Zachrání ženy civilizaci?

 K tomu, abychom přežili, nám nedopomůže žádná digitalizace, nezachrání nás genetické manipulace ani RNA-vakcíny. Kvantové počítače, elektroauta, umělá inteligence, lety do vesmíru – to vše je nám na nic, pokud nepřijde radikální změna vědomí. Dokonce i hojně diskutovaný Green Deal, poměrně zásadní přestavba společnosti v souladu se „zelenými“ hodnotami, je prosaditelný jen potud, pokud neohrozí konzum a naše pohodlí. A stále více je patrné, že s odhodláním, která překonává námi postavené bariéry, se „k nám“, tj. k našemu vysokému životnímu standardu touží dostat miliardy lidí z tak zvaných rozvojových zemí. 

Abychom jako civilizace přežili, musí se naše vnímání světa proměnit podobně převratně, jako se to stalo před několika miliony let, když se vědomí prehistorického člověka oddělilo od vědomí všech ostatních zvířat, kdy naši pra-předci začali poprvé vnímat svět a čas s nadhledem a reflexí a tím udělali počáteční krok k vývoji rozumu.

Tehdy se vynořil zcela nový fenomén. Byl to právě mind, tj. rozum a intelekt, jenž vymanil onu „nahou a slabou opici“, jíž náš prapředek byl, ze zasazení do přírody, a umožnil ji získat nadvládu nad všemi živými tvory. S výsledkem, který nám dnes zároveň umožňuje nesmírný komfort, ale zároveň nás děsí. Neboť právě skrze náš rozum, skrze techniky a technologie, které jsme od doby kamenné vyvinuli, jsme do rukou dostali mocnou zbraň, kterou po celou dobu používáme v oné neustálé válce, kterou vedeme s přírodou. Tuto válku ovšem nemůžeme vyhrát, neboť jsme součástí toho, co ničíme. Začíná nám být zcela jasné, že pokud nezměníme naše vrozené predátorství, naši touhu po ovládnutí okolí, proměníme tuto planetu v druhý Mars, v nekonečnou, byť geologicky i morfologicky zajímavou pustinu.

Potíž ovšem leží v tom, že vlastně vůbec nevíme, kam tato změna našeho vědomí má směřovat. „Zelená revoluce“, udržitelný růst, ochrana životního prostředí, zmírnění dopadu změny klimatu – to vše jsou líbivé fráze, které nic nemění na faktu, že jsme se už dávno stali pro tuto planetu rakovinovou buňkou, která zcela ignoruje své původní začlenění do chodu celého organismu a namísto toho se začne nekontrolovaně množit.

Podobě jako tato buňka i my jsme se vymanili za pomoci našeho intelektu z přirozeného zapojení do „těla Země“. Na ostatní, nás ohrožující predátory jsme sestrojili zbraně, proti decimujícím chorobám jsme vyvinuli léky, naučili jsme se chránit před nepohodu počasí i před následky různých katastrof, povodní, požárů či zemětřesení. Stali jsme se imunními vůči většině přírodních regulativ. A jako šílené děti chceme zachraňovat planetu, která, tak jako naše rodiče, je prostě větší než všechny naše pomahačské a opatrovnické snažení. Ona nás přežije, my bez hluboké proměny nikoliv. Ale jak tuto proměnu začít? A kam má směřovat? Skrze jaký vnitřní proces se z všepožírající housenky vylíhne motýl?

Někteří moudří mystici popisují vývoj rozumu jako nezbytný předstupeň k osvícení. Jakkoliv jsou zvířata i rostliny zcela v přítomnosti, tedy-a-teď, k osvícení jim chybí právě ona lidská intelektuální reflexe, kterou nejprve nutno projít, abychom ji v satori a později i v samadhi mohli překonat. Co ale je to „osvícení“? Je to kýžená změna vědomí, skrze kterou se rozplyneme v nirváně, zřekneme se všech nadějí, tužeb, strachů a ovšem i plánů na lepší svět a odlétneme do nějakých vyšších sfér? Je osvícení a vyvanutí z pozemských trablů cíl našeho života?

Robert Graves, autor knih o Bohyni, označuje osvícení, alespoň jeho východní, svět odmítající druh, za pouze další „mužské“ šílenství, za únik k mužskému pojetí ducha a odklon od ženské materie. Ne náhodou vězí ve slově materie latinský kmen mater, tedy matka. A ne náhodou to byli a jsou převážně muži, kteří po osvícení touží, osvícení hledají a osvícení učí. A v případě, že se jim tento útěk ze světa nepodaří, jsou to opět muži, kteří propadají depresi nebo zlobě. Jak by tedy mohla vypadat nějaká ještě jiná změna vědomí, která by byla slučitelná s „normálním“ životem, s rodinou, dětmi, psem i kočkou, s přírodou a možná dokonce i s jistým blahobytem? Jak vypadá „osvícená bohyně“?

Na tuto otázku samozřejmě nedovedu odpovědět, neboť na ni není žádná „mužsky rozumná“ odpověď. Rád bych se ovšem pokusil o malý výlet do minulosti, který nám možná může poskytnout vhled, v jakém směru by se budoucí změna vědomí mohla ubírat. Pokud se podíváme, jak probíhalo ono prvotní překročení propasti mezi zvířecím a lidským vnímáním, jak a z čeho se vyvinul náš mind, tedy česky rozum, možná zažijeme záblesk toho, kam by ona druhé proměna mohla směřovat.

Podobně jako zvířata, která nedovedou pochopit to, co leží za propastí mezi nimi a lidským rozumem, ani my dnes ještě nedovedeme dohlédnout, co bude, pokud překročíme další propast – tu před námi. Je ovšem možné, že v hledání onoho klíče k tomu, jak dál z naší „rozumové pasti“ nám pomůže intuice. Koneckonců se o ní tvrdí, že je vhodným doplňkem k mužské logice.

V hledání možných řešení tedy nepůjde o striktně logickou dedukci, nýbrž o jakési intuitivní tápání, které je více vlastní ženskému než mužskému principu. Náš první krok by ovšem měl směřovat k pochopení toho, jak se vyvinulo lidského vědomí před několika miliony let.

Překročení Propasti

Abyss je pojem z kabaly, který se váže na kabalistický Strom života a který v překladu znamená propast. Je to dělicí hranice mezi třemi nejvyššími emanacemi boha (tak zvanými sefírami) od zbytku božího (s)tvoření a označuje tak propast, jež dělí nejvyšší celek od jeho nižších projevů. V esoterním učení Thelemy, jehož nejznámější představitel byl Aleister Crowley, je abyss chápán jako „velké dělicí prázdno mezi manifestujícím se světem fenoménů a jeho božským zdrojem.“ Jinak řečeno, je to propast, jež dělí svět, který reflektujeme od jeho nepoznatelné a nedefinovatelné podstaty.

