„Před námi leží období obrovských změn. Tak proč se nepustit do možná posledního velkého dobrodružství: Vydat se na cestu dovnitř.“
To je úvodní slogan mých webovek. Ale někdy mám pocit, že ty „obrovské změny“ jsou opravdu ... no, řekněme na hraně k vydržení. Jsem po tatínkovi docela politický člověk, takže mi to nedá a sleduji zprávy jak české, tak i německé, čtu noviny (kromě Babišových) a předplatil jsme si dokonce i Respekt. Když řídím, mám obyčejně puštěný ČR plus. Takže tak nějak vím, o co kráčí. Poslední dobou ovšem potkávám lidi, povětšinou jsou to ženy, které už dávno přestaly sledovat aktuální dění ve světě, neboť, jak jedna řekla, „bych se musela zbláznit nebo zastřelit.“ Co ale dělat, když člověk dění sleduje? Když se prostě setkává s desítkami hlavních a stovkami vedlejších katastrof, těžko řešitelných problémů a děs nahánějících úkolů, které se vynořují na obzoru nebi už stojí před námi? Jak vydržet tuhle dobu změn?
Dvacet let téměř neustálého stavění konstelací a s tím spojeného nutkavého „dívání se na celek“ ze mne udělalo tvora, který je posedlý zkoumáním na první pohled ne zcela patrných souvislostí. Takže když si kamarád bydlící na Praze 1 (ano, ještě stále tam bydlí několik desítek opravdových Pražanů) stěžoval na neustálý hluk a doufal v politické řešení, okamžitě se před mým zrakem rozprostřel celý problém „skanzenizace“ turisticky hodnotných měst. Florencie, Benátky, Praha, Paříž i Český Krumlov trpí nikoliv turisty, ale explosivní směsí dvou „zlatých telat“ současné doby: Vírou v kapitalismus – tedy v posvátnost zisku – a nárokem na zábavu.
Posvátnost a nedotknutelnost individuálního zisku způsobuje, že pokud majitelé domů mají možnost, proměňovat nájemné byty v AirB&B hotely, jež jim vynášejí násobek „normálního“ mýtného, budou to samozřejmě dělat. Pokud nějaká firma rube uhlí, těžko jí někdo vysvětlí, že poměrně brzy musíme (coby celek) s rubáním přestat, jinak v nedaleké budoucnosti bude pár set milionů lidí stát po kolena ve vodě. Kolaterální (vedlejší) škody nikdy nebyly v kapitalismu problémem podnikatelů, ale vždy někoho jiného – státu, národů, daňových poplatníků či prostě matičky Země. Takže pokud se najdou zájemci o cokoliv (ať už jde o ubytování na jedničce nebo třeba o nášlapné miny), najdou se vždy i poskytovatelé.
Ten druhý problém je vlastně velice podobný. Je jím nárokovost. Pokud si něco mohu dovolit (zábavu, velké SUV, létání po celém světě), tak si to také dovolit smím, a běda tomu, kdo by mi můj nárok na to chtěl zakázat. Viz mediální sebevražda zeleného Stropnického, když kdesi hlasitě uvažoval o omezení létání. Konec konců naše demokraticky zvolená většinová vláda právě odhlasovala, že se pražské letiště zvětší na dvojnásobnou kapacitu. Hurá, budou prachy. Koho už zajímá pár tvrdohlavě ve skanzenu přetrvávajících nájemníků.
Když si to člověk přebere, tak šance, že alespoň část těch problémů, které se na nás valí, bude vyřešena, je dost malá. Někteří ještě lépe informovaní tvrdí, že zcela mizivá. A tady se konečně dostávám k názvu této nepříliš pozitivní statě. Jak se nezbláznit a především jak se nermoutit z toho všeho tak, aby člověk nezašel na úbytě. Možností je hned několik:
1. Naděje. 2. Víra. 3. Greta Thunberg. 4. Jít do politiky. 5. Jít do hor. 6. Jít do sebe.
Rozeberu popořadě a pak už dám pokoj.
1. Naděje. Znal jsem člověka, který tvrdil, že věda brzy objeví něco, co nám umožní udělat obrovský skok kupředu. Něco jako onen pověstný karburátor z Čapkovy Továrny na absolutno. Jiní, mezi nimi i můj dobrý kamarád novinář, zastávají názor, že současné problémy vidíme příliš jednostranně a že vše je k něčemu jinému dobré. Změna globálního vědomí povede k tomu, že přestaneme jíst maso (věděli jste, že ohledně uhlíkové stopy je steak z Argentiny něco jako zbraň hromadného ničení?), případně začneme více souložit (doma) a méně hledat zábavu v cizině. Nebo přestaneme jezdit autem po přeplněných dálnicích. Jde o naději, že nejsme tak blbí, jak vypadáme.
