V Řecku jsem byl poprvé v létě roku 1984, přesně šest měsíců poté,
co jsem se šíleně zamiloval do Iris, mé první velké, romantické a poněkud
hipísácké lásky. Žil jsme v Německu a
jako český emigrant jsem nemohl cestovat skrz Jugoslávii. Samozřejmě, že jsme
tenkrát všude jezdili stopem, a tak jsme to vzali před Itálii až do Otranta,
jež leží na samém jižním cípku. Tam jsem se nalodili na starodávný trajektu,
který měl ještě dřevěnou palubu, a před noc jsme dopluli do řecké Igumenicy. Na
druhý den, ještě trochu malátní, jsme popošli pár kilometrů za městečko, na
pobřeží, kde přestávala civilizace a začínala divočina, v Řecku tenkrát ještě hojná.
Iris bolelo v krku a tak jsme se rozhodli, že zde pár dní zůstaneme. Na pláži,
s jedním ešusem a dvěma spacími pytli, které se daly spojit. Už se stmívalo a
my jsme se šli koupat.
Tenkrát bylo „nahaté“ koupání ještě všude oficiálně zakázáno a tak
jsme se nejdřív ujistili, že žádná pravoslavná řecká babička a už vůbec žádný místní
pop nejsou nablízku. Plavali jsme teplým a světélkujícím mořem pod nebem
posetým hvězdami, na západě zářila Venuše, která, tak jako my, po svém zrození
vystoupila z vlnek nahá. Proč také ne. Možná, že to byl právě tento úžasný pocit
intimity v náručí vesmíru, jistota, že nahota je ten nejpřirozenější způsob
existence, vjem vlahého vánku, který čechral všechny naše chloupky, který mě
natrvalo připoutal k této nádherné zemi. Cítit mořskou sůl na kůži a nebránit fotonům
z nejvzdálenějších galaxií přistávat na celý povrch těla bez jakékoliv zábrany,
nechat se přes den sluníčkem laskat úplně všude – to je jeden z nejkrásnějších
prožitků, který znám.
Můj první striptýz „na veřejnosti“ jsem si odbyl přibližně deset
let poté. Bylo to během jednoho pětidenního semináře o léčení studu a zranění, které
se v nás od narození shromažďují. Seminář se konal kdesi hluboko v německých
horách, v Oshově meditačním centru (kde také jinde...), v zimě. Hned po
příjezdu se spustila chumelenice a za chvíli jsem docela zapadli sněhem, ale
meditační prostor i ložnice měly podlahové topení, takže zima na nás hleděla
jen skrze obrovská okna. Bylo nás v krásném, zenovém a přesto docela útulném
prostoru na třicet mužů a žen. Druhý den po obědě přišlo „cvičení“, které
spočívalo v tom, že jsme se rozdělili do skupinek po šesti. Úkol byl jasný –
jeden po druhém jsme měli předstoupit před ostatní členy skupinky, svléci se
(pokud možno úplně do naha) a popsat, co se nám na našem těle líbí a za co se
stydíme. Pro mne, který od malička měl ohledně různých „nedostatků“ mindráky,
to bylo dost náročné. Jelikož jsem odvážný střelec, tak jsem šel jako první. Co
mě ale opravdu dostalo, byly popisy a výstupy těch, kteří po mně následovali, a
které (ať už muže nebo ženy) jsem považoval (alespoň ve srovnání se mnou) za téměř
dokonalé. Všichni, do jednoho všichni popisovali části jejich těl, které já
vnímal jako opravdu podařené, jako nedostatečné. Každý se za něco styděl.
Tehdy jsem si uvědomil, jak hluboko je v nás náš stud zakořeněný –
a také, jak absurdní je. Ve sdílení, které následovalo po striptýzu, jsme
všichni popisovali totéž. Naši naprostou neschopnost pochopit, proč se někdo jiný stydí za to, za co se styděl. Naproti
tomu každému z nás bylo jasné, že naše vlastní nedostatky jsou příšerné. Ženy si většinou stěžovaly na malá - velká -
visací - stojatá, obrovská či „vůbec žádná“ prsa, styděly se za tlustý nebo
hubený zadek, za rovné nebo křivé nohy. Muži samozřejmě byli přesvědčení, že
vlastní příliš malý, příliš tlustý či příliš tenký penis, případně ho měli „velký,
ale křivý“. Dále se jak u mužů, tak i u žen hojně vyskytovaly odstáté nebo příliš
přisedlé uši, velké či žádné břicho, styděli se za rachitickou, pyknickou, popřípadě
příliš hranatou „kostru“. A těch strašností bylo ještě mnohem víc. Přitom jeden
jako druhý člověk, kteří se před ostatními svlékal, byl prostě nádherný, ve své
jedinečnosti, osobitosti, výrazu. Jistě, každý byl odlišný. Ale v chráněné atmosféře
Oshova semináře nám přišlo, že jsou všichni krásní. Pouze ... já taky?
Opravdu??? Tak asi jo.
Od té doby mám nahotu rád a prakticky nikde mi nevadí. Jistě,
nemusím se zrovna dívat na příšerně tlusté staré turisty a turistky, které
poslední dobou zaplňují nudistické pláže. A jdu-li po Václaváku, asi bych také
nechtěl potkávat samé ruské naháče. Ani našeho pana presidenta si nepřeji vidět
během vánočního projevu v televizi tak, jak ho bůh stvořil (na kterého on
stejně asi nevěří, když mu teď zdanil náhrady za vyvlastnění). Ale upřímně
řečeno, po Zemanovi netoužím ani když je oblečen. Ovšem na nějaké krétské
pláži, někde na privátní zahradě v létě, případně v sauně miluji ten stav,
který mě upomíná na to, že jsme, docela jednoduše, živočichové. Nahé opice. Na
tento krásný svět jsme přišli bez studu, a v naší poslední chvilce, tváří v
tvář onomu velkému Smrťákovi, který nás vyzve na poslední cestu, ten stud také
opět ztratíme. Pokud jen trochu dbáme na to, jak žijeme, zdali sportujeme a jak
se stravujeme, myslím, že bychom se ani během života neměli stydět za to, jak
vypadáme.
