Minimálně od nástupu racionalismu (osvícenectví) je mytologický přístup ke světu vnímán jako dětinský a nevědecký; mýty a bohy nelze logicky dokázat a exaktně vyměřit a tudíž se této oblasti lidské psýché upírá důležitost. Mytologie a náboženství jsou vnímány jako to, co kdosi dávno vymyslel, aby mohl snáze uplatňovat svoji moc a vodit za nos druhé. Tak nám to alespoň bylo vštěpováno nejen socialistickými, ale především vědecky orientovanými otci a učiteli. To však zcela odporuje naší přirozené potřebě, mít možnost se vztahovat k něčemu většímu, co je zakotveno v archetypech a kolektivním (ne)vědomí. Život, na jehož konci stojí sice nevyhnutelná, ale bez mýtů a smysluplného poslání nesmyslná, „mechanická“ smrt, je podstatně hůř snesitelný, než život, ve kterém nám mýty a vzory ukazují vyšší smysl a cestu k jeho naplnění. Jak už C. G. Jung rozpoznal, jsou mýty, hrdinové a bozi výrazem bytostné potřeby naší psýché, vztahovat se nejen k něčemu, co ji a náš individuální život přesahuje, ale co je také v souladu s prastarou strukturou lidské duše, s tím, co lze nazvat kolektivní pod- nebo nevědomí. Proto jsem náhodně sebral deset konkrétních důvodů, proč se mi zdá návrat k mytologii mytologie nesmírně důležitý, především znovuobjevení specificky mužské, tj. „hrdinské“ mytologie. To vše samozřejmě aniž bychom negovali racionální a vědecky fundovaný přístup ke světu. Výčet si nečiní nároky na úplnost či řazení podle důležitosti.
1. Důvěra
Můj dědeček vyprávěl, že se za jeho mládí na vesnici ještě stvrzovaly všechny smlouvy stiskem ruky („plácnutím“), a papírového vyhotovení nebylo třeba. Právníci tak byli zcela zbyteční. Ráj na zemi? „Ti chlapi,“ říkal, „by si nedovolili před společným Bohem lhát.“ My muži nutně potřebujeme to, co nás všechny spojuje a co je větší, než my sami. K tomu pak máme důvěru a ta se odráží v důvěře i mezi muži.
2. Cítění
U C. G. Junga je „numen“ výraz, označující prožitek božstva, onu neosobní (nebo nadosobní) magickou sílu, jejíž přítomnost nám ježí chloupky v zátylku a naplňuje nás posvátným pocitem. Tento prožitek otevírá duši muže pro hlubší pocity, než jsou ty „obyčejné“, každodenní emoce. Je jako dýchací přístroj, umožňující muži-potápěči cestu dolů, do neznámého světa své duše, k intuici a podvědomí.
3. Smrt
„Smrti se nebojím, jen umírání“, říkají muži často. Jenže z hospiců a nemocnic zní, jak těžce se muži vyrovnávají se smrtí. Možná, že jeden z důvodů vězí v tom, že smrt a ne-bytí jsou tak „velké“, že se nedají logicky obsáhnout a racionálně pochopit. Nezralí muži to, co se nedá popsat, vytěsňují, a tak se potkávají se smrtí naprosto nepřipraveni. Teprve setkání s mýtem – tedy s tím, co je tak velké, že se to vymyká logickému uchopení, nás učí akceptovat „to velké“ aniž bychom tomu „rozuměli“ a tím nám ulehčuje přijetí (nikoliv porozumění!) smrti.
4. Smysl
Prakticky každá mužská mytologie se zabývá vztahem k ženě a k lidstvu/dětem. Určuje smysl bytí muže v relaci k těmto „jiným“. Mužská mytologie tedy nejen že zjemňuje muže, ale poskytuje mu i odpovědi na otázku „Proč jsem tady?“ a „Jak mám žít v souladu s celkem?“.
5. Vzor
Během krize důvěry k otcům (tato krize je v pubertě a s ní spojené fázi zpochybňování všeho nevyhnutelná) jsou „hrdinské“ tj. mužské mýty to, co nás nenechá zanevřít na muže. Archetypálně „správné“ mytologické vzory působí jako účinný protijed proti „módním“, pokřiveným vzorům (např. z pop-kultury).