2. Víra. Řešení velice podobné předchozímu bodu. Jen trochu duchovnější. Pokud jste věřící, jste na tom docela dobře, neboť můžete v tom, co se děje, spatřovat Jeho záměr. Nakonec jsme těch konců už zažili hodně. Včetně potopy. Zajímavá myšlenka mě napadla při sledování von Trierovy Melancholie. V tomto (taktéž katastrofickém) filmu se srazí Země s obří planetou. Konec všeho. Střídavě na golfovém hřišti souložící, depresivní či nahatá Justine (Kirsten Dunst) v něm prohlásí: „Život je jen na Zemi. A brzy skončí.“ Pokud bychom opravdu zhuntovali naše „vesmírnou loď“, odstěhoval by se Bůh někam jinam? Je na Marsu, jenž nápadně připomíná Austrálii po několika letech požárů, méně Boha než na Zemi? Podivné myšlenky.
3. Greta aneb boj. A snad i spravedlivé nasrání. Což se asi nedá říci slušněji. Mám kamaráda, který je válečník. A ti musí, opravdu musí vidět svět polárně. Rozdělovat na dobré a na špatné, na přátele a nepřátele. Protože jinak by nemohli bojovat. Toto posvátné nasrání jsme mnohokrát pocítil i já, když jsem si dovolil vidět věci nejen z té jedné, ale i z té druhé strany. Když jsem psal o noze levé, nezmiňujíc, že i pro nohu pravou mám místo v srdci. Problém boje je, že zatvrzuje. To vidíme třeba i na politicích, jakkoliv zpočátku laskavých. Nebo na lékařích, jež bojují s „velkými“ chorobami. Bojem se stáváme jednostrannými, což není vždy na škodu. Pouze, že se boj ve skutečnosti vede vždy proti „něčemu“.
4. Politika. Minář z Milionu chvilek chce, abychom všichni vstoupili do politiky. To není špatný nápad brát politiku jako metodu osobnostního rozvoje. Prostě převzít zodpovědnost a změnit to, co se mi nelíbí, zevnitř. Vnést do politiky srandu, kreativitu, život, nápady, radost. Kdysi, v Německu tak před čtyřiceti lety, jsem vstoupil do strany. K Zeleným. Jenže pak se z klubka lidí, kteří se bavili, stali lidé, kteří jednali. Bohužel jen v zasedačkách. Tak jsem zase vystoupil. Ale – kdo ví, možná, že jsem měl zůstat. Řešení, z něhož by měl můj táta radost. Ačkoliv – i on skončil jako topenář a pochvaloval si, že každý večer vidí za sebou něco reálného. Rouru, kotel nebo celé topení, jež funguje.
5. Les. V nějaké pohádce jsme napsal, že náboženství vlků je les. A ti se dnes, byť poskrovnu, opět vracejí tam, kde není moc lidí. Les, příroda, hvězdné nebe; to je i mé náboženství. Krétské hory, přímo spadající do Krétského moře. Jen mi „útěk do lesa“, pro který se rozhodlo dalších pár kámošů, připomíná závěr z Čapkovy Války s mloky. Tam sedí pan Povondra a čte v novinách, jak se odbourávají kontinenty. Což (zatím) může dělat, neboť je Praha daleko od moří. Jenže pak vykoukne z Vltavy podivná mokrá a slizká hlava...
6. A tak se nakonec vrátím na začátek, k mému citátu z webovek. Někdy, ne často, ale přeci jen čas od času si uvědomím, spíše tedy zažiji, že to, co hledáme v dalekém kosmu, po čem (marně) pátráme radioteleskopy, není v nějaké hodně vzdálené galaxii „far far away“, ale v nás. Hledáme život a inteligenci „venku“, ale obé je na dně nás samých, tam, kde se otevřou dveře, když na chvíli zanecháme našeho neustálého obracení se do světa. Prý je v kosmu mnoho černých a červích děr, které propojují světy. Může být. Jsem si však naprosto jistý, že jedna červí díra je na dně každé individuální duše, a skrze tento tunel jsme spojeni se vším. Jde jen o to ji objevit. A protože se tímto objevem ještě nevypaříme z našeho světa, ale začneme teprve žít opravdu vlastní život, mohou se začít dít zázraky. Tak třeba pak bude možné propojit řešení jedna až šest. Což může být fakt „trhák“. Takové super-anti-depresivum. Nejlepší medicína na depku. Což vám i sobě ze srdce přeji.
---------------
(Tip pro novodobé "tuneláře": 26. - 28. 6. 2020, konstelační seminář v Praze nazvaný "Hravost a smysl života". Info je tady.)
