Kořeny násilí

„Zloba, závist, zášť nechť ať pominou“ zpívala Marta Kubišová, když mašírovala vojska Varšavského paktu do srpnového Československa. Od těch dob se málo změnilo, jak vidíme na příkladu Ukrajiny, Sýrie, Egypta, Thajska a Venezuely, abychom jmenovali jen ta právě aktuální ohniska sváru. Ale i v zemích, kde je navenek klid, rostou a polarizují se síly, které bychom mohli nazvat přinejmenším nekompromisní, ne-li nesmířlivé. Čím to je? Je nás na Matce Zemi už tolik, že nás masově zachvacuje ponorková nemoc? Nebo nám opravdu docházejí zdroje a vypukající nepokoje jsou výrazem boje o to málo, co zbývá? Upřímně řečeno, myslím si, že kořeny současného násilí jsou poněkud jinde*. Hledám je – možná že vás to udiví – ve vývoji lidstva. Podívejme se na situaci pod úhlem tří spolupůsobících aspektů, které považuji v současné etapě vývoje za společensky nesmírně důležité, ačkoliv jsou málo (tedy vlastně nejsou vůbec) známé. Jsou to 1. Mnohačetná pravda 2. Přechod z kmenové do individuální duše a 3. Mytologizace společnosti.

1. Mnohačetná pravda
Každému je známo, že žijeme v informačním věku. Méně už nám dochází, že informace jako taková nemá nic společného s pravdou, tedy že se realita, popsaná nějakou informací, v ní (tedy v jejím výkladu) zcela rozpouští. Informace se má k realitě jako slovo k objektu, který označuje, nebo jako mapa ke krajině, kterou putujeme. Informace se dají výtečně manipulovat, respektive každý si z neustálého a nás naprosto zavalujícího toku informací vybírá právě jen ty, které se mu hodí, se kterými souzní. Nastává tedy paradoxní situace: Čím více máme k dispozici informací, tím méně známe pravdu.

To lze pozorovat například na plamenné polemice, kterou vedou dva diskutéři o současném stavu Ukrajiny na FaceBooku: Žádný z nich nemá informace z první ruky (a i kdyby je měl, nic by to na věci nezměnilo), ale pan A je pro Klička, opozici a protestující, paní B pro Janukoviče a „pořádek“ a oba mají dostatek informací, svoje skálopevné přesvědčení podpořit. Oba ví, že jsou v právu. Jejich situace připomíná to, co v konstelacích nazývám mnohačetnou pravdou: Každý člen společného systému (například rodiny) má svoji pravdu, odlišnou od pravd druhých. Otec vidí „věc“ zcela jinak, než syn, matka odlišně od dcery a to, že se takový systém nerozpadne, vděčí všichni zúčastnění pouze „rodinné“ duši, tedy soudržnosti a pocitu sounáležitosti (…„i když se pořád s tátou hádám, přeci jen jsme jedna rodina“).

Pravda celého systému se tedy skládá z mnoha různých dílčích pravd, které nutno uctít jako skutečné pravdy, a to i tehdy, odporují-li například logice či vědeckým poznatkům (víme, že i logika a věda jsou pouze aspekty pravdy, nikoliv pravda jako taková). Z takto uctěných pravd-mozaikových kaménků se pak skládá jakási větší pravda systému (například rodiny), která ale opět bude konkurovat jiným rodinným pravdám. Tak například bude mít romská rodina jinou pravdu než rodina bílá.

2. Přechod od kmenové duše k duši individuální
O konceptu čtyř duší jsem toho již poměrně mnoho napsal (viz například tento úvod zde). Zatímco do rodinné duše, tedy do naší konkrétní rodiny, jsme se narodili a až do smrti v ní zůstaneme (vlastně i po smrti, coby příslušníci a předci našich potomků), je kmenová duše volitelná. Ať už je to politický směr, jenž považujeme za správný, náboženství, které vzýváme, firma, které jsme „věrní“ nebo partner, kterého jsme si vybrali, kmenová duše nás utvrzuje v tom, že naše volba není volbou mezi různými, ekvivalentními nabídkami, ale tou jedinou správnou. Protože je každá kmenová duše ohrožena možným výstupem subjektu ze spolku (to rodinná není – tam biologicky zůstaneme na pořád), vybavuje nás neustále argumenty pro naše setrvávání. V období informačního přehlcení to nebude mít těžké s nacházením patřičných důvodů, proč jedině ona je ta správná.

