Doba napjatá

Hamlet: Vřed nadbytku a míru praská dovnitř, aniž by zvnějšku bylo patrné, proč lidé umírají.

Včera večer, po prvém dni druhého kola prezidentských voleb jsem byl v divadle. Nehrál se Shakespeare, jak by citát z Hamleta mohl sugerovat. Byl jsem v Dejvickém Divadle na „Vraždě krále Gonzaga“, autorském projektu, jež režíroval Jiří Havelka. Byl jsem tam s kamarádkou, která na konci představení – to snad smím prozradit – byla šťastná, že se nestačila před představením nalíčit, protože... brečela. A já měl mnohokrát za večer onu husinu po celém těle, která u mne indikuje, že to, co vidím, slyším a prožívám má mýtopoetickou, katarzní dimenzi.

Představení se skládá ze dvou částí. Ta druhá, výborně zahraná, je spíš konvenční, dech beroucí divadlo, příběh Alexandra Litviněnka, Putinova kritika, jenž byl zákeřně zavražděn podáním polonia do čaje v anglickém exilu v roce 2006. První část ovšem představuje neuvěřitelně zdařilý experiment, který mě zaujal do té míry, že vážně uvažuji o nějakém zakoupení celého představení nejen pro můj nový konstelační výcvik, ale pro široký okruh mých přátel. Tato část je totiž skvělý příklad prolnutí zcela osobní zpovědi šesti hrajících (Babčáková, Melíšková, Žádníková-Volencová, Jeřábek, Myšička a Trojan) s krátkými texty především ruských autorů. Zrovna tak, jako v konstelaci, i zde dochází k jakémusi kmitání mezi rolí a osobní rovinou herce, kteréžto kmitání vede k nebývalé hloubce, autenticitě a účinku.

„Hrát sám sebe“, jak Trojan hned na začátku večera říká, a zároveň se skrz příběh i text dostávat do nitra duše ať už diváků, či účastníků konstelačního semináře – tento proces navozuje (alespoň u mne) onu léčivou katarzi, o níž Aristoteles říká, že očišťuje nejen nás jako individua, ale je blahodárný i pro celou polis – obec. Katarzi, která se v divadle stala už tak vzácnou, že ti, jež ji chtějí prožít, vyhledávají spirituální, esoterní semináře – ať už jsou to konstelace, holotropní dýchání, chození po žhavém uhlí či jiné praktiky. Divadlo se stalo pouhou zábavou, špektáklem, kde diváci sedí v bezpečném přítmí hlediště a nemusí se vystavovat tomu, co je větší a tím i děsivé. Ale, jak se zdá, svítá na lepší časy.

Možná že tento úsvit, který cítím v posledních letech stále víc, má jednu velkou příčinu. Naše země se opět ocitá na rozcestí, a to byl vždy čas, kdy moje vlast produkovala kvalitu i duchovní sílu, byť dočasně ukrývanou. Ona volba je mezi dalším směřováním k nedokonalému, konzumnímu, „upadajícímu“, nicméně individuálně-svobodnému západu či přimknutím k autoritářskému, po silném vůdci/zachránci toužícím východu. Právě probíhající zápolení dvou tak rozdílných kandidátů se mi zdá být takovou osudovou křižovatkou. Nemohu si pomoci – z mého naturelu prostě tíhnu víc k Berlínu, Paříži a Athénám, než k Budapešti, Moskvě či Pekingu. A tak asi nebyla náhoda, že jsem v DD byl právě včera.

