Archetypy muže: Buddha

A tady je poslední z šesti archetypů muže, článek psaný stejně jako předchozí pro mužský magazin ForMen.

V popisu mužských pravzorů se dostáváme konečně na konec. Po návštěvách u malého kluka, válečníka, vášnivého milence, nevychýlitelného a spravedlivého krále a temného šaška-Jokera se blížíme konečně k cíli, ve kterém by chtěl spočinout snad každý muž – nebo snad ne? Není „nalezení smyslu života“ lákavé? Není to něco opravdu exklusivního? Koneckonců o tom, jak se stát pravým mužem, správným chlapákem či charismatickým, veleúspěšným lídrem existuje už spousta knih a pořádají se drahé semináře. Víme ale, jak úspěšně zestárnout a stát se moudrým? Jak s konečnou platností ztratit strach před koncem? Existuje vůbec konec vývoje muže?

Pamatuji se, jak mě můj téměř-osvícený učitel lukostřelby vzal za mé, po první lekci už hodně namožené rameno a řekl: „Víš, to, že tvůj šíp trefí cíl, je jen nějaký konec, na kterém až tak nezáleží. To, co je opravdu důležité, je celá ta příprava.“ Podobně je tomu, když se setkáme se sochou prince Siddhárty, který podle legendy odešel v devětadvaceti od ženy, dítěte a královského přepychu hledat sebe a prozření. Když totiž pozorujeme již osvíceného v jeho klidu a sebe-spočinutí, vidíme také už jen šíp, který vězí uprostřed terče, v „desítce“. A protože je to bezesporu krásný pohled, který nás motivuje k dosažení téhož, usedáme do více-méně zdařilé pozice lotosu, zkřížíme pod sebou nohy a zavíráme oči, a pokoušíme se meditovat, ať už pod tím rozumíme relaxaci, vyprázdnění hlavy, zastavení myšlenkového trysku, klid a mír, či co jsme si v nějaké té knížce přečetli. Ale už za několik minut nás nevydržitelně začnou bolet kolena, obtěžovat mouchy a také zjistíme, že „nemyslet“ je pro chlapa těžší, než objevit teorii relativity nebo vyřešit manželku. Nakonec to většina z nás vzdá a přesune se třeba do hospody.

Bavíme-li se o osvícení nebo třeba jen o moudrosti či charisma přirozeného vůdce, vnímáme často cíl, ale už méně cestu k němu. V minulém díle jsme se zabývali snad nejsložitějším pravzorem-archetypem muže, který jsme nazval „Joker“. Psal jsem o tom, že tento podivný komiksový hrdina v mládí spadl do sudu s kyselinou, v čehož následku pak vypadal a konal souladu se svým těžkým (o)sudem. A ačkoliv mnohé příručky pro muže-hledače sugerují opak, bez předchozího pádu do sudu (ať už je v něm cokoliv nehezkého), pádu ze stromu nebo pádu na nos se žádné osvícení nekoná. A ani nemůže, protože je-li k dosažení vyrovnání nutno propojit protiklady, znamená-li osvícení přitakání ke všemu, tak jak to je, nemůžeme se před jeho dosažením vyhnout tomu tmavému, negativnímu, tomu, co opravdu, ale vážně nechceme.

Možná, že to je ten největší kámen úrazu, ona příčina dnešního zoufalého nedostatku moudrých, snad i osvícených mužů-učitelů: My bychom rádi měli vše hned, instantně a především bez bolesti. Ale mezi králem, který trůní na vrcholu svého společenského úspěchu a kariéry, a moudrým mužem či dokonce Buddhou se vždy nachází postava nějakého Jokera, právě vylézajícího ze sudu, kde se mu rozpustilo jeho královské roucho (jeho venkovní fasáda úspěchu) a zle poleptala kůže (jeho slupka, chránící jeho nitro).

Vypráví se, že sám císař se doslechl o osvíceném Bodhidharmovi, zakladateli tradice zenu v Číně, a o jeho učení, jak vést lid a říši, a jak být v souladu s nebem a dospět k míru. Nejprve tedy vyslal posla, který měl Mistra přivést. Posel se však vrátil s nepořízenou: „Veličenstvo, on vzkazuje, že pokud od něj něco chcete, máte přijít k němu.“ To císaře poněkud roztrpčilo, nicméně, neboť zisk se zdál být velký, se vydal na cestu. Po mnoha mílích a měsících hledání ho konečně kdesi v horách nalezl, jak ve své jednoduché chýši cosi píše. Nechal tedy svůj doprovod, ozbrojence, lokaje, konkubíny a vozky stát opodál a sám se poněkud hromotlucky postavil před sedícího Bodhidharmu: „Já jsem císař říše! A chci vědět, jak se dostat do nebe a jak se vyvarovat pekla!“ Bodhidharma vzhlédl od své činnosti a pravil: „Jaká to může být říše, když má v čele takového ignoranta.“ Načež se věnoval dál svému psaní. Jak si lze představit, rozzuřený císař vytasil meč a hodlal učiteli setnout hlavu, když ale Bodhidharma ukázal na meč a dodal: „Chvilku zadrž. Tohle je peklo.“ To císaře opravdu zarazilo. A také klid, který z tohoto malého muže vyzařoval. A tak zaváhal – a zasunul meč zpátky do pochvy. „A toto,“ podotkl Bodhidharma, „Je nebe.“ A pokračoval ve psaní. Říká se, že se císař poté stal jeho dlouholetým žákem.