V mnoha mýtech o stvoření světa je popsáno vynoření nebo oddělení světa (Země, prvotního pahorku, pevniny od vod, světla od tmy atd.) z počátečního chaosu. Toto rozdělení (separaci) můžeme vnímat jako filosofický obraz, lze jej ovšem interpretovat i jako vzpomínku našich prapředků na „zvířecí“ chaos, ze kterého se vynořuje poznání. Když pozoruji svého úžasného psa, jsem vždy nadšen tím, jak je neustále „ve“ světě, zatímco já se téměř pořád nacházím „nad“ světem – ať už ve vzpomínkách na minulosti, v obrazech o (možné) budoucnosti nebo prostě jen v reflexi a ve zkoumání toho, co je. Je to tím, že Esme (tak se ona psí dáma jmenuje) sice rozeznává, chápe, učí se a vnímá svými mnohem dokonalejšími smysly, ale to vše dělá, aniž by sama sebe oddělovala od prožívaného.

Je to právě toto „neoddělování“, co mne vždy na Esme uchvátí a proč říkám, že ona je nejlepší meditativní pomůcka. Přičemž je mi jasné, že ten pravý důvod, proč potřebuji meditaci, leží právě v tom, že můj rozum neustále konstruuje realita, hodnotí, kategorizuje, metaforizuje. I Esme vidí duho po dešti (a možná, že se v ní dokonce i něco raduje), její mozek ovšem neprodukuje moje „to je ale krása!“. Neptá se, proč je světlo a tma, ale prožívá je. Žije neustále v přítomném okamžiku, a to i když si vzpomíná na včerejší procházku a štěká ze spaní.

Podobně prožívali svět naši primátští předkové. Když se v mýtech o stvoření světa setkáváme s původním chaosem případně s nekonečnými vodami, není to myšleno ani kosmologicky, ani metaforicky. Je to vzdálená vzpomínka právě na ono zvířecí vnímání, kdy k tomu, co zvíře vnímá, ještě nebyl přiřazen pojem, kdy mezi tím, co je vnímáno a tím, kdo vnímá, nestála rozumová reflexe sebe sama. Zvíře podobně jako dítě, se v zrcadle vidí (a dokonce se i poznává), toto poznání však není spojeno s rozlišením na „Já“ a „ne-Já“.

První aktem boha – ať už personifikovaného, nebo v podobě Univerza – je v téměř všech mýtech o stvoření separace. Tak například v Gen. 1,3 … Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo „den“ a tmu nazval „noc“. Byl večer a bylo ráno, den první…“.

Zdá se tedy, že ke stvoření lidského světa (tj. jeho poznávání) je potřeba nejen fenomény od sebe oddělit (a později i pojmenovat), ale též ustanovit tok času. Další zajímavý aspekt uvedeného citátu z Bible je hodnocení vlastního počínání (Bůh viděl, že světlo je dobré). V jiných mýtech to vypadá podobně – ze tmy, chaosu, ze nedefinované hloubi prostoru či oceánu se vynořuje prvotní pahorek, souše, bůh v podobě zářícího Slunce, želva nesoucí svět na hřbetě, Slunce a Měsíc se oddělují od sebe. Čím byl ale tento velký skok, toto počáteční oddělování a reflexe způsobeno? To je velice těžké otázka, neboť o době a způsobu vzniku lidského vědomí se můžeme pouze dohadovat. Ještě jednou si musíme uvědomit, že se jedná o čas před vytvořením řeči. Jisté indicie nám mohou poskytnout rituály a mýty přírodních národů, je ovšem důležité si uvědomit, že se ocitáme na území dohadů.

Americká básnířka a antropoložka Judy Grahn ve své bohužel jen v američtině vydané knize „Blood, Bread and Roses (1993 Beacon Press) rozvíjí na první pohled nezvykle působící tezi o tom, že na začátku onoho velkého skoku lidského vědomí stály menstruující ženy, které jako první rozpoznaly souvislost mezi jejich interním tělesným procesem a „vnějším“ časem – fázemi Měsíce. Grahn dovozuje, že k vytvoření lidského vědomí, přispěly tři důležité prvky. Jedním byla skutečnost, že ženy v přírodním prostředí menstruují synchronně, ve stejný čas. To jim umožnilo si uvědomit, že podobné tělesné pochody se vztahují nejen na ně samé, ale i na jiné ženy. Druhým prvkem bylo časové sladění menstruace s fázemi Měsíce, tedy s obdobím temnoty (novoluní = menstruace) a se „zjevením“ světla po menstruaci (přibývající Měsíc). To mělo za následek, že tyto ženy byly poprvé za celého vývoje schopny si uvědomit vnější časovou souvislost z vnitřním pochodem a začít tak plánovat. Třetí příčina procitnutí vědomí spočívala v tom, že menstruující žena představuje ohrožení celého kmene skrze šelmy (a to ještě v období tmy v noci). A tak vznikla nutnost separace, společného ukrytí všech menstruujících žen. Ženy tedy vnímaly nutnost oddělení – nejen sebe samých.

Prokletí Metapozice

Ať už tomu bylo jakkoliv, vidíme, že nesmírně důležitým krokem v rozvoji rozumu bylo vytvoření metapozice (tedy schopnosti nadhledu) nad osou Já-Nejá. Tento nadhled byl předpokladem k dělení času a prostoru, k orientaci a vytvoření historie, vedl k pojmenování částí světa, a především také ke slučování různých prvků pod jeden nad-pojem. Pro mého psa je každý strom jiný, voní jinak, je zcela individuální a jedinečný. My oproti tomu často vnímáme borovici i dub jako „strom“, čímž se o ovšem právě přivádíme nejen o jistou pestrost, ale i odtrháváme sami sebe od fenoménů.

Je to právě naše metapozice, která nás vede k tomu, se nepovažovat za součást přírody, ale stavět se do pozice jejích ochránce, léčitele, partnera. Wolfgang Gigerich, německý filosof, píše ve své knize „Die Atombombe als seelische Wirklichkeit“ o dvou zcela protichůdných způsobech vnímání světa. Ten první připodobňuje k pohledu na arénu světa z ochozu římského Kolosea. Zde se divák nalézá v bezpečí, v metapozici, zatímco dole pod ním probíhá zápas divokých šelem. Divák se opravdu „dívá“ a nic neriskuje. Oproti tomu člověk, který sedí v řeckém amfiteátru a se zatajeným dechem, úžasem i úzkostí sleduje Drama, se „vystavuje“ tomu, co je větší. Protagonisté mluvící skrze šklebící se masky jsou pouze prostředníci mezi vůlí bohů – tedy tím, co stojí nad člověkem – a účastníkem skupinové katarze.

Náš současný pohled, v posledních několika stech letech podpořený skrze vědecké poznání, je podle Giegericha pohledem vědce, který se skalpelem v ruce zkoumá žábu na pitevním stole, pouští proud do jejích stehýnek a s údivem pozoruje záchvěvy již mrtvého tvora. Pohled někoho, kdo se vůči tomu, co zkoumá (popřípadě o čem tvrdí, že to chrání) nalézá v pozici většího, v „bezpečné vzdálenosti“.