6. Stáří
Mytologické postavy působí nejen svojí silou a hrdinstvím, ale také svou moudrostí a stářím. Spojení stáří (přičemž toto netřeba vždy chápat jako vysoký věk, ale i jako vyspělost a vědomé přijetí cyklického času) a moudrosti se s vynálezem instituce důchodu zhroutilo. Odsun z vykonávaného zaměstnání/povolání do ostatními spoluobčany nuceně financovaného „nicnedělání“ má za následek, že staří lidé se pro okolní společnost stávají zátěží, nikoliv užitkem. Mytologie nás učí, že stáří nemusí znamenat bezmoc a zmar. Tím dostává i pro mladší muže stárnutí a stáří pozitivní charakter.
7. Bolest
Každý mužský mýtus je spojen s obětí a bolestí. Tato je však, na rozdíl od „normálního“, neuvědomělého utrpení, prožívána jako smysluplná a přinášející odměnu. Krize, bolest, neúspěch či dokonce (zdánlivá) porážka pro mytologicky žijícího muže pak neznamenají takovou katastrofu, jako pro někoho, kdo své mýty nezná.
8. Láska
Mužské mýty učí rozlišovat muže mezi třemi nejdůležitějšími ženami v jeho životě, jež zároveň představují tři podoby Velké Bohyně: mezi Matkou, Milenkou a Smrtí (ta poslední je návrat k jiné podobě Matky – k té, která život nedává, ale bere). Tím se muž dostává do kontaktu se svojí vnitřní „Bohyní“ – s vlastním ženským principem, a to aniž by se stal zženštilým. Takový muž má větší šanci milovat bez závislosti na některém z těchto třech aspektů (tj. na náklonnosti/péči, na tělesnosti/sexu nebo na destrukci/negaci).
9. Síla
„Víra hory přenáší“, říká se. Jenže nový muž už nechce věřit, ale vědět, cítit, prožít. Chce zkušenost, nikoliv teorii. Prožitek archetypicky správného mýtu, spojeného ještě navíc s přírodou, s ostatními muži, se Sluncem, Měsícem a hvězdami, s lesem a řekou, mořem a bouří ho naplňuje onou zvláštní, mytickou a nezvratitelnou jistotou, která rozptyluje jeho existenciální pochybnosti a tím mu dává neobyčejnou sílu.
10. Ženy
Ženy už desetiletí velice vědomě pracují na své vlastní, ženské mytologii. Obracejí se k Bohyni, naslouchají mýtům o Inanně, Kálí, Máří Magdaléně, podnikají cesty do bájného Avalonu či na Krétu s jejími minojskými chrámy. Uvědomují si chybění menstruačních rituálů a vyprávění matek dcerám o ženách-bohyních. V mytologickém směru jsou čím dál aktivnější, což jim dává stále větší magickou převahu nad muži. Nebylo by na čase, podobně jak to udělal Toman a Lesní panna, „vyrovnávat v plavném skoku“? A to, tentokrát, bez strachu z podobného konce, který postihl zhrzeného Tomana?
Hezký mytologicky naplněný den s mnoha zázraky vám přeje
Jan
"Náš dnešní problém spočívá v tom, že ve jménu "objektivity" zacházíme se smysly pozorovatelnými jevy odděleně od jejich mytologické složky, kterou považujeme za čistě subjektivní. Tím skutečnosti vytrháváme její živé srdce a spokojujeme se s prázdnou slupkou, která nám zbyde poté, co vyloučíme ze svého experimentálního světa božstva."
Jeremy Naydler, Chrám kosmu, Volvox Globator 1999.
Výborná kniha přibližující nejen staroegyptskou mytologii...
--------------
3. a 4. ledna 2015 se uskuteční konstelačně-mytologický dvoudenní seminář vedený Janem na téma "Mytologie muže". Informace a přihlášky na www.konstelace.info/info-mytomuzi.html
úterý 15. července 2014
sobota 5. července 2014
Vystup z příběhu a vstup do rituálního divadla?
