Trému zná téměř každý - a tak jsme, jako poslední konstelaci jednoho výcvikového semináře řešili zakázku jednoho ze studentů na toto téma.
Pavel (jméno změněno) vysvětloval: „Kdykoliv se nacházím ve skupině lidí, kdykoliv mám pocit, že po mě něco chtějí, že se něco očekává, vyleze zevnitř mě něco, co mi sevře krk, co mě zablokuje na hrudi a já pak nejsem sám sebou.“
Na dotaz ještě vypráví, jak se jeho rodiče rozvedli, když mu bylo pět, jak vyrůstal u mámy a jak má dodnes formální vztah k tátovi. „Mezi ním a mnou něco drhne,“ říká, „a totéž se teď děje mezi mnou a mým synem.“
Přeskočím další podrobnosti a půjdu hned ke konstelaci. Nejprve stavíme základní rodinný systém - táta, máma a klient. Hned od začátku konstelace se ukazuje, že nejhůře se daří matce klienta. S odstupem asi pěti metrů od ní stojí její muž (otec klienta), který ji pozoruje se založenýma rukama. „Co má?“ ptá se. „Proč je tak divná?
„Můj muž po mě něco chce. Nevím, co. Ale je mi to hrozně nepříjemné“, říká matka. Otáčí se od manžela pryč a je celá zaražená, stažená do sebe, jako kdyby se styděla.
Přidáváme do konstelace ještě trému a její rodiče, tady babičku a dědečka Pavla. Když vstoupí do konstelace tréma, situace se rázem změní. Zástupce Pavla se schovává za tátou, je vyděšený. Máma a tréma se dlouho dívají do očí, přičemž se máma stále více třese. Babička se dívá na dědečka (který od ní stojí ve stejném odstupu, jako manžel od mámy Pavla, podobně udivený nad tím, „co ty ženský maj...“. Babička na dotázání, jak se jí daří, říká šeptem: „Já se ho (ukazuje na dědečka) strašně bojím.“
„Ale vždyť já ti nic nedělám“, říká na to (bezradný) dědeček.
Tréma si stoupá za babičku. K ní se nyní blíží třesoucí se a plačící máma, její dcera. Po dlouhé době a pomalém pohybu centimetr za centimetrem se obě ženy nakonec obejmou. Babička říká své dceři: „Už nemusíš fungovat.“
Dlouhou chvíli se drží v objetí. Tréma pomalu ustupuje a může nyní vystoupit z konstelace. Obě ženy se podívají na klienta, který se zpoza otce dívá s velkým zájmem na to, co se před ním odehrává. „Už nemusíš fungovat“, říkají mu.
Konstelace končí.
Jak můžeme tomu, co se odehrálo, porozumět? Jakýsi návod jsem podal už v mé druhé knize „Láska, vztahy, konstelace“, kde se nachází kapitola, nazvaná „Nepřítel v mé posteli“. Zde líčím jev, se kterým se někdy setkáváme v partnerských vztazích. Jedná se o zdánlivě nevysvětlitelný „výbuch“ odporu ženy vůči jejímu muži, partnerovi, a to především na tělesné, sexuální úrovni. Taková žena jedná, jako kdyby se u ní projevovala vzpomínka na nějakou traumatickou událost (například zneužití), ale není si žádné podobné události ve své minulosti vědoma.
V knížce vysvětluji, že v podobných případech může jít (alespoň z pohledu systemických konstelací) o jakési vzpomínky „přes generace“, které se objevují až tehdy, je-li jejich samotné uvědomění, prožití a posléze i vyléčení možné. Tedy v generaci žen, které si už „ne“ vůči muži mohou dovolit, které mohou jejich (byť neoddůvodněný odpor) artikulovat. Jako kdyby dřívější generace žen, které ono „ne“ vyslovit nesměly, se skrze dnešní ženy domáhaly práva na to, být slyšeny, a to i tehdy, nejsou-li s dnešní ženou, která tímto syndromem trpí, přímo spojeny. Teprve skrze řadu podobných konstelací se tato domněnka objevila a vedla k pochopení a následnému odeznění symptomu.