Po představení jsme seděli dlouho do noci v divadelním bistru, se Simonou Babčákovou, Ladou Jelínkovou, s paní ředitelkou a několika dalšími herci a přáteli. Překvapivě se nemluvilo o politice, neboť každý měl, takto uprostřed volby, jaksi zatajený dech. A já najednou cítil to, o co jsem přišel v osmdesátém devátém: dobu napjatou. Krásnou, riskující, kreativní, ohroženou, nebezpečnou, živou. Dobu, kterou ještě pamatuji z legendárního pražského jara 1968 a několika následujících let, dobu samizdatů, nadějí i vzteku, dobu, ve které konzum, virtuální svět, televize či plané filosofování stály na vedlejší koleji. Byla – a je - to doba, ve které umění i spiritualita na sebe bere opět podobu pravdy, jakkoliv to zní pateticky a nadneseně.

Je sobota, krátce po poledni, za chvíli se dozvím výsledky voleb. Ale ať už budeme mít za prezidenta kohokoliv, jsem rád, že část národa, byť možná malá, se opět probouzí.

Zeman a spánek rozumu

Spánek rozumu plodí nestvůry – takto nazval španělský malíř Francisco Goya svůj cyklus leptů, který vydal v roce 1799, několik let před začátkem napoleonských válek v Evropě. Začátek devatenáctého století byla převratná doba, ve které se střídaly dvě nesmiřitelné ideologie – na jedné straně katolická víra, zastupovaná svatou inkvizicí, na druhé straně osvícenectví a francouzská revoluce, jež tehdy šířila ideologii pokroku. Jenže, jak víme, každý pokrok se během několika desetiletí či staletí stane brzdou a zkostnatělým strážcem toho, jak je to „správné“. Z racionalismu, osvícenectví a orientace na vědu a techniku nám dnes zbyla skepse k neustálému materiálnímu růstu a nedůvěra v technologie, jež ohrožují demokracii a svobodu. A nastoupil protipohyb směrem k spiritualitě, duchovnímu růstu a esoterice. Bohužel má i tento směr svá úskalí.

Současná volba prezidenta by se mohla zdát „rozumově“ naprosto jednoduchá. Na jedné straně stojí současný starý, zjevně zdravotně slábnoucí president, člověk, jemuž se podařilo rozdělit stát na dvě přibližně stejné, navzájem se nenávidějící poloviny, příznivec Kremlu a Pekingu a odpůrce té části Evropy, ke které prostě patříme, i když organizace ji zastupující určitě není bez chyb. Prezident, kterému bylo soudně nařízeno se za svoji lež (Peroutka) omluvit, což do dneška neudělal, a jehož tato jedna lež také nezůstala jediná. Prezident, kterému se podařilo dostat náš stát zcela mimo pozornost seriózní části západního světa. Na druhé straně stojí profesor a bývalý předseda Akademie věd, člověk racionálně a západně orientovaný*, člověk, jenž se jeví být mírným, národ nerozeštvávajícím kandidátem, byť poněkud nudným. Volba by tedy měla být jasná, kdyby … kdyby nebylo spánku rozumu v Česku. A tak já, jež jsem známý především v esoterických kruzích svou kritikou jednostranného racionalismu, volám po probuzení rozumu. Ale mnohdy docela marně.

Šokovalo mě totiž, že někteří z mých známých jeví mně nepochopitelnou náchylnost k pomluvám a špíně, kterou na Drahoše šíří jeho odpůrci. A ještě víc mě překvapilo, že většinu těchto lidí tvoří – alespoň v mé „bublině přátel“ – postarší, esoterně zaměřené ženy. A tak jsem si začal lámat hlavu otázkou, čím to je. Jsem přesvědčen, že se to děje v důsledku „spánku rozumu“, což mne velice znepokojuje, neboť vím, že proti této nemoci neexistuje žádná argumentativní léčba. Lidé, jejichž rozum usnul, se jen tak nevzbudí.