Recenze divadelně-tanečního projektu „VYSTUP Z PŘÍBĚHU“ Evy Bergerové & co.
Když jsem byl čtyři dny před premiérou pozván, abych se podíval do Strašnického divadla na zkoušku, musel jsem na onu kardinální otázku „Tak co?“ po víc než hodině „dívání se“ začít: „No, zajímavé…“ Což bylo kvitováno poznámkou jednoho člena skupiny: „Tak tohle říkám vždy, když se mi to nelíbí…“ Přiznám se, že jsem se cítil tak trochu odhalen – z tohoto „rituálně-tanečního divadla“ jsem byl v úterý opravdu na rozpacích. Jenže mezitím, jako obvykle, se na poslední chvíli ještě „máklo“, a v pátek při premiéře bylo vše jinak. Ta věc funguje!
VYSTUP Z PŘÍBĚHU je cosi mezi tancem pěti rytmů, divadlem, bojovým uměním, rituální podívanou a v neposlední řadě pokusem o zatažení diváků do „nepříběhu“. Pokus byl úspěšný – téměř všech padesát pozvaných návštěvníků spontánně a ještě hodinu po „konci“ tancovalo jak zběsilí. Ale vezměme to popořadě.
„Já už nemám chuť inscenovat příběhy“, říká Eva Bergerová (dříve ředitelka Strašnického divadla a nyní jednou nohou v Divadle Komedie a druhou v Holandsku). Tomu rozumím. I já jsem se za poslední dva roky setkal s několika divadelními projekty, které všechny spojovala nechuť na klasický „špektákl“, kde herci cosi předvádějí a diváci totéž s větším či menším nadšením konzumují. Dřívější, tedy hooodně dřívější divadlo bylo vždy spojeno s třemi, pro naší psyché nesmírně důležitými pojmy: S mystériem, katarzí a metanoiou, tedy se změnou smýšlení skrze hluboký, empatický vhled. Prožitek těchto třech stavů nejen že léčí psýchu a tělo, ale také, aspoň podle Aristotela, je nesmírně společensky důležitý, neboť propojuje diváky s tím, co je větší. Tím se v polis (obci) koriguje přílišná individualita a nedostatek pocitu odpovědnosti za věci veřejné, tedy za celek. Přesně totéž se děje v systemických konstelacích.
Jenže divadlo není seminář osobního rozvoje a tak na cestě k účinnému rituálu na prknech znamenajících svět existuje pár překážek.
Ta první z nich vězí v pasivitě diváků. Zdá se, že pokud „štyk“ nepracuje od začátku na průběžném propojování diváků a herců, už není možné ke konci „představení“ diváky do dění zatáhnout tak, aby se udál společný rituál. Vždyť jsme to viděli v našem projektu „Škoda 1981“, kde jsme po hodině divadla chtěli, vcelku logicky, divadelně neřešitelné otázky vyřešit pomocí rituálu konstelačního. Ten však narazil na nesmírnou pohodlnost a zdrženlivost většiny dnešních diváků. „Normální“ člověk, pokud je mu umožněno vklouznout v přítmí hlediště do pasivity, už z ní nerad vychází. Je sice „korektní“ – nehází rajčaty po hercích, nepíská a nebučí a vlastně se snaží plnit očekávání herců a pěkně jim na konci zatleskat, ale na účast v rituálu není, až na výjimky, připraven. Ukazuje se, že je nutné ho od začátku jemně sice, nicméně promyšleně a důsledně zatahovat do rituálního prostoru jeviště, a to tak, že se nevyleká. Což určitě není lehké.
Druhý obtíž „rituálního divadla“ spočívá v tom, že každý rituál musí mít účel. Tento, jak je lehce pochopitelné, nemůže spočívat jen v zábavě, neboť pak se nám nepodaří spojit se s tím, co za rituálem stojí a k čemu rituál promlouvá – a tím je „to větší“. Z toho vyplývá, že rituál nikdy nemůže být samoúčelem, „l’art pour l’art“, a dokonce, že ani pochopení čehosi nemůže být jeho jediným cílem. To větší se totiž právě našemu pochopení vzpírá. V rituálním divadle je tedy mindfuck, abych zde použil výraz mého indického spirituálního mistra, zcela mimo.