S prožitky „přes generace“ se v konstelacích setkáváme častěji – a výše popsaná konstelace „trémy“ k nim zřejmě patří. V úvodu chce manžel od své ženy jediné – aby „normálně“ fungovala, jako jeho žena. Toho ona není schopná, brání ji právě jeho očekávání a to, že a jak se na ni dívá. To její manžel prostě nechápe – a ani nemůže, bez hlubokého vhledu do zranění (dřívějších) žen. Zde vidíme podobnost s trémou nejlépe. I „trémista“ je vystaven pohledům ostatních a má, tentokrát sám na sebe, značné očekávání. Nemůže-li se žena muži otevřít, nemůže ani projevit svoji esenciální lásku a její „výraz“, tedy emoční i verbální komunikace s mužem (nebo s okolím) bude trpět. Pokud oba, muž i žena, nepochopí hluboké souvislosti a význam stále se opakující situace, je jediné možné řešení rozchod. Žena bude tak dlouho „nefungovat“, až to muže omrzí a odejde. Ještě předtím se u ženy mohou v důsledku "neotevření se" projevit gynekologické problémy, které její „nefungování“ ještě zvětší. A zase – i zde můžeme přirovnat sevřené hrdlo trémisty k „neotevření se“ ženy během bolestného a násilného pohlavního styku. Pouze směr je jiný – nic nevyjde ven.
V naší konstelaci byla na tom podobně babička. Ta se svého muže bála. Nevíme proč, ale to, co ji v konstelaci pomohlo, bylo, že se tréma (coby „svědomí“ žen) postavila za ni, jako spojenkyně. Tak mohla vzít plačící dceru a říci hojivou větu: „Už nemusíš fungovat.“
Bez pochopení souvislostí, a především bez uznání a uctění traumat předchozích generací není skutečného vyléčení. Zůstane jen pochopitelné nepochopení na straně mužů a stejně nepochopitelný stud na straně žen, který se předává dál - snad i ve formě trémy. Naše konstelace to každopádně tak ukázala. Neříkám, že všechny případy trémy se dají vyřešit podobným způsobem. Chtěl bych jen upozornit na to, jak se v konstelacích objevují nečekané souvislosti a paralelní pocity rodinných příslušníků, navzájem generace vzdálených. Můžeme tak rituálně „rozpustit“ zdánlivě nepochopitelné problémy, které ve své hloubce vyjadřují to, čemu na první pohled vůbec nerozumíme.
A nakonec malý tip pro všechny, kteří trpí trémou, ale zrovna nemají čas a chuť si na to stavět konstelace. Zkuste, když vás opět přepadne, si představit vaše předky, možná že speciálně ty ženské. A řekněte jim onu „magickou“ větu, snad jen v trochu „ukecanější“ formě: „Milí předci (a předkyně), já už fungovat nemusím. A moje tréma je důkaz, že na vás myslím, že vás ctím a mám rád. A protože nyní poznávám, že moje tréma je váš a tím i můj spojenec, beru ji s láskou, nebojuju s ní a zůstávám takový, jaký jsem.“
----------------
Informace o nadcházejících konstelačních seminářích s Janem najdete na www.konstelace.info
pondělí 22. srpna 2016
sobota 20. srpna 2016
Proč nás nenavštíví ufóni
Jako malý kluk jsem miloval Sci-Fi. Válku světů, invazi Godzill a podobných, extragalaktických příšer, boj bezbranné (zato sexy) Sigourney Weaver, které hrozilo pozření slintajícím Alienem. Až na ten poslední případ jsem se podezřele často identifikoval spíš s mimozemšťany – to mi koneckonců zůstalo až do dneška. Vždy mě fascinovala otázka, proč s námi nenaváží kontakt, když jsou tak vyspělí a mocní. A především – proč nás už dlouho nekolonializovali? Později, když jsem se věnoval astronomii, jsem pochopil, že otázka, zdali jsme ve vesmíru sami, je nejen vědecky zajímavá, ale i filosoficky. Jde totiž o to, kam vlastně směřujeme.