Jak se domnívám, vzniká spánek rozumu v důsledku několika faktorů. Především je to přehlcení negativními zprávami. Mnoho z mých kamarádek (ale i kamarádů) již nesleduje společenské dění, neboť je to „nezajímá a krom toho to působí tyto informace destruktivně“. Především pro ženskou psýché leží neustálé (české) politické hádky a rozepře prostě za hranou snesitelna. Další důvod vidím v nedůvěře těchto žen v západní hodnoty, které si (mnohdy zcela mylně) spojují především s kapitalismem. Po pádu komunistické totality nastoupila představa, že vše se dá pořídit za peníze (za dostatečný kapitál). Emočně orientované ženy zcela správně „cítí“, že toto je slepá ulička. Bohužel získal Zeman svým populistickým, proti-západním postojem pozici, kterou tato část voličů vnímá jako spásu proti nebezpečí tak zvané „EU-Totality“ a nevidí podstatně reálnější hrozbu totality ruské. Třetí hlavní důvod v okouzlení těchto lidí Zemanem vidím v jejich osobní frustraci „realitou“ a v útěku do „esoteriky“. Ne že by současný prezident zosobňoval nějak duchovno. To už má blíže ke spiritu. Oproti inteligentnímu, realitu vnímajícímu světu se ovšem Zeman nabízí jako nádherná „truc-volba“, jako útěk do sféry protestu, zcela stejně, jako Trump pro některé zhrzené středostavovské Američany.

Obávám se, že tento mnou postulovaný spánek rozumu nejenže plodí příšery, ale že by v příštích letech mohl zplodit pro český stát katastrofální koalici prezidenta a předsedy. Doufám, že český rozum prohlédne onu záplavu špíny, která se nyní hrne na Drahoše. A jsem zvědav na výsledek.

Goya, zcela zdrcen hrůzami války a příšerami inkvizice utekl na sklonku svého života, hluchý, do Francie. Nedávno jsem měl tu čest pracovat konstelačně v Curichu a vracel jsem se do českých luhů a hájů s uklidňujícím pocitem, že existuje v Evropě ještě pár zemí, kde rozum, doplněn o ducha a spiritualitu, není zcela na ústupu. Rád bych ovšem již neutíkal.

-----------
* „Mezi Drahošovy hlavní vize patří aktivní role České republiky v rámci Evropské unie, její ukotvení na Západě, odpovědný přístup ke krajině a životnímu prostředí a podpora lidské vynalézavosti a tvořivosti jako jediného „obnovitelného zdroje“ českého bohatství.“ Zdroj: Wikipedia ČZ

2018: Bude nadcházející rok přelomový?

Začnu možná ze široka. V mých mladých letech jsem se zabýval docela vážně astronomií. V naší Galaxii je přibližně 200 miliard hvězd. Mnoho z nich má planety a zcela určitě některé planetu podobnou Zemi. „Některé“ při celkovém počtu hvězd znamená, že jen v té naší Galaxii může být miliony takových planet. Otázka je tedy, proč jsme dosud nezachytili žádné signály od těch „cizích“ civilizací, které tam někde, k čertu, musí být. Na tuto záhadu jsem se pokusil odpovědět před rokem a půl v TOMTO článku. Na konci píšu o tom, že příčina může vězet v tom, že jen málo civilizací překoná tu největší krizi v jejich vývoji: Vymanit se z vlastního predátorství. A jsem přesvědčen, že právě k tomuto bodu spějeme – globálně – i my tady na této planetě.