Tento problém vyřešil tým kolem Evy elegantně – až na tři (důležité a hluboké!) textíky se vše odehrávalo nonverbálně. Po páteční premiéře pro mě ovšem zůstává otázkou, zdali je možné spojit tucty malých rituálů do jednoho „vystoupení z příběhu“. Je na uváženou, zdali jistá roztříštěnost celku, tedy jednoho mega-rituálu, na řadu mini-rituálů netorpeduje deklarovaný záměr zatažení diváků do dění. Jinak řečeno: Do kterého z těch malých příběhů má být divák zatažen? V této souvislosti by večeru možná prospěla i větší choreografická koncentrovanost na jedno místo v jednom okamžiku. Mé rituální srdce si v těch dlouhých chvílích, kdy se všech šest protagonistů pohybovalo současně (ale ne synchronně), usilovně přálo, aby tento pohyb, pokud se vůbec děje, podporoval centrum dění. A totéž platí o stále neměnném světle. I s ním lze rituálně pracovat.
Třetí kámen úrazu v podobných projektech bývá jakási ikonoklastická, tedy destruktivní tendence autorů, rozbít nenáviděnou „story“. K tomu mi vždy v mysli vytane můj profesor výtvarného umění Georg Baselitz, u něhož jsem měl možnost čtyři semestry studovat. „Nenávidím příběh v obraze,“ vykládal nám, „neboť pozorovatel je jím uchvácen a odvlečen do jeho výkladu, tedy pryč od obrazu samého. Na druhé straně,“ pokračoval, „nemá abstrakce typu Pollocka žádnou přirozenou strukturu. Ta je samozřejmě důležitá, protože svět není rozplizlý, bez struktury. Tvary jsou specifické tvary a to nikoliv libovolné.“ Jeho „geniální“ řešení tohoto dilematu spočívalo v tom, že maloval figurálně, ale vzhůru nohama. Jenže výsledkem bylo, že na jeho výstavě se lidé na jeho obrazy… dívali tak, že kroutili hlavu, až je viděli „správně“.
Tím chci říci, že výstup z příběhu, jeho de-strukturování, se může podařit jen do určité míry. Naše mysl se chce orientovat dokonce i na cestě do mystéria. A kontroly se chceme vzdávat kontrolovaně, jinak nám hrozí psychospirituální krize nebo, v lepším případě, projevíme nezájem. Je-li totiž nepochopitelna příliš mnoho, začne se nedostávat pocitové identifikace. Mezi rozbitím příběhu a jeho (nutnou) srozumitelností je třeba zachovat velice křehkou rovnováhu. Zde se myslím povedl Evě a spol. malý zázrak. Zatímco první třetina působila ještě poněkud „esotericky-protancovaně“, s pokračujícím časem nabýval večer spádu a smyslnosti, a závěrečná taneční oslava života a radosti, celebrovaná téměř všemi přítomnými, dokazovala, že experiment zůstal srozumitelný.
Je až s podivem, do jak zajímavých končin se dostane šest lidí, z nichž jen dvě ženy (Eva Bergerová a Lada Jelínková) jsou na divadelních prknech profesionálky, když si umanou, že půjdou jinými cestami, než dnešní, na zábavu koncentrované divadlo. Moje úplně propocené tričko, bušící, šťastné srdce a krásně prázdná hlava toho v pátek byly důkazem. A premiérové publikum? Včera jsem si uvědomil, že rituály lze nejlépe dělat s diváky, kteří jsou ochotni cítit, kteří se nebojí se ukázat, vystavit se a se kterými je potěšení, jít až na (nebo dokonce za?) hranu. Klobouk dolů!
Hezké dny přeje
Jan.
