Kdysi, když jsem byl ještě malý, nám, tedy tátovi při řízení „odešlo“ kolo. Opravdu odpadlo, skutálelo se do Vranovské přehrady na Vltavě. Pamatuji se, že než jsme zastavili, sršely za námi jiskry, jak zbytek nápravy drhnul o beton silnice. Nám se nic nestalo, auto bylo chvíli nepojízdné, pak ho odtáhli a dostalo nové kolo. To, které odešlo asi ještě leží na dvě přehrady, ale i ten náš tehdejší Tudor (rok výroby 1955) je už dlouho rozložen na prach či přetaven v něco jiného.
Jediný rozdíl mezi „odejitím kola“ a smrtí člověka je
v tom, že my lidé se na auto díváme jako na celek. Jsme jaksi „výš“ než
takové auto, potažmo jeho kolo a jsme si našeho vnímání auta jako celku vědomi.
Kolo je smysluplná součást auta a pokud „odejde“, je nutné ho nahradit novým
kolem aby auto bylo zase kompletní. Staré kolo se prostě vyhodí nebo právě
zmizí pod hladinou.
A teď si prosím na chvilku představte vaši smrt. Bude to
podobné, jako když přijdete hodně unaveni domů, lehnete si na gauč a začnete
klimbat. Začnete se ztrácet ze světa, začnete odcházet. Najednou se probudíte –
nic se vám nezdálo, ale dvě hodiny jsou pryč. Prostě jste nebyl. A takto to
bude vypadat, až na to probuzení. Žádný past life, žádná reinkarnace, žádný
světelný tunel. A ráj? Nebuďte k smíchu. Prostě naše individuální vědomí
onoho „já“ zmizí. Nic nebude. Čiší z této představy hrůza? Je vám špatně?
Už nechcete číst dál? (To by byla škoda, ale je to na vás.)
Ano, od začátku lidství, tedy od vzniku reflektivního
vědomí, čiší z této představy hrůza. Proto si vytváříme skrze tisíciletí
berličky v podobě náboženství, ráje či pekla, převtělování, astrálního
putování. Bez těchto pomocných konstrukcí nemůžeme žít. Což je zajímavé
specifikum právě člověka – žádné zvíře natož rostlina netrpí hrůzou ze smrti a
nevytváří pomocné konstrukty. Brambora si nepředstavuje, že poté, co ji sníme,
se reinkarnuje například v mandelinku. Proč tomu tak je? Proč zrovna homo
sapiens, člověk moudrý, strádá, skutečně trpí představou konečnosti a v důsledku
tohoto utrpení investuje nesmírnou energii na to, aby si vytvořil zdání něčeho,
o čem v konečném efektu stejně tuší, že to moc nepomůže?
Můj počáteční příklad s autem a jeho kolem se může zdát
hloupý, ale v něm vězí řešení našeho problému ze smrtí. Kolo si totiž
neuvědomuje dvě věci. Zaprvé „neví“ o své existenci. Zrovna tak jako můj pes,
který na rozdíl od kola velice jemně cítí a vnímá, ale nereflektuje sebe sama.
Nemá ego. (A teď neříkejte, že váš pes samozřejmě má ego – myslím to striktně
ve smyslu sebe-reflektujícího, nadčasového vědomí.) Teprve reflexe našeho ega
nám dává schopnost dohlédnout, že naše existence je konečná. A zděsit se toho.
Mimochodem je to právě tato schopnost nadčasového poznání, jež byla ukryta
v onom jablku, které Adam neměl ochutnat.
Ta druhá důležitá věc se týká celku. Z našeho pohledu
je auto celek, a když „mu“ něco odpadne, tak už nefunguje tak dobře do
okamžiku, kdy se „to, co odpadlo“ nahradí. Kolo se prostě odpojilo od celku a
my, logicky, jsme si pořídili auto (celek), takže vnímáme, že kolo odpadlo od
auta, nikoliv naopak. Kdyby ale kolo mělo naše ego, vnímalo by, že se navždy
přestalo točit a teď leží na dně přehrady a už nikdy, nikdy nepojede po
silnici. A pokud by bylo schopno vystoupit i z časové přímky a
„dohlédnout“, že se tak jednoho dne může stát, asi by se samou hrůzou zadřelo.
Tím chci říci, že hlavní příčina našeho strachu ze smrti vězí
v tom, že díky našemu egu vnímáme sebe odděleně od všeho ostatního. Tím, že
jsme kousli do jablka poznání, jsme jaksi „vypadli“ z klína přírody,
z Univerza. Teď ovšem prosím nezačněte, tak jak to mají někteří esoterici
ve zvyku, horempádem zatracovat ego a pokoušet se ho „rozpustit“. To jablko, do
kterého jsme kousli, nelze vydávit. A bez ega bychom se rozplizli do zvířecího
zapomnění, zřítili bychom se zpátky tam, odkud jsem se před statisíci let
pracně vyhrabali.
Ten trik neleží v rozpouštění a překonávání, tedy opět
v nějaké činnosti. Protože na jakýkoliv pokrok v rozpouštění a
podobných činnostech reaguje naše ego dalším zbytněním. Bude to zase jen vaše
ego, které se bude obdivovat, jak se mu daří odpoutávat se od ega. Boj
s egem prostě nechte stranou. A klidně si pořiďte Rolexky, jaké nosil Osho
nebo Dalajláma. O co jde je prožití oné jednoty s celým Univerzem. To
se ovšem lehce řekne a těžce udělá. Protože to právě nelze „udělat“.
Meditace, jóga, ale i ty mé milované konstelace mohou být jen přípravou.
Cokoliv děláme (a mimochodem i říkáme, píšeme, učíme…) není TO.
Osho radí: „Do nothing. Gras is growing by itself and
birds sing. You just be.“ (Nic nedělej. Tráva roste sama a ptáci zpívají.
Prostě jen buď.) Pokud toto budete (ne)dělat delší dobu, tak se z vás
stane buď bezďák, nebo tu a tam prožijete okamžik jednoty. Přičemž tyto dva stavy
se vůbec nevylučují. Anebo, to je můj osobní návrh, si pořiďte psa, nejlépe
dlouhosrstou kolii. Ta moje mi ukazuje, jak „jen“ být, bez strachu, naprosto
ponořená do úžasné existence. Pouze o tom nic neví. Já jsem sice vylezl na horu
vědomí, za mnou jsou eony inteligence, postavil jsem mosty přes bažiny
neúspěchů, stal jsem se uznávaným, a dokonce i trochu bohatým. Jenže tohle vše
je v konečném důsledku pro kočku. Ještě že mám psa.
Ten totiž nemedituje, nemodlí se, nevykládá karty a nemusí
navštěvovat „Art of dying“-semináře. Neshromažďuje granule na špatné časy a
v dnešní zarouškované době už ani nemusí mít v tramvaji náhubek.
Nevadí mu, že jeho kámoš, se kterým dovádí, třeba ani není očkovaný proti
psince. A neděsí ho, že jednou, možná dokonce dříve než já, umře. A až jednou oba
nebudeme, tak se nepotkáme „někde jinde“, já třeba jako pes a ona, Esme, jako nějaký
člověk, který se nechá mnou inspirovat, jak jen být. Jen se rozpustíme
v tom oceánu bytí, přestaneme existovat jako oddělené entity a konečně,
ne-li již předtím, zakusíme ten celek. Není to krásná představa?
PS.: Pes, který spal u mých nohou na verandě, se právě
probudil, protáhl se a podíval se na mě pohledem: „Nebylo by kolečko salámu?“