Otázka: Jane, samozřejmě ta první otázka zní: Jsi
naočkovaný?
Jan: Ano, jsem. Ne, nejsem. Vyber si, co se ti líbí.
Otázka: Tedy promiň, ale co je to za odpověď?
Jan: Tedy promiň, ale co je to za otázku? Tvoje otázka přesně ukazuje,
kam až jsme se to v tom dnešním šílenství dostali. Ještě před dvěma lety
by jakékoliv zveřejňování osobních, dokonce bych řekl intimních věcí, vedlo k okamžitému
protestu ochránců soukromí. Nedávno mi německé centrum, kde jsem měl
seminář, odepřelo poskytnout maily mých účastníků s poukazem na ochranu dat.
Ale zdali jsme očkovaný a kolika dávkami, to teď chce vědět každý pingl v restauraci. Proč ne rovnou moji DNA?
Otázka: Ale nemá to důvod, že se všichni chceme chránit?
Jan: Prosím tě a před čím? Vždyť už je chronicky známo, že ten virus mohou přenášet i očkovaní. Tato otázka, jako mnoho jiného, co se událo a stále děje v posledním roce, jen ukazuje, jakému obrovskému tlaku jsme
vystaveni, abychom dělali něco, co vlastně dělat buď nechceme, nebo co děláme z nějakého
hlubokého a často bohužel nepřiznaného strachu. Jenže o tom strachu nemluvíme, zato
se oháníme čísly, statistikami, tabulkami a grafy. Ale k tomu se ještě asi
dostaneme.
Otázka: Tak já také doufám, že k tomu ještě řekneš více. Ale teď –
jaké bylo tvé první setkání s pandemií?
Jan: Tak zpočátku jsem si myslel, asi jako mnoho lidí na začátku 2020:
Zase jedna nemoc z Východu. Už jsme měli prasečí a ptačí chřipku a různé
jiné poplachy, tak jsem to nebral moc tragicky. Ale pak, tuším, že to bylo
někdy v únoru, jsem v pražském metru potkal prvního člověka zjevně
evropského původu s rouškou. A to byl šok, protože rouška, a ještě víc
respirátor opravdu nejen že mění náš vzhled, ale děje se tam cosi magického,
jako když potkáte na krásné krétské pláži muslimu, která je od hlavy k patě
zahalená. Jedna z věcí, která mě na celé té pandemii fascinuje, jak rychle
jsme si zvykli na tento podle mne radikální zásah do našich komunikačních
možností.
Otázka: Ale i přes tu roušku lze mluvit…
Jan: To ano, ale odřízne to podstatnou část té neverbální komunikace,
která zase souvisí s tím, co se stále víc a víc vytrácí, totiž intuice a
pocity. Prostě se dobrovolně vzdáváme části svých výrazových prostředků,
mimiky, úsměvů či šklebení. A je zajímavé, že z historického pohledu jen
velice krátce před covidem – snad tak dvě desetiletí – ovládly naši písemnou
komunikaci smajlíci, tedy právě to, co rouška více než z poloviny odřezává.
Otázka: Ano, emotikony teď nahazují to, co digitální komunikace
filtruje, totiž přímé vyjádření pocitů. Ty děláš konstelace, což je metoda,
která s pocity přímo pracuje. Dá se konstelovat v rouškách?
Jan: Dá se všechno. Jen je otázka, jaký to dává smysl. Když děláš
konstelace někde v IT-firmě, tak s výrazem nějakých pocitů je to
určitě ještě horší, než kdyby v „normálním“ semináři nosili lidé roušku. Ale o to
vůbec nejde. Mě zajímá, proč celý svět teď imituje východní kultury, u kterých
je emoční výraz tak jako tak hodně zbrzděný a které už dlouho před covidem,
možná z religiózních důvodů – myslím teď na různé formy buddhismu – tu
roušku nosily. Proč se to tak lavinovitě rozšířilo a proč to pomalu patří
k samozřejmostem života. Proč mám dojem, že lidé v metru, tramvaji,
nebo v nákupních centrech tu roušku prostě chtějí. Já jsem celý život
zvyklý na to, ptát se na to hluboké „proč“.
Otázka: A máš nějakou teorii?
Jan: Tak pro mě je zřejmé, že covid nepřišel náhodou. Je to výraz obrovské
transformace, která, jako všechny proměny, dělí společnost na neofily a
neofoby. Tedy na malou část, která je ochotna obětovat své jistoty a riskovat a
jít do něčeho úplně nového a pak na tu velkou část, která se toho bojí. Všechna
ta opatření, karantény, respirátory, a především ta obrovská kampaň, nechat se
očkovat, je výrazem touhy, aby „to“ bylo jako dřív. Abychom „to“ dostali pod
kontrolu, přičemž pod „tím“ si lze představovat mnohé – růst růstu, zábavu,
cestování, víc všeho a tak dál. Zároveň ale něco v nás ví, že to není
možné.
Svět se řítí do opravdu veliké proměny a kdoví, zdali ji jako živočišný druh přežijeme.
