Informace a osvícení

Něco zásadního se v dnešním světě vytrácí. Je ovšem možné, že to ve společnosti nikdy nebylo. Nebo jen u výjimečně šťastných lidí. Pokusím se to, co nám zrovna teď tak chybí, ukázat na příkladu konstelace. Koneckonců se tím živím.

Když si někdo postaví například svůj rodinný systém, tak si následně sedne, a dívá se. Po celou dobu konstelačního procesu pozoruje osoby, které zná tak dobře, zvenčí. Jakkoliv se u něho mohou projevovat souhlasné či odmítavé pocity, to hlavní je, že není součástí dění. Dokonce ho konstelář ani nenechá děj komentovat.

Klient, aspoň na malou chvilku, tak vystoupí ze zapletení, z pocitu, muset reagovat na to, co členové jeho rodiny dělají nebo říkají. Tím se může dostat do stavu podobnému meditaci. Do pozice tak zvaného svědka, což je ještě o krůček dál než pozorovatel. Ten ještě může to, co pozoruje, soudit, svědek pouze je u toho.

Tento postoj má obrovskou sílu. Umožňuje nám přijmout i to, co se příčí tak zvanému „zdravému rozumu“ či našemu vnitřnímu dialogu. Tedy tomu, co Osho označoval jako mind. Tento „zdravý rozum“ je ovšem právě to, co nám stojí v cestě za štěstím. Právě on nás dělá nespokojenými. Srovnává totiž neustále to, co se kolem nás děje, s tím, o čem jsem přesvědčeni, že by to tak mělo být.

Ale vraťme se k naší konstelaci. V ní stojí (například) matka, otec, klientův bratr a on sám. Tedy jeho zástupce. Maminka je pološílená, neboť má pocit, že je na všechno sama. Otec stojí hodně mimo střed a dívá se z konstelace ven – je v práci, kam se zachraňuje před rodinou, která ho stresuje a ženou, která po něm stále něco chce. Bratrovi se daří velice špatně, protože se snaží mámu zachránit, což se mu samozřejmě nemůže podařit, neboť je její dítě. A zástupce klienta od rodiny prchá též, ale na zcela opačnou stranu než otec. Nevšimne si, že dělá to samé, jako jeho táta, jehož ovšem nemá rád, neboť mu vyčítá, že tady nebyl. Hotový galimatyáš.

Pokud je klient, který je toho svědkem, jen trochu osvícený*, může se mu nyní velice ulevit. Dokonce by se v tomto okamžiku mohl stát o trochu víc osvícený. Uvědomí si totiž, že zvenčí se nedá říci, kdo má v tomto systému pravdu a kdo ne. Pochopí, že celé své dospívání a následný pobyt v zahraničí (on opravdu utekl) až do tohoto okamžiku svůj systém viděl pouze ze své pozice. A z této pozice také všechny zúčastněné soudil, případně jim cosi vyčítal. Což ho určitě neučinilo více šťastným.

A nyní se (konečně) dostávám k tomu, čeho se nám tak bolestně nedostává. Je to schopnost, oprostit se, aspoň na chvíli, od informací. Teď se možná ptáte, proč do toho pletu informace, když přece žijeme v době, kterou hrdě nazýváme informační. Nuže: In-formace je vše, co nás formuje. Což se děje už od ranného dětství, například když si maminka povzdechne: „Jsem na všechno sama. A ty mi ještě přiděláváš práci.“ Hustota informací, jež se na nás hrnou, se pak neustále zvyšuje. Kolik je dva krát dvě? Vyjmenuj Přemyslovce! Při kolika stupních se vaří H₂O? A tak dále.

Jednoho dne začneme informace sami vyhledávat, neboť si všimneme, že tento svět odměňuje správné znalosti a vědomosti skrze to, co většina lidí nazývá úspěch. Ne náhodou je v tomto slovu obsažen „spěch“, neboť rychlost informací rozšiřuje možnost jejich uplatnění a tím i náš ú-spěch. A tak se chceme informovat, nyní už sami od sebe, stále rychleji. Při chůzi čumíme namísto po holkách/po klucích do info-mobilů a doma/v práci visíme před info-notebookem. A pomalu z toho blbneme.