Kmenové duše jsou příčinou všech válek, třídních a sociálních konfliktů, rvaček mezi znepřátelenými fanoušky a zběsilých soudních pří během rozvodu. Jediná možnost, jak se z eskalace zápasu kmenových duší vymaníme, vězí ve vstupu do další etapy vývoje, do individuální duše. Ta je naší esencí, představuje tedy to, čím skutečně, individuálně a na hluboké úrovni jsme. A právě sem nyní světový vývoj míří. Jenže – ještě tam zdaleka nejsme. Nicméně individuální možnosti, které každý z nás nyní má, jsou pro jakýsi masový vstup do této „moudré“ duše jedinečně příznivé.

Zároveň ale sílí – logicky – protipohyb všech těch, kteří se vstupu do individuální duše bojí. Jako každý přechod je i tento spojen s obětováním toho, co nám v předchozí, kmenové duši bylo nejcennější: Naší skupinové (lze říci také poněkud pejorativně „stádní“) jistoty a všeho toho, co jsem na žebříčku skupinových hodnot a během vzestupu v kariéře skupiny, ke které patříme, dosáhli. Ne náhodou jsou ti, kteří rozdmychávají nenávist a nesmiřitelnost nebo vyzývají k násilí, úspěšní příslušníci „kmenů“ – ať už politických stran a hnutí nebo fundamentalistických a fanatických náboženských či nacionalistických směrů.

3. Mytologizování společnosti
To je vlastně také přirozený vývoj. Po dosažení vrcholu vědeckého racionalismu a poté, co jsme si uvědomili, že logika nemá srdce a nedělá (povětšinou) šťastným, se obracíme od „studeného“ racionalismu k „vřelému“ pocitu. Intuice, víra, láska, inflační výskyt „pavěd“ a esoterních směrů, kruhy v obilí, UFO, Atlantida, minulé životy či nebývalý rozmach všech možných drog od „obyčejné“ marihuany až po „trendovní“ ayahuascu - to vše vypovídá o naší vzrůstající touze po onom „druhém břehu“ reality, po jejím mytologickém aspektu. Lze říci díky bohu (spíš tedy díky bohyni), neboť metafyzika prostě vždy byla, je a bude nedílnou součástí lidské duše a její negování má za následek v historii nikdy nezažitý nárůst duševních onemocnění. Jenže vše má i své stinné stránky.

Velikým nebezpečím opětné mytologizace je v ní obsažená víra. Ta spolu s bodem 1 a 2 nás může přivést na pokraj záhuby typu „všichni proti všem“, především protože každý z nás bude „cítit“ svoji jedinečnou a nezpochybnitelnou mytologickou pravdu a naše příslušná kmenová duše ji bude přiživovat těmi správnými informacemi. „Padnout za pravdu“ (případně zabít za pravdu) se tak rychle může stát akceptovatelným řešením na prahu individuální duše, tedy oné již zmíněné velké nejistoty. Víra v tu „naší“ pravdu se tváří v tvář hrozící existenciální nejistotě nabízí jako bolest tišící a omamující prostředek, který sice nepřináší léčbu, ale přeci jen pocit úlevy.

Antidot víry není, jak by se mohlo zdát, skepse, ale tolerance. Pokud se chceme vyvarovat drastických konfliktů, ještě podstatně horších než jsou ty v úvodu zmíněné, musíme se především naučit tolerovat odchylné (ať už rodinné, kmenové či individuální) pravdy. Nicméně tolerovat cizí pravdy neznamená nemít vlastní pravdu, není to propustka do esoterické mlhy a neurčitosti! Dále bude nutné si uvědomit nutné předpoklady ke vstupu do třetího typu duše, do dospělé moudrosti vlastní esence. Vstupní bránou do individuální duše není jen naše vědomí a uvědomování si souvislostí, ale také již zmíněná oběť – tedy vzdání se pohodlí, které nám umožňuje predátorský přístup ke všemu, co nepatří pod naši kmenovou duši. Tedy například i k přírodě. Oběť totiž neznamená obětovat to, bez čeho se obejdeme, ale to, co je nám drahé. Pochopit nutnost oběti a stát se opět malým vůči přírodě, na které jsme samozřejmě i nadále závislí, je zase možné jen tehdy, přidáme-li k naší racionální polovině existence onu druhou, mytologickou, metafyzickou, intuitivní půlku. Upřímně doufám, že se nám tohle všechno podaří. Nebo spíš – držím nám palce. A někdy se za to i modlím.

