Alchymie - druhý díl

Jak žít v partnerství bez očekávání – to byla otázka, kterou jsme zkoumali příští dny semináře. Ale, co je to přesně „očekávání“? A jak se odlišuje od legitimních potřeb?

V konstelacích se ukazuje, že když jde o potřebu (jídlo, voda, vzduch, pohyb, ale i sex, doteky, pozornost...), působí naše energie, za pomocí které se ji snažíme uspokojit, podstatně víc „do šířky“. Budu-li mít hlad, vyhledám obchod, ve kterém si mohu něco koupit k jídlu, ale nebudu očekávat od specifické části ulice, že tento obchod zde bude. Prostě se po něm porozhlédnu – protože kdybych to neudělal, brzy bych asi umřel.

Naproti tomu je očekávání namířeno na jednu určitou osobu, od které – jak to zní ve slově – něco chci, na což také čekám. Čekání ovšem má jednu velikou nevýhodu. Energeticky mě to vyčerpává. Druidi u Antona (mého učitele) říkali, že pokud má nadšení hodnotu plus dvacet a smrt minus dvacet, je čekání na minus osmnáct. (To je také důvod, proč bychom neměli nikdy nikoho nechat čekat!) Zajímavé je také to, že pokud se čerstvě zamilujeme, nemáme velké očekávání – spíš jsme zvědaví na to, co přijde. Zatímco s trváním partnerství naše očekávání rostou až do okamžiku, kdy na ně resignujeme, což také často znamená, že naše partnerství je u konce.

Konstelační terapie očekávání je jednoduchá. Ale samozřejmě bolestná. Očekávání totiž patří jedině k nám samým. S tím druhým nemá vlastně co dělat. Takže je nutné se konfrontovat se svým očekáváním, obejmout ho a přijmout v něm tu část v nás, která je bez sebe, protože očekává, že ten specifický partner či ta specifická partnerka naplní onu díru, která vznikla kdysi dávno tím, že nebyla naplněna naše legitimní potřeba. Ta díra – to je černá díra ve vesmíru, která spolkne všechno, co se jí přiblíží, neboť nevznikla teď, ale kdysi, a tak ani její naplnění nelze zařídit dnes... Otázka je, zdali je vůbec léčitelná, nebo zdali není nezbytné ji jednou pro vždy akceptovat, tak jako fakt, že měříme jen metr sedmdesát, že jsme smrtelní, nebo že ke stáru šedivíme. Já vím, je to hrozné. Ale hodně to v partnerství pomůže.

No a teď ještě dvě velevýznamné konstelace o nevěře.

Nejprve nevěra muže. Stavíme jednoduchou konstelaci: On, ona, milenka (přesněji vzato prostitutka v nevěstinci).
Muž: „Já k ní (k milence) mám nakročeno. Ale je mi to nepříjemné, že to manželka vidí.“
Jan: „A co tě k ní táhne?“
Muž: „S ní si můžu dovolit být takový, jaký s manželkou ne.“
Jan: „Aha. Tak ti tam postavíme toho, kdo si to může dovolit.“
Stavíme do konstelace „Stín muže“. Ten se okamžitě a naplno otáčí k milence.
Stín: „Ta mě baví!“ Chvíli se na sebe dívají. Pak se stín otočí k manželce: „Ta taky!“
Manželka: „Mě se ten jeho stín líbí. Zajímá mě.“
Muž je chvíli zmatený. To netušil. To, co před ženou skrýval, ji zajímá a přitahuje.
Otáčí se ke svému stínu a říká mu: „Patříš ke mně.“
„Jasně,“ říká stín.
„Hmmm, hezké,“ říká manželka.
„Tak a teď jsem nezaměstnaná, to mi bere práci,“ říká prostitutka/milenka.

To snad ani není potřeba komentovat.