Zdá se mi ovšem, že tato historka, vyprávěná v různých variacích, je často chápána poněkud neúplně. Všeobecný tenor výkladu se koncentruje na druhou polovinu – zasunutí meče do pochvy a „uklidnění se“ je určitě ta správná cesta, pokud se setkáme s duchovními učiteli. A mír je prostě lepší než válka. Mně se ale zdá, že ještě větší význam je skryt v těch úplně prvních dvou větách. Jak pozná Bodhidharma, že se jedná o „ignoranta“, tedy člověka, jenž něco nevidí? Císař chce dosáhnout jednoho a vyvarovat se druhému. A tady leží jeho neschopnost, jeho, mimochodem typicky královské, rozdělování světa na to, co je dobré, a co je špatné. Co císař nevidí, je že existence „toho jednoho“ vždy a nevyhnutelně „to druhé“ spoluvytváří. Boj proti zlu dělá zlo neporazitelným, vzývání světla nás ponechává ve tmě, zavírání odpůrců čehokoliv živí další odpor, protiteroristické zákony nahrávají teroristům. Což samozřejmě neznamená, že bychom to neměli dělat – jak už Werich jednou poznamenal, boj proti lidské hlouposti se nedá vyhrát, ale kdybychom s ní nebojovali, tak nám hrozí, že se v ní utopíme. Jen si musíme uvědomit, že pokud rozlišujeme a hodnotíme, pokud sbíráme hezká jablíčka do košíčku a ta červivá házíme na kompost, můžeme tak úspěšně řídit rodinu, firmu či stát, můžeme být dobrými správci, snad i císaři, ale k moudrosti a osvícení to nestačí. K tomu se totiž alespoň na chvíli potřebujeme zbavit duality. A to je pro nás muže asi to nejtěžší.

Ne snad, že by se ženy stávaly lehčeji osvícenými. Možná dokonce naopak – ženský princip není o jednotě, ale o mnohočetnosti, o (a to říkám výhradně jen mezi námi chlapy) chaosu. Ženy opravdu mohou dělat několik věcí zároveň, neboť jejich operační systém není binární. Muž – na cestě k jednotě – zjednodušil svět na „ano“ a „ne“, chcete-li na jedničky a nuly. Proto jsou věty typu „Rozhodni se!“, nebo „Tak mi konečně řekni, co vlastně chceš“, pro mužsko-ženské konflikty tak příznačné. Ale je to právě tato velká touha muže po jednoznačnosti, která mu stojí v cestě k poslední metě. Neboť jakékoliv „ano“ má v sobě skryté vždy nějaké „ne“. A kdykoliv se muž pro něco rozhodně, je v tom již obsaženo i rozhodnutí proti něčemu. Zde spatřuji úspěch knížek jako „Cesta pravého muže“ – kdo by už chtěl být nějakým nepravým, snad dokonce levým mužem. O této pouti nám vyprávěly předchozí díly tohoto seriálu. Nakonec se ale všeho, co jsme pochopili, co jsme se naučili, v čem jsem „fakt dobří“ musíme tváří v tvář sedícímu Buddhovi vzdát. Možná že právě v tom vězí smysl stárnutí, které odmítáme a nenávidíme, neboť nás ohrožuje svoji zdánlivou, na venek se tak tvářící nečinností, nerozhodností a nevýkonností.

Buddha a všichni moudří muži sedí tam, kde už se nedělíme na „my“ a „oni“. Tedy na místě, kde už neplatí zákony kmenů, států, církví a kultur. Zde pomalu, po špičkách mizí rozdíl mezi „já“ a „ne-já“, mezi mnou, mým egem, tím, co je dobré pro mne, a tím druhým. Když se tento rozdíl začne vytrácet, je to, jako by se člověk vracel domů. To je tam, kde už pořád byl, je a bude, odkud ale dlouhé roky snil svůj sen o dobytí světa, zabití draka a o krásné princezně. O kariéře, jachtě a duchovním pokroku. Skutečné „doma“ totiž může být jen onen ne-duální svět, ještě před rozdělením na dobro a zlo, na světlo a stín, svět, ze kterého jsme se skrze naše narození vynořili a ve kterém se po naší smrti – nebo po našem osvícení – opět rozpustíme.

***********************
A pokud se vám serie mužských archetypů líbila - autor v příštím roce 2017 pořádá spolu s pražským centrem Maitrea cyklus čtyř večerů s mužskými archetypy, na které se lze (ještě :)) přihlásit.

Archetypy muže: Joker

Předposlední, pátý díl seriálu o mužských pravzorech, který jsem napsal pro časopis ForMen, bude asi ten nejobtížnější a nejméně pochopitelný. Co už také může být po dosažení trůnu (viz archetyp „Krále“, o kterém jsem mluvili v minulé části) ještě pro muže důležité, lákající, smysluplné? Jenže, než se dostaneme k moudrosti a osvícení, je nutno projít peklem tmy. Jak se toho nejlépe zhostit prozrazuje Jan Bílý, který je nejen holistickým poradcem, ale i znalcem právě oněch černých koutů mužské duše.

Dlouho jsem rozmýšlel, jak tuto pátou zastávku v životě chlapa a zároveň i pátý archetyp (pravzor) nazvat a především jakou mytologickou postavu použít coby „patrona“. V úvahu přicházel Seth, temná postava z pantheonu staroegyptských bohů, jenž podobně jako biblický Kain zabíjí svého světlého a dobročinného bratra Osirise. Nebo také nordický lstivý bůh Loki, jedna z nejmnohoznačnějších postav severské mytologie, bůh, který stejným dílem pomáhá i škodí a jehož nejdůležitějším atributem je schopnost měnit tvář i postavu. Nakonec jsem se rozhodl pro „moderní“ figuru Jokera, komiksového anti-hrdiny, který se poprvé objevil v sešítku Batman # 1 na jaře roku 1940 a který dostal jméno podle známé karty žolíka.