---------
VYSTUP Z PŘÍBĚHU. STOP OUR STORIES. Strašnické divadlo 4. 7., velký sál v 19:30. S Evou Bergerovou, Kačkou Kemelovou, Ladou Jelínkovou, Mildou Peškem, Caseym Mahonym, Láďou Vávrou, Paulinou Dobosz a Saryem van Lakerveldem. Plánovaná další představení na podzim 2014. Fotky: Jan
Když jsem byl čtyři dny před premiérou pozván, abych se podíval do Strašnického divadla na zkoušku, musel jsem na onu kardinální otázku „Tak co?“ po víc než hodině „dívání se“ začít: „No, zajímavé…“ Což bylo kvitováno poznámkou jednoho člena skupiny: „Tak tohle říkám vždy, když se mi to nelíbí…“ Přiznám se, že jsem se cítil tak trochu odhalen – z tohoto „rituálně-tanečního divadla“ jsem byl v úterý opravdu na rozpacích. Jenže mezitím, jako obvykle, se na poslední chvíli ještě „máklo“, a v pátek při premiéře bylo vše jinak. Ta věc funguje!
VYSTUP Z PŘÍBĚHU je cosi mezi tancem pěti rytmů, divadlem, bojovým uměním, rituální podívanou a v neposlední řadě pokusem o zatažení diváků do „nepříběhu“. Pokus byl úspěšný – téměř všech padesát pozvaných návštěvníků spontánně a ještě hodinu po „konci“ tancovalo jak zběsilí. Ale vezměme to popořadě.
„Já už nemám chuť inscenovat příběhy“, říká Eva Bergerová (dříve ředitelka Strašnického divadla a nyní jednou nohou v Divadle Komedie a druhou v Holandsku). Tomu rozumím. I já jsem se za poslední dva roky setkal s několika divadelními projekty, které všechny spojovala nechuť na klasický „špektákl“, kde herci cosi předvádějí a diváci totéž s větším či menším nadšením konzumují. Dřívější, tedy hooodně dřívější divadlo bylo vždy spojeno s třemi, pro naší psyché nesmírně důležitými pojmy: S mystériem, katarzí a metanoiou, tedy se změnou smýšlení skrze hluboký, empatický vhled. Prožitek těchto třech stavů nejen že léčí psýchu a tělo, ale také, aspoň podle Aristotela, je nesmírně společensky důležitý, neboť propojuje diváky s tím, co je větší. Tím se v polis (obci) koriguje přílišná individualita a nedostatek pocitu odpovědnosti za věci veřejné, tedy za celek. Přesně totéž se děje v systemických konstelacích.
Jenže divadlo není seminář osobního rozvoje a tak na cestě k účinnému rituálu na prknech znamenajících svět existuje pár překážek.
Ta první z nich vězí v pasivitě diváků. Zdá se, že pokud „štyk“ nepracuje od začátku na průběžném propojování diváků a herců, už není možné ke konci „představení“ diváky do dění zatáhnout tak, aby se udál společný rituál. Vždyť jsme to viděli v našem projektu „Škoda 1981“, kde jsme po hodině divadla chtěli, vcelku logicky, divadelně neřešitelné otázky vyřešit pomocí rituálu konstelačního. Ten však narazil na nesmírnou pohodlnost a zdrženlivost většiny dnešních diváků. „Normální“ člověk, pokud je mu umožněno vklouznout v přítmí hlediště do pasivity, už z ní nerad vychází. Je sice „korektní“ – nehází rajčaty po hercích, nepíská a nebučí a vlastně se snaží plnit očekávání herců a pěkně jim na konci zatleskat, ale na účast v rituálu není, až na výjimky, připraven. Ukazuje se, že je nutné ho od začátku jemně sice, nicméně promyšleně a důsledně zatahovat do rituálního prostoru jeviště, a to tak, že se nevyleká. Což určitě není lehké.
Druhý obtíž „rituálního divadla“ spočívá v tom, že každý rituál musí mít účel. Tento, jak je lehce pochopitelné, nemůže spočívat jen v zábavě, neboť pak se nám nepodaří spojit se s tím, co za rituálem stojí a k čemu rituál promlouvá – a tím je „to větší“. Z toho vyplývá, že rituál nikdy nemůže být samoúčelem, „l’art pour l’art“, a dokonce, že ani pochopení čehosi nemůže být jeho jediným cílem. To větší se totiž právě našemu pochopení vzpírá. V rituálním divadle je tedy mindfuck, abych zde použil výraz mého indického spirituálního mistra, zcela mimo.
Tento problém vyřešil tým kolem Evy elegantně – až na tři (důležité a hluboké!) textíky se vše odehrávalo nonverbálně. Po páteční premiéře pro mě ovšem zůstává otázkou, zdali je možné spojit tucty malých rituálů do jednoho „vystoupení z příběhu“. Je na uváženou, zdali jistá roztříštěnost celku, tedy jednoho mega-rituálu, na řadu mini-rituálů netorpeduje deklarovaný záměr zatažení diváků do dění. Jinak řečeno: Do kterého z těch malých příběhů má být divák zatažen? V této souvislosti by večeru možná prospěla i větší choreografická koncentrovanost na jedno místo v jednom okamžiku. Mé rituální srdce si v těch dlouhých chvílích, kdy se všech šest protagonistů pohybovalo současně (ale ne synchronně), usilovně přálo, aby tento pohyb, pokud se vůbec děje, podporoval centrum dění. A totéž platí o stále neměnném světle. I s ním lze rituálně pracovat.
Třetí kámen úrazu v podobných projektech bývá jakási ikonoklastická, tedy destruktivní tendence autorů, rozbít nenáviděnou „story“. K tomu mi vždy v mysli vytane můj profesor výtvarného umění Georg Baselitz, u něhož jsem měl možnost čtyři semestry studovat. „Nenávidím příběh v obraze,“ vykládal nám, „neboť pozorovatel je jím uchvácen a odvlečen do jeho výkladu, tedy pryč od obrazu samého. Na druhé straně,“ pokračoval, „nemá abstrakce typu Pollocka žádnou přirozenou strukturu. Ta je samozřejmě důležitá, protože svět není rozplizlý, bez struktury. Tvary jsou specifické tvary a to nikoliv libovolné.“ Jeho „geniální“ řešení tohoto dilematu spočívalo v tom, že maloval figurálně, ale vzhůru nohama. Jenže výsledkem bylo, že na jeho výstavě se lidé na jeho obrazy… dívali tak, že kroutili hlavu, až je viděli „správně“.
Tím chci říci, že výstup z příběhu, jeho de-strukturování, se může podařit jen do určité míry. Naše mysl se chce orientovat dokonce i na cestě do mystéria. A kontroly se chceme vzdávat kontrolovaně, jinak nám hrozí psychospirituální krize nebo, v lepším případě, projevíme nezájem. Je-li totiž nepochopitelna příliš mnoho, začne se nedostávat pocitové identifikace. Mezi rozbitím příběhu a jeho (nutnou) srozumitelností je třeba zachovat velice křehkou rovnováhu. Zde se myslím povedl Evě a spol. malý zázrak. Zatímco první třetina působila ještě poněkud „esotericky-protancovaně“, s pokračujícím časem nabýval večer spádu a smyslnosti, a závěrečná taneční oslava života a radosti, celebrovaná téměř všemi přítomnými, dokazovala, že experiment zůstal srozumitelný.
Je až s podivem, do jak zajímavých končin se dostane šest lidí, z nichž jen dvě ženy (Eva Bergerová a Lada Jelínková) jsou na divadelních prknech profesionálky, když si umanou, že půjdou jinými cestami, než dnešní, na zábavu koncentrované divadlo. Moje úplně propocené tričko, bušící, šťastné srdce a krásně prázdná hlava toho v pátek byly důkazem. A premiérové publikum? Včera jsem si uvědomil, že rituály lze nejlépe dělat s diváky, kteří jsou ochotni cítit, kteří se nebojí se ukázat, vystavit se a se kterými je potěšení, jít až na (nebo dokonce za?) hranu. Klobouk dolů!
Hezké dny přeje
Jan.
---------
VYSTUP Z PŘÍBĚHU. STOP OUR STORIES. Strašnické divadlo 4. 7., velký sál v 19:30. S Evou Bergerovou, Kačkou Kemelovou, Ladou Jelínkovou, Mildou Peškem, Caseym Mahonym, Láďou Vávrou, Paulinou Dobosz a Saryem van Lakerveldem. Plánovaná další představení na podzim 2014. Fotky: Jan
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)