Návrat pravého muže.

„Cesta pravého muže“ je český titul knihy amerického „gurua“ mužství Davida Deidy, která se prý výborně prodává. Zlé jazyky ovšem tvrdí, že většina kupujících jsou ženy, které ji pak svému muži podstrčí někam k počítači a když se „horší“ polovička zeptá: „Miláčku, co je tohle?“, žena ledabyle odpoví: „Lásko, to není pro tebe. Tomu bys nerozuměl“, čímž prý zaručeně přivede muže k četbě. Je to s naším mužstvím už opravdu tak zlé, že potřebujeme návody, jak se stát výbornými, pravými či levými muži?

V minulých článcích jsem rozebíral současné vztahy mezi muži a ženami, zcela si vědom, že vztahů je tolik, kolik je párů, a že o nich jen těžko lze mluvit souhrnně. Vzhledem k mé profesi kouče a poradce se ovšem setkávám s trendy a problémy, které by se při troše benevolence daly označit jako zástupné pro mnoho mužů. Článek jsem skončil mužské sebevědomí drásajícím tvrzením o energetické převaze žen – alespoň co se týká osobního rozvoje. Ženy nejen že navštěvují podstatně hojněji než muži všelijaké kurzy osobního rozvoje, ale mají, když jsou spolu, jednoznačně větší pohodu, harmonii a chuť se zabývat tím, co je trápí a vzájemně si pomáhat ve svém vývoji. Tomu tak bylo už asi odjakživa – my chlapi si jdeme spíš zahrát fotbal (tělesný rozvoj) nebo do hospody (spirituální rozvoj), než abychom chodili někam na rodinné konstelace, kde pak stejně sedíme v kruhu několika dam pozdějšího věku jako kůl v plotě s pocitem člověka, jenž se ocitnul v čekárně u zubaře. Problém ovšem vězí v něčem, co by se dalo nazvat „ulítnutím včel“. Typicky mužské kvality „máknutí“ či teoretického uchopení ontologie bytí (to ať si čtenář najde na Wikipedii) okolní svět prostě přestávají zajímat. V dobách, kdy jakýkoliv produkt je prodáván skrze emoce, jsou nám naše teorie houby platné. Chce to city a ty nejsou úplně naše parketa.

Už několik set let nám mužům říkají už od první třídy základky, že indiáni nebrečí, že pocity jsou pro ženský a že vše má své zcela logické řešení. To by ale ještě nebylo tak zlé. Horší je, že jsme spolu s údajně nespolehlivými emocemi hodili přes palubu i všechno, co nepasuje do racionálního a vysvětleného světa, tedy všechny mýty, jež dřívější muži vyprávěli chlapcům u táborových ohňů, veškerou iracionalitu nebezpečného lovu a nejisté mořeplavby, kompletní touhu po hloubce hvězdného nebe. To už stejně v důsledku přesvětlení noční oblohy nevidíme. Vydáváme se do přírody na hi-tech kolech zcela ohelmováni a navlečeni do směšnou reklamou potisknutými umělohmotnými dresy. Vše divoké prožíváme chráněni celotělovými prezervativy nebo přigurtováni státní technickou kontrolou schválenými popruhy. A protože ani to není zcela bezpečné, nejlépe se cítíme ve virtuálním světě, kde si hrajeme na lásku, válku a smrt, aniž bychom museli tyto tři pro muže tak důležité bohyně zažít na vlastní kůži. No risk today.

Ve virtuálním prostoru také není žádné místo pro naše otce – mužské předky, kteří ale stejně už dávno nejsou to, co by měli být – našimi učiteli a průvodci neznámým světem. Nezasvětili nás do savých povolání, protože prostě nejsou povolaní; jsou pouze zaměstnanci anonymních korporací, příliš zaměstnáni, než aby si všimli, že jim zcela chybí to, co dřívější muži nazývali posláním. Namísto nich nás od mládí až do období, kdy bychom se měli stát bojovníky, učí ve státních institucích hodné paní učitelky předmětům, při kterých se náš probouzející se mužský duch tak nudí, že buď docela zdechne, nebo se stane hyperaktivním, v důsledku čehož nám školní psychiatr předepíše uklidňující prášky. Opravdu se někdo diví, že mladí muži dnes přestávají mít chuť na flirt a sex, tedy na ten skutečný, zpocený a vonící, že se zabývají raději svým inteligentním mobilem než spolužákyněmi, nebo že se hromadně utíkají do pití do němoty či drog?

Pokud tedy přijmeme pro chlapy téměř nepřijatelnou tezi, že mužství se na začátku třetího tisíciletí nachází v krizi, nevyhneme se otázce, jak bychom se z ní mohli dostat ven. Jedna cesta je určitě v tom, tak trochu kopírovat v úvodu článku zmíněné ženy. Mužské kruhy, v nichž spolu chlapi hovoří zcela upřímně a aniž by zůstávali u „bezpečných“ témat (tj. auto, sport, politika, nebo co kdo řekl a neudělal), v nichž se – ó hrůzo – mohou podělit i o tabu-témata (např. selhání, deprese, mlha, strach a bezradnost), takové kruhy jsou nečekanou a výtečnou pomocí pro muže v krizi. Především pro ty, kteří se ještě nedovtípili, že v ní jsou. Nedávno, na jednom z mých mužských seminářů, prohlásil jeden účastník: „Tedy kdyby mi někdo před dvěma dny řekl, že tady budu sedět s třiceti chlapy a sdílet to, co sdílíme, měl bych ho za magora. A vás taky. Ale musím přiznat, že se tu cítím výborně.“

Mužské kruhy opravdu fungují (ale prosím ne přes internet); je mi však jasné, že to není cesta pro každého. Možná ale, že by se každý z nás mohl zamyslet nad tím, jak se stát opět divokým, pravým mužem. Jak přijmout svůj strach ze selhání, z chybných rozhodnutí, strach, nebýt milován a uznáván, a vykročit skrze něj a za něj. Jak se stát autentickým. Jak nelhat. Jak být otcem, který ukazuje svým synům svět a synem, který chápe, že bez svého táty by tu nebyl. Prostě jak se vrátit tam, kde je naše síla. 

Návrat? Možná, že je to ono kouzelné slovo. Klíč. Zatímco nám všichni sugerují, že musíme dál, výš, rychleji a především kamsi, kde jsme ještě nebyli, zdá se být návrat k jednoduchosti a pravdivosti muže zcela ignorován globálním marketingem. Možná je to proto, že se z návratu jen těžko dá vytřískat kapitál. A přesto je návrat muže z dálky, návrat k ženě, k dětem, návrat domů přesně to, co nás před miliony let z kočovných lidoopů udělalo muži, otci, králi. Vracíme se bohatí o zkušenosti a o setkání s našimi hranicemi. A vracíme se především k sobě. Jedině tak jsme praví.

(Článek pro časopis FORMEN červen 2015) 

O malé české nesnášenlivosti

Dlouhou dobu jsem sem nic nenapsal...

... to bylo především tím, že jsem psal jinam. Od ledna 2015 jsem zveřejnil 15 článků v ZENu, FORMENu, JÓZE DNES, REGENERACI, a teď ještě vyjde velký rozhovor v PÁTKU (LN). To nepíšu, abych se chlubil, nýbrž spíš naopak, tak trochu ve smyslu Hamletova "Co to čtete, princi?" "Slova, slova, slova!". Čeho je moc, toho je moc.

Když jsem viděl několik fotografií pro připravovaný Pátek (měl by vyjít 26.6.), docela jsem se zhrozil - vypadám, jako by mi bylo osmdesát. A tak mě napadlo, zdali přílišné vysedávání u počítače, nadužívání chytrých mobilů a zabývání se slovy, slovy, slovy, nás všechny neruinuje. I vyšel jsem do přírody, jal jsem se okopávat mé záhonky s bylinkami (mám výtečnou mátu!) a kositi trávník na zahradě - a dostal jsem příšernou alergii. Zdá se tedy, že si člověk prostě nevybere; pozitivní myšlení sem nebo tam.

Takže, jak doufám, napíšu čas od času opět něco na tento blog, například o malé české nesnášenlivosti:

O malé české nesnášenlivosti (bez zamýšlených souvislostí s mojí alergií :)
 
Současná hysterie kolem - nezakrývám že opravdu vážného - problému s uprchlíky/migranty je opět typicky "česká". Namísto abychom se cítili součástí něčeho většího (Evropské unie), a to samozřejmě i tehdy, když z EU přicházejí (jako z každé instituce) často nesmyslná rozhodnutí, hrajeme si opět a dětsky tvrdohlavě na svém vlastním písečku. To děláme už dlouho. Někdy trucujeme, jindy hystericky šíříme tendenčně cinknuté zprávy. Kolik radikálních muslimů, v hijábech zahalených žen či násilných černochů za poslední týden potkali ti, kterí halasně křičí "Zastavte příliv uprchlíků, jenž zničí naši kulturu"? 

Nejde mi vůbec o fakt, že problém s běženci se opravdu vymyká kontrole. Je mi jasné, že řešení současné krize nemůže ležet v nekonečném přijímání všech těch, kteří buď skutečně mají důvod si útěkem zachránit život, nebo jen chtějí žít někde, kde jsou podmínky pro jejich život poněkud snesitelnější. To mimochodem chceme všichni. Jde mi zde opravdu pouze o z mého pohledu nechutný rys nás Čechů (Moravany a Slezany asi nevyjímaje) mít panický strach před vším neznámým a označovat to za smrtelně nebezpečné. 

Nikdo z nás samozřejmě netuší, co současná vlna migrantů způsobí. Ale tvrdím, že vlna běženců je jen jeden malý dílek puzzle, které jako celek hrozí rozmetat naše představy o tom, co je dobré a co zlé, co správné a špatné. Svět se řítí do hlubokých globálních změn ale Češi se starají jen o jedno - aby jim nikdo nesnědl jejich vepřoknedlo. To tedy, dovolte mi hloupý vtip, opravdu u migrantů ze zemí islámu nehrozí. :-) Starost o tisíce, možná dokonce statisíce utečenců bych přenechal Němcům, Francouzům a Angličanům - kteří s problémem zacházejí podstatně méně hystericky.

Ty skutečné problémy jsou jinde a příliv zoufalých uprchlíků je pouze jejich výraz, nikoliv problém sám o sobě, který bychom mohli vyřešit jednoduchým zavřením hranic, vystoupením z EU a obehnáním Česka ostnatým drátem. Vždy, když tyto nesmyslné návrhy idiotů (nebo populistů) slyším, chtěl bych jim připomenout, že toto jsme tu už jednou měli a nikomu se to moc nelíbilo. 

Ty skutečné problémy vězí v námi samými vytvořené "bezvýchodné" situace*. Když jsem byl minulé léto v Egyptě (ne, nikoliv u moře, kam jezdí patrně ti, kteří se nyní ohrazují proti migrantům, ale v Kairu, Gize, Luxoru a v poušti), setkal jsem se se sympatickými, ale ve zcela bezvýchodné situaci žijícími muži. Ti, kteří nebyli sympatičtí, neboť mě agresivně pronásledovali svými nabídkami služeb, to určitě nedělali ze zlé vůle, ale rovněž, neboť jim nic jiného nezbývalo. Desetiletí jezdili západní turisté ("sahibové") do Egypta utrácet za radovánky své peníze. Přiváželi tam svoji - tedy naší kulturu, kulturu konzumu, expanze, nevázanosti na (místních) pravidlech a zvycích, kulturu bezmezného individualismu. Egypťané, dříve poměrně stabilní agrární společnost, od nás mnohé převzali. A vedlo se jim - tak jako nám - jistý čas dobře. Pak ale nastal zlom, přišlo "arabské jaro", nad kterým jsme se radovali. Konečně budou mít také demokracii!, mysleli jsme si. Ale příliv turistů poté, co se námi iniciovaná a importovaná demokracie začala hroutit, ustal. A tím skončila i možnost obživy pro odhadem třetinu egyptské populace. To je bratru pětadvacet milionů duší.

Když jsem pozoroval lidi na předměstích Kaira, uvědomil jsem si, že tito lidé, předtím, než zemřou hlady (to opravdu nežertuji) se pokusí dostat se tam, odkud dříve jezdili na jejich poměry nesmírně bohatí, šťastní a tlustí turisti. A protože ti nejtučnější a nejbohatší (a také nejopilejší a nejvíc hluční) jsou z Anglie a Německa, chce se mnoho uprchlíků dostat právě tam. Žádný ostnatý drát jim v tom nezabrání, neboť oni nemají co ztratit, psal jsem. 

Pozdě tedy bycha honiti? Situace s uprchlíky ovšem není jen jediná situace, do které jsme se dostali skrze naší vlastní neschopnost myslet strategicky, s ohledem na CELEK. Takovýchto situací bez řešení je mnoho a stále přibývají. Tak například Fukušima, katastrofa, jejíž důsledky se stále ještě tají. Atomová energie prostě není bezpečná, ať si 80% Čechů myslí, co chce. Do dneška nevíme, co s radioaktivním odpadem, který září statisíce let. A to nemluvím o problémech, které nastanou při havarii elektrárny. Ještě si pamatuji - před Černobylem se tvrdilo, že statisticky může exploze reaktoru a protavení spečeného jáddra nastat jednou za milion let. Po Černobylu se říkalo - no dobrá, ale toto byla ruská elektrárna, to je výjimka... A po Fukušimě? To se už mlčí. 

Skutečný problém tedy nejsou uprchlíci, ale fakt, že stojíme na konci dlouhého vývoje, jehož paradigma se tak hluboce zažralo pod naší kůži, že si ho už ani nevšímáme. Stojíme na konci naší vlastní materiální expanze. Stojíme na konci kultury, které propadla pýše - Řekové na to měli slovo hybris - bludu, že je nezávislá a větší než příroda. Stojíme na konci rozletu bezohledného individualismu. Tohoto by si pánové Konvička, Okamura (jak české to jméno!) a jiní, kteří volají po uzavření hranic, měli všimnout. Problém totiž není VNĚ nás, ten vězí uvnitř.

To co bude nyní desetiletí a možná i staletí následovat, bude chaos, pokud se nestane zázrak (na který už ani já, který jsem docela optimista, nevěřím) a v nás samých, ve všech včetně pana Konvičky, se něco neprobudí. To "něco" není jen Kristova láska k lidem, solidarita, vnímavost pro nesnáze druhých a vědomí celku (a nikoliv vnímavost jen naší malé české kotlinky), to něco je i pochopení, že pokud chceme přežít, jde to ode dneška jen v souladu s přírodou, nikoliv na její účet. Chaos je to, z čeho jsme se narodili (nejen hvězdy), a chaos je všelék na výkyvy v přirozené rovnováze. Když vidíme jen migranty a chceme se před nimi uzavřít, je to jako když pštros strčí hlavu do písku před blížící se pískovou bouří. Na chvíli to uklidní...

Hezké dny vám přeje
Jan Bílý
----------
Prastarý lék na řešení bezvýchodných situací jsou mýty. Případně pohádky. O tom viz můj článek o mytologickém vnímání reality zde.