Tato karta, která se vyskytuje pouze ve tzv. francouzské sadě, a v kanastě, pokeru či některých jiných hrách může zastoupit jakoukoliv jinou kartu, má původ ve starobylých tarotových kartách, kde se nazývá „Blázen“, nese číslo 0 a je mimo jakékoliv zařazení. I komiksový Joker je napůl géniem, napůl šílencem, jemuž se v mládí přihodila nehoda – spadl do sudu s kyselinou, což mu vyneslo nejen jeho pronikavě zelené vlasy a ironický úšklebek, ale i trvalou jinakost, jež se mu nedaří schovat. V mnoha verzích jeho původu také přichází o rodinu, milovanou ženu a děti.

Vidíme, že jedním z hlavních poznávacích znaků tohoto archetypu – nebo, chcete-li, stádia vývoje muže – je jeho pozice mimo společenské struktury, které král vytváříe a bojovník chrání. To mu na jedné straně dává obrovskou svobodu – stačí si uvědomit, že šašek, šprýmař, kejklíř, nebo králův dvorní blázen je prakticky jedinou osobou, které je dovoleno říci králi cokoliv, tedy i krutou pravdu o něm samým. Na druhé straně ho jeho „mimoňství“ činí nesmírně osamělým, někdy i ztraceným a téměř vždy ostatními nepochopeným. Protože ale už nemá co ztratit, nachází, pod vrstvou bolesti a negativity, sám sebe.

Mnoho úspěšných mužů dostihne na vrcholu jejich kariéry, na trůnu jejich moci, náhlá krize. Obrazně řečeno spadnou do kádě s kyselinou, která je změní k nepoznání. Manželka, zvyklá na přísun peněz a společenský třpyt je v šoku, dítka pláčou nad nevrlým tatínkem a pes Rek na páníčka začne vrčet nebo se mu dokonce vyčurá na nohavici. Muži v této fázi se dostávají do nemocnice, do mlhy deprese, do péče psychoterapeuta, nebo někdy i za mříže. Jejich vnitřní Joker se po „královském období“ náhle přihlásil o moc, bohužel aniž by muž pochopil, o co se jedná. Jak je známo, nestojí zvládání krizových období ve vyučovacích plánech ani těch opravdu elitních univerzit, bohužel.

Před lety jsem na jednom kongresu s tématem nového a vědomého byznysu měl výhodu posledního příspěvku. Přede mnou vystupovalo několik trenérů, koučů, poradců a jiných pomahačů, kteří všichni hledali a nabízeli to dobré, světlé a krásné, hovořili o charismatickém leadershipu a osobním rozvoji, o štěstí a bohatství. A tak jsem opustil svou připravenou řeč a „na place“ vytvořil takovou malou, podlou konstelaci. Nejprve jsem doprostřed sálu postavil zástupce za „to světlé“. Poté jsem na okraj sálu postavil někoho, kdo představoval „to tmavé“. Nyní jsme vyzval pár účastníků, aby si našli své místo. Jak asi tušíte, všichni se postavili velice těsně kolem „toho světlého“. Tomu se dařilo velice dobře, měl kolem sebe své vzývače a fanoušky a byl středem pozornosti. Pak jsem se ale jeho opaku, jenž stál sám na hranici volné plochy, zeptal, jak že se daří jemu. „Špatně,“ řekl do ticha, které nikdy nezapomenu, „ale já vám to jednou spočítám.“

Kdykoliv se příliš upneme na úspěch, slávu, moc, světlo, dobro, popularitu či krásu, riskujeme, že to, co nechceme vidět, opak onoho „dobrého“, nás zavalí. Že nám se to jednoho dne ukáže, jak pronesl onen zástupce toho, co z našeho života vylučujeme. Uvědomit si svou vlastní, tmavou stránku, všimnout si toho šklebícího se Jokera v nás samých, je především tehdy nutné, staneme-li se v některé oblasti králem. Což se nepozná ani tak podle koruny na hlavě, jako spíš podle toho, že jsme si jisti. Že nám padne oblek, daří se v práci, že máme hodně milých přátel a jednu krásnou ženu (nebo i vícero), že nás pes poslouchá a děti jsou roztomilé a že golfujeme s nízkým handicapem. Jinak řečeno, že máme svůj život pod kontrolou. Život je totiž tak veliký a mocný, a spolupracuje se smrtí tak úzce, že se jakékoliv kontrole chechtá a šklebí, zrovna tak, jako komiksový Joker.

Tento předposlední archetyp je spojen s podivným svátkem pohanů, ze kterého nám zbyly jen dožínky. Lughnasad (čti lůnasad) slavili staří Keltové samém na vrcholu léta, totiž v noci mezi 31. červnem a 1. srpnem obětováním světlého krále a předáním moci jeho protihráči, králi tmavému. Tato dříve prý krvavá oběť je pro nás dnes nepochopitelná. Proč bychom měli na vrcholu pohody, kdy je všeho dostatek, kdy se koupeme kdesi v Řecku nebo na Seychelách, cokoliv obětovat? Proč, pokud vůbec, nepočkat, až se věci pokazí, rozsypou, až se dostaneme do úzkých? Odpověď je nasnadě – protože pak už je obyčejně pozdě. Pokud na vrcholu světla nerozpoznáme tmu, její neustálou a neodvratitelnou přítomnost v nás, nedostaneme se z tohoto vrcholu jinak, než pádem. Abychom předešli úrazům či i zřícení při sestupu, je nutné se už nahoře seznámit s Kainem a Sethem, s tím tmavým, dravým, divokým, mnohdy i zlým, záludným, nečestným, korumpovaným, ale vždy zcela autentickým Jokerem v nás samých.