Pokud bych chtěl být opravdu drastický, mohl bych tento přístup přirovnat k působení nacistického zločince lékaře Mengeleho, který prováděl pokusy na dětech a dospělých v koncentračních táborech, aniž by si ovšem byl vědom nějaké viny. Vždyť to podle jeho přesvědčení byli jen méněcenné kreatury, které by tak jako zahynuli v důsledku přirozeného výběru. Jistěže je toto přirovnání hrubě nevhodné, do jisté míry ovšem popisuje odtrženost našeho vnímání světa a stylizace do pozice „tvůrce“ (tedy boha) tam, kde jsme a zůstaneme jen „účastníci“. Mengele, podobně jako jiní nacističtí a komunističtí zločinci pouze oddělili rozum od emocí – jak víme z procesů, které po konci války proběhly, v rodinném prostředí to byli milující otcové a starající se manželé.

Nechci zde ovšem zatracovat rozum, bez kterého bychom dnes byli stále ještě na úrovni šimpanzů. Hledám v této eseji odpověď na otázku „Jak jsem se dostali z „tady a teď“, z pozice dětí začleněných do přírody do pozice někoho, kdo se ji snaží ovládnout (či zachránit, což je systemicky totéž). A jakým směrem bychom se měli vydat, abychom nezadusili sami sebe odpadními produkty právě tohoto našeho rozumu.

Emočně Spirituální Obrat

Zdá se, že podobně jako když hledáme osvícení, je nutné projít fází „čistého rozumu“, který se vyvinul po překročení té první propasti mezi zvířetem a člověkem. O osvícení jsem již psal. Tedy o tom, že osvícení je možné teprve po „zmatení skrze vědomosti“ jak to nazval Osho, který rozlišoval mezi (intuitivním) věděním a vědomostmi, které vytváří náš intelekt. Pokud tedy ponecháme osvícení jako jednu možnou cestu k (radikální) změně a obrátíme pozornost k tomu, jak „nevyvanout ze světa“, ale zůstat v něm, a přesto ho nezničit, nabízí se po překročení onoho prvního abyssu – vzniku lidského vědomí před miliony let – překonání další propasti.

Psal jsem, že první propast překonal povstávající rozum rozdělením, separací. Je docela možné, že druhý, nesmírně důležitý a zároveň obtížný krok bude spočívat v opaku, tedy ve sloučení, ve spojení rozděleného. A to samozřejmě aniž bychom rozum se všemi jeho výdobytky negovali. Nezavrhovat, ale neulpívat – je můj oblíbený koán zenového buddhismu. Pokud obrátíme zrak k možnostem spojení, propojení, znovu-napojení se na přírodu, na naši esenci, na duši (používám záměrně ženskou část dvojího pojmu duch-duše), je nutné, abychom aktivovali náš „ženský princip“, intuici, emoce, „břicho“ jako protiváhu k „hlavě“.

Roky už učím a píšu o tak zvaném mytologickém způsobu vnímání světa. Patří sem nejen intuice, ale i mýty, pohádky, logicky nepochopitelné synchronicity, rituály, archetypy, umění, které nám způsobuje husí kůži, a především mystické prožitky a magie. Magie ovšem ne ve smyslu, v jakém je dnes poněkud posměšně nebo pejorativně vnímána. Magie nemá nic společného s „čarováním“ – je to prostě non-lineární změna mne samého a okolností, ve kterých žiji. To „non-lineární“ znamená, že kýžená změna není výsledkem intelektuálních a logických postupů. To magii dává hluboký smysl jako doplněk vědy, především v dnešním světě, kde věda zaujala místo poslední „vítězné“ ideologie.

Jakkoliv je „mytologické vnímání“ vlastní jak mužům, tak i ženám, jsou to v současnosti především ženy, které jsou ohledně hledání a snad i vytváření mostů přes druhý abyss aktivnější. Muži jsou stále ještě příliš fixováni na sebe-definici coby „muže“. Možná že v mužích stále ještě přetrvává onen primární strach, že bez udržování nadvlády rozumu spadneme do prvotního chaosu, do stavu ne nepodobném autismu či zvířecí bez-moci. Možná, že ženy tento strach nemají (nebo nemají tak silně), neboť si ještě vzpomínají, že to byly ony, které provedly kdesi v hlubokém dávnověku onu prvotní separaci. Které poznaly cykly Luny, rozdělily tmu od světla a vytvořily tak čas.

Dvě Cesty

Poslední vývoj světa, ona „pandemie“, která námi všemi otřásla, má aspoň pro mne dva zásadní důsledky. Ten první je semknutí se celého lidstva kolem víry v technologii, jež je ovšem provázena zvýšenou kontrolou jedince a ztrátou svobod. Věříme, že vakcína (která mění DNA informaci našich vlastních buněk) nás spasí a že vše bude jako dřív. Akciové trhy pokvetou a vrátí se nám růst růstu. Připomíná mi to víru v kapitána, když je loď v bouři. Bohužel jsem přesvědčen, že kapitánem je (opět) čistý mužský princip, který operuje s čísly, mapami a statistikami, rozdává (zmatené) rozkazy. Případně řve na topiče, aby přitopil. A pokud se Titanik potopí, vpálí si kouli do hlavy. Nic nového pod sluncem.

Ta druhá cesta je nadějnější. Přiznám se, že v současnosti vidím ne této cestě víc žen než mužů. Ne náhodou klesl od počátku covidové hysterie počet mužů v seminářích, konstelacích a jiných „celostně zaměřených“ akcích na minimum, které jsem od začátku mého působení v Česku před dvaceti lety nezažil. Je to cesta přijetí a nerozdělování, neškatulkování, cesta spojování rozděleného a rozhádaného. Ale především k této cestě přináleží něco, čeho musíme ještě dosáhnout. Nazval bych to „emoční propojení s přírodou“ nebo „návrat k matce“. Nebo dokonce, ve smyslu toho, co jsem v této eseji popsal, „velké sjednocení“, jakási anti-separace.

Pokud si přiznáme, že intelekt rozděluje, že vytváří „bubliny“, které si navzájem nerozumí, a pokud si uvědomíme, že právě toto rozlišování stálo na počátku vývoje lidského vědomí, potom se kdesi na horizontu začne objevovat vize nějaké nové, velké syntézy, která není negace rozumu, ale jeho pokračováním. Možná, že intelekt člověka, toto privilegium našeho živočišného druhu není řešením, ale spíš pouhou etapou ve vývoji.  

V mládí jsem horoval pro astronomii. Pozoroval jsem svým samodělaným dalekohledem krátery na měsíci a planety a nesmírně mě přitahovala tajemná hloubka Vesmíru. A tak vím, že jedna z velkých záhad tohoto oboru je, proč jsme už dávno neobjevili nějaké rozumné civilizace, nezachytili jejich radiové signály nebo slabý šum jejich televizního vysílání. Pomalu se ovšem rýsuje odpověď na tuto otázku. Může to být proto, neboť období „lidského rozumu“ je možná velice krátká epizoda ve vývoji života. Dává nám do ruky zbraně a technologie, které, pokud nedospějeme, nás velice rychle zahubí.

