Kouzelný dědeček a červené tlačítko

 Bylo mi ještě docela blbě, ale pes chtěl jít ven. Při tomhle úžasném jarním počasí nebylo divu – mě to táhlo také, ale měl jsem pořád ještě teplotu a byl slabý jak octomilka. Prostě covid. Vzal jsem vodítko a pes zaesemeskoval: GREBOVKA, VIĎ?! „Tak jo, ale jsem nemocnej,“ řekl jsem. Ani se nezatvářila vděčně, bestie jedna.

Za ty dva roky, co mám Esme ve střídavé péči, jsme vyvinuli takovou trochu ulétlou formu komunikace. Já s ní mluvím nahlas, ona mi zase posílá telepatické esemesky. Tedy někdy, když zrovna má chuť. Kolie jsou děsný princezny.

Došourali jsme se do parku, já si sedl na lavičku a jal se pozorovat jarní bujarý život vůkol. Maminky tlačily kočárky, spousta dětí pobíhala bez vodítka a většina psů s vodítkem, mnoho roztodivných cizinců mluvilo roztodivnými jazyky. A vše se tvářilo jako naprosto mírový ráj na Zemi. Nic neupomínalo na šílenosti, které se děly skoro za humny. Napadlo mě, že tohle vše může během půlhodinky zmizet, rozpadnout se v čoudící zamořené trosky, pokud se ten paranoidní diktátor v Kremlu dočista zblázní. Nebo ... ho k tomu dotlačíme, namítl nějaký hlas ve mě. Radši ani nemyslet.

Podíval jsem se dolů na Esme. Nějaké malé dítko, které se odněkud přibatolilo, právě strkalo prstíky psovi do ucha.
„To možná pejska bude bolet“, snažil jsem se, abych nezněl jako kárající otec.
STAREJ SE O SEBE, poslala Esmína.
„Tedy,“ teď jsem se obrátil na psa, „kdybych ti tohle dělal já, tak se mnou tři dny nemluvíš.“
NEŽÁRLI, přišla odpověď. Pokrčil jsem rameny a vzhlédl opět do dospěláckého světa.

Přede mnou stál podivný starší pán. Něco jako kouzelný dědeček. Na hlavě měl tyrolský klobouk s alpskou protěží, na sobě pletený svetr, vestu a kožené kalhoty a v ruce jakousi hůl. Šedivé mocné licousy mu visely po stranách zvrásněného obličeje.
„Mohu si přisednout?“ zeptal se.
„Pokud se nebojíte, že vás nakazím...“
„Vy mne?“ tak nějak nevěřícně se usmál.
„No, já mám covid. Tedy měl jsem. Tedy vlastně ještě mám.“
„Tak to jste chytil ještě tu poslední vlnu, že jo? Než se zavře brána...“ pravil a přisedl si.

Když jsem před několika dny dostal pozitivní výsledek testu, tak mezi mými váženými přáteli se jich našlo více, než bych čekal, kteří mi blahopřáli k tomu, že jsem „konečně v klubu“, „podstoupil iniciaci“ nebo „prolezl bránou“. Jenže mně bylo blbě, a tak mi jejich gratulace především lezly na nervy. Proto mě jeho poznámka dočista odrovnala.

„Jaká ... brána? Jak to myslíte?“
Zachechtal se, čímž mi připomněl Sama Hawkinse, legendární postavičku z Vinnetou filmů. Skoro jsem čekal, že si sundá klobouk a podrbe skalp.
„Hihi, no tam!“ a ukázal palcem k nebi. „Další level.“
Esme se na něj podívala – dítko mezitím někam zmizelo – vstala a přesunula se k jeho nohám. Pomalu jsem toho začínal mít dost.

„Já vám vůbec nerozumím,“ začal jsem trochu podrážděným hlasem.
NEKECEJ, ozvala se Esme.
„Já jsem asi ten jedinej blbej tady, nebo co?“ to byla sice odpověď na Esmínu, ale protože jsem si neuvědomil, že jsem ji vyslovil nahlas, zareagoval na ni i děda.
„To je, s prominutím, vždycky jen vaše rozhodnutí.“
Kristovy nohy, tak já tu sedím s nějakým bavorským dědou, který mluví esoterní bláboly a se psem, který mi posílá do hlavy esemesky. A je mi čím dál hůř. A asi brzy umřu. A k čemu to vlastně všechno bylo? Povzdychl jsem si a změnil tón.