Život se vyvíjí od svého prvopočátku jako boj. To, na které příčce potravinového řetězce se nacházíte, není jen teoretická otázka; ve většině případů jde o zcela konkrétní přežití při setkání s někým jiným. Vývoj živočichů na zemi udělal obrovský skok teprve relativně nedávno – na počátku tak zvané kambrijské exploze druhů. Ačkoliv první jednobuněčné organismy se objevily už před třemi a půl miliardy let, teprve před půl miliardou „vynalezli“ primitivní hlavonožci zrak. Od tohoto okamžiku mohli naši pra-pra-předci cokoliv uvidět a následně sežrat. To nesmírně popostrčilo jejich vývoj. Od té doby až do dneška znamená více potravy lepší život. Dneska bychom řekli více peněz. Takto se chová nejen našinec, ale každá rodina, firma, korporace, stát. A nyní k tomu, jak tohle všechno souvisí s mimozemšťany.
Vědci řeší různé scénáře existence inteligentních bytostí v kosmu, tedy spíše důvody pro výše uvedený problém – proč stále nechytáme nějakou TV-show ze sousední planety. V krátkém přehledu jsou to:
1. Ve vesmíru jsme jediní. To by bylo velice smutné, i když by to určitě potěšilo kreacionisty a jiné přívržence „Tatínka Boha“. Ale vzhledem k nepředstavitelnému počtu galaxií, hvězd a planet ve vesmíru je to nepravděpodobné.
2. Jsme první. I to je nepravděpodobné – vesmír existuje již dvanáct miliard let, mnohé sluneční systémy se Zemi podobnými planetami jsou mnohem starší.
3. Jsme na okraji Galaxie a vyspělé, predátorské civilizace, které už zničily veškerý jiný život, si nás ještě nevšimly. V tom případě máme obrovské štěstí a měli bychom okamžitě přestat s vysíláním čehokoliv. Vypněte si každopádně mobil a buďte docela zticha.
4. Na vývojové cestě života leží nějaká překážka, kterou se jen zřídka komu povede zdolat. Většina „slibných“ živočišných druhů tedy nedosáhne stádia skutečně vyspělé civilizace a kdesi během svého vývoje „vyhasne“.
Tento poslední bod je z mého pohledu neobyčejně zajímavý. Zatímco někteří vědci totiž hledají onen bod zlomu kdesi v dávné minulosti života na Zemi, já ho vidím přímo před námi. Vlastně ho live zažíváme.
Geneticky jsme, jak již jsem napsal, programováni na přežití víceméně za každou cenu. To nás nutí k expanzi i tehdy, když ji zrovna vůbec nepotřebujeme. Hromadíme tak nejen tukové polštářky na zimu, ale i nesmyslně velký majetek, neboť nám to dává hluboký pocit jistoty. Miliardáři si staví privátní atomové kryty, i když každý soudný člověk (včetně jich samotných) vizi přežívání kdesi pod zničenou zemí považuje za zcela absurdní. Jde prostě o pud sebezáchovy. Tento pud, vlastní všemu živému, a ženoucí organismy k egoismu a expanzi, byl doposud přírodou velice dobře regulován. Přemnoží-li se populace žab v rybníku, redukuje „velká máma“ příroda jejich počet za pomoci hladu či třeba parazitů. Teprve člověk vynalezl technologie, které mu dopomohly ke zrušení přirozeného výběru a odstranily mnoho v přírodě existujících překážek neomezeného růstu. Od té doby se raketově množíme a exponenciálně rosteme, bez velkých zábran - prostě a jednoduše, neboť je to možné. V jistém smyslu jsem se stali skutečně pány přírody.
