pondělí 12. prosince 2016

Archetypy muže: Joker

Předposlední, pátý díl seriálu o mužských pravzorech, který jsem napsal pro časopis ForMen, bude asi ten nejobtížnější a nejméně pochopitelný. Co už také může být po dosažení trůnu (viz archetyp „Krále“, o kterém jsem mluvili v minulé části) ještě pro muže důležité, lákající, smysluplné? Jenže, než se dostaneme k moudrosti a osvícení, je nutno projít peklem tmy. Jak se toho nejlépe zhostit prozrazuje Jan Bílý, který je nejen holistickým poradcem, ale i znalcem právě oněch černých koutů mužské duše.

Dlouho jsem rozmýšlel, jak tuto pátou zastávku v životě chlapa a zároveň i pátý archetyp (pravzor) nazvat a především jakou mytologickou postavu použít coby „patrona“. V úvahu přicházel Seth, temná postava z pantheonu staroegyptských bohů, jenž podobně jako biblický Kain zabíjí svého světlého a dobročinného bratra Osirise. Nebo také nordický lstivý bůh Loki, jedna z nejmnohoznačnějších postav severské mytologie, bůh, který stejným dílem pomáhá i škodí a jehož nejdůležitějším atributem je schopnost měnit tvář i postavu. Nakonec jsem se rozhodl pro „moderní“ figuru Jokera, komiksového anti-hrdiny, který se poprvé objevil v sešítku Batman # 1 na jaře roku 1940 a který dostal jméno podle známé karty žolíka.

Tato karta, která se vyskytuje pouze ve tzv. francouzské sadě, a v kanastě, pokeru či některých jiných hrách může zastoupit jakoukoliv jinou kartu, má původ ve starobylých tarotových kartách, kde se nazývá „Blázen“, nese číslo 0 a je mimo jakékoliv zařazení. I komiksový Joker je napůl géniem, napůl šílencem, jemuž se v mládí přihodila nehoda – spadl do sudu s kyselinou, což mu vyneslo nejen jeho pronikavě zelené vlasy a ironický úšklebek, ale i trvalou jinakost, jež se mu nedaří schovat. V mnoha verzích jeho původu také přichází o rodinu, milovanou ženu a děti.

Vidíme, že jedním z hlavních poznávacích znaků tohoto archetypu – nebo, chcete-li, stádia vývoje muže – je jeho pozice mimo společenské struktury, které král vytváříe a bojovník chrání. To mu na jedné straně dává obrovskou svobodu – stačí si uvědomit, že šašek, šprýmař, kejklíř, nebo králův dvorní blázen je prakticky jedinou osobou, které je dovoleno říci králi cokoliv, tedy i krutou pravdu o něm samým. Na druhé straně ho jeho „mimoňství“ činí nesmírně osamělým, někdy i ztraceným a téměř vždy ostatními nepochopeným. Protože ale už nemá co ztratit, nachází, pod vrstvou bolesti a negativity, sám sebe.

Mnoho úspěšných mužů dostihne na vrcholu jejich kariéry, na trůnu jejich moci, náhlá krize. Obrazně řečeno spadnou do kádě s kyselinou, která je změní k nepoznání. Manželka, zvyklá na přísun peněz a společenský třpyt je v šoku, dítka pláčou nad nevrlým tatínkem a pes Rek na páníčka začne vrčet nebo se mu dokonce vyčurá na nohavici. Muži v této fázi se dostávají do nemocnice, do mlhy deprese, do péče psychoterapeuta, nebo někdy i za mříže. Jejich vnitřní Joker se po „královském období“ náhle přihlásil o moc, bohužel aniž by muž pochopil, o co se jedná. Jak je známo, nestojí zvládání krizových období ve vyučovacích plánech ani těch opravdu elitních univerzit, bohužel.

Před lety jsem na jednom kongresu s tématem nového a vědomého byznysu měl výhodu posledního příspěvku. Přede mnou vystupovalo několik trenérů, koučů, poradců a jiných pomahačů, kteří všichni hledali a nabízeli to dobré, světlé a krásné, hovořili o charismatickém leadershipu a osobním rozvoji, o štěstí a bohatství. A tak jsem opustil svou připravenou řeč a „na place“ vytvořil takovou malou, podlou konstelaci. Nejprve jsem doprostřed sálu postavil zástupce za „to světlé“. Poté jsem na okraj sálu postavil někoho, kdo představoval „to tmavé“. Nyní jsme vyzval pár účastníků, aby si našli své místo. Jak asi tušíte, všichni se postavili velice těsně kolem „toho světlého“. Tomu se dařilo velice dobře, měl kolem sebe své vzývače a fanoušky a byl středem pozornosti. Pak jsem se ale jeho opaku, jenž stál sám na hranici volné plochy, zeptal, jak že se daří jemu. „Špatně,“ řekl do ticha, které nikdy nezapomenu, „ale já vám to jednou spočítám.“