Přiznávám, že to není nic příjemného, neboť to odporuje všemu, co jsme si do té doby o sobě mysleli a na čem jsme vybudovali náš zářící, královský obraz. A také je mi jasné, že existuje velké nebezpečí, že chlap, pokud jednou onoho Jokera v sobě objevil, zůstane v jeho zajetí. Nejen že se setká se svojí tmavou stránkou, ale že ji začne poté náležitě pěstovat a že se mu zalíbí, páchat skutečné zlo, navenek. Jen jsem přesvědčen, že toto hrozí především tehdy, když svůj vlastní stín nepřijmeme, když ho, tak jako na onom kongresu, odsuneme až někam na okraj, kde není vidět a odkud nám to pak, na korunu přesně, spočítá.

***********

Přelom

Pokus vysvětlit současné dění ve světě skrze koncept čtyř duší a cyklický čas.

Shrnutí: V tomto článku podávám náhled na některé současné společenské fenomény, jako jimi jsou nárůst terorismu, uprchlická krize, nástup populistů typu Trumpa, Orbána či Zemana, štěpení společnosti na dva přibližně stejné, ale vysoce antagonistické tábory a pod. Tyto jevy kladu do souvislosti s přechodem mezi dvěma fázemi cyklického vývoje (jak jednotlivců, tak i celých komunit a společností) a sice tak zvané kmenové fáze (kam patří státy, církve, sekty, spolky, korporace a víra v ideologie) a ji následující fáze esenciálního, individuálního bytí, kterou nazývám „fázi esenciální duše“. Část vyspělých západních společností s vysokým podílem lidí, kteří jsou již více-méně nasyceni materiální a kariérní expanzí, se nalézá na tomto přechodu, nebo těsně před ním. Tento přechod, jako každá paradigmatická změna, je doprovázen krizovými jevy, strachem z neznáma, ztrátou kontroly a podobnými psychologickými a skupinově-psychologickými jevy. Jiná část společnosti (potažmo i jiné kultury – například kultury islámu) se této změně brání a vykazuje tendence návratu k o to přísnějším, rigorózním a ortodoxním kmenovým zásadám. Tyto dvě skupiny uvnitř jedné společnosti nebo i dvě v tomto ohledu rozdílné kultury pak budou svádět nelítostný boj o tu „svoji“pravdu nebo vnímání reality.

*********

Moje práce jako holistický poradce a „konstelář“ vychází z několika málo důležitých premis. První z nich, která pravděpodobně nejvíce ovlivnila zcela nové vnímání a chápání okolních fenoménů, je objev „duše“ systémů. Pokusím se tento někomu možná záhadně a okultisticky vypadající termín stručně vysvětlit. Komplikované, živé systémy se zpětnou vazbou, jako jimi jsou rodina, firma, nadnárodní korporace, etnická skupina, stát, církev a mnoho dalších systémů, vytvářejí cosi jako „duši“, která dotyčný systém řídí, a která se stará o dodržení několika pro přežití systému důležitých zákonitostí. V podstatě se tato systémová duše podobá schopnosti živých organismů zachovat si celistvost a funkčnost v nestálém, proměnlivém prostředí. Duše řídí systém tak, aby za každou cenu přežil a nadto i uspěl, tedy se rozšiřoval a reprodukoval. Pokud pochopíme do hloubky zákonitosti a mechanismy, jimiž tato duše systému působí (především na jednotlivce – členy systému), neobyčejně nám to ulehčí vhled do mnoha jinak záhadných jevů – ať už v úzkém rodinném prostředí, nebo v kontextu větších skupin, například národů. Toto pochopení se například děje a vyvíjí skrze systemické konstelace, především při opakovaném vystavení se jejich působení nebo během konstelačního výcviku, ale samozřejmě i mimo konstelační prostředí skrze systémový přístup, moderní formy terapie, filosofii a podobné metody zkoumání souvislostí na pozadí systémů/celků.

Pokud bych tedy moji první premisu měl shrnout do jedné věty, řekl bych, že systémy, složené z živých částí nebo vědomých členů se chovají jako inteligentní celek.

Druhá premisa je z trochu jiného soudku. Opírá se o tisícileté učení šamanů, přírodních národů, vysoce vyvinutých předchozích kultur a jednotlivých učitelů, kteří získali vhled do běhu života a celého vesmíru a kteří pochopili, že vše se vyvíjí v cyklech. Tak jako den, měsíc (lunace) a rok se odvíjí v kruhu (případně ve spirále), tak i lidská psýché, život člověka, ale i firmy, státy a celé říše podléhají tomu, čemu staří Řekové říkali „Kairos“, čas příhodného okamžiku, nebo také „cyklický čas“.

Z denního putování Slunce a z kruhu čtyř ročních dob vyvinuli severoameričtí Indiáni koncept tak zvaného léčivého kruhu (medicine wheel), v němž figurovaly čtyři světové strany, čtyři elementy a většinou i čtyři silová nebo totemová zvířata. Tento kruh pak byl používán nejen k rituálům, ale i k léčení člověka, jež se nacházel jako „pátý element“ v jeho středu a byl tak v ideálním případě v harmonii všech působících sil.

Právě přírodní národy, jež přebývaly většinu času pod širým nebem a byly obklopeny nezastavěnou, nezindustrializovanou krajinou, pochopily důležitost „místa“(1), na němž se člověk nachází a pro naše přežití zcela nezbytnou komunikaci s okolními silami – rostlinami, stromy, zvířaty, ale i s rozličnými spirituálními bytostmi či již nežijícími předky. K tomuto pochopení a znovuobjevení tohoto způsobu vnímání světa, jehož jsme částí, se dnes opět (bohužel velice pomalu) vracíme.