V konstelacích je „dospění“ definováno mnoha způsoby. Jeden z nich je, že pubertální odpojení se od rodiny, ono horování pro svou pravdu, svůj malý kmen, své názory, se nakonec promění ve velké přijetí toho, co je. Rodiče uznáme jako rodiče, těžkosti našeho dětství prostě přijmeme (koneckonců z nás udělaly to, co nyní jsme) a „vrátíme se zpět“ do celku a k celistvosti. Je docela možné, že jako lidský druh, onen homo sapiens, musíme právě tento krok udělat. Zatím jsme totiž pouze homo intelektualis. To „sapiens“ v překladu znamená moudrý. A k tomu nám zjevně ještě něco chybí. Třeba nám v tom ženy a ženský talent k syntéze může pomoci.     

(S)Vědomí

 „No, a pak … jsem ti ještě chtěl říci, že zítra nepřijedu. Já jedu za Janou, nějak se to nedalo posunout.“
„Ale… vždyť jsi mi to slíbil? Já se tak těšila…“
„Já vím, ale jinak to nejde. Víš, seběhlo se pár věcí. Já jsem teď ve strašným presu. Moc se omlouvám, mě to fakt trápí. Mám kvůli tomu výčitky svědomí. Ale fakt to už nejde změnit.“
Na druhém konci telefonu se rozhostí vyčítavé ticho. Nebo je to tichý pláč? A mé duši je strašně.

Pocit viny, hryzání svědomí, výčitky, chuť se propadnout do země nebo všechno ze zoufalství rozmlátit zná v těchto situacích asi každý/každá. Wikipedie definuje svědomí jako „vnitřní instanci, ‚mlčenlivé volání‘, které určuje soudy člověka o tom, co sám způsobil nebo co se chystá způsobit.“ V češtině je svědomí odvozeno od „vědomí“, a předpona „s“ naznačuje, že jde o něco společného, co spojuje člověka s jinými lidmi, jejich názory a úsudky. Co je společné pro celou společnost.

Podle Berta Hellingera, zakladatele systemických konstelací, je svědomí, a především pak pocit viny či neviny základní nástroj, kterým kterýkoliv systém, například systém mé původní rodiny, řídí své členy. Pokud dělám něco v souladu se zájmy (nebo také etickými pravidly) systému, jehož jsem součástí, cítím se bez viny, tedy nevinný. Pokud se proti jeho zájmům proviňuji, pokud se například vzepřu jeho často podprahovým a nevyjádřeným očekáváním nebo nesplňuji úkoly na mne naložené, cítím ve většině případů vinu.

To je také ten pravý, ale velice často nerozpoznaný důvod, proč stále a stále opakujeme jednání, o kterém sice víme, že je pro nás zdrojem utrpení, ale „nemůžeme jinak“. Protože kdybychom nečinili to, co děláme, tak by to „maminka nepřežila, nebo tatínek by se neuzdravil, nebo ségra by byla nešťastná“. A my bychom měli pocit, že za to můžeme.

Jakýkoliv systém – ať už je to moje původní rodina, kmen, národ nebo třeba jen firma, ve které pracuji – má samozřejmě za úkol ochránit především sám sebe. Jde o přežití v nepřátelském prostředí, o základní vlastnost živých systémů, která se vytvářela skrze miliony let. Jde o zachování celku, a ten je vždy nadřazen individuu. Takže to, že celek nebere ohled na to, zdali se nám líbí nebo nelíbí zastupovat „ztraceného“ dědečka alkoholika a převzít jeho závislosti, je vlastně z hlediska systému zcela v pořádku. Jednotlivému mravenci nebo včele také vůbec nepřijde na mysl, se z práce „ulejt“ a někde jen tak lelkovat. Potíž je v tom, že my nejsme včely.

A tak se nám do stoprocentního podřízení se systému a jeho požadavkům plete náš individualismus. A to o to více, čím je kultura „západnější“, tedy čím více se vzdálila jakési kolektivní morálce, kterou můžeme ještě dobře pozorovat v Číně, Koreji nebo v zemích, kde je kmenová duše silná. Na seminářích systemických konstelací pak poznáváme, jaké to zátěže jsme přebrali a čeho bychom se mohli zbavit, kdybychom nebyli vázáni právě pocity svědomí a viny. A pomalu ale jistě se těchto zátěží začínáme zbavoval. Učíme se, že „malí nemohou zachránit velké“ a děláme konstelační kroky k větší svobodě.

Jenomže individualismus, jenž představuje tak trochu „zlaté tele“ západu, není zadarmo. Čím více se dostáváme do individuální fáze vývoje, nebo, pokud je vám z mých knih a seminářů známý koncept čtyř duší, čím více jsme v „esenciální duši“, jejíž hlavní vlastnost je svoboda od závislosti a účelovosti, tím víc se pak rozpadá společnost. Mizí v ní nejen její základ – společné hodnoty, etické normy, nepsaná i psaná „přikázání“ a mantinely chování. Stěhováním většího počtu lidí do esenciální duše ztrácí společnost i důležitý nástroj k jejich ovládání – právě svědomí a pocit provinění.

Na druhou stranu kmen stále ještě funguje. Především v časech, kdy se společnost cítí ohrožena. Kdy je pod vnějším tlakem, v reálném nebo sugerovaném nebezpečí. Tehdy se „kmenová duše“ opět dostává do popředí, vynucuje si nebývalou pravomoc a počet lidí, kteří jsou schopni se jí vyhnout nebo dokonce se jí postavit čelem, klesá. Zkuste třeba nyní jet metrem a sundat si roušku. A minimálně pár minut vydržet ty pohledy ostatních a vaše pocity. Nejlépe tak poznáte, jak taková kmenová duše funguje. Jediná možnost, jak se vyhnete pocitu viny je, že se sám sebe přesvědčíte, že jedině vy patříte k těm osvíceným, ostatní jsou ovce. Ale je to energeticky nesmírně náročné, jako vždy, když bojujeme proti všem. Takže nás covid po dlouhém pochodu směrem k individualitě a ignorování společenských tlaků opět přivádí zpátky do kmenové duše? A je to tak dobře, nebo ne?

Toto je velice ošemetná otázka. Lidská společnost totiž stále je (a patrně, pokud nevymřeme, stále bude) rozvrstvena do tří vrstev, které všechny tři musí fungovat, aby byl zachován její chod. Tu nejzákladnější vrstvu si můžeme představit jako spodní třetinu pyramidy. Je to naše původní rodina, do které se narodíme a která nás formuje a provází pak celý život. Rodičů se nikdy nemůžeme vzdát. A ano, lze se zbavit „dědičné“ zátěže, nebo ji alespoň zmírnit. Může se to stát tehdy, pokud rozpoznáme, že děláme nebo neseme něco, co k nám nepatří, ale co neseme s pocitem, že jsme tím užiteční. Tento pocit dělá děti většími a obrací přirozenou hierarchii v systému.

Svědomí se zde proměňuje ve vědomí. Já si uvědomím nejen tu zátěž, ale i můj pocit viny, kterým platím za to, že tento „džob“ pro rodinu už nechci dělat. Uvědomím si, že odevzdáním převzaté zátěže také ztrácím svou moc a postavení v systému. Ztrácím (případně se dobrovolně zbavuji) onoho uznání, které za svou oběť dostávám – i když toto uznání se málokdy projeví opravdu jako uznání. Častěji sklízím soucit či politování, jaký jsem to chudák. Někdy patří k mé „odměně“ dokonce i vysloveně negativní reakce mého okolí (například ostrakizování, vyloučení, samota), které pro mne mají kdesi v hloubce mé psýché přesto paradoxně pozitivní efekt, neboť se teprve skrze ně mohu cítit opravdu jako oběť. A oběť má přece nárok na nějaké to vyrovnání, nebo ne? Když ne na Zemi, tak aspoň v nebi?