Pozvu vás teď do nějakého takového „neidentifikovaného létajícího objektu“ (UFO – Unidentified Flying Object), podívat se na naši modrozelenou planetu na začátku nového roku z povzdálí. Co uvidíme? Uvidíme přemnožené lidstvo, které pomalu zachvacuje panika, neboť podvědomě cítí, že spotřebovává daleko víc zdrojů – fosilních paliv, vody, energie, plastů, půdy, vzácných kovů a jiných surovin atd., atd., než ona „velká matka“ totiž naše Země může unést. Uvidíme státy ovládané psychopaty, egomany nebo „malými kluky“, kteří využívají podrážděnosti a narůstající agresivity svých „oveček“ a štvou je proti sobě navzájem. Uvidíme počasí, které v důsledku zvýšení globální teploty o nyní necelý stupeň je (už teď) docela mimo. A víme, že bude hůř. Spatříme tedy samé poněkud znepokojivé jevy. Ale uvidíme také miliardy lidí, kteří se dívají víc do svých mobilů, tabletů a na monitory počítačů než aby řešili, jak se s těmito znepokojivými jevy vypořádat. Kteří v důsledku zploštění jejich zorného pole na pár čtverečních decimetrů a přesunutí jejich inteligence do čipů už nevidí souvislosti. Věřím, že ufóni se nám, pozemšťanům docela srdečně smějí. Doufám jen, že nám také trochu drží palce.

Ale abych nemaloval jen čerty na zeď. Kdybychom s tím létajícím talířem přistáli a vyšli mezi lidi, tak potkáme (alespoň místy) mnoho úžasných, inteligentních a především intuicí nadaných lidí, kteří se snaží jít nejen dál, ale i jinými cestami. Kteří začínají chápat, že jediná možnost změnit svět vězí tom, změnit sebe. Kteří začínají s expanzí – ale ne jako dřívější generace do bílých míst na mapách s označením Hic sunt leones“, ale dovnitř vlastní psýché, do onoho stejně nekonečného vnitřního prostoru. Po přistání nalezneme lidi, kteří se přestávají honit za „víc“, ať už jsou to peníze, úspěch, majetek či moc, a tím mají najednou víc než potřebují. Tomu se pak říká skutečná hojnost. Najdeme lidi, kteří se milují a kteří – jakkoliv se to zdá být nesmírně odvážné – do tohoto světa rodí děti, povětšinou nějak indigové, křišťálové či jinak zázračné.

Problém je ovšem v tom, že tito lidé jsou onou většinou, jež stále rychleji pod sebou řeže větev, na které my všichni sedíme, ignorováni. V mediích (kromě pár speciálních časopisů) nemá tato část populace žádné zastání. V politice, tedy v odvětví lidské činnosti, jež má na starost věci obecné (polis=obec), tito lidé chybí jakbysmet. A tak například v právě probíhajících debatách s kandidáty na presidenta nepřišel nikdo na myšlenku se zeptat, zdali dotyčný třeba medituje nebo se jinak aktivně věnuje svému duchovnímu růstu. A přitom všichni toužíme po moudrém presidentovi, po jakési obdobě Tomáše Garrigue Masarykovi, který by nás tím údobím radikálních změn a zvratů provedl.

Má-li se nám povést ten zázrak skoku na jinou, vyšší, méně agresivní i sebedestruktivní úroveň, máme-li dokázat se vědomě osvobodit od naší DNA-zátěže, která nám a všemu živému velí neustálý růst na úkor okolí, potřebujeme, aby tato menšina lidí, kterou jsme po vystoupení z talíře potkali, byla slyšet. Aby nezapadla jako jakási okrajová skupinka podivínů, kteří nesdílejí všeobecné šílenství. A protože ryba smrdí od hlavy, potřebujeme nejen inteligentní, ale především i spirituální lidi tam, kam se ostatní dívají. Do médií, do úřadů, do zastupitelstev, do vedení firem. A samozřejmě i na Hrad. Možná, že 2018 je právě onen zlomový rok, kdy se to buď podaří, nebo – nepodaří. Což by byla velká smůla a asi by to pak docela bolelo. Ufóni už odletěli, takže je to jen na nás. Vše ostatní jsou podružné, sekundární problémy. Držím nám palce.