Váš Jan.
-----
To neznamená, že bych přehlížel nebo neuznával jiné příčiny mnoha současných konfliktů, ať už tyto leží v post-bipolárním hegemoniálním chaosu (USA - China - Rusko - EU - Islám atd.), v sociální nespravedlnosti, neustále vzrůstajících rozdílech mezi stále bohatšími bohatými a stále chudšími chudými a podobně. Nicméně píši o tom, o čem většina například na FaceBooku o současné situaci na Ukrajině zuřivě polemizujících spoluobčanů mlčí, neboť to zjevně nejsou schopni rozpoznat.

O malé lodičce a zaoceánském parníku

Tak mi pan PhDr. Liška včera poslal smutný mail, že se moje přednáška o konstelacích v Teplicích příští týden neuskuteční, neboť „zájem je minimální a já bych Vás nemohl zaplatit“. Což mi opět připomnělo, na jak malém a lokálním člunku se kolébám na tom obrovském oceánu zájmů, bavičů, celebrit, hvězd i podvodníků, o které je v globálním světě zájem, v jakém malém ghettu tu v Praze žiji, i přesto, že mám každý měsíc vyprodanou Maitreu a rozhovory nebo články všudemožně.

„Všudemožně? Janíčku“, mluví ke mně něžným hláskem mé rozumné a střízlivé já, „nepropadej sebeklamu. Máš občas nějaký článek v Pravém domácím magazínu nebo v Józe dnes, ale housky se pečou v Respektu, Týdnu a Blesku, tak neblbni a zůstaň hezky v realitě. Ať nám z toho malého člunku nevypadneš, až se bude kymácet na vlnách kolem projíždějícího zaoceánského parníku.“ Tolik ten něžný hlásek.

Panu Liškovi jsem slíbil, že zajedu do Teplic, protože mi napsal hezký mail a také – opravdu se omlouvám – protože mě, „šedivého vlka samotáře“ oslovilo jeho jméno. Řekl jsem si, že my šelmy psovité musíme držet spolu. Také mi popsal, jak tam na severu zná hodně psychologů, pedagogů a že je to bude zajímat, takže určitě přijdou. No, ale zatímco já si tu píšu o spirituálních trendech 2014, o myto-logickém vnímání, mnohačetné pravdě a podobných psinách, ten velký překrásně osvětlený zaoceánský parník se řítí kolem, line se z něho hlasitá hudba, podnapití lidé koukají do svých ajfónů či za výstřihy přítomných modelek, řeší Okamuru či šampaňské (případně tlačenku a dávky) a jejich cíl je zábava. Vlastně Amerika, ale to je totéž. No, jen aby nenajeli na nějakou tu kru. Docela prima, že teď už všechny ledovce roztály.

Jenže osvětlení není osvícení. Jak už psal pan Wolker, kterého si pamatuji ještě z čítanek (domnívám se, že z těch dnešních ho zase už vyndali), někde v kotelně toho parníku maká topič Antonín Zaoceánský, přikládá železnou lopatou světlo svých očí do kotle a pomalu ale jistě ho to začíná srát. Ano, tak se mluví dole u topičů. A poslední roky i ve Sněmovně.

Někdy si připadám jako ten Pí; pokud jste ten film neviděli, dá se ještě koupit jako dívídíčko. Pí (ve skutečnosti se jmenuje Piscine Molitor Patel a je z Indie) je jediný, který přežije ztroskotání lodi, vezoucí cirkus jeho táty z Indie do vysněné Kanady. Zachrání se spolu s přeživším, leč hladovým bengálským tygrem Richardem Parkerem na malém člunu a prožije neuvěřitelné, krásné a děsivé dobrodružství. Vlastně téměř nepřežije. A nakonec, když se zachrání, tedy spíš je Bohem zachráněn, tak mu to nikdo neuvěří. A tak „jim“ vypráví tu verzi, kterou chtějí slyšet, a která sice není poetická, ale zato nevybočuje z představivosti úředníků. Že bychom takto skončili i my?

Máme teď půl třetí, pomalu půjdu balit na víkendový seminář na téma rodinné konstelace. Tedy taková ta základní věc, kam chodí lidé, kteří si chtějí vyřešit rodinu, mámu, kterou chtěli pořád zachraňovat nebo tátu, od kterého nedostali uznání. Moc mě tento druh semináře už nebaví, raději bych byl někde uprostřed tichého Tichého pod hvězdným nebem. Vlk s tygrem, nic k řešení. Ale nejsem tam všichni?

Hezký víkend, třeba v cirkusu, vám přeje
Jan.