Nechci tvrdit, že by technologie nebyly fantastická vymoženost. I já jezdím autem, baví mě můj inteligentní mobil a nerad bych postrádal svoji každodenní horkou sprchu po ránu. Problém je v tom, že všechny moderní vymoženosti používáme stále ještě ve stejném smyslu, jako kambrijští hlavonožci jejich právě vynalezený zrak, totiž zcela k účelům vlastní expanze. Jen jsme, na rozdíl od hlavonožců, přeci jen o kousek dál. V pravěkém moři totiž bojoval každý za sebe a všichni proti všem. My se ovšem už od raného stádia lidských dějin sdružujeme do tlup a kmenů, do obcí a států. Boj o úspěšnou expanzi se tak přesunul od individua do více či méně velké skupiny. Jinak řečeno jsme vynalezli „kmenovou duši“, tedy něco, co je větší než rodina (tu má každá labuť) a co nás coby kmen, stát, říše, kultura či církev vezme pod svá ochranná křídla. Tomu pak oddaně a vcelku bezmyšlenkovitě sloužíme – například beztrestným zabíjením příslušníků jiných kmenů ve válce. Jako rozhádané kmeny válčíme proti sobě a jako jeden kmen zvaný homo sapiens vedeme téměř vyhlazovací válku proti přírodě. Zatímco hlavonožci nevedli války, jen se navzájem požírali, my jsme už tisíciletí ve fázi bojujících říší.*
A teď si prosím na chvíli představte, že jste opravdu vysoce inteligentní mimozemšťan. Nikoliv jen o trochu víc inteligentnější, ale radikálně, řádově vyspělejší. Se svými spolu-mimozemšťany komunikujete pravděpodobně skrze nějaký nám lidem zcela neznámý systém (možná telepatii) a veškerou vaši energii zaměřujete namísto boje na spolupráci. Máte nikoliv dvouvláknovou DNA, ale řekněme dvanácti-vláknovou. Žijete mnohem déle něž pozemských sedmdesát let a skrze vaše rozvinuté smysly zažíváte nesmírné kaskády blaha. Dovedete putovat ve vašem vědomí skrze časové smyčky a mikroskopické černé díry z jednoho okraje vesmíru na druhý. A nyní se prosím podívejte na planetu, nazývanou Země.
Nejvyspělejší druh živočichů zde již přišel na to, jak využívat fosilní energii a nerostné bohatství planety. Také si úspěšně na téměř dvojnásobek prodloužili život, používají malé komunikační zařízení na bázi elektromagnetických vln, kterým říkají mobily a dokonce se může jistá menšina z nich každý den osprchovat teplou vodou. Vlny blaha prožívají především při jídle a pak občas při rozmnožování. Někteří z nich se věnují hudbě a píší básně. A velmi malá část se stará o rozvoj svého vědomí. To jsou positiva. Na druhé straně se sdružující do jakýchsi států, které mezi sebou nevybíravým způsobem soutěží o nadvládu. Tato soutěž se mnohdy vede brutální silou, takzvanými válkami, během kterých dochází k masovým úmrtím. Při upevňování osobní nebo státní moci vězní, mučí a zabíjejí ty, kteří zastávají jiné názory. Nejvyspělejší státy přecházejí poslední desetiletí k jemnějším formám násilí – například k ekonomickému ovládnutí a zbídačení jiných států nebo dokonce vlastních skupin obyvatel. Jejich chování je neustále ovládáno otázkou, kdo z příslušníků jejich vlastního druhu je „přítel“ a kdo je „nepřítel“. Protivníky pak touží eliminovat, zničit nebo převychovat. A kromě toho právě decimují přírodu kolem sebe rychlostí, která naznačuje, že pravděpodobně nepřežijí příštích sto let. Ruku na srdce – chtěli byste s tímto druhem tvorů spolupracovat? Našli byste jediný důvod pro "contact"? Já ne.
A tak, když vyjdou hvězdy a jsou vidět i skrze přesvětlenou noční oblohu, pozoruji je žasnoucím okem a představuji si, že tam, kdesi v hlubinách vesmíru, na nás čeká ta opravdová inteligence. Nebliká ani nevysílá žádné návody na stroje času, neposílá na nás ani Godzilly, ani jiné alieny, jen zcela relaxovaně čeká, zdali se nám podaří překročit tu nejdůležitější vývojovou etapu posledních řekněme půl miliardy let. Totiž dostat se ze zajetí vlastní nejistoty, strachu a jimi způsobeného predátorství. Pozměnit naší DNA, nikoliv ovšem ve smyslu současného genového inženýrství, ale tak, abychom vytvořili nový typ tvora, který už nebojuje o nadvládu, ale který spolupracuje. Nejen tedy se svým malým „kmenem“ – státem, korporací, skupinkou přátel, ale s celou planetou, s přírodou, se hvězdami. Vím, že jsem hrozně naivní. Vím, že naše šance, překročit tuto závoru, rozluštit ten velice rafinovaný kód zámku, který by nám otevřel cestu „k nim“, je velice malá. Ale nazvali jsme se kdysi docela hrdě „homo sapiens sapiens“, člověk dvakrát rozumný neboli moudrý. Jeden ten rozum jsme vyplýtvali na to, zajistit si přežití. Ten druhý, tedy tu moudrost, bychom mohli vynaložit na to, abychom (a nejen my) skutečně přežili.