Proto mě před lety, ještě v Německu, šokovalo zjištění, že se lidé
v Asii a Americe saunují v plavkách. Připadalo mi to prostě směšné. Ale co,
řekl jsem si, tak mnoho Amíků či Číňanů se v německých končinách zase neprohání,
a i kdyby, tak ať si dělají, co chtějí. Bohužel nezůstalo pouze u nich. Evropou
a Českem se pohybuje vlna jistého puritánského studu. To začalo před lety
prodlužující se délkou pánských plavek. Opravdu nechápu, jak se někomu může
líbit tři čtvrtě metru plandající, mokré a tudíž nejen na stehna se lepící
tkaniny. To už abychom se pomalu koupali v normálních kalhotách, jako za císaře
pána. Nebo nejlépe vůbec nelezli do vody, stáli na břehu a cudně se drželi za
ruce pod slunečníkem?
Pak jsem se začal v saunách setkávat s následujícími groteskními
situacemi: Přijde mladý pár nebo skupina mladých lidí. Jdou například do
vířivky. A mají opravdový problém: Jak vstoupit do vody a nenamočit prostěradlo,
které mají kolem sebe úzkostně ovinuté? Jak se odmotat a přitom pranic
neukázat? Pamatuji se, jak se jeden takový stydlivý mladík zapletl do vlhkého
ručníku, jenž zakrýval jeho chloubu a zřítil se po hlavě do nádrže z ledovou
vodou. Vytahovali jsme ho, nahatého, ve třech. Nevím, jestli to bylo saunou,
ale byl rudý jako rak.
Slyšel jsem, že v dobách diktátu štíhlých, dokonalých modelů na
plakátech a v éře internetu, kde si každý od pěti let může prohlédnout sexuální
akt s pornoherci, jejichž intimní partie jsou více než maximální, má dnešní
mládež jednoduše problém, neboť se srovnávají a – jsou zklamaní. Prý už se také
i z tohoto důvodu v Asii neodvažují randit. Ale nemyslím si, že by to byl
hlavní důvod dnešní ne-nahoty. Spíš to vězí v jakémsi podivném viru, jenž se
šíří společností. Virus politické a morální korektnosti. Možná že mají všichni
strach, aby nějaké nezletilé dítko náhodou v sauně nezahlédlo čísi genitálie;
to by vlastníka či provozovatele zařízení mohl nějaký schopný právník zažalovat
za sexuální zneužití a vysoudit tučné odškodné. Ale docela možné je také, že se
pomalu a nepozorovaně islamizujeme.
Ach ano. Starý dobrý islám. Minulé léto, při pohledu na zcela
zahalenou ženu, která, ač pravděpodobně krásná, vstupovala do středozemních
vln, aniž by odložila svou burku (nebo to byly jen opravdu burkini?), jsem si vzpomněl
na dávné, krásné a polonahé krétské ženy, na nahé egyptské faraony, průsvitným
závojem oděné kněžky, nahé řecké sportovce, na celou tu středozemní kulturu
těla, která pomalu hyne po nástupu třech monoteistických náboženství – židovství,
křesťanství a muslimské víry. Ve všech třech má být žena zahalena, neboť –
patří muži. A jen ten se smí těšit její krásou. (Ale sám svůj břich všem na
odiv vystavovat smí.) Jak děsivé.
K tomu se krásně hodí aktuální zpráva: V některých evropských
zemích jednají o zákazu nošení burky. Pokud se nevyznáte v terminologii, burka
je ten celotělový, většinou černý šat pro islámské ženy, který nechává volnou
pouze štěrbinu pro oči. Ten zákaz nechápu. Ať si nosí kdo chce co chce. Jistě,
burka je mi osobně ještě více nesympatická, než prostěradlo v sauně. Ale pokud
někdo nosí závoj a někdo ne, je to v pořádku. Problém pro mne nastává v případě,
když ti, kteří sebe a jiné tak rádi zahalují, to začnou vyžadovat i po druhých.
V případě, že by se zahalování opět stalo morální povinností, jako to už jednou
v Evropě bylo, že bychom už nesměli cítit na nahé kůži vánek bez obav, že tím
někoho pohoršíme, že by nějaký podivný bůh, ajatolláh nebo president zakázal
rozpuštěné vlasy či vlající sukně, v tom okamžiku bych se začal opravdu bránit.
Chyběla by mě moje svoboda smět být nahý – v sauně, na plážích a
všude, kde je to možné. V jádru jde totiž v USA, v Evropě nebo v islámských
zemích o totéž. O pokusy rigidní části společnosti nám namluvit, že náš
přirozený stav, nahota, je něco hříšného. Nebo aspoň nemravného. Jde o pár
pravověrných a děsně počestných bláznů, kteří nás chtějí v rámci nějaké
ideologie či víry, nějakého mravního kodexu nutit nosit něco, co bychom jinak,
bez studu nebo náboženství, na sebe určitě nevzali. Přeci mi nechcete tvrdit, že
sedět v sauně v prostěradle je pro něčí tělo požitek.
Krásné nahaté léto.
(Napsáno pro časopis Jóga dnes 2019)
Žádné komentáře:
Okomentovat