Koncept čtyř duší

Sloučením první a druhé teze začal před několika desetiletími vznikat tak zvaný koncept čtyř duší, na jehož rozvoji se podílel holandský šaman a můj učitel Daan van Kampenhout, který čerpal nejen ze svého šamanského výcviku, ale i z poznatků zakladatele systemických konstelací Berta Hellingera a mnoha dalších učitelů. V ČR jsem tento systém rozvíjel a na firemní procesy aplikoval nejprve já, později i absolventi mých výcviků a kurzů. Cyklický koncept čtyř duší – čtyř vývojových stádií, jež se periodicky opakují – vysvětluje nejen mnoho rodinných a vztahových problémů a pomáhá nám pochopit konflikty například při rozvodu, kdy z jedné „kmenové duše“ vznikají dvě znepřátelené, ale, podle mého přesvědčení, osvětluje i hluboké pozadí současných globálních konfliktů a štěpení společnosti na většinou dva(2) antagonistické tábory.

Mluvíme-li o konceptu čtyř duší, máme na mysli čtyři na sebe navazující fáze (cyklického) vývoje, které jsou odděleny kritickými a krizovými přechody. Je nutné zdůraznit, že mluvíme-li o „přechodech“, neznamená to, že ta fáze, kterou opouštíme, přestává působit. Spíš si vývoj můžeme představit jako růst stromu, kde letokruhy vyznačují předchozí stádia a zůstávají „uvnitř“ stromu. Abych zde v krátkosti koncept čtyř duší představil, použiji jako příklad jednoho takového kruhu/cyklu lidský život. Během něho rozeznáváme několik kvalitativně odlišných fází:

1. Fáze početí, porodu, růstu a vazby na rodiče. Této fázi říkáme rodinná duše. Přechod do další fáze nazýváme pubertou či dospěním, ve které dochází k osamostatnění jedince a vytvoření jeho reprodukčních (tj. i expanzních) schopností.

2. Fáze budování partnerské, materiální a kariérní expanze. Také fáze příslušnosti ke skupinám, které poskytují ideologickou či materiální podporu, zabezpečení a které fungují jako rozšířená rodina. Tuto fázi nazýváme kmenovou duší. Přechod do další fáze se děje buď skrze vědomé vzdání se lpění na dosaženém, nebo životní krizí (midlife-krize).

3. Fáze stárnutí a stažení se z bojů o pozici, pravdu, majetek, kterou nazýváme esenciální nebo také individuální duše. Je spojena s moudrostí, nalezení své bytostné podstaty, svého „nezaměnitelného já“ a přechod do další fáze je fyzická smrt.

4. Fáze materiální neexistence. Tato fáze je charakterizována „odpočinkem od bytí, od života“, a je, podle toho, jakému spirituálnímu směru dáváme přednost, buď přípravou na další kolo života, splynutím s Bohem, nebo pouhou negací existence. Protože tuto fázi nelze vědecky prozkoumat ani verifikovat, neboť je zahalena mystériem smrti, její vnímání záleží zcela na tom, na co dotyčná osoba věří. Tuto „duchovní“ fázi nazýváme velkou duší.

V tomto článku se budu zabývat především velmi kritickým přechodem mezi kmenovou a esenciální duší; pokud se chcete detailněji seznámit s konceptem čtyř duší, doporučuji moji knížku „Živoucí kruh“ nebo webové stránky www.konstelace.info/doplnky-4duse.html.

Přechod mezi kmenovou a esenciální duší

Podívejme se tedy nejprve na charakteristiku druhé vývojové etapy, kmenové duše. Připomínám, že to, co platí pro jednotlivého člověka, platí stejně i pro jiné systémy – firmy, národy nebo i celé kultury. Zatímco do rodiny se rodíme a zůstáváme s ní geneticky spjati celý život, kmenem rozumíme více či méně dobrovolné sdružení lidí stejného či podobného záměru, stejného původu, jazyka, rasy či vyznání, ke kterému se od jistého věku hlásíme. Duše každého kmene kreslí velice výrazně dělicí čáru mezi těmi, kdo patří k „nám“ a těmi, kteří jsou cizí. Proto je také příslušnost ke každému jednotlivému kmenu svázána s jistým stupněm uniformity, poslušnosti, podrobení se a uznání kmenových pravidel (ideologie, zákony). Za toto podřízení se jsou členové odměněni posilujícím pocitem sounáležitosti, materiálními či mocenskými výhodami, ochranou (např. skrze kmenové instituce, jako jimi jsou policie, soudy, armáda...) a podobnými benefity.

Za jeden z největších přečinů považuje kmenová duše zradu, tj. opuštění jednoho kmene a přechod k jinému. Na zrádce je hleděno hůře, než na protivníky – tedy na příslušníky jiného kmene, se kterým se vede spor či válka. To má jednoduchý důvod. Na rozdíl od rodiny, do které se rodíme jednou provždy, a kterou tedy v jistém smyslu slova nikdy nemůžeme negovat, kmen totiž můžeme opustit – právě proto, protože jsme se pro příslušnost více-méně dobrovolně rozhodli. Z tohoto důvodu vyvíjí kmenová duše značné úsilí, zabránit opuštění kmene či dokonce přestupu do jiného, konkurujícího kmene. Odpadlíky označuje jako zrádce a opovrhuje jimi. Jiný takový nástroj, který používá kmenová duše na udržení svých „oveček“ je neustálé poskytování důkazů, že „pravda je na naší straně“. To se neděje jen skrze propagandu, ale i za pomocí daleko subtilnějších ovlivňovacích mechanismů, jako jimi jsou reklama, kmenový, tj. společenský konsens, vědecký výzkum, morálka, „zdravý“ rozum, estetická kritéria atd..

Protože se sektor kmenové duše nachází na vrcholu fyzické existence (viz ilustrace „Životní cyklus“), existuje právě zde největší úsilí o zajištění materiální základny, touha po ovládnutí patřičného území, snaha o intenzivní čerpání přírodních zdrojů. Vše se koncentruje na materiální bohatství jak jednotlivce, tak i skupiny. Přežití kmene v této fázi se děje téměř vždy na úkor cizích kmenů, i když to ne vždy musí znamenat otevřený konflikt, ale třeba i strategie (dočasných) oboustranných výhod, například skrze obchod. To ale platí samozřejmě jen v případě, že nedojde k nějakému ohrožení vlastního přežití kmene. Téměř všechny nynější státy, národnostní skupiny, církve, ale i většina korporací současnosti jsou klasickým příkladem kmenových duší a jejich, mnohdy globálně velice negativně se projevujících vlastností.