----------
*Období bojujících říší nebo také období válčících států označuje úsek čínských dějin přibližně mezi lety 475 a 221 př. n. l. a je obvykle interpretováno jako doba nekonečných brutálních válek, které povstaly ze svárů mezi sedmi původními státy. Tento stav nemohl skončit jinak než vznikem jedné mocné říše. Tato interpretace je však pravděpodobně produktem propagandy o jedné Číně, neboť toto období bylo i časem velkého rozvoje věd a umění. V této době žili významní filosofové Mencius a Sün-c', byl vyvinut administrativní systém schopný spravovat i územně rozlehlé státní celky. Války mezi jednotlivými státy nebyly vedeny v rámci všeobecné anarchie, ale vedly je silnější státy proti slabším v touze po jejich ovládnutí. (Zdroj: Wikipedia.cz)
Život se vyvíjí od svého prvopočátku jako boj. To, na které příčce potravinového řetězce se nacházíte, není jen teoretická otázka; ve většině případů jde o zcela konkrétní přežití při setkání s někým jiným. Vývoj živočichů na zemi udělal obrovský skok teprve relativně nedávno – na počátku tak zvané kambrijské exploze druhů. Ačkoliv první jednobuněčné organismy se objevily už před třemi a půl miliardy let, teprve před půl miliardou „vynalezli“ primitivní hlavonožci zrak. Od tohoto okamžiku mohli naši pra-pra-předci cokoliv uvidět a následně sežrat. To nesmírně popostrčilo jejich vývoj. Od té doby až do dneška znamená více potravy lepší život. Dneska bychom řekli více peněz. Takto se chová nejen našinec, ale každá rodina, firma, korporace, stát. A nyní k tomu, jak tohle všechno souvisí s mimozemšťany.
Vědci řeší různé scénáře existence inteligentních bytostí v kosmu, tedy spíše důvody pro výše uvedený problém – proč stále nechytáme nějakou TV-show ze sousední planety. V krátkém přehledu jsou to:
1. Ve vesmíru jsme jediní. To by bylo velice smutné, i když by to určitě potěšilo kreacionisty a jiné přívržence „Tatínka Boha“. Ale vzhledem k nepředstavitelnému počtu galaxií, hvězd a planet ve vesmíru je to nepravděpodobné.
2. Jsme první. I to je nepravděpodobné – vesmír existuje již dvanáct miliard let, mnohé sluneční systémy se Zemi podobnými planetami jsou mnohem starší.
3. Jsme na okraji Galaxie a vyspělé, predátorské civilizace, které už zničily veškerý jiný život, si nás ještě nevšimly. V tom případě máme obrovské štěstí a měli bychom okamžitě přestat s vysíláním čehokoliv. Vypněte si každopádně mobil a buďte docela zticha.
4. Na vývojové cestě života leží nějaká překážka, kterou se jen zřídka komu povede zdolat. Většina „slibných“ živočišných druhů tedy nedosáhne stádia skutečně vyspělé civilizace a kdesi během svého vývoje „vyhasne“.
Tento poslední bod je z mého pohledu neobyčejně zajímavý. Zatímco někteří vědci totiž hledají onen bod zlomu kdesi v dávné minulosti života na Zemi, já ho vidím přímo před námi. Vlastně ho live zažíváme.
Geneticky jsme, jak již jsem napsal, programováni na přežití víceméně za každou cenu. To nás nutí k expanzi i tehdy, když ji zrovna vůbec nepotřebujeme. Hromadíme tak nejen tukové polštářky na zimu, ale i nesmyslně velký majetek, neboť nám to dává hluboký pocit jistoty. Miliardáři si staví privátní atomové kryty, i když každý soudný člověk (včetně jich samotných) vizi přežívání kdesi pod zničenou zemí považuje za zcela absurdní. Jde prostě o pud sebezáchovy. Tento pud, vlastní všemu živému, a ženoucí organismy k egoismu a expanzi, byl doposud přírodou velice dobře regulován. Přemnoží-li se populace žab v rybníku, redukuje „velká máma“ příroda jejich počet za pomoci hladu či třeba parazitů. Teprve člověk vynalezl technologie, které mu dopomohly ke zrušení přirozeného výběru a odstranily mnoho v přírodě existujících překážek neomezeného růstu. Od té doby se raketově množíme a exponenciálně rosteme, bez velkých zábran - prostě a jednoduše, neboť je to možné. V jistém smyslu jsem se stali skutečně pány přírody.