Druhou vrstvu pyramidy tvoří kmenová duše. Sem se už nerodíme, ale tuto si sami vybíráme. Můžeme ji také změnit – ze sparťana se může stát slávista, z křesťana mohamedán, z fašisty komunista. Nicméně pocit viny při takové „zradě“ zůstává stejný, jako tomu bylo v rodinných záležitostech. Vzpomeňme jen na Jidáše Iškariotského, který se den nato, co zradil Ježíše, oběsil. Protože je v rámci kmenové duše přechod z jedné do druhé možný (na rozdíl od rodiny, která mi zůstane po celý život), operuje kmenová duše krom viny i s pojmem zrady.

Společným jmenovatelem našich rozhodnutí, přestat být skrze vinu a svědomí zapleteni do zájmů ať už rodinné nebo kmenové duše je to, že naším vykročením do třetího patra pomyslné pyramidy – do esenciální, někdy také říkáme individuální duše, ztrácíme jejich podporu. To zažili například americký „whistleblower“ Snowden nebo zakladatel WikiLeaks Australan Julian Assange. Pokud je kmenová duše, vůči níž se proviním (byť v souladu s mým osobním svědomím) silná, stává se můj osud většinou velice krušným. Jinak řečeno, kmenová duše USA (Ruska, Číny atd.) umí velice lehce zničit případnou esenciální duši nějakého „odpadlíka“.

V této souvislosti je zajímavý osud Ježíše (a mnoha dalších zakladatelů náboženství). Ježíš je nádherný případ člověka, který se dostal na samý vrchol pyramidy – do centra esenciální duše, do samého středu svobody. Ale nejen to. Na rozdíl od mnohých indických osvícených postav (Buddha, Mahavir) a na rozdíl od zenových mistrů bylo jeho martyrium, jeho „oběť“ hluboce lidská, plná světla, mystické spirituality a lásky. Jenže po jeho smrti se z jeho učení, jehož esence spočívá v rebelii nerozlučně spojené s naprostou svobodou, ale i s hlubokou láskou, stalo náboženství. Tedy kmenová duše, která si celá tisíciletí žárlivě střežila věrnost svých oveček, a která neváhala upalovat kacíře a dobývat země pohanů mečem i ohněm.

Vidíme, že onen vrchol pyramidy má svá úskalí. A pokud nejsme připraveni zaplatit za ten úžasný výhled, který se z něho naskytne, mnohdy tu nejvyšší cenu, je radno, že zůstaneme někde doleji a v MHD si nasadíme roušku. Ona totiž rebelie bez té hluboké spirituality, bez mystického vhledu, je opravdu docela puberťácká. Nebo – jak Bert Hellinger říkal, mladí vojáci, kteří padnou hrdinskou smrtí, volají posledním výdechem po mámě.

Rozhovor s vlastním nitrem

 „Milý Jane, napíšeš nám článek do příští Jógy Dnes? Téma je ‚Letní cesta do vlastního nitra.‘ Jo a moc to spěchá. Hezké dny, děkuji předem, Kateřina.“

Hm. Tak nitro. A k tomu ještě moje vlastní. Sedím v potemnělém obýváku, je pátek státní svátek, a já se právě vrátil z procházky téměř letní Prahou. V tomhle horku odmítám nosit roušku pokud jdu po liduprázdné ulici, ale na Petříně bylo přeci jen docela hodně lidí, takže jsem se vrátil bez dechu a k smrti unavený. A teď bych se tedy měl vydat na další cestu. Do nitra. Haló, nitro, slyšíš mě vůbec?

„Dej mi pokoj.“

Cože? Co to bylo?? Že by mi mé nitro jako odpovídalo? Jako – že si mé nitro vede nějakou na mě nezávislou existenci? No, v tom případě ... co kdybych s ním udělal ... rozhovor? Že by to v Józe otiskli? Nebude to nějak divný? A zajímá vůbec někoho, co se děje v nitru Jana Bílého? No – proč vlastně ne. Koneckonců V kůži Johna Malkoviche byl docela úspěch. Jo, ale tam hrála Cameron Diaz. No na druhou stranu, ta zas nestavila konstelace. Tak dobře, jdeme na to.