Jak jsem už naznačil, vývojovému cyklu čtyř etap (vznik – expanze – kontrakce – zánik) podléhá prakticky všechno ve vesmíru. Především ale člověk jako individuum a zcela určitě i jím tvořené systémy, jako jimi jsou již zmíněné firmy, korporace, spolky, státy a kultury-civilizace. Mnoho jednotlivých lidí se však jen těžko dostává přes hranici mezi kmenovou a individuální duši. Tuto hranici bychom měli přejít přibližně okolo padesáti – tehdy, když jsou už naše děti samostatné a my jsme již dosáhli jistých životních výsledků. Úkol, před kterým stojí člověk na tomto rozhraní, je zbavit se lpění na tom, čeho dosáhl během předchozí fáze, tedy právě úspěchů v materiální oblasti, vychování dětí, vybudování kariéry, případně založení firmy, postavení domu atd. Pokud se nyní chceme dostat dál, pokud pochopíme nezbytnost přechodu přes onu „krizovou“ propast, dělící kmenovou a esenciální duši, nemusíme nezbytně nechat svoji firmu zkrachovat, zapálit svůj dům a odejít od své/ho partnera/partnerky. Je ale nutné se zbavit závislosti, právě již zmíněného lpění. Tento proces „odchodu“ je důležitý ve všech mystických a spirituálních hnutích; v józe se například nazývá aparigraha, tj. volně přeloženo neshromažďování, nehrabivost.

V naší na materiální oblast koncentrované kultuře je ovšem vzdání se dosažených materiálních statků jen velice obtížné a člověk musí těžce bojovat proti trendu celé společnosti a samozřejmě i svého blízkého okolí. To je pochopitelné – právě společnost, která je ze své definice založena na kmenové duši nerada vidí odchod (tedy „zradu“) svých členů někam do temného lesa či poustevny. Tak tomu nebylo vždy – společnosti, jež jsou méně materialistické, vždy podporovaly přechod jisté své části (většinou již starších lidí) do třetí fáze vývoje, neboť si vážily jejich tímto přechodem nabyté moudrosti a dalších, pro společnost potřebných schopností. Ve dnešní, západní společnosti se ovšem pokud možno tomuto přechodu bráníme. Protože ale naše hluboké podvědomí ví o jeho nutnosti, zažíváme onu krizi, jež nás nutí opustit důležité statky, často jako cosi, co přichází zvenčí. Tato krize pak může mít formu nemoci, krachu vlastního podnikání, rozvratu manželství, hluboké deprese, desorientace, sexuálních poruch, a mnoha jiných, velmi negativně vnímaných procesů a jevů. Je logické, že každý, kdo nepochopí nutnost „aparigrahy“, se těmto jevům bude snažit vyhnout. Lze pozorovat i jakési odražení se od hranice mezi oběma fázemi, od oné „propasti vzdání se“, jež nás děsí. U takového člověka pak následuje návrat do kmenové duše a ještě větší lpění. Jako příklad pro toto jednání lze uvést stárnoucí muže, kteří si vedle své rodiny „pořídí“ ještě milenku, se kterou pak případně zplodí další „várku“ dětí.

Situace ve světě na začátku třetího tisíciletí

Přechod mezi kmenovou duší (vnímání ve vzorci „my-oni“) a mezi esenciální duší (vnímání „já jako unikátní součást všeho“) je tedy často drastický; je provázen mnoha konflikty a strádáním, a není jednoduché se přes něj dostat. Tvrdím, že právě na takovémto přechodu se nachází část našeho světa, tj. jisté procento na Zemi žijících lidí, ale i některé společenství a státy, které se nacházejí již za vrcholem „stmelující“ síly kmenové fáze. Jiná část lidí a tím i světa vězí ještě hluboko v kmenové duši. Tato část se pak všemi prostředky (a především podvědomě) brání jakémukoliv pohybu směrem k esenciální duši, neboť hluboké změny, které jsou s tímto přerodem spojeny, je děsí. Děsí je především ztráta kontroly, jež je příznačná pro přechodovou krizi. Děsí je i rozpad dřívějších jistot a do jisté míry i hodnot, které byly definovány kmenem (společenstvím), k němuž se člověk přihlásil. Společnosti se tak dělí na jistou část neofilů (tj. těch, kteří jsou novému a nejistému otevřeni) a neofóbů, kteří změny („to nové“) odmítají.

Z již řečeného vyplývá, že neofily je třeba hledat především ve těch vrstvách obyvatel a potažmo i ve státech, jež mají poměrně vysoký standard materiálního uspokojení, zatímco neofoby budeme nacházet mezi těmi, kteří jsou na tom materiálně hůře a ještě nemají, co se týká úspěchu jejich kmenové duše, tak říkajíc splněno. Poznamenávám, že toto dělení je pouze orientační a určitě bude existovat mnoho výjimek. V tomto ohledu je nutné zmínit fakt, že současná konzumní společnost v nás všech stále budí pocit nenasycení a nedostatku, a tak nás – celkem logicky – udržuje v oné kmenové duši dychtící po expanzi a dalšímu materiálnímu růstu. Zároveň nám všem neustále slibuje něco „nového“ – nový mobil a „spotřební“ elektroniku, nové hry (pane et circenses – chléb a hry), nikdy nevídanou zábavu, televizní show, exotické cestování atd. Toto „nové“ ale slouží konzervaci starého, slouží udržení většiny lidí ve fázi kmenové duše, neboť zde jsme ovladatelní.