Druhou konstelaci stavíme na nevěru ženy. Jako milence ji stavíme mladšího „zajdu“, kterého okamžitě upoutá. I žena se k němu cítí mocně přitahovaná, říká ale, že se nemůže pohnout z místa.
„Něco mě blokuje,“ tvrdí.
„Jasně, třeba vaše děti,“ říkám a stavím jí do konstelace dvě.
Na to se muž otočí víc na děti a ty na něj. Žena je ale ještě víc svázaná. Delší dobu se nic neděje, neboť je jasné, že mladý milenec nebude dělat žádné velké kroky k ženě – ta by musela přijít k němu a otevřít se mu.

Barbora staví za ženu jinou ženu, která představuje „ty (ženy) které to znají“.
To radikálně mění situaci. Žena vyroste a zkrásní, neboť už nemá strach. Stává se z ní kněžka lásky, jejíž úkol je zasvětit „mladého“. Ten k ní teď může přijít, jako ten, kdo hledá zasvěcení. Její muž se na ni obdivně (!) dívá, neboť zkrásněla i pro něho. On je její muž a tím nyní může zůstat. Dítě-kluk se dívá na tátu, dítě-dívka na mámu. Všichni jsou velice spokojeni.

Zdá se vám to nemorální? Jistě to neodpovídá 99% současných nevěr. Muže v jeho naučené roli „vlastníka“ ženy to pobuřuje, ženu, jež si to, co jsme v konstelaci viděli, nedovolí, asi také. A přesto – po konstelaci zavládlo téměř posvátné ticho. A pak už jsme museli na oběd... a odpoledne jsme se rozjeli domů. Ale žítkovské bohyně (Bohyně?) nám snad mávaly. Určitě ví, jak mnohé z toho, co jsme v „Alchymii“ prožili, bolí. A ještě bude bolet, léta, možná desetiletí. Ale vývoj a s ním i naše proměna z nenažraných rozpačitých housenek v krásné motýly se nedá zastavit. Tak (si) držme palce.

Krásné dny se stínem i s bohyněmi přeje
Jan

Alchymie vztahů v Žítkové (První část)

Minulý týden se uskutečnil v pořadí už čtvrtý seminář o nových cestách v partnerských vztazích, společně vedený Barborou Nádvorníkovou a mnou. Poprvé jsme rezidovali s třicítkou účastníků v krásném prostředí Bílých Karpat v hotelu Kopanice v Žítkové, tedy v kraji žen-léčitelek (případně také trochu čarodějek), tak zvaných žítkovských bohyň. A poprvé jsme také vedli seminář jako bývalí, nyní už dva roky rozešlí partneři, v přítomnosti a za úžasné pomoci Honzy, současného partnera Barbory a mého přítele. Takže se naši drazí účastníci mohli „live“ účastnit našeho zpracovávání partnerských a post-partnerských situací. Jak a zdali se nám to podařilo, nechť posoudí bozi (a místní bohyně :-); zde bych chtěl popsat některé důležité vhledy ze semináře a z konstelací, které jsme na semináři viděli.

Začali jsme ve čtvrtek odpoledne hledáním vztahových témat, které námi hýbají. Jsem přesvědčen, že poměrně přesné formulování otázek, které se sebou sice cítěné, ale nevyřčené nosíme, nám může pomoci si jich vůbec všimnout a vyslovit je. Nejen na nějakém workshopu, ale možná dokonce i před partnerem nebo partnerkou. Hledání témat jsme prováděli v menších mužských a ženských skupinkách, takže u následujících výsledků poznamenávám, zdali šlo o „mužskou“ nebo „ženskou“ otázku, i když je jasné, že mnoho z nich jsou aktuální jak pro muže, tak i pro opačné pohlaví:

● Jak milovat bez očekávání? (Otázka mužů)
● Jak rozpoznat své potřeby (a mimo jiné také rozeznat, zdali jde o legitimní potřebu nebo pouze o očekávání) a nebát se, se o ně přihlásit? (Otázka mužů)
● Jak je to s nevěrou ve vztahu a je rozdíl mezi nevěrou muže a ženy? (Otázka žen)
● Do jaké míry je správné, (stále) partnerovi ustupovat? (Také otázka žen)
● Jak uspořádat vztah k matce a jak se tento plete do vztahu k ženě? (Muži)
● Jak umožnit muži, aby už konečně byl muž? (Otázka žen, to „už konečně“ sice nezaznělo, ale já ho tam slyše)
A s tou předchozí souvisí i podobná otázka: Jak zůstat v ženské roli a nepřebírat partnerovi jeho vnitřního „muže“?
● Jak se otevřít muži, aby se toho nelekl a neutekl? (To je jasné, od koho!)
● Jak zajistit nebo dokonce znovu obnovit jiskření v dlouhodobém vztahu? (Muži)
● Jak rozpoznat, že je vztah už ale opravdu u konce, mrtvý, „over“? (Muži!)
A ještě hrstka dalších otázek...

Už několik let zastávám názor, že se jako společnost (alespoň ti lidé, které znám a se kterými i pracuji na seminářích) nacházíme v čase změn a přechodu z jednoho paradigmatu, totiž z toho patriarchálního, do druhého, kterým doufejme nebude opět nějaký matriarchát, ale éra slučování vyhraněných protikladů při současném zachování polarit. Proto nelze dávat na otázky všeobecně platné odpovědi. A to ani na stejné otázky, položené rozličnými lidmi v rozličnou dobu. Uvědomujeme si, že „realita“ je cosi jako štos palačinek, kde každá z nich představuje jistou její úroveň, ve které platí v mnohém odlišné pravdy. Takže, budu-li nyní některé z otázek komentovat (netroufám si říci „odpovídat“), budu to dělat při vědomí neúplnosti a nevýlučnosti a hlavně v toleranci k zcela opačným názorům.

Začněme jednou docela archetypální konstelací na téma konfliktů mezi matkou a manželkou jednoho účastníka. Konstelace nám ukázala pro někoho docela překvapivé řešení: Smrt. Ale netřeba se obávat, nejde o smrt jedné z žen :-). Jde o setkání muže se smrtí a jeho schopnost, naučit se rozlišovat mezi třemi, pro něho nesmírně důležitými ženami, kterými v pořadí objevení se na scéně mužova života jsou Matka, Milenka a Smrt. Přičemž z milenky se, pokud bude mít s mužem děti, stává opět matka (a v tom vězí další problém). Dovolím si citovat sebe sama z právě začaté knihy o potřebě nového mužského mýtu:
Pokud se muž nenaučí rozlišovat mezi těmito třemi ženami (matka, milenka/manželka a smrt), koleduje si o vážné problémy ve vztahu, a to nejen ke své partnerce, ale k ženám všeobecně. Ke všem třem má totiž sice podobný ambivalentní vztah, ale ke každé z nich v detailu jiný: Matku miluje jako syn a má z ní hrůzu, neboť ho, aspoň v raném dětství, ovládá. Milenku miluje sexuálně zabarvenou vášní, má z ní ale hrůzu, neboť ho vysiluje. Smrt ho přitahuje – muž touží po rozpuštění se, po absolutnu či nirváně, má z ní ale hrůzu, neboť ho zároveň zabíjí. Pokud tedy neví, kdo je kdo, bude se mu strach z ovládání a strach z konce plést do partnerství, což ho oslabí natolik, že nebude s to čelit tomu, o co v partnerství a sexu jde – totiž nenechat se vyčerpat.

A opravdu, pokud muž, jehož matka a milenka/manželka se hádají, se bude, ať už střídavě či trvale, stavět na tu či onu stranu, a pokud nebude ve své síle a středu, bude trpět, neboť nebude stát pevně. Budou v něm hlodat výčitky vždy té druhé strany. Teprve muž, který se naučí „vyjíždět na moře“, tj. setkávat se se smrtí, tedy se svojí „třetí ženou“, získá pevnost a nevychýlitelnost, jež mu umožní, rozlišit, která práva náleží jeho manželce a která matce.

Tady uděláme pro dnešek konec (tak jako v Žítkové); na dalších pár otázek se podíváme v druhé části za několik dní.

Hezké dny vám přeje
Jan.