Již mnoho let učím, že jsme na hranici velkých změn. Jde o mnoho – o pokračování lidství, toho jednoduchého, s přírodou spojeného, kdy člověk se nepovažuje za pána tvorstva, ale za jeho součást. Jde o přežití lidí, kteří ukazují tvář, srdce, kteří se vědomě vydávají cestou rizika, jež k životu patří, a putují k vnitřní pravdivosti. Je to lidství, které je postaveno na těch esenciálních věcech – popíjet vínko (nebo kofolu) kdesi v hospůdce pod kaštany, objímat se s přáteli, mazlit se se psy a milovat se se ženou. Je to pro mne, v mých brzy šedesáti sedmi letech, zcela esenciální kvalita.
K této kvalitě patří nejen intenzivní život v přítomnosti, ale také možnost, v příštím okamžiku zemřít. Smrt je ostatně v každém výdechu, tak jako je život v každém nádechu. Abych život žil naplno, je nutná nejen láska k těm a zodpovědnost za ty, které miluji, ale i možnost, že je zraním. Možná dokonce i to, že skrze mou existenci mohou dojít smrti. Jak jsem říkal – smrt i život se neustále proplétají a jsou větší než my, takže si nemůžeme činit nárok, je kontrolovat.
V posledních dnech jsem se doslechl, že existují cesty, jak vše potřebné, ono osvědčení, zařídit „jakoby“. To mě uvrhlo do přemýšlení, neboť jsem to já, který ve svých seminářích tvrdí, že pokud příští měsíce, roky a desetiletí, které se na nás hrnou, budou „husté“, je třeba se naučit v bouřlivých vodách proplouvat, neutopit se. Nejsem a nikdy jsem nebyl hrdina a nevidím moc smyslu v tom, nechat se zastřelit na barikádách nějakého přesvědčení. Takže přiznávám, že jsem váhal.
Jenomže existuje hranice, za kterou nejsem ochoten jít. Vzpomínám si, že kdysi dávno, na jednom „hustém“ Oshovském semináři, jsme měli, skupina třiceti mužů, rozhodnout, kdo z nás je vůdce. Půlka z nás se dala do planého diskutování a půlka z nás se pustila do rvačky. Byl jsem překvapen, že jsem se ocitl v té druhé půlce, já, který násilí nenávidí. A seběhlo se, že mě můj kamarád, který byl vazba, přepral a přitiskl k zemi. „Vzdej se“, řekl. A já jsem, z čistého nebe, najednou ucítil nějakou nadpozemskou sílu. „Nevzdám, to bys mě musel zabít“, procedil jsem, škrcen kravatou. A myslel jsem to naprosto vážně. Načež on veškerou svou sílu ztratil.
A tak prostě nejsem ochoten jít za hranici současného šílenství, které nás nutí se podrobit něčemu, čemu prostě nevěřím. Šílenství, které nás všechny nutí naprosto nelogicky dělat něco, s čím mnozí nesouhlasí, ale – a to je příznačné – většina by ráda skrze to nějak proplula. To poslední, tu snahu proplout, naprosto a úplně chápu. Ale nejen to, chápu i ty, kteří tomu, co hlásají media, televize, vzdělaní a otitulovaní vědci a státníci, věří. Já ne. A to, aniž bych byl konspirátor, antivaxer, eso-nácek či nějaký jiný, do jejich škatulek pasující podivín.
Mimochodem nevěřím ani tomu, že za vše můžou neočkovaní. Což ovšem neznamená, že bych ty vás, kteří jste se rozhodli pro tu druhou cestu, nějak vyloučil z mého srdce. Na mé lásce k mnoha se nemění zhola nic. Pouze se nepovažuji za idiota, za kterého mne prohlašují někteří, kteří jsou nyní v emočním naštvání, neboť to vypadá, že budou muset stále a stále chodit na další dávky. A k tomu ještě maskováni.
Někteří mi napsali, že jsem sobec, který skrze své nepodvolení se potenciálně zabírá místo v nemocnicích, na JIPkách. Takže, drazí, tímto prohlašuji veřejně, že pokud onemocním onou příšernou nemocí, nechci se nechat hospitalizovat, napojit na přístroje, uměle a za pomoci nejmodernější techniky „piplat“. Tuto představu jsem nenáviděl celý život a teď, ke stáru, ještě zesílila. Jak jsem řekl, považuji život a smrt za veličiny úžasné, propletené a větší, než jsme my.
Když můj stále ještě milovaný mistr a učitel Osho umíral, zeptal se ho jeho osobní lékař Swami Devaraj, zdali by měli nechat zavolat záchranku a převézt ho do kliniky. Tam by se mu dostalo určitě odbornější péče než v jeho domě. „No, I trust the Univers absolutely“, byla Oshova odpověď. Načež odešel.
I já mám bezmeznou důvěru v Univerzum. A proto nehodlám přistoupit na vydírání, podvolit se nátlaku či se nechat zastrašit drakonickými tresty. Jednoduše odmítám v té jedné věci poslušnost, neboť ve svém srdci vím, že je to pro mne tak správně. A čím víc si stát hraje na Velkého Bratra, čím víc do nás hlava nehlava pumpuje něco, co pro mne není v pořádku, tím víc ve mně roste síla k tomu tichému, ale zatvrzelému „ne“. Myslím, že tolik pravdivosti jsem sám sobě, ke stáru, dlužný. Případně že si ji, tu pravdivost, za všechny ty roky mé práce zasloužím.
S úctou,váš Jan.