Nechci tvrdit, že by technologie nebyly fantastická vymoženost. I já jezdím autem, baví mě můj inteligentní mobil a nerad bych postrádal svoji každodenní horkou sprchu po ránu. Problém je v tom, že všechny moderní vymoženosti používáme stále ještě ve stejném smyslu, jako kambrijští hlavonožci jejich právě vynalezený zrak, totiž zcela k účelům vlastní expanze. Jen jsme, na rozdíl od hlavonožců, přeci jen o kousek dál. V pravěkém moři totiž bojoval každý za sebe a všichni proti všem. My se ovšem už od raného stádia lidských dějin sdružujeme do tlup a kmenů, do obcí a států. Boj o úspěšnou expanzi se tak přesunul od individua do více či méně velké skupiny. Jinak řečeno jsme vynalezli „kmenovou duši“, tedy něco, co je větší než rodina (tu má každá labuť) a co nás coby kmen, stát, říše, kultura či církev vezme pod svá ochranná křídla. Tomu pak oddaně a vcelku bezmyšlenkovitě sloužíme – například beztrestným zabíjením příslušníků jiných kmenů ve válce. Jako rozhádané kmeny válčíme proti sobě a jako jeden kmen zvaný homo sapiens vedeme téměř vyhlazovací válku proti přírodě. Zatímco hlavonožci nevedli války, jen se navzájem požírali, my jsme už tisíciletí ve fázi bojujících říší.*
A teď si prosím na chvíli představte, že jste opravdu vysoce inteligentní mimozemšťan. Nikoliv jen o trochu víc inteligentnější, ale radikálně, řádově vyspělejší. Se svými spolu-mimozemšťany komunikujete pravděpodobně skrze nějaký nám lidem zcela neznámý systém (možná telepatii) a veškerou vaši energii zaměřujete namísto boje na spolupráci. Máte nikoliv dvouvláknovou DNA, ale řekněme dvanácti-vláknovou. Žijete mnohem déle něž pozemských sedmdesát let a skrze vaše rozvinuté smysly zažíváte nesmírné kaskády blaha. Dovedete putovat ve vašem vědomí skrze časové smyčky a mikroskopické černé díry z jednoho okraje vesmíru na druhý. A nyní se prosím podívejte na planetu, nazývanou Země.
Nejvyspělejší druh živočichů zde již přišel na to, jak využívat fosilní energii a nerostné bohatství planety. Také si úspěšně na téměř dvojnásobek prodloužili život, používají malé komunikační zařízení na bázi elektromagnetických vln, kterým říkají mobily a dokonce se může jistá menšina z nich každý den osprchovat teplou vodou. Vlny blaha prožívají především při jídle a pak občas při rozmnožování. Někteří z nich se věnují hudbě a píší básně. A velmi malá část se stará o rozvoj svého vědomí. To jsou positiva. Na druhé straně se sdružující do jakýchsi států, které mezi sebou nevybíravým způsobem soutěží o nadvládu. Tato soutěž se mnohdy vede brutální silou, takzvanými válkami, během kterých dochází k masovým úmrtím. Při upevňování osobní nebo státní moci vězní, mučí a zabíjejí ty, kteří zastávají jiné názory. Nejvyspělejší státy přecházejí poslední desetiletí k jemnějším formám násilí – například k ekonomickému ovládnutí a zbídačení jiných států nebo dokonce vlastních skupin obyvatel. Jejich chování je neustále ovládáno otázkou, kdo z příslušníků jejich vlastního druhu je „přítel“ a kdo je „nepřítel“. Protivníky pak touží eliminovat, zničit nebo převychovat. A kromě toho právě decimují přírodu kolem sebe rychlostí, která naznačuje, že pravděpodobně nepřežijí příštích sto let. Ruku na srdce – chtěli byste s tímto druhem tvorů spolupracovat? Našli byste jediný důvod pro "contact"? Já ne.