Jan: „Ahoj nitro. Hele, já bych se tě rád zeptal na pár věcí. Je to pro takový jeden časopis, jde hodně o jógu a osobní rozvoj a tyhle věci. Taky tam jsou články o zdravém životním stylu, takže by tě to mohlo zajímat. Oukej?“
Nitro: „A proč si myslíš, že mě zajímá zdravý životní styl?“
Jan: „No, hm, to jsi mě tedy trochu vyvedlo z konceptu. Všeobecně se věří, že uvnitř nás, tedy v našem nitru je něco, co touží po seberealizaci, rozvoji, a tak. A zaraduje se, když se přestaneme ládovat hamburgerama, nýbrž začneme baštit tofu.“
Nitro: „A tomu ty věříš?“
Jan: „Hele, čemu já teď věřím, nechme stranou. Ten rozhovor by měl vypadat tak, že já budu dávat otázky tobě a ne naopak. Když jsi tedy tak chytré, tak co by tě potěšilo?“
Nitro: „Teď vlastně kdybys mi dal pokoj. Vy tam venku jste strašně moc hyperaktivní. Furt něco děláte. Pořád se potřebujete zlepšovat, učit se a rozvíjet, lítáte z jednoho kurzu na jiný, meditujete, mantrujete, respirujete a levitujete. Nějak mi připomínáte mladou borderu.“
Jan: „Ty myslíš toho psa, border kolii?“
Nitro: „Jo.“
Jan: „Ale to děláme právě v domnění, že se tím dostaneme k tobě. Dovnitř. Do klidu a jednoty s naším vlastním já.“
Nitro: „Aha. Takže skrze hyperaktivitu k osvícení, jo? Bavorákem ke klidu?“
Jan: „Počkej. Co je na tom hyperaktivního, když si sednu pod jedli a medituji. Nebo když přijdu na konstelace, abych pochopil, co se ve mě děje. Nebo když cvičím jógu. Tedy, myslím jako tu pomalou.“
Nitro: „To, že ji cvičíš. Pochop to, já tu prostě jsem. Já nepotřebuji nic dělat, nic si dokazovat, nikam uhánět. Bylo jsem tu odjakživa a budu navěky. Což je, musím přiznat, někdy docela otravný.“ (Nitro zívá.)
Jan: „Takže jsi nesmrtelné?“
Nitro: „Přečti si svou vlastní knížku, Jane. Tu poslední. Strana šedesát pět. Dole. Tam uvádíš takovou malou zenovou historku. Koán. A tam se praví: ‚Ještě nikdo se nenarodil a ještě nikdo nezemřel.‘ Chápeš vůbec, co píšeš? Čas je vaše iluze tam venku.“
Jan: „To je úžasné. Mé vlastní nitro je nesmrtelné. Takže to jsi asi taky osvícené, že jo?“
Nitro: „Hele, každý rozhovor je jen tak dobrý, jak dobré jsou ty otázky. Ještě jednou, strana šedesát pět dole, jen si nahraď narození a smrt osvícením. Jsem trochu zklamané, myslelo jsem si, že vymyslíš něco inteligentnějšího.“
Jan: „Budu se snažit. Takže, když říkáš, že cokoliv my tady venku děláme, stojí za starou belu, protože ty jsi už hotové a nesmrtelné a vůbec, tak co by bylo, kdybychom vůbec nic nedělali? Když bychom se kompletně vykašlali na vzdělávání a četbu a cvičení a disciplínu a tyhle všechny věci, do kterých se prostě často musíme nutit, protože vůbec nejsou příjemné. Aspoň tedy ne ze začátku.“
Nitro: „Byste shnili.“
Jan: „Aha. A to by se ti líbilo?“
Nitro: „Hele, pochop, že někdo, kdo je tu furt, nemá žádné preference. Já jsem jako svíčka. Zapálíš ji, fajn, vidíš na cestu. Sfoukneš ji, je tma a začneš narážet do stromů. Což bolí. Tebe, ne tu svíčku. Ta tu je stále. Za pár kroků nebo za pár let přijdeš na to, ji zase zapálit – a vida, je světlo. Někdo ti ji sfoukne, řekněme nějaký virus, je tma. Na chvíli. Narodíš se, svíčka se zapálí. Světlo, tma i svíčka jsou pořád v pohodě.“
Jan: „A nemrzí tu svíčku, když nesvítí?“
Nitro (směje se): „Aspoň neubývá.“
Jan: „Tak tomu nerozumím. Na jednu stranu říkáš, že jsi tu pořád. Tedy – nesmrtelné. A teď v tom přirovnání k té svíčce tvrdíš, že když ta svíčka svítí, když tedy vydává to světlo, které my venku potřebujeme, abychom nenaráželi do věcí, tak ubýváš. To nechápu.“
Nitro: „Cokoliv, co je, směřuje vždy a neodvratně k nebytí. Ale neboj, ta svíčka je hódně velká.“ (Nitro se už zase chechtá.)
Jan: „Já tomu ale pořád nerozumím. Přiznávám, že jsem si původně myslel, že můj cíl je dostat se k tobě. Teď to vypadá spíš na to, že je lepší nechat hořet tvoje světlo, aby mi svítilo na cestu a abych tedy nevrážel neustále do toho, do čeho normálně vrážím. Fajn. Ale co je tvůj cíl?“
Nitro: „Vyzáření.“
Jan: „Myslíš vyzařování?“
Nitro: „Ne. Já se nepletu. Žádný překlep. Vyzáření jako vyvanutí. Pokud tedy vůbec nějaký cíl existuje, což je poměrně složitý filosofický problém; totiž jak mít cíl, když není čas. Ale budiž. Snaž se to pochopit. Co je podle tebe osvícení?“
Jan: „Absence strachu?“
Nitro: „Hlouběji.“
Jan (přemýšlí): „Tak – jednota se svou podstatou? Nebo, ještě dál, jednota se vším?“
Nitro: „To už je lepší. A co se stane, když se ‚sjednotíš‘ se vším?“
Jan: „Rozpustím se?“
Nitro: „Přestaneš tedy existovat?“
Jan: „Ne nutně. Jen přestane existovat ten pocit oddělenosti. Moje ego se rozpustí.“
Nitro (se poněkud škodolibě usmívá): „Vážně? A co byly ty Rolexy Osha? A ty róby? A jeho údajně devadesát devět Rolls-Royceů?“
Jan: „Dobře, tak tedy se nerozpustí mé ego, protože to vlastně drží mojí tělesnou schránku pohromadě. Včetně těch značkových hadrů. Ale něco přestane ... usilovat. Chtít. Přestane ... jak Osho říkal, produkovat brzdné stopy. Nebo ty šmouhy po akceleraci.“
Nitro: „Přesně. Něco vyvane. Vyzáří se. Ta hluboká jednota, o které se tu bavíme, není jen ta se světem. S Univerzem. Ta je i s tím, nebýt.“
Jan: „Z toho mrazí.“
Nitro (škodolibě): „Ale jdi. Strana dvacet jedna, koán dole, cituji: ‚Když tě trápí zima, jdi tam, kde tě zima zabije...‘.“
Jan: „Ty se ale v té mé poslední knížce nějak vyznáš.“
Nitro: „A kdo si myslíš ji napsal?“
Jan: „Aha. No tak ti děkuji za rozhovor.“
Nitro: „Jo, rádo se stalo. Ale teď,“ (Nitro se protahuje) „strana dvacet jedna, stejný koan, jen – poslední řádka.“*
---------------
*Na hlubší pochopení této dopovědi mého Nitra si budete muset tu knížku koupit :).
Přeji krásné dny.

(Napsáno pro časopis Jóga dnes 2020)

Jednoduchý život

Dneska ráno tady na jihu Kréty prší. Poprvé za tři měsíce. Těžko popsat, jak se vše raduje. Listy, uschlá tráva, zmoklí psi. Aqua, voda, nebo tady v Řecku „neró“ padá jako zázračná mana z nebe a tvoří kaluže. Kaluže! Na vyprahlé řecké půdě! Jaká to nádhera. Už tak fascinující hněď uschlých bodlákových kopečků (přesně řečeno se jedná o astividii trnitou, poterium spinosum) je o nečekaný odstín sytější. Všudypřítomné olivy si zeleně mnou ruce. Tedy spíš své protáhlé lístečky. A najednou chápu, že podzim nemusí znamenat vždy začátek konce, ale také začátek začátku. Podzimní osvícení v Agios Ioanis. Poly kaló.

Když první příval deště ustane, jdu se koupat do ještě teplého moře. To valí vlny, které si se mnou hrají a plácají mnou o písčité dno pláže. Plavu kam až mám odvahu (jsou ve Středozemním moři ještě žraloci??) a houpu se na vlnách jako korek na vlasci Univerza. Pak začnou padat shůry další kapky. Turisti na břehu se běží někam schovat a já obdivuji pleskající kapky sladké vody, jež padají do vody slané, a lituji topící se hmyz, který, na rozdíl ode mne, to tak nějak nedává.

Po hodině vylezu ven, pláž je liduprázdná a moře hučí. Z pěny by se zrovna teď mohla vyloupnout nějaká Venuše ve velké mušli (hřebenatka svatojakubská, pectean jacobeus) tažené tritony. Nebo ufóny, což asi vyjde nastejno. Jenže namísto Venuše vyplaví ze řetězu utrhlé moře jen pár chaluh a oranžovou bójku, kterou kdesi v dáli ukradlo nějakému rybáři.  

 

Večer se dešťové mraky stáhnou kamsi na sever, za bílé hory, které se tak i jmenují (Levka Ori) a můj předposlední den na Krétě končí západem slunce, který, kdyby byl někým takhle namalovaný, by vypadal jako neuvěřitelný kýč. In natura je krásný.