Kdykoliv se příliš upneme na úspěch, slávu, moc, světlo, dobro, popularitu či krásu, riskujeme, že to, co nechceme vidět, opak onoho „dobrého“, nás zavalí. Že nám se to jednoho dne ukáže, jak pronesl onen zástupce toho, co z našeho života vylučujeme. Uvědomit si svou vlastní, tmavou stránku, všimnout si toho šklebícího se Jokera v nás samých, je především tehdy nutné, staneme-li se v některé oblasti králem. Což se nepozná ani tak podle koruny na hlavě, jako spíš podle toho, že jsme si jisti. Že nám padne oblek, daří se v práci, že máme hodně milých přátel a jednu krásnou ženu (nebo i vícero), že nás pes poslouchá a děti jsou roztomilé a že golfujeme s nízkým handicapem. Jinak řečeno, že máme svůj život pod kontrolou. Život je totiž tak veliký a mocný, a spolupracuje se smrtí tak úzce, že se jakékoliv kontrole chechtá a šklebí, zrovna tak, jako komiksový Joker.

Tento předposlední archetyp je spojen s podivným svátkem pohanů, ze kterého nám zbyly jen dožínky. Lughnasad (čti lůnasad) slavili staří Keltové samém na vrcholu léta, totiž v noci mezi 31. červnem a 1. srpnem obětováním světlého krále a předáním moci jeho protihráči, králi tmavému. Tato dříve prý krvavá oběť je pro nás dnes nepochopitelná. Proč bychom měli na vrcholu pohody, kdy je všeho dostatek, kdy se koupeme kdesi v Řecku nebo na Seychelách, cokoliv obětovat? Proč, pokud vůbec, nepočkat, až se věci pokazí, rozsypou, až se dostaneme do úzkých? Odpověď je nasnadě – protože pak už je obyčejně pozdě. Pokud na vrcholu světla nerozpoznáme tmu, její neustálou a neodvratitelnou přítomnost v nás, nedostaneme se z tohoto vrcholu jinak, než pádem. Abychom předešli úrazům či i zřícení při sestupu, je nutné se už nahoře seznámit s Kainem a Sethem, s tím tmavým, dravým, divokým, mnohdy i zlým, záludným, nečestným, korumpovaným, ale vždy zcela autentickým Jokerem v nás samých.

Přiznávám, že to není nic příjemného, neboť to odporuje všemu, co jsme si do té doby o sobě mysleli a na čem jsme vybudovali náš zářící, královský obraz. A také je mi jasné, že existuje velké nebezpečí, že chlap, pokud jednou onoho Jokera v sobě objevil, zůstane v jeho zajetí. Nejen že se setká se svojí tmavou stránkou, ale že ji začne poté náležitě pěstovat a že se mu zalíbí, páchat skutečné zlo, navenek. Jen jsem přesvědčen, že toto hrozí především tehdy, když svůj vlastní stín nepřijmeme, když ho, tak jako na onom kongresu, odsuneme až někam na okraj, kde není vidět a odkud nám to pak, na korunu přesně, spočítá.

***********

1 komentář:

Mordechai von Braunau řekl(a)...

Dobrý den, líbí se mi tato Vaše typologie. Zapadá do konceptu běžného člověka v realitě všedních dnů. Také mám svoji typologii, částečně vychazejici z Baumana. Lidé se podle ní dělí na hráče a přizdisráče. Hráči jsou jasní, riskují, jsou drzí a často "nespravedlivě" úspěšní, ale také nejde vzdycky o kladné postavy, jak by se někomu mohlo zdát. Jsou mezi nimi také narcistní psychopati, jako v druhém táboře. Naopak mezi přizdisráče patří mnoho hodných, laskavých lidí, kteří však celý život dodržují pravidla druhých, aby na sklonku života zjistili, že nikdy nebyli skutečně šťastní. Samozřejmě čistých zástupců obou typů není tolik, jako smíšených typů po různu namíchaných.
Vím, že moje typologie postihuje jeden z mnoha úhlů pohledů, ale to je úděl každé typologie.