Zde se dostáváme k otázce: „Ovladatelní kým?“ Nejsem přívržencem konspiračních teorií a nevěřím na Ilumináty (leda na ty, k nimž se sám počítám). Jsem celkem skeptický vůči tvrzením, že za vším stojí světové židovstvo nebo mimozemská inteligence z Plejád. Podle mého přesvědčení je tlak na setrvání v kontrolovaném, ideologiím a kmenové duši se podřizujícím stavu způsoben námi samými – každým jedincem. Cítíme totiž, že kmenová duše má oproti esenciální jednu obrovskou psychologickou výhodu – kromě té zjevné, materiální, která nám může (ale nemusí) zajistit blahobyt. Je to možnost odsunout vinu za to, co se mi děje, na druhé, především na někoho mimo můj kmen (soused, konkurence, fanatik jiného náboženství, kapitalista, komunista, pražská kavárna atd.).

Lidská psýché má jednu zajímavou a již mnohokrát popsanou vlastnost – je sama-sebe-ospravedlňující. V jádru to znamená, že neustále hledáme (a nacházíme) nejen logické zdůvodnění, ale i ospravedlnění toho, co děláme(3). Podíváme-li se na problematiku viny a vyvinění se pohledem někoho, kdo pracuje s v úvodu zmíněnými dvěma premisami (tedy systemickým konstelačním přístupem a cyklem čtyř duší), uhodí nás do očí zajímavá souvislost. Na jednu stranu neustále přebíráme vinu za naše rodinné příslušníky. Mechanismus převzaté viny a touhy po vyvinění se, po tom, být „nevinný“ – což znamená, dělat to, co od nás systém vyžaduje – je příznačný pro obě dvě, jak rodinnou, tak i kmenovou duši. Nicméně právě rodinné svazky jsou charakterizovány nevědomým, automatickým přebíráním zátěže (viny) za naše blízké, především za naše předky. S tímto fenoménem se setkáváme a pracujeme v každém semináři rodinných konstelací. Podle mého pozorování se právě ti, kteří mají ze svého rodinného systému „naloženo“, stávají nejhorlivějšími příslušníky kmenových duší(4). Na druhé straně nám kmenová duše nabízí právě nejen již zmíněnou nevinnost (např. dovolení beztrestně zabíjet naše protivníky ve válce), ale i jakousi „upgradovanou“ možnost – totiž ospravedlňovat to, co člověk dělá, kmenovou ideologií. Příklady takových vnitřních ospravedlnění se jsou výroky jako: „‚Oni‘ způsobili, že ‚my‘ jsme byli v nevýhodě a tak jsme museli…“, „Já dělám jen to, co každý…“, případně: „Děláme jsme to pro dobro celku“, atd.

Tyto všechny výhody a benefity, zajišťované kmenovou duší, se po překonání propasti (krize) na jejím konci rozpustí v nic. Následuje opravdová, vnitřní svoboda jakéhosi „staříka, který vylezl z okna a zmizel“. Je to svoboda, pro niž mají Němci krásný výraz „Narrenfreiheit“ – svoboda bláznů. (V Angličtině „jester’s licence“). To je ona fáze vývoje, které se děsí každý diktátor, ajatolláh, papež (možná s výjimkou toho současného), vlastně i každý státník a většina manažerů. Neboť zde již není možné členy kmene kontrolovat. Kmen zde zdánlivě zaniká. Což ovšem není zcela pravda. Kmen nezaniká, pouze přestane být důležitý a dominantní. Jako by ho esenciální duše (láskyplně) pohltila – obrostla dalšími letokruhy.

Výhled (snad) do budoucnosti

Smíření kmenové a esenciální duše se nám zdá jako utopie. Nejsou tyto duše ve své definici přímo protikladné? Jsem přesvědčen, že ve skutečnosti nejsou a že k jejich souladu lze dojít. V poslední části mého článku bych chtěl naznačit, jak. Přeskočím detailní líčení průvodních jevů ve společnosti přechodu, štěpící sena ty, kteří by do této nové a nevyzkoušené fáze chtěli, a na ty, kteří volají po starém pořádku. Jen zde poznamenám, že čím blíže se nacházíme zmíněnému přelomu, tím silnější je vzájemné neporozumění těchto dvou částí a tím i neochota, možná dokonce nemožnost spolu komunikovat. Přeskočím i líčení konfrontace naší, k esenciální duši již poměrně tíhnoucí společnosti s jinými kulturami, které ještě majoritně vyznávají silnou kmenovou duši – již jsem v této souvislosti zmínil kulturu islámu. Tyto konflikty a boje jsou v kontextu toho, co bylo již řečeno, vcelku lehce pochopitelné.

Otázka, která se zde naskýtá, zní: Je tento přechod společensky zrovna tak možný a nutný, jako je nutný a neodvratný v biologickém životě jednotlivce? K tomu lze namítnout, že mnozí, v současnosti možná většina lidí oddaluje přechod do esenciální duše tak dlouho, jak jen může. Nicméně, i v případě, že se jim podaří až do doby před samou smrtí „utéci“ před fází esenciální duše, v procesu umírání ho tato fáze, tedy vzdání se lpění, dožene. O tom mluví zkušenosti s umírajícími a jejich, byť na samém konci procesu stojícím, „srozumění“. Co nás tedy zajímá je, zdali se i naše společnost dostane z fáze „bojujících říší“, z fáze kmenových duší, z nichž má každá tu svoji „svatou“ pravdu, do fáze poznání esenciálních potřeb, do porozumění přijetí nejen ideologie „našeho“ kmene, nejen potřeb druhu homo sapiens, ale do harmonie s okolím, s tím, co nás živí – s přírodou. Do fáze, kdy každý z nás, a tím i naše společenství se stane tím, čím jaksi opravdu, esenciálně je, a nalezne, abych to vyjádřil poeticky jazykem mých seminářů, „místo své, esenciální duše“, svůj přirozený „topos“.