 

Jdu se projít a potkávám stáda šneků, kteří tuší, že začíná ta pro ně přívětivá část roku. Myslím na to, že už pozítří touto dobou budu v pražské Maitrei mezi několika kolegy-psychology obhajovat můj ne-terapeutický přístup ke své práci a přijde mi to absurdní. Není snad zjevně všechno tak, jak má být? A i kdyby ty šneky, nebo mě právě přejelo auto, není to z pohledu vesmíru úplně v pořádku?

 

Večer sedím na balkóně mého apartmánu, moře hučí (bory nejsou slyšet) a na stole zkouší brouk, který zde přistál, vzlétnout. Protože je už skoro tma (jen na západě jsou ještě červenofialové zbytky dne), nedaří se mu to. Vyleze na něco, co se mu zdá vhodná startovací základna (například na víko mého mini-laptopu), roztáhne krovky, ale iritován světlem lampy, uletí jen malý oblouk a praští sebou zase o stůl. Dělá totéž, co my všichni. A tak startuje pořád znova.

 

A vida. Když už by to našinec vzdal, najednou se mu start povede a on odfrčí někam do tmy. Vykašlal se na světlo, na mámivé lákání lampy a zvolil nejistou, vlhkou černou řeckou tmu plnou sov, netopýrů, grázlů a já-nevím-čeho-všeho. Nevím, nejsem brouk, ale hádám, že ta noc není pro brouky jeho typu dostatečně bezpečná. Přežije? Najde něco k snědku, potká nějakou samičku na rozmnožení? Zažije svůj spokojený brouččí podzim života na jihu Kréty, tak jako němečtí důchodci? Kdo ví. Moře hučí a kdesi vzadu za horami se párkrát zableskne.

 

A já přemýšlím o tom, co všechno potřebuje člověk k životu. Ba ke štěstí. Jak je toho málo a jak je to zcela odlišné od toho, co našinec obyčejně shání, po čem touží, a co mu také okolní svět neustále sugeruje, že se bez toho neobejde. Skrze internet a wifinu ke mě občas dolehnou nějaké zprávy o chystaných či již probíhajících demonstracích, o sporech a půtkách studentů s policií, o neutuchající korupci. Ze světa, ve kterém, zdá se, tak trochu „vymknuta z kloubů, doba šílí.“ Jenže to napsal už Shakespeare o tom svém světě, tedy před celými třemi sty lety. Takže nic nového pod sluncem, vymknutá doba kdesi v dáli stále ještě šílí a asi bude šílet i nadále – s tím, zdá se, už nic nenaděláme.

 

Zatímco zde, krátce před půlnocí, nakonec vyšli hvězdy. Takže snad se můj brouk nakonec ještě povznesl nad vymknutou dobu plnou sovího nebezpečí a doletěl až do vesmíru. Nasedl do Velkého vozu, zapřáhl Pegasa a společně s Labutí odfrčel kamsi do jiné dimenze. Já zítra odfrčím do Prahy, za pomoci méně poetického, nicméně o to víc spolehlivého Airbusu. A až do jara se zase budu v mnoha seminářích starat o své klienty, aby se jejich život zjednodušil a my všichni jsem se trochu víc posunuli k té harmonii (a možná i štěstí), která se dostaví, když se dostaneme tak, kde je naše místo. A když se staneme těmi, kterými už jsme.   

(Napsáno pro časopis Jóga dnes 2020)

Nahota

V Řecku jsem byl poprvé v létě roku 1984, přesně šest měsíců poté, co jsem se šíleně zamiloval do Iris, mé první velké, romantické a poněkud hipísácké lásky.  Žil jsme v Německu a jako český emigrant jsem nemohl cestovat skrz Jugoslávii. Samozřejmě, že jsme tenkrát všude jezdili stopem, a tak jsme to vzali před Itálii až do Otranta, jež leží na samém jižním cípku. Tam jsem se nalodili na starodávný trajektu, který měl ještě dřevěnou palubu, a před noc jsme dopluli do řecké Igumenicy. Na druhý den, ještě trochu malátní, jsme popošli pár kilometrů za městečko, na pobřeží, kde přestávala civilizace a začínala divočina, v Řecku tenkrát ještě hojná. Iris bolelo v krku a tak jsme se rozhodli, že zde pár dní zůstaneme. Na pláži, s jedním ešusem a dvěma spacími pytli, které se daly spojit. Už se stmívalo a my jsme se šli koupat.

 Tenkrát bylo „nahaté“ koupání ještě všude oficiálně zakázáno a tak jsme se nejdřív ujistili, že žádná pravoslavná řecká babička a už vůbec žádný místní pop nejsou nablízku. Plavali jsme teplým a světélkujícím mořem pod nebem posetým hvězdami, na západě zářila Venuše, která, tak jako my, po svém zrození vystoupila z vlnek nahá. Proč také ne.  Možná, že to byl právě tento úžasný pocit intimity v náručí vesmíru, jistota, že nahota je ten nejpřirozenější způsob existence, vjem vlahého vánku, který čechral všechny naše chloupky, který mě natrvalo připoutal k této nádherné zemi. Cítit mořskou sůl na kůži a nebránit fotonům z nejvzdálenějších galaxií přistávat na celý povrch těla bez jakékoliv zábrany, nechat se přes den sluníčkem laskat úplně všude – to je jeden z nejkrásnějších prožitků, který znám.

Můj první striptýz „na veřejnosti“ jsem si odbyl přibližně deset let poté. Bylo to během jednoho pětidenního semináře o léčení studu a zranění, které se v nás od narození shromažďují. Seminář se konal kdesi hluboko v německých horách, v Oshově meditačním centru (kde také jinde...), v zimě. Hned po příjezdu se spustila chumelenice a za chvíli jsem docela zapadli sněhem, ale meditační prostor i ložnice měly podlahové topení, takže zima na nás hleděla jen skrze obrovská okna. Bylo nás v krásném, zenovém a přesto docela útulném prostoru na třicet mužů a žen. Druhý den po obědě přišlo „cvičení“, které spočívalo v tom, že jsme se rozdělili do skupinek po šesti. Úkol byl jasný – jeden po druhém jsme měli předstoupit před ostatní členy skupinky, svléci se (pokud možno úplně do naha) a popsat, co se nám na našem těle líbí a za co se stydíme. Pro mne, který od malička měl ohledně různých „nedostatků“ mindráky, to bylo dost náročné. Jelikož jsem odvážný střelec, tak jsem šel jako první. Co mě ale opravdu dostalo, byly popisy a výstupy těch, kteří po mně následovali, a které (ať už muže nebo ženy) jsem považoval (alespoň ve srovnání se mnou) za téměř dokonalé. Všichni, do jednoho všichni popisovali části jejich těl, které já vnímal jako opravdu podařené, jako nedostatečné. Každý se za něco styděl.