„Tak dobře, vy jste asi nějaký kouzelný dědeček. Tak když už vás tu mám, tak mi můžete vysvětlit pár věcí. Například, jaký by to naše snažení a všechno to kolem a tahle krásná jarní Praha měla smysl, kdyby ten magor v Kremlu zmáčknul to červené tlačítko.“
„To tlačítko není v Kremlu. To je ve vaší hlavě,“ zadíval se mi přímo do očí.
„Vy tedy popíráte existenci objektivní reality?“
„Ne. Já se jen o ni nestarám.“
MOJE SLOVA, ozvala se Esme. Vstala, protáhla se, a s pro ni typickým zabručením se opět uvelebila u nohou dědy. Ještě že mu neolízla botu.
„Znamená to tedy, že to, co se děje venku, válka, bezpráví, prostě ty hrůzy, že to máme nechat bez odpovědi? Nemíchat se do toho? Čekat, jako tehdy židi v Německu, až nás pošlou do koncentráku? Až sem přijde slavná ruská armáda a rozmlátí to tady všechno?“
Sice jsem si právě uvědomoval, že zrovna jen opakuji všechny ty argumenty, které mi píší lidé pod mé vlastní konstelační články o win-win řešeních, ale nedalo mi to. Prostě jsem se cítil docela ne-mocný.

„Podívejte,“ začal můj protějšek smířlivě, „když lezete po žebříku třeba na třešeň, budete ty šprycle, které už máte za vámi, odřezávat? Nebo je tam necháte pro ty, kteří přijdou po vás?“
„Ten objektivní svět“, pokračoval, „samozřejmě je strašně důležitý. Ale není to ta třešeň, na kterou vy lezete. A ani ten žebřík není váš. Ale s každou příčkou vidíte víc a máte lepší rozhled. A najednou si všimnete, že ta objektivita je sice důležitá, ale jen jako nosná půda pro ten strom. A taky pro ten žebřík, rozumí se. Všechno, co se kolem vás, prostě nejste vy. Je to vypůjčené. Je to venku. Tam se dějí ty války a jiné strašidelnosti, ale taky samozřejmě se tam báječně najíte, zajdete si s ženou do kina, máte tam práci, děti, kamarády a sousedy. A z vašeho pohledu je tam i ten váš pes, ale on to vidí jinak, protože on prostě jen je.“ Teď mu Esme fakt tu botu olízla.
„Ale dokavaď nevylezete kousek na tom žebříku, tak vám to všechno kolem vás bude připadat jako jediná realita. A budete ji bránit hlava nehlava. S celým vaším okolím se budete potácet neustále od jedné zdi ke druhé, mávat tu jedním praporem, tu zase druhým. A pořád se budete bát, že nějaký blázen zmáčkne červené tlačítko. A taky že ho, nakonec, vždycky zmáčkne.“ Chvíli bylo ticho.

„Buddha,“ řekl jsem.
„Ne. Vy,“ opravil mě a píchl mě prstem doprostřed čela.
Jenže namísto abych o tom mohl začít přemýšlet, zaječela v mé hlavě esemeska: VEVERKA!
Esme se prohrábly packy a vystartovala jako šílená.
„Zůstaň!“ to jsem zaječel zase já a vyběhl za ní.

Přesně v tomto okamžiku se ovšem stalo něco podivného. Zatímco moje jedna, řekl bych ta akční část zdrhala za psem, zůstalo něco důležitého sedět na lavičce. Měl jsem pocit, jako by ten mikroskopicky malý bod, kde se mě stále ještě dotýkal dědečkův ukazováček, stal jakýmsi centrem, zatímco vše ostatní byla periferie. Prostě se můj svět, který „objektivně“ nabral docela zuřivý spád, neboť Esme veverkám zásadně upírá právo na klidný život, rozdělil na světy dva. A mé já, tedy to naprosto bytostné, esenciální já, které jsem kdysi dávno celé týdny v Oshových meditacích hledal otázkou „Who is in?“, zůstalo v centru. Stalo se jím. A já odtud mohl pozorovat, jak běžím za Esme, která prolétla skupinkou dětí jako koule kuželkami, jak je v letu zvedám a oprašuji a omlouvám se maminkám a volám psa k noze. A zároveň se směji s veverkou, která, kdyby měla po ruce oříšky, by je patrně házela po štěkajícím psovi. Jak koutkem oka registruji postavu strážníka městské policie a uvažuji o tom, jak mu vysvětlím, že se mi pes „vytrhl“, když ani nemá vodítko. A zároveň jsem intenzivně cítil hluboké uspokojení strážníka, který už vytahuje blok na pokuty. A také, a to byl ten úplně nejdivnější pocit, jak stojím někde na žebříku a trhám nesmírně slaďounké třešně.

Když jsem se vrátil k lavičce, kouzelný dědeček tam samozřejmě už nebyl. Což mě nepřekvapilo, protože jsem pochopil, že jsem si ho, dole pod žebříkem, asi musel vymyslet.
Sedl jsme si na lavičku s pocitem, že vykašlu plíce a že teď dostanu vysokou horečku a určitě brzy umřu a podíval se na svého milovaného psa. Usmíval se.
„Jdeme domů, moje drahá Esmíno.“
JASNĚ. ALE... NEMĚL BYS GRANULI?