Nakonec si v záplavě informací (které nemají pranic společného s pravdou) uděláme svou vlastní bublinu, ve které se zabydlíme a kterou už nebudeme ochotni opustit. Ledaže by nám nějaká konstelace ukázala, že vše je věc výkladu. Začneme věřit, namísto abychom se dívali. Nebo, v pokročilejším případě, byli svědky.

Už dvacet let stavím, téměř furt, konstelace. A také, ve výcviku**, je učím stavět své studenty. Což ovšem není můj hlavní cíl. Ten spočívá především v tom, naučit lidi vidět svět z mnoha úhlů. Tak nějak zvenčí. Což je obrovská úleva, neboť pak nemusíte „zaujímat stanovisko“ a bojovat tak se všemi, kteří zaujímají jiné stanovisko. Dovolí vám to stát se tak silným, že unesete odlišné názory. Ušetří se tím nejen hodně energie, ale člověk má pak velkou radost. Třeba z toho, že si se „stanovisky“ může hrát. Taky přestane věřit všemu, co ti, kterým věří, říkají. A především – dostanete se blíže k osvícení. Za to ručím.

Jan Bílý

---------
* Samozřejmě vím, že pojem „trochu víc osvícený“ je stejně smysluplný, jako „částečně těhotná“. Ale dovolte mi mé malé pojmo-hravé potěšení.
** Další ročník výcviku „Konstelace, drama a rituál 2021“ začíná už 16. července. Pro pár zájemců se místo ještě najde. www.konstelace.info/vycvik/

Po kovidu. Dubnový článek od Jana.

 Ano, schválně jsem v názvu tohoto dubnového článku použil českou transkripci – protože budu psát o těch několika lidech, které znám a kteří mají onemocnění covid-19 za sebou. A o naději na změny, které nám pandemie (snad) přinese. Nebo už přinesla. Po roce lock-downů a omezení, boji, obavám a šíření strachu, po velké únavě a nemalé vlně deprese, kterou pandemie vyvolala, to bude článek o tom, co je (nebo by mohl být) SMYSL celé té lapálie.

Článek, který někteří možná budou považovat za naivní, esoterický, fantasmagorní či zlehčující. Ale možná i článek důležitý, neboť se staví proti „moři běd“, abych to řekl s Hamletem. Již jsme si totiž až příliš zvykli na neustálé zhoršování, růst hororových čísel a ukazatelů, zpřísňování opatření, pesimismus. Nedávno jsem napsal, že pokud si kvalitu našeho života nevezmeme nazpět, nedočkáme se toho, že „oni“, tj. politici, experti, média nám to tak říkajíc „shůry“ navrátí.

Nejprve to důležité. Znám několik lidí, kteří covid prodělali. Já sám pravděpodobně také, již před rokem, v první vlně. Není jich moc, neboť ačkoliv mám mnoho známých, bývalých účastníků seminářů, přátel na FB atd., překvapivě málo z nich onemocnělo. Moc by mě zajímalo, zdali pozitivní, a především duchovní přístup k životu, jistá vyrovnanost s osudem náhodou nepřispívá k odolnosti a imunitě. Pan doktor Hnízdil (ke knize o něm jsem právě napsal kratičkou předmluvu) by mi asi přitakal.

Tito mí přátelé mi po covidu líčili různé zážitky. Někteří měli opravdu obtížný průběh. Ale za všemi těmi pohledy a vyprávěním jsem viděl (aspoň jsem to tak vnímal) jakési zvláštní prosvětlení. Protože jsem „starý Oshovec“ (tj. bývalý sannyasin, tedy „žák“ indického mystika Osha Rajneeshe), řekl bych, že je covid posunul blíže k osvícení. Já vím, že se nyní usmíváte. A tak definuji, co pro mne osvícení znamená.