A tak, když vyjdou hvězdy a jsou vidět i skrze přesvětlenou noční oblohu, pozoruji je žasnoucím okem a představuji si, že tam, kdesi v hlubinách vesmíru, na nás čeká ta opravdová inteligence. Nebliká ani nevysílá žádné návody na stroje času, neposílá na nás ani Godzilly, ani jiné alieny, jen zcela relaxovaně čeká, zdali se nám podaří překročit tu nejdůležitější vývojovou etapu posledních řekněme půl miliardy let. Totiž dostat se ze zajetí vlastní nejistoty, strachu a jimi způsobeného predátorství. Pozměnit naší DNA, nikoliv ovšem ve smyslu současného genového inženýrství, ale tak, abychom vytvořili nový typ tvora, který už nebojuje o nadvládu, ale který spolupracuje. Nejen tedy se svým malým „kmenem“ – státem, korporací, skupinkou přátel, ale s celou planetou, s přírodou, se hvězdami. Vím, že jsem hrozně naivní. Vím, že naše šance, překročit tuto závoru, rozluštit ten velice rafinovaný kód zámku, který by nám otevřel cestu „k nim“, je velice malá. Ale nazvali jsme se kdysi docela hrdě „homo sapiens sapiens“, člověk dvakrát rozumný neboli moudrý. Jeden ten rozum jsme vyplýtvali na to, zajistit si přežití. Ten druhý, tedy tu moudrost, bychom mohli vynaložit na to, abychom (a nejen my) skutečně přežili.
----------
*Období bojujících říší nebo také období válčících států označuje úsek čínských dějin přibližně mezi lety 475 a 221 př. n. l. a je obvykle interpretováno jako doba nekonečných brutálních válek, které povstaly ze svárů mezi sedmi původními státy. Tento stav nemohl skončit jinak než vznikem jedné mocné říše. Tato interpretace je však pravděpodobně produktem propagandy o jedné Číně, neboť toto období bylo i časem velkého rozvoje věd a umění. V této době žili významní filosofové Mencius a Sün-c', byl vyvinut administrativní systém schopný spravovat i územně rozlehlé státní celky. Války mezi jednotlivými státy nebyly vedeny v rámci všeobecné anarchie, ale vedly je silnější státy proti slabším v touze po jejich ovládnutí. (Zdroj: Wikipedia.cz)
pondělí 8. srpna 2016
Eurydika
Už když jsem parkoval, měl jsem nedobrý pocit. Nová budova banky na jedné z hlavních křižovatek Stuttgartu, postavená teprve poté, co jsem z tohoto města odešel, mi připadala šedivá, kolosální a nějak bez duše. Jenže na jejím okraji bylo volno. Odstavil jsem tam svoji Oktávku s myšlenkou, že se stejně hned vrátím. Ještě jsem zaregistroval manévr jakési tmavé luxusní limuzíny, jejíž řidič se mi vyhnul, aby se dostal do vjezdu do útrob budovy, a vykročil do města, kde jsem prožil sedm let.
Někdy se stává, že vás svět pohltí natolik, že ztratíte smysl pro čas, pro tento zásadní klíč k reálnu. A když se do onoho všeobecného času vracíte, nedovedete říci, jak dlouho přesně jste byl „venku“. Vlastně si té časové smyčky, kterou projdeme, mnohdy ani nevšimneme; možná jen skrze malý náznak, tak jako ve filmu Matrix ona dvakrát proběhnuvší kočka. Náš bdělý čas a náš „snový“ čas se někdy nepozorovatelně mísí. Asi právě toto se mi stalo, neboť když jsem se navracel k autu, nebyl jsem s to říci, jak dlouho mi můj malý výlet po městě trval. Nicméně auto tam nebylo.
Když se nám stane taková věc, tak alespoň u mne se rozběhne několik paralelních reakcí. První je docela obyčejná: Zaparkoval jsem skutečně tady? A další, více děsivé, následují: Možná, že mám už výpadky paměti – nepