čtvrtek 28. září 2017

Finanční gramotnost III - Dluh a vina

Třetí pokračování série článků o financích.
„Chceš-li ztratit přátele, půjči jim peníze“, říká se. A ještě toto: „Pokud někomu dáš peníze, očekávej kudlu do zad.“

Přiznávám, že druhé rčení jsem si vymyslel – i když jsem tak učinil na základě pozorovaných konstelačních souvislostí. Peníze jsou forma vysoce koncentrované energie a ne každý s nimi umí zacházet. Ještě méně lidí je však ochotno si uvědomit, co za výpůjčkou nebo dokonce peněžním darem – tedy „podporou“ od lidí, kteří nepatří do našeho rodinného systému, stojí. Podívejme se tedy, co s námi dluhy nebo vědomí, že se nacházíme na straně obdarovaného/dlužníka udělá.

Ohledně dluhů je Němčina docela geniální jazyk. „Dluh“ a „vina“ zde mají společný základ slova: „Schuld“. A skutečně pozorujeme v konstelacích, jak se vina s dluhem navzájem proplétají. Tak například v jedné konstelaci na nezmenšující se dluhy jednoho (německého) klienta, jsme po jistém hledání narazili na vinu: Jeho dědeček, člen NSDAP, dostal 1941 za nějaké zásluhy vilu, která původně patřila Židům, kteří zahynuli v KZ. Po válce vila zůstala ve vlastnictví předků klienta. Rodina tedy nese vůči původním vlastníkům jakýsi dluh, lze říci také vinu, která nikdy nebyla vyrovnána. Když jsme tuto konstelaci uctěním židovských majitelů, kteří se takto stali spolučleny klientova rodinného systému*, dokončili, zněl komentář klienta: „Teď mi dochází, že ta banka, které dlužím peníze, má – židovské majitele.“

V konstelacích vidíme, jak společný majetek a peníze hrají roli jakéhosi tmelu v systémech. Podobně, jako Bert Hellinger definoval „svědomí“ jako onu sílu, která drží rodinu (a každý jiný systém) pohromadě, i majetek má systémotvornou (dovolte mi použít tento novotvar) funkci. Jakákoliv újma, která se systému stane, žádá patřičné systémové vyrovnání. To dřívější kultury věděly velice dobře – pokud mým nedopatřením zemře člen cizího klanu, nevyžaduje se můj život (ne vždy tedy platí oko za oko, zub za zub), ale vyrovnání v podobě například deseti velbloudů. A takto si lze vysvětlit i naše dluhy – téměř vždy za nimi stojí nějaká skrytá vina členů systému (tj. mých předků), nebo třeba jen můj převzatý pocit viny. Konstelační řešení v těchto případech znamená především uznání (systémové) viny a rituální přijetí poškozeného – tedy „dát mu místo v našem srdci“.

Jak je to ale, půjčíme-li někomu peníze? Nebo darujeme-li je? Zde reaguje naše podvědomí komplikovaně. Pokud mi někdo cizí „poskytuje“ peníze, je systémové podvědomí přesvědčeno, že tak koná, aby něco odčinil. Budu ho tedy podezřívat z nekalých úmyslů. Vlastně ani ne z úmyslů, jako z toho, že už něco špatného udělal. A pokud nic takového nenajdu, bude si moje podvědomí jakési „zlo“ konstruovat. V případě peněžního daru se pak mohu na dárce „pouze“ naštvat. Tyto mé negativní pocity budou ještě zvětšeny o známý konstelační fakt – ten, kdo dává bez protiplnění, dělá obdarovaného menším. To ovšem obdarovaného staví do nesnesitelné pozice a tak dělá vše, aby se stal opět větším – například nesplňuje očekávání dárce. Výše řečené je například vysvětlením pro odmítavý postoj vůči EU ze strany finančních netto příjemců, především bývalých zemí východního bloku.

Ještě horší může být situace v případě půjčky. V mém podvědomí se může odvíjet jakýsi zcela „nelogický“ a především neuvědomělý dialog tohoto typu: Poskytl mi peníze – něco tedy vyrovnával. Budiž. Ale teď mu já (prý) dlužím a mám mu ty peníze dát zpátky. Vždyť jsem mu ale nic neudělal? Za co bych mu měl splácet peníze? Cítím snad vinu? A když ne, neměl bych mu něco udělat, abych ji cítil?
A tady se nezřídka setkáváme ze zcela scestným, konstruovaným obviněním věřitele ze strany dlužníka, který si tak dokazuje, že má právo na to, nic nesplácet.

Jistě, vím, že se to mnohým čtenářům bude zdát přitažené za vlasy. Nicméně se v konstelacích, kde se díváme na opravdu hluboce skryté souvislosti, stále ukazuje, že se podobné pochody v našem nevědomí skutečně odehrávají. Zní tedy moje rada nepůjčovat a nedávat? Vůbec ne. Jen je třeba si to, co v nás jako temná a nerozpoznaná řeka plyne, zvědomit. Prostě si uvědomit ony souvislosti a naše podivné pocity, které se během půjčování či darování/přijímání peněz mohou vyskytnout, pochopit je a přijmout. Vyvarujeme se tak mnohým nedorozuměním a oné příslovečné „zlé krvi“.

------------
*K rodinnému systému nepatří pouze mí „pokrevní“ předci, ale také každý, kdo z nějaké ztráty mého systému výrazně profitoval nebo ten, komu můj systém výraznou ztrátu způsobil. Rozumí se například ztráta života, postavení či velkého majetku.

úterý 26. září 2017

Finanční gramotnost II - Proč muži platí za ženy

Toto je pokračování serie článků, zabývajících se poznatky získané z finančních konstelací. Jedná se o přepis jedné podivné a hluboké konstelace, která se udála před několika lety.

V sále v kruhu sedících účastníků semináře stojí na jedné straně Muž. Má problém – cítí se být až příliš v roli živitele: „Vydělávám peníze a platím za svoji ženu. Vlastně platím všechno. Dělám to rád, ale občas se ve mně ozve pochybnost, zdali je dávání a přijímání vyrovnané. A ta pochybnost se nedá vymýtit, je jakoby zažraná pod kůží a když tu je, zvětšuje se s každým zaplaceným účtem v restauraci nebo za dovolenou.“

Naproti němu stojí Žena. Je krásná. Dívá se na svého Muže a mlčí.

Vedle Muže stojí zástupce, kterého si Muž vybral, aby hrál roli jeho „peněz“. Budeme mu říkat Peníze, ačkoliv je to také muž. Je neklidný a chtěl by se pohybovat. Možná, že by si chtěl hrát, pohybovat se, kutálet se. Ale neví kam a s kým.

Tu se Muž podívá na Peníze, popadne je a postaví před sebe tak, aby se dívaly na Ženu.
Trochu je popostrčí: „Tak si jdi, jdi k ní!“
V tom okamžiku se Žena odvrátí – jako by chtěla odejít. „Takhle cítím vinu,“ říká. „Jako kdybych mu za to, co dává, musela být vděčná. Mě zajímá on, ne jeho peníze.“

Muž je bezradný: Co má dělat? Jak vůbec má reagovat? Vždyť chtěl udělat to, o čem si myslel, že se to po něm chtělo. Bez-radnost je pro každého muže snad to nejhorší, ještě děsivější, než prohra. I nebytí se snáší lépe, než neschopnost něco udělat, nemožnost „řešit“. Proto my muži stále vymýšlíme návody, pokyny, instrukce, zasedáme ve správních radách a jezdíme do Davosu, proto se to na světě hemží poradci a jen málokdy potkáte nějakou poradkyni. Proto milujeme období růstu a hrozíme se časů stagnace a úpadku. A to je také důvod, proč se smrt už neděje, vyjma uzavřena za zdmi jednotky intenzivní péče, nebo někde daleko za devatero horami, ve „třetím“ světě. Protože smrt je to poslední, co nemáme pod kontrolou. Kde řešení nepomůže.

„Nevím, co teď,“ přiznává Muž, „mám v hlavě prázdno.“
A opravdu – Peníze poodstoupily a vedle Muže je Prázdno. V tu chvíli se Žena opět otočí a podívá se na Muže. V jejích očích je láska. Opět nic neříká. Ale její mlčení jakoby Muže inspirovalo a on začíná tvořit. Tvořit, aniž by něco dělal. A celou dobu se přitom dívá na Ženu.

Peníze se pohybují, krouží kolem Muže a náhle stanou tam, kde dříve bylo Prázdno. Fiat lux! Nemáme snad „fiat - měnu“? Peníze, tvořené z „ničeho“, ničím nekryté? Peníze se dívají na Ženu: „Přitahuje mě!“ A dávají se do pohybu, od prázdnoty k plnosti, od mužského principu k ženskému. Jak by je také Žena mohla nepřitahovat, ona gravidně-gravitační bohyně, Matka Země, Luna, lůno a živitelka všeho živého. Přicházejí k Ženě a ta je objímá. Ale stále se dívá na Muže. A je stále krásnější.


A tu se u Muže, v Prázdnu, které nastalo odchodem Peněz, objevují další peníze. Vskakují jako houby po dešti. Rojí se. Neboť Muž je tvoří z ničeho, napájen Ženinou inspirací. Měli bychom se bát inflace? Není potřeba, když „nově“ vytvořené peníze plynou do života, k ženskému principu, k bohyni. Slouží Ženě k vytváření krásy a hojnosti, k inspirování Muže. A tak, jeden za druhým, putují stále nově se objevující se zástupci Peněz k Ženě.

A úplně nakonec se v konstelaci ukáže ještě něco: „Když peníze nebo jakákoliv jiná forma energie plyne ke mně,“ říká Žena, „nejsem zodpovědná za to, zdali se muž nevyčerpá. On sám si musí ohlídat své možnosti, svoji hranici dávání. Předá-li se a zkolabuje-li, opustím ho. S láskou v srdci a pevným krokem.“
„Tak to je,“ říká Muž v konstelaci a dívá se na Ženu, obklopenou (utracenými) penězi, „to co říká, mi paradoxně dává sílu.“

V sále sedí polovina mužů a polovina žen a je ticho, že bychom mohli slyšet spadnout stokorunu. Podivná konstelace končí. Jdeme domů.

sobota 23. září 2017

Finanční gramotnost I - O dostatku, hojnosti a komunistech.

V této sérii několika článků bych se chtěl podívat na některé stále se opakující souvislosti, které se ukazují v konstelacích finančních přesvědčení.

Slovo „dost“ je jedním z oněch podivných výrazů s dvojakým významem. „Mít dost peněz“ znamená sice, že netrpíme nouzí. A přeci v této větě zůstává cosi otevřeno. Slyšíme zde, že nám peníze stačí – ale na co, k čemu? A hlavně – jak dlouho? Na druhé straně je toto slovo často používáno v omezujícím významu. Pokud vám někdo nalévá šálek čaje a vy mu řeknete „Dost!“, znamená to, že už více nechcete. Ještě větší omezení slyšíme z úst otce, který okřikne zlobivé děcko: „A dost už!“ Dostatek tedy není opak nedostatku, ale tvoří pouze jakýsi limit, hranici, označující konec území nouze. Pokud bychom chtěli vykročit za limit dostatku, potřebujeme hojnost, přebytek. A teď si představte situaci, kdy někomu vysvětlujete, že máte přebytek peněz. Vsadím se, že víc než devadesát procent lidí bude mít při této větě podivný pocit. Přebytek financí je pociťován jako nemorální, ohrožující, zakázaný.

Ačkoliv si téměř každý z nás na vědomé úrovni přeje víc peněz, jsme velice často limitování naším finančním podvědomím. To v sobě střádá vše to, co o penězích slyšelo, co se traduje v rodině, co nám – ať už verbálně nebo nonverbálně – sdělili naši blízcí, když jsme byli malí. Právě tady, v podvědomí, se tvoří takzvaná peněžní nebo finanční přesvědčení, která nás pak celý život ovládají. Stanou se jakýmisi návykem, který nám říká „to nepotřebuješ“, když ve výkladní skříni spatříme něco hezkého, tvrdí, že „velké peníze mají jen gauneři“, nebo nám namlouvá, že na to, abychom mohli požadovat jistý plat, prostě (ještě) nejsme tak dobří.

Finanční přesvědčení ovšem nesužují (zde by se dalo napsat také „nezužují“) jednotlivé osoby. Mnohdy se dají vypozorovat i přesvědčení, ovládající celé firmy („abychom přežili, je nutné opravdu těžce pracovat“, nebo „k fungování potřebujeme neustálý růst“). Pokud jsme ovládáni naším přesvědčením, nejsme opravdu svobodní, nejsme schopni, o našich financích rozhodovat „rozumně“. Je totiž docela dobře možné, že k pocitu štěstí a hojnosti vůbec nepotřebujeme tolik peněz, kolik si představujeme. To ovšem můžeme zjistit až ve chvíli, kdy se přesvědčení, které funguje jako filtr ve vnímání, zbavíme.

Jak se však zbavit něčeho, co vězí tak hluboko, že si toho ani nejsme vědomi? A pokud si na základě vypozorovaných reakcí v určitých situacích našeho přesvědčení všimneme, jak se zbavit návyku, který se vytvořil hluboko v našem dětství, nebo který jsme převzali z našeho rodinného systému? Ve speciálním druhu konstelací, ve „finančních konstelacích“ jde především o dešifrování druhu našeho přesvědčení, o vypátrání jeho původu a o hluboké uznání a uctění všech našich předků, jejichž osudy stály na začátku předaných přesvědčení.

Právě poslední krok – znovupřijetí těch, kteří spolupůsobili při vzniku tradujících se přesvědčení – je to, co nás opravdu může „vyléčit“, tedy zbavit nutnosti si stále a stále, byť nevědomky, naše přesvědčení potvrzovat. Máme-li například chudé předky, na které se hněváme, neboť „to“ nedokázali a tak i my nemáme tolik, kolik bychom si přáli mít, je nutné je prostě přijmout do srdce, říci jim třeba v podobě malého rituálu: „Já, milá babičko, milý dědečku, to znám také.“ Teprve když každý, kdo patří do našeho systému, v něm dostane své místo a je uznán coby plnohodnotný člen, nemusíme už dál nést jeho nebo její břemeno ani splácet jeho nebo její vinu.

A ještě jedna pro někoho šokující poznámka na konci: Podle systemických zákonů nepatří k našemu rodinnému systému jen naši pokrevní předci, ale i každý, kdo z něho ve významné míře profitoval, nebo ten, z něhož měl naopak výhodu náš systém. Tedy – na úrovni financí a majetku – i „komunisti“, kteří znárodnili statek dědečka, zrovna tak jako odsunutí Němci, po nichž zdědila moje rodina dům v pohraničí. Proto nejedna konstelace peněžních přesvědčení končí mým doporučením, někde na nějakém dříve „komunistickém“ místě (například na soklu bývalého Stalinova pomníku na Letné) položit karafiát a pronést přitom malou motlitbu: „I vy patříte k tomu, tak jako děda. A to, co doposud bylo nepřátelské a rozdělené, se nyní spojuje ve mém srdci.“