to, být zaměstnaní. Čeština, tak jako mnoho jazyků, je docela geniální. „Jsem zrovna zaměstnán!“ může znamenat, že jednoduše nemám čas. Na sebe i na tebe. A opravdu – čím víc nás všelijaké věci zaměstnávají (zdaleka nejen práce, ale i mobily, počítače, televize, tablety, facebook, twitter atd.), tím méně máme čas. Moje definice zaměstnání? „Zaměstnání je to, co nás natolik zaměstná, abychom si nemuseli uvědomit, že to, co děláme, nemá smysl.“ Nebo také, abychom zapomněli na to, že nevíme, co je naše poslání.
ZTRÁTA ZAMĚSTNÁNÍ
znamená nezaměstnanost. Tedy katastrofu, pokud nás něco zcela okrajového nezaměstná tak, že nám to bude jedno. Třeba sledování nesmyslných televizních seriálů. Nebo hulení trávy. Ztráta zaměstnání znamená ztrátu jistot. Ale také možnost, se zastavit. Nebo začít naslouchat. Možnost nalézt zcela novou orientaci. Pokud to tedy takový nezaměstnaný vůbec chce.
POVOLÁNÍ
Podle oficiální definice Wikipedie(cz) je „povolání pravidelně vykonávaná, standardizovaná pracovní činnost za mzdu nebo plat“. Který idiot vymyslel tuhle čirou hrůzu? Ani zmínka o „volání“, které se ve slově skrývá. O lákání, přitahování, vybídnutí nebo o touze, které povolání, tedy něco, k čemu se cítím povoláván, nabízí. Přitom dříve bylo povolání často spjato s jistým imperativem dělat to, co například dělal už i můj otec a děd. Nebo s tím, k čemu byl člověk, který se vydal na cestu za svým povoláním, neodolatelně přitahován. Jsem-li někam volán, je to volání toho (nebo těch), kdo mě potřebují. A jim pak mohu sloužit.
VDĚČNOST
Je to, co nám už delší dobu chybí, neboť jsme zapomněli, že jsme součástí něčeho většího, co nás potřebuje, ale co nám také dává sílu. Pokud jsme pravdiví, je naše duše tam, kde jsme i my. Tedy například v práci, je-li naším povoláním. Někteří moudří muži tvrdí, že je-li povolání vykonáváno s vděčností, může se změnit v poslání. Jiní zase, že aby bylo povolání povoláním, je třeba ho vykonávat naprosto pravdivě. Ale jde to dneska vůbec?
KORPORACE
V seminářích se setkávám s lidmi, kteří pracují ve velkých firmách nebo v korporacích a mají problém s pravdivostí. „Můj tým je prima,“ říkají, „ale naše vedení, ti nahoře nám všemi prostředky házejí klacky pod nohy. Jak můžu být pravdivý?“ Největší nepřítel pravdivosti je strach. Ti nahoře mají strach, a tak zavalují ty pod nimi nesmyslnými požadavky na vyplnění tabulek nebo prezentování nic neříkajících čísel a grafů, které ale sugerují, že růst roste. Náš strach se živí jejich strachem a naopak. Ale skutečný král nemůže mít strach, aniž by se stal diktátorem.
POSLÁNÍ
Rozdíl k povolání je v tom, že když mě někdo volá, už tam je. Zatímco když mě někam posílá, nemusí tam nikdo být – může se jednat o zcela nový a neznámý terén. Poslání je tedy pro průkopníky. Moje duše, rodina, vlast, bůh či bohyně mě vysílají na misi do neprobádané země. Na to nejsou žádné návody, tabulky a grafy. Je to cesta na moře, ke které potřebujeme tři věci – odvahu, štěstí a umět se modlit.
MOTLITBA
je způsob, jak promlouvat k tomu, co je větší. Z celého lidského slovníku jsou použitelná jen tři slova: „Prosím“, „děkuji“, a „ano“*.
PŘÍRODA
nebo také Universum, Gaia, Kosmos, a je-li vám to slovo milé, i Bůh/Bohyně jsou větší než my. Ale zároveň jsme jejich součástí. Protože se ovšem lidská kultura zrodila z přírody a ne naopak, je naše kultura menší, a tedy na přírodě závislá. To jsme v dobách, kdy Mléčná dráha zmizela v pouličním osvětlení a vlci za plotem rezervace, jaksi zapomněli. A tak hledáme poslání tam, kde už není – v našem sebestředném záměru, jenž je jako kopí, vržené do světa. Avšak jeho cíl je nakonec téměř vždy tělo přírody, kterou jsme se dlouhá tisíciletí učili dobývat a její tvory lovit. Ale zrovna tak, jako rodiče, které jsme zavrhli, nepřestanou být naše rodiče, ani příroda nepřestane být naší matkou. Jen je, na rozdíl od ní, nesmrtelná. A skutečně nesmírně velká.
NÁVRAT
Tak jako se muž, který vyjel na moře setkat se s nekonečnem, vrací k ženě, tak i my se vracíme k záměrům, které nejsou kopím, mačetou či kulkou, ale výsledkem naslouchání světu, co odpoví na naši ultimativní otázku. A ačkoliv jsem se téměř odnaučili ptát, ačkoliv pravé otázky mizí a falešných odpovědí přibývá, je tato naše poslední a nejdůležitější otázka jasná: Kde jsme skutečně doma? Koneckonců touto otázkou začíná i jedna krásná hymna. Ale zdá se mi, že ono nové poslání, tedy hledání našeho skutečného domova, se nevztahuje, na rozdíl od textu hymny, ani tak na „zemi Českou“, jako spíš na ty pasáže, které mluví o sadech, kvetoucích loukách a hlubokém lesu, o čistých řekách a dýchatelném vzduchu. K všemu tomu bychom se mohli, skrze naše nová poslání a záměry, pomalu vrátit.
-----------
(Konstelační seminář na téma „Zaměstnání - povolání - poslání“ 30.5. - 1. 6. v Praze, INFO ZDE.)
-----------
*Volně podle Berta Hellingera
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)