Etický kodex Muže-Krále

Před vánocemi se naposled v minulém roce sešel v pražské Maitrei „Večerní kruh mužů“. Tentokrát byl na pořadu poslední ze čtyř hlavních archetypů muže: Král. Král je ten, kdo nejen vede, kdo je první mezi stejnými, ale především ten, kdo spojuje, kdo je si vědom částí, které tvoří celek, svého mužského i ženského principu, bojovníka, milovníka i mága, kdo ví o své nejen té světlé stránce, ale i o vlastních temnotách duše. Král by také měl mít morální a etický kredit u všech (nebo alespoň u velké většiny) svých „podaných“, kteří samozřejmě nejsou pod ním, ale jemu rovni.

V průběhu tohoto večera jsme se formou skupinové práce pokusili sepsat jakýsi „Etický kodex nového muže“, tedy nějaký souhrn hodnot a způsobů chování pro dnešní pokročilé chlapy, kteří mají ambici stát se králem. Nikoliv králem něčeho, ale králem především sebe sama, tím, kdo si sám sebe může vážit. Je mě naprosto jasné, že u tohoto „kodexu“ může jít jen o pokus, návrh a experiment, který by měl vzbuzovat další diskuze, doplnění i kritiku. I přesto ale chci souhrn toho, co během zmíněného úžasného (a docela perného) večera zaznělo, prezentovat. Dívejte se prosím na takto vzniklý „kodex“ jako začátek přemítání o hodnotách muže „třetího stupně“. Doufám, že se vám to bude hodit.

(Pořadí bodů není důležité, číslování je tu pouze z důvodu jednoduššího odkazování na jednotlivé body v případné diskuzi.)

1. Král-Muž naslouchá, spojuje a vyvažuje. Je zároveň otevřený, ale i nevychýlitelný. Nechá se ovlivnit, ale ne manipulovat.
(Pozn.: Důležitý bod – král je králem všech. Nerozděluje tedy svoji „říši“ na spojence a nepřátele.)

2. Král-Muž stanovuje hranice své říše a hájí je. Respektuje tradiční, prastaré hranice, ale nelpí na nich, pokud se v průběhu doby mění. Stanovuje hranice v souladu s obyvateli pohraničí a bez agrese. Stanovuje také a především hranice sebe samého – tedy toho, co je pro něj ještě v pořádku a co už leží „za hranicí“.

3. Král-Muž používá svoji mužskou, vrozenou agresivitu pouze k ochraně svého prostoru / království. Brání ale neútočí.
(Pozn.: Toto je v mužských kruzích vždy velmi sporný bod, o kterém se vedou bouřlivé diskuze.)

4. Pro Krále-Muže je použití fyzické síly/násilí vůči ženám a dětem nepřípustné.
(Pozn.: I tento bod vzbuzoval dlouhou diskuzi – např. co dělat, když na tebe zaútočí Amazonka… Ale myslím si, že každý ví, jak je tento bod míněn.)

5. Král-Muž uctívá své předky jak po meči, tak i po přeslici. Pěstuje odvěké rituály a tradice.
(Pozn.: K může patřit i uctívání cyklického času – slavení přírodních svátků v „kruhu roku“.)

6. Král-Muž má v případě konfliktu/války své místo na špičce šiku.

7. Král-Muž se cvičí ve své schopnosti nepodléhat návalům emocí. Zároveň je však nepotlačuje.
(Pozn.: Emoční inteligence v kostce: 1. Vnímat své pocity 2. naučit se jim nepodléhat 3. vnímat pocity toho druhého 4. naučit se na ně nemuset emočně reagovat.)

8. Král-Muž respektuje jinakost, ale nepodléhá jí.

9. Král-Muž věnuje denně (!) jistý čas svému spirituálnímu růstu (meditace, jóga, zen, cvičení, modlitba…). Ví, že není „nejvyšší“ ani „všemocný“ a má úctu k tomu, co ho přesahuje.

Tak tedy zní první návrh. Pokud máte další důležité body, prosím do komentáře - ať už přímo sem nebo do diskuze na můj FB.
Přeji všem králům a krákovnám krásný nový transformační "osmičkový" rok.
Jan Bílý