Tehdy jsem si uvědomil, jak hluboko je v nás náš stud zakořeněný – a také, jak absurdní je. Ve sdílení, které následovalo po striptýzu, jsme všichni popisovali totéž. Naši naprostou neschopnost pochopit, proč se někdo jiný stydí za to, za co se styděl. Naproti tomu každému z nás bylo jasné, že naše vlastní nedostatky jsou příšerné.  Ženy si většinou stěžovaly na malá - velká - visací - stojatá, obrovská či „vůbec žádná“ prsa, styděly se za tlustý nebo hubený zadek, za rovné nebo křivé nohy. Muži samozřejmě byli přesvědčení, že vlastní příliš malý, příliš tlustý či příliš tenký penis, případně ho měli „velký, ale křivý“. Dále se jak u mužů, tak i u žen hojně vyskytovaly odstáté nebo příliš přisedlé uši, velké či žádné břicho, styděli se za rachitickou, pyknickou, popřípadě příliš hranatou „kostru“. A těch strašností bylo ještě mnohem víc. Přitom jeden jako druhý člověk, kteří se před ostatními svlékal, byl prostě nádherný, ve své jedinečnosti, osobitosti, výrazu. Jistě, každý byl odlišný. Ale v chráněné atmosféře Oshova semináře nám přišlo, že jsou všichni krásní. Pouze ... já taky? Opravdu??? Tak asi jo.

 Od té doby mám nahotu rád a prakticky nikde mi nevadí. Jistě, nemusím se zrovna dívat na příšerně tlusté staré turisty a turistky, které poslední dobou zaplňují nudistické pláže. A jdu-li po Václaváku, asi bych také nechtěl potkávat samé ruské naháče. Ani našeho pana presidenta si nepřeji vidět během vánočního projevu v televizi tak, jak ho bůh stvořil (na kterého on stejně asi nevěří, když mu teď zdanil náhrady za vyvlastnění). Ale upřímně řečeno, po Zemanovi netoužím ani když je oblečen. Ovšem na nějaké krétské pláži, někde na privátní zahradě v létě, případně v sauně miluji ten stav, který mě upomíná na to, že jsme, docela jednoduše, živočichové. Nahé opice. Na tento krásný svět jsme přišli bez studu, a v naší poslední chvilce, tváří v tvář onomu velkému Smrťákovi, který nás vyzve na poslední cestu, ten stud také opět ztratíme. Pokud jen trochu dbáme na to, jak žijeme, zdali sportujeme a jak se stravujeme, myslím, že bychom se ani během života neměli stydět za to, jak vypadáme.

 Proto mě před lety, ještě v Německu, šokovalo zjištění, že se lidé v Asii a Americe saunují v plavkách. Připadalo mi to prostě směšné. Ale co, řekl jsem si, tak mnoho Amíků či Číňanů se v německých končinách zase neprohání, a i kdyby, tak ať si dělají, co chtějí. Bohužel nezůstalo pouze u nich. Evropou a Českem se pohybuje vlna jistého puritánského studu. To začalo před lety prodlužující se délkou pánských plavek. Opravdu nechápu, jak se někomu může líbit tři čtvrtě metru plandající, mokré a tudíž nejen na stehna se lepící tkaniny. To už abychom se pomalu koupali v normálních kalhotách, jako za císaře pána. Nebo nejlépe vůbec nelezli do vody, stáli na břehu a cudně se drželi za ruce pod slunečníkem?

 Pak jsem se začal v saunách setkávat s následujícími groteskními situacemi: Přijde mladý pár nebo skupina mladých lidí. Jdou například do vířivky. A mají opravdový problém: Jak vstoupit do vody a nenamočit prostěradlo, které mají kolem sebe úzkostně ovinuté? Jak se odmotat a přitom pranic neukázat? Pamatuji se, jak se jeden takový stydlivý mladík zapletl do vlhkého ručníku, jenž zakrýval jeho chloubu a zřítil se po hlavě do nádrže z ledovou vodou. Vytahovali jsme ho, nahatého, ve třech. Nevím, jestli to bylo saunou, ale byl rudý jako rak.

 Slyšel jsem, že v dobách diktátu štíhlých, dokonalých modelů na plakátech a v éře internetu, kde si každý od pěti let může prohlédnout sexuální akt s pornoherci, jejichž intimní partie jsou více než maximální, má dnešní mládež jednoduše problém, neboť se srovnávají a – jsou zklamaní. Prý už se také i z tohoto důvodu v Asii neodvažují randit. Ale nemyslím si, že by to byl hlavní důvod dnešní ne-nahoty. Spíš to vězí v jakémsi podivném viru, jenž se šíří společností. Virus politické a morální korektnosti. Možná že mají všichni strach, aby nějaké nezletilé dítko náhodou v sauně nezahlédlo čísi genitálie; to by vlastníka či provozovatele zařízení mohl nějaký schopný právník zažalovat za sexuální zneužití a vysoudit tučné odškodné. Ale docela možné je také, že se pomalu a nepozorovaně islamizujeme.

 Ach ano. Starý dobrý islám. Minulé léto, při pohledu na zcela zahalenou ženu, která, ač pravděpodobně krásná, vstupovala do středozemních vln, aniž by odložila svou burku (nebo to byly jen opravdu burkini?), jsem si vzpomněl na dávné, krásné a polonahé krétské ženy, na nahé egyptské faraony, průsvitným závojem oděné kněžky, nahé řecké sportovce, na celou tu středozemní kulturu těla, která pomalu hyne po nástupu třech monoteistických náboženství – židovství, křesťanství a muslimské víry. Ve všech třech má být žena zahalena, neboť – patří muži. A jen ten se smí těšit její krásou. (Ale sám svůj břich všem na odiv vystavovat smí.) Jak děsivé. 

 K tomu se krásně hodí aktuální zpráva: V některých evropských zemích jednají o zákazu nošení burky. Pokud se nevyznáte v terminologii, burka je ten celotělový, většinou černý šat pro islámské ženy, který nechává volnou pouze štěrbinu pro oči. Ten zákaz nechápu. Ať si nosí kdo chce co chce. Jistě, burka je mi osobně ještě více nesympatická, než prostěradlo v sauně. Ale pokud někdo nosí závoj a někdo ne, je to v pořádku. Problém pro mne nastává v případě, když ti, kteří sebe a jiné tak rádi zahalují, to začnou vyžadovat i po druhých. V případě, že by se zahalování opět stalo morální povinností, jako to už jednou v Evropě bylo, že bychom už nesměli cítit na nahé kůži vánek bez obav, že tím někoho pohoršíme, že by nějaký podivný bůh, ajatolláh nebo president zakázal rozpuštěné vlasy či vlající sukně, v tom okamžiku bych se začal opravdu bránit.

 Chyběla by mě moje svoboda smět být nahý – v sauně, na plážích a všude, kde je to možné. V jádru jde totiž v USA, v Evropě nebo v islámských zemích o totéž. O pokusy rigidní části společnosti nám namluvit, že náš přirozený stav, nahota, je něco hříšného. Nebo aspoň nemravného. Jde o pár pravověrných a děsně počestných bláznů, kteří nás chtějí v rámci nějaké ideologie či víry, nějakého mravního kodexu nutit nosit něco, co bychom jinak, bez studu nebo náboženství, na sebe určitě nevzali. Přeci mi nechcete tvrdit, že sedět v sauně v prostěradle je pro něčí tělo požitek.

Krásné nahaté léto.

(Napsáno pro časopis Jóga dnes 2019)