Na první pohled by se mohlo zdát, že kmenová a esenciální duše stojí zcela antagonisticky, nesmiřitelně proti sobě. To, co je „dobré“ pro kmenovou duši, tedy kolektivní soudržnost, přizpůsobení vlastní individuality potřebám komunity, kontrola, hierarchie, expanze atd., je zcela protichůdné zájmům esenciální duše a naopak – její vnitřní nezničitelná svoboda, individualismus, spojení se srdcem, které přehlušuje chladně racionální vypočítavost, nezájem o kariérní, materiální a mocenské oblasti rozvrací každý kmen. Jak už jsem ale psal, jednotlivé fáze vývoje, i když se zdají být protichůdné, se daleko víc podobají letokruhům stromu. Vnější, větší, v čase následující letokruh není negace toho dřívější, jeho doplňující vývoj. Je tomu přesně jako u stromů - následující letokruh roku obroste všechny předchozí. Strom, tak jako každý živý organismus, tak v sobě ukládá svoji minulost, proměňuje to, co přichází zvenčí (světlo, živiny, informace a především čas) v pevné a podporující jádro. Jak se toto může podařit ve společnosti, záleží ovšem na mnoha faktorech.

Tak především záleží na vyspělosti té které společnosti a na výši a úrovni společenského diskursu, který se v této společnosti odehrává. Jak již jsem uvedl, existují společnosti, ve kterých neofóbové tvoří silnou majoritu. To mohou být společnosti, které se ještě „expanzně“ viděno nenasytily. Mohou to být ale i společnosti, které mají malé sebevědomí. Záleží tedy nejen na poměru neofilů a neofóbů, ale i na intenzitě, s jakou se neofilové nebojí vystoupit se svými postoji na veřejnosti. Pokud ale ve společnosti převládají natolik neofóbové, že strach je určující agens společenského diskursu, je tímto celá společnost držena v (zdánlivě bezpečném) lpění na starém. Toto se například zdá být případ naší, české společnosti (viz pojem „nesebevědomá společnost“, používaný např. Václavem Bělohradským). Do obou skupin – jak nenasycených, tak i nesebevědomých – pak patří samozřejmě i mnoho států a společností třetího světa.

V neposlední řadě pak záleží i na postoji, který má společnost ke stáří – tedy právě k oné fázi vývoje, jež není charakterizována expanzí, případně oním pověstným „růstem (materiálního) růstu“. V tomto ohledu je důležitá i de-tabuizace smrti, neboť právě smrt a setkání s ní nás učí, že ne nade vším máme kontrolu. Je nutné přijmout a setkat se se smrtí, abychom přestali lpět (a o to více a intenzivněji žili v přítomném okamžiku). Koneckonců je každý přechod jakousi „malou smrtí“, rozpuštěním důležitosti předešlého a objevením nečekaného.

Jsem pevně přesvědčen, že i společensky viděno je přechod do třetího, esenciálního kvadrantu možný. Jistě – zdá se nám to nyní jako utopie. Ne-hierarchicky spravovaná společnost, která využívá výhody kmenových duší, aniž by trvala na jejich pravdách, na ideologii nebo na „hlídání si hranic“. Společnost skutečně svobodných individuí, jejichž kmenová soudržnost se neobrací proti jiným (kmenům), ale je zaměřena na optimalizaci (což je zcela něco jiného než maximalizace) celku. Ale mám zcela mimořádně silný argument, že se, dříve nebo později, tento společenský vývoj musí podařit. Je totiž čím dál tím jasnější, že fáze kmenové duše, po vyčerpání ressourcí, po zabrání posledního „volného“ kousku této planety, po dobytí přírody, vede, pokud se nepromění, ke sebe-zničení. Je tedy alespoň z mého pohledu systemického „konsteláře“ zcela jasné, že tak jako každý z nás musí dospět a poté i zmoudřet, i naše společnost dospěje do fáze nalezení podstaty sebe sama. Pokud ne pomalou, vývojovou cestou, tak se to stane krátce, možná v posledních pár vteřinách, před jejím koncem. Nevyhnutelně.

---------
Poznámky k textu
(1) Místem zde není míněna pouze geografická poloha, ale i to, co bývá někdy označováno jako „topos“, tedy jakési zvykové stanoviště, které se nachází ve vzájemném souzvuku s tím nebo s těmi, kteří se zde nacházejí. Místo, tak jak ho definuji, je tedy soubor geografických, morfologických, biologických a spirituálních vazeb mezi člověkem a jeho pozicí ve světě.

(2) V této souvislosti je zajímavé, jak v posledních letech vznikají v demokratických volbách, ale i v mocenských sporech patové situace, neboť dochází k téměř exaktnímu (a z hlediska probability vysoce nepravděpodobnému) rozdělení na dvě přibližně stejně silné skupiny.

(3) Autor se mezi tisíci svých klientů jen velmi zřídka setkal s někým, kdo by byl schopen přiznat objektivní vinu. Téměř každý úplatný politik, téměř každý zločinec se ještě během, nebo nanejvýš brzy po činu sám sebe přesvědčí, že je/byl v právu. Naproti tomu subjektivní sebe-obviňování („jsem špatná matka“) je velice rozšířené, nespadá ale do zmíněné kategorie.

(4) To nemusí vždy znamenat úžasnou kariéru u Microsoftu, vstup do teroristické organizace, nebo to, že se takto zatížený člověk stane fanatickým fanouškem nějakého fotbalového klubu. Kmenová duše může například znamenat i „členství“ ve spolku užívačů drog.