Osho vždy zdůrazňoval, že osvícení není nic, čeho lze „dosáhnout“. Je nutné naopak pouze zanechat toho, co nám v něm brání. Co nám znemožňuje, se probudit. Z čeho? Snad ze snu, že máme (a musíme mít) vše pod kontrolou. Otázkou pak je, co jsou ty překážky, kterých musíme zanechat. Nikoliv je přemoci, neboť to bychom už zase byli u snahy něčeho dosáhnout.  Podle mne to je především ulpívání, boj a touha (touhu prosím nezaměňovat s láskou!) a hlavně strach. Nebo lépe řečeno obavy.

Zdá se, jakoby nám virus dával poměrně drasticky najevo, že se máme zase víc naučit plynout s děním. Dýchat a především – vydechnout. Zpomalit. Nechat dít se, co se má stát. Uvědomit si, co je větší než my sami, než naše zuby-nehty-držení se představy, že vše se dá odvrátit. Že vyzrajeme nad smrtí. Nevyzrajeme, protože smrt je životu imanentní, život a smrt jsou neustále prostoupeny, tak jako nádech a výdech. To jedno vyplývá z druhého a naopak. 

Když vidím obrázky, nyní tak časté, jak zdravotníci bojují o život pacienta, který se zcela ztrácí pod hromadou přístrojů, techniky, intubací, monitorů a změtí hadiček, je mi líto obou. Jak zdravotníků (kterých si skutečně vážím), tak i ztraceného a od bližních odříznutého pacienta. Již dávno jsem se rozhodl, jednou (ať už to bude za třicet let nebo za týden) takto za žádnou cenu neodcházet.

Ti ovšem, kteří nemoc prodělali, mi připadají (znovu zdůrazňuji, že se můžu mýlit), jako kdyby z nich spadla nějaká zátěž. Nebo jako kdyby byli do něčeho zvláštního iniciováni. Mimochodem – budu rád, když se mi někteří čtenáři tohoto článku ozvou, a moji teorii o „jejich koroně“ potvrdí, vyvrátí nebo upřesní. Snad nejlépe to vyjádřil jeden blízký přítel: „Přestal jsem být závislý.“

Toto „vydechnutí“ je ovšem v příkrém rozporu ke globální strategii „boje“. Samozřejmě, že tento boj chápu, který politik už může říci lidu: Každý třicátý z vás (číslo je zcela náhodné) prostě umře. Zrovna tak je těžko představitelný politik, který svému národu sdělí, že již desetiletí žije naprosto nad fyzické možnosti této planety, a tudíž se musí drasticky omezit. A to tak hodně, že někteří toto omezení možná nepřežijí. Politici a vlastně i většina elity národa tedy jsou k boji takříkajíc odsouzeni. Je prý válka. A na podzim, až pandemie ustoupí (na to vezměte jed, že jednou ustoupí), se politici budou bít v prsa a tvrdit, že je to jejich vítězství.

My však, kteří jsme nějak ztratili z „korony“ strach, víme, že není. Možná dokonce že naopak, že skrze jejich úporný boj nakonec zůstane na bitevním poli těch mrtvých mnohem víc. To se v historii stává často. Mužský princip ovšem bitvy potřebuje, neboť – po bitvě může být každý generál a který chlap by jím už nechtěl být. Nekonečné bitevní diskuze o koroně třeba na Twitteru to dokazují.

Vypuklo jaro, a to i když v okamžiku, kdy píšu tyto řádky, hustě chumelí. Můj naprosto jemný, mírový a velmi dlouhosrstý pes mi leží u nohou a píská střídavě na tři pískací hračky. Od okamžiku, kdy Lenka a já jsme ji (je to psí holka, Esme) přivezli odkudsi od česko-německých hranic, mě hustě inspiruje.

Například k tomu, žít opravdu tady a teď. V přítomném okamžiku. A i když má i Esme čas od času strach, například před velkými buldoky nebo před kluzkou podlahou, nemá strach z toho, co bude. Což je nesmírná výhoda všech tvorů s výjimkou člověka. Ten spadl, s nabytím rozumu, do pekla obav, ze kterého se dá dostat asi jen osvícením. Viz návod výše.

Přeji vám krásné jaro.
Jan Bílý