Hlavní téma tedy zní, jak se vyrovnáváme s rizikem, především
s rizikem smrti. Toto téma je ovšem spojeno s obrovskými emocemi. No
a abychom na smrt nemuseli myslet, abychom se té nutnosti se JÍ podívat do
tváře vyhnuli, tak se raději všichni schováme za maskami a respirátory.
Otázka: Počkej, toho je trochu moc najednou. Tak popořadě – ty se
domníváš, že jakkoliv třeba ty nové vakcíny představují obrovský pokrok vědy,
tak to, že nám nyní jsou vnucovány všemi prostředky, je výraz strachu před
něčím novým? Není to naopak? Nemají před tím novým strach spíše ti odpírači
vakcíny?
Jan: Ano i ne. Tady je právě nutné myslet v hlubších souvislostech.
Je zřejmé, že mnoho odpíračů prostě následuje svůj strach před něčím, co není
dostatečně vyzkoušené, co neprošlo obvyklou procedurou testů a schvalování.
Z tohoto pohledu máš pravdu. Na druhé straně je genetické inženýrství cosi,
co nikterak nevybočuje z již mnoho století panující touhy člověka,
ovládnout přírodu, přeprogramovat ji, stát se větším než ona. To je opravdu stará deska, jakkoliv je neustále „nově“ samplovaná. To „nové“ (v uvozovkách)
spočívá v tom, neustále vymýšlet, jak to staré, totiž naši touhu po
kontrole, ještě víc zdokonalit. A je to pořád o tom „vnějšku“, tedy onen obrat
dovnitř nás, nějaký radikální převrat v naší orientaci, se prostě nekoná.
Jediný způsob, jak se opravdu zbavit strachu ze smrti a tím i té touhy po
kontrole, je obrátit svůj pohled dovnitř. To už věděla stará dobrá Rabia.
Otázka: Rabia?
Jan: No to byla ta sufijská mystička, která hledala jehlu před domem. A
když se jí lidi, kteří ji pomáhali hledat, vyptávali, kde přesně ji ztratila,
odpověděla, že v domě. Tak se ti přátelé smáli a ptali se, proč ji hledá
venku. A ona řekla, že je venku víc světla. Nato si lidi mysleli, že se už
úplně pomátla. Ale ona jim řekla: „Totéž děláte vy celý život. Hledáte venku
to, co jste ztratili uvnitř. Štěstí, klid, boha, osvícení. Hledáte to venku,
protože tam je světlo, tam se díváte, a vzájemně se utvrzujete v tom, že
jedině tam lze hledat.“
Otázka: A covid nám pomůže hledat uvnitř?
Jan: Možná, já nevím, ale vypadá to, že nás covid docela omezuje. Což
samozřejmě většina z nás vnímá negativně. Pokud například nemůžeme
cestovat, pokud se ta naše expanze zadrhne, tak zůstáváme, mnohdy nevrle, uvnitř svých hranic.
Ale podle mne právě v tom spočívá ten veliký omyl většiny, která si myslí, nebo spíš doufá, že
nějaké očkování nám tuto expanzi opět umožní. Přitom je důležité si zodpovědět
otázku, co vlastně na Bali, Seychelách nebo v Tokiu hledáme. Já jsem
přesvědčen, že toto je jedna z těch opravdu důležitých otázek.
Otázka: Ale pokud se na věc díváme tímto pohledem, jsou vlastně roušky
také redukcí, omezením. Prostě nemůžeme už tak volně a svobodně vyjadřovat to,
co cítíme…
Jan: To je výborná námitka, vlastně i kritika toho, co jsem říkal na
začátku. Pokud bychom roušky nosili z tohoto důvodu, tak by to zapadalo do
toho, co tvrdím – že covid nás prostě nutí se omezit, se obrátit dovnitř. Jenže
drtivá většina lidí je nosí ze strachu. Nebo z poslušnosti, což je vlastně
totéž. A tady se dostáváme ke strašně zajímavé věci, která se často ukazuje
v konstelacích. Já to nazývám „vyrovnávání skrze protiklady“.
Když například máme dítě, které je po rozvodu rodičů nuceno žít s mámou a
ta mu říká, že táta je zlý, že rodinu opustil a podobné věci, tak to dítě se
vědomě postaví na stranu mámy. Ale jeho nevědomá část ho povede k tomu, že
bude dělat úplně všechno, aby se tátovi vyrovnal. Je to proto, protože něco
v dítěti ví, že je výsledkem spojení obou a že tedy tu část, kterou jeho
vědomí musí potlačovat, nějak musí uplatnit.
Totéž platí pro ten veliký problém současného světa – materialismus. To je naše
podvědomá touha po tom, co v současném světě není plně uznáváno – po
ženském principu. A teď si to vezmi na ty roušky. My jsme velice „extrovertní“
kultura – milujeme svobodný výraz, jsem orientováni navenek, jak už jsem říkal,
na tu expanzi. Takže je docela možné, že něco v nás se chce – byť
podvědomě – schovat, stáhnout, skrýt. To by vysvětlovalo, proč lidi ty roušky
neustále nosí, i když to už několikrát zrušil soud. A nikdo, když je nemají nasazené, jim nic neřekne. To jsem vyzkoušel sám. (Mrk, mrk.)
Otázka: A jak to vidíš s očkováním? Je tam také nějaký skrytý důvod
pro tu současnou situaci, kdy řekněme šedesát procent lidí je naočkovaných a
čtyřicet s tím váhá, ale media, politici a velká část intelektuálů je
přesvědčena, že je to naše jediná záchrana? A nutí tu minoritu se prostě
podrobit?
Jan: My tady jednoduše vedeme náboženskou válku, bohužel velice skrytě. A neustále ji zastíráme čísly a logickými a racionálními argumenty. I zde je možné se
domnívat, že tím, že jsme již dlouhou dobu vychováváni k toleranci,
politické korektnosti, kompromisům, tak něco v nás, pokud se naskytne
vhodná příležitost, se zatvrdí a od té chvíle tomu svému názoru prostě věří. To
je ještě zesíleno tím, že pro prakticky každý názor dnes najdeš vhodná čísla a
„fakta“ v tom informačním moři, ve kterém se všichni koupeme. Zrovna tak,
jak tomu je v otázkách víry, kde se buď věří nebo nevěří něčemu, co
nevidíš a nevnímáš svými smysly, tak i zde téměř nikdo neví, tedy nezažije jako
smyslový vjem, zdali a v jaké míře očkování pomůže. Nám to pouze někdo
řekne a my tomu začneme věřit, nebo to začneme odmítat.
Ale mezi „pro“ a „kontra“ je zde veliký rozdíl. Pokud jsem totiž do sebe nechal vpíchnout dvě nebo
teď už i tři dávky něčeho, o čem mi někdo začne tvrdit, že by to mohlo mít později nějaké následky, tak můj vlastní psychický obranný systém se okamžitě ozve
a označí toho člověka za nebezpečného konspirátora. Protože kdybych tomu, co
říká, dal nějakou šanci, tak bych byl buď za blba, nebo bych teď musel žít
s pochybami o mém budoucím zdravotním stavu. Takže ta agrese, kterou
můžeme pozorovat – mimochodem na obou stranách – je do jisté míry taková
psychohygiena. Z toho, co jsem právě řekl je ovšem jasné, že ta agrese bude větší u těch, kteří se již nechali očkovat, nebo se na to chystají, než u těch, kteří tu vakcínu ještě v těle nemají.
Otázka: Ale je přeci jen rozdíl, když někoho nutím k něčemu, než
když se nechci k něčemu nechat donutit?
Jan: Ano, a přesně v tom leží to nebezpečí, ve kterém se my jako
společnost nacházíme. Existuje mnoho podmínek svobody a jedna z nich je,
že nikoho nenutím k nějakému jednání, o kterém je on přesvědčen, že by ho
to mohlo poškodit. Jenže moderní společnost je již tak prorostlá vzájemnými
vztahy, že se nacházíme ve stále větší džungli nařízení a zákazů, předpisů a
směrnic. To zanemná, že společnost stále víc přebírá úlohu regulátora našeho jednání a tím se my všichni, ať chceme nebo ne, dostáváme do role malých dětí.
Všimni si, že jsou to často ti, kteří by za jiných okolností patřili
k hlasitým protestujícím – celé levicové a zelené spektrum – kteří jsou
nyní zastánci i těch drastických omezujících opatření. To se děje z toho důvodu, že levice tradičně zastává ideu silného státu, který „pomáhá“ znevýhodněným. Zajímavé je to v ohledu na covid, neboť zde si podává ruku s pravicí, která sice není až tak nadšena silným státem, zato fandí poslušnosti a kázni a věří tradičním elitám.
Důležitá otázka naší budoucnosti je, do jaké míry se staneme dětmi a úlohu pečujícího
rodiče přenecháme státu. Nebo – a v to doufám – zdali se najde dostatečný
počet lidí, kteří si řeknou: Počkat, vždyť jsem dospělý, a tak mohu za svůj
život a za své zdraví převzít zodpovědnost. A koneckonců i za ten fakt, že se
může stát, že někoho nevědomky nakazím.
Otázka: Tak nakonec tohoto rozhovoru ještě jednou a s úsměvem: Jsi očkovaný?
Jan: Ano, ne, jak-i-tak-i, ani-ani a nakonec ještě „nic z předchozího
a ani to ne“. To je indická filosofie, která už kdysi dávno odhalila nebezpečí
onoho jednoduchého „buď-anebo“. To je totiž černobílé vidění světa, které má
blízko nejen k mužskému principu, ale i k digitalizaci, která nás zrovna
a bohužel mocně ovládá. Ale já nejsem jednička či nula, já jsem tisíce odstínů
šedi mezi tím. Protože to je život, zatímco ono dělení na ty, kteří „jdou s námi“
a ty, „kteří jsou proti nám“ vede vždy k totalitě, a to je systém sterility
a smrti.