„Za starých dávných časů...“
Tak začíná mnoho pověstí a mýtů, které kdysi muži slýchávali jako malé děti od svých otců, jako chlapci od učitelů, nebo jako mladí lovci a bojovníci u táborových ohňů. Každý nastávající muž byl tak už před vstupem do samostatného života vybaven sadou fungujících mýtů, po kterých mohl v těžkých či dokonce zdánlivě bezvýchodných situacích sáhnout, a které mu sloužily jako celoživotní pevná opora. A ačkoliv věda tvrdí opak, potřebuje každý z nás mýtus, tedy něco, čemu nejen věří, ale co mu i pomáhá, ho vede a dává mu sílu. Takto viděno tvoří současná věda sama jeden z posledních, velice silných mýtů.
Když tvor s hrdým, ale poněkud zavádějícím jménem „Homo sapiens sapiens“, tedy člověk rozumný, není od malička přikrmován dávkou těch „správných“ mýtů, začne jeho hlad přitahovat mýty falešné. Všudypřítomná reklama žije právě z tohoto hladu a krmí nás mýty, jež ovšem neslouží nám a ani přežití kmene, ale výlučně zisku inzerujících. Také filmový průmysl, především ten hollywoodský, tvoří neustále nové mýty, na kterých, jak víme, se dají vydělat miliardy. I politika a mnoho dalších odvětví lidské činnosti se vědomě či podvědomě obracejí na náš šestý smysl, na moderní medicínou ještě nerozpoznané centrum vnímání mýtů – tu úspěšněji, jindy zase průhledně, trapně a bez valného účinku. Pokud se chceme vyvarovat manipulace ze strany všech těchto o naši peněženku, náš hlas nebo jen o naše spojenectví usilujících „příživníků“, je dobré několik základních mýtů znát a mít je „v krvi“. Mohou nám posloužit jako výtečný protijed lžím a pokusům o ovlivňování, jsou dokonce schopné nám zajistit svobodu a onu mužskou nevychýlitelnost, která dělá chlapa silným, pravdivým, atraktivním.
Existují mýty všeobecné – například ty o stvoření světa, ale mnoho mýtů se vztahuje na specifické situace a role mužů nebo žen. Mužské mýty nás provázejí skrze důležité etapy našeho vývoje od kolébky až po posmrtnou pouť ke hvězdám (nebo znovuzrození) a seznamují nás s několika zásadními pravzory, s tak zvanými archetypy muže. Dnešní, první mýtus je o muži-dítěti.
Každý muž se rodí z matky, tedy z těla ženy. To je sice banální fakt, ale s dalekosáhlými následky. Je to žena, ke které má muž na tělesné úrovní blíže, která je mu důvěrněji známá. Pokud tomuto skutečně do hloubky porozumíme, můžeme naráz pochopit určitě nejméně polovinu problémů v každém intimním vztahu mezi mužem a ženou. Zatímco muž je okamžitě ve spojení s tělem své partnerky (neboť si jeho podvědomí připomene matku), potřebuje každá žena delší čas na to, aby s „cizím“ tělem muže vybudovala dostatečně důvěrný kontakt – aby se mu otevřela. Ale obraťme se k mýtu o bohu-dítěti, tedy například ke zrození egyptského boha Slunce Hóra nebo křesťanského Ježíška.
Oba trpí typickým mužským problémem – nedosažitelností otce. Zatímco Osiris, otec Hóra, byl v okamžiku jeho početí prakticky mrtvý, má Ježíš svého otce buď kdesi na nebi, nebo je jím Josef, o kterém ale matka tvrdí, že otcem není. A matky by to měly vědět. I třetí ze skupiny bohů-dětí, řecký Plútos, bůh bohatství (nezaměňovat s římským Plutem, bohem podsvětí), měl podobný osud. Maminka Déméter se na jedné slavné svatbě starověku, když se ještě bozi a bohyně procházeli mezi smrtelníky, tak trochu opila, a s hezkým a mladým Iásionem (nezaměňovat s Jásonem, řeckým hrdinou) si odskočila na blízké pole, kde, romanticky pod hvězdnatým nebem, se jim povedl malý Plútónek. Jenže Déméteřin otec, všemocný Zeus, též host na svatbě, poznal podle od hlíny umazaného roucha své dcery, co se stalo, a milého zajdu, jenž hrozil stát se zetěm, na místě sežehl bleskem.
Nejen tito tři zástupci budoucích bohů-mužů mají v dětství podobný osud. Existují další a další mýty, které všechny vypráví o jednom ze základních pravzorů psychiky muže, o situaci, která nastává krátce po jeho zrození. Jejich „dětské trauma“ by se dalo vyjádřit jednoduchou otázkou: „Kde (nebo také kdo) je můj táta?“ To se ptají také oba hrdinové eposu Hvězdných válek. Malý Anakin Skywalker byl prý, podle toho, co jeho matka Schmi říká, počat stejně jako Ježíš, tedy „bez otce“. Není divu, že se jeden stal Kristem a druhý jeho pravým opakem, Darth Vadarem. A jeho syn Luke hledá svého tátu celý život, až ho najde a ... zabije.
A tak, pokud to všechno nesmeteme ze stolu coby staré pověry, pokud se na chvilku zamyslíme nad podivností těchto dětských osudů, se vynoří ona kardinální otázka, která se vždy objeví, když se setká racionální svět s mytickým: Proč? Proč tak mnoho oslnivě světlých či uhelně temných hrdinů neznalo ve svém dětství svého otce? A co nám to má říci?
Kam vede cesta od mámy?
Jeden z nejdůležitějších přechodových rituálů v životě muže na něj čeká v útlém věku mezi třemi a sedmi roky. Je jím vědomé vyproštění se z obětí matky, která mu špitá do ouška: „Zůstaň u mně, zůstaň v bezpečí, v mém teplém náručí...“ a přechod na stranu otce. Potíž vězí v tom, že ještě docela malý kluk musí být tou druhou, mužskou stranou nejen dostatečně přitahován (protože se jinak nevyprostí), ale i přijat, neboť bez náležitého přijetí bude mít po zbytek života výčitky, že mámu opustil, že ji například nechal napospas krutému a otrokářskému světu na planetě Tatooine, tak jako se to děje Anakinovi.
Tento přechod od žen k mužům lze uskutečnit, když se na té „druhé straně“ nachází táta, ke kterému má kluk důvěru. Ale co když, tak jako v mnoha novodobých rodinách, chybí? Co když se ukáže, že táta malého Hóra je mrtvý bůh podsvětí Osiris, táta Plúta byl zabit jeho dědečkem a otec Luka je temný Darth Vadar? Nebo je alkoholikem, mlátí matku, zmizel kamsi do dálky, případně sedí před televizí a je „mimo“? Pak dorůstajícímu klukovi nezbývá než zůstat u mámy (za pecí) nebo nastoupit cestu do nebe a stát se hrdinou. Pak kluk musí začít zářit jako Slunce nebo se stát černějším než Darth Vadar, každopádně se nemůže stát normálním chlapem. Je to dobře nebo špatně? To nám žádný mýtus neřekne, neboť žádný mýtus nám nedává logické rady. Pouze nám ukazuje nevyhnutelnost čehosi, pokud zvolíme tuto a ne jinou cestu.
Kdyby tenkrát Marie řekla malému synkovi: „Hele, tady Josef je už trošku postarší a je to jen chudý tesař, ale je to tvůj táta. Toho si važ, protože je to ten jediný a pravý,“ nebylo by křesťanství. A kdyby Anakinovi jeho maminka prozradila, že jeho otec je jeden z jejich „majitelů“, přišli bychom o stále nové díly boje Dobra se Zlem. Mámino odhalení by bylo pro oba bolestné, ale Anakin by se s tím mohl vyrovnat jinak, než aby se stal přesně tím, čím byl v jeho podvědomí jeho táta, totiž „černou dírou“, neustále vytěsňovaným zlem. Bylo by to dobře nebo špatně? To je otázka, která v sousedství mýtů nemá smysl.
Archetyp dítěte nás muže tedy nevede jen k otázce kdo, kde a jaký je náš táta, ale i k jeho řekněme bezpodmínečnému přijetí. Teprve když ho vezmeme do svého srdce, když si řekneme, že máme jen jednoho, a je jedno, kým nebo čím byl, nemusíme putovat za obzor, nemusíme zažehávat naše ego, aby nám svítilo na cestu, a především a hlavně už nemusíme svého otce následovat po jeho klikatých, často lidsky nedokonalých cestách. Přijetím táty se dostáváme na mužskou půlku hřiště, odkud se pak můžeme podívat na mámu a na ostatní ženy a říci jim, s mírem v duši: „Mámo, díky za všechno. Jsi úžasná. Ale já patřím sem, ke chlapům. Protože jsem jako oni, ani lepší, ani horší.“
Pokračování příště (koncem února): Archetyp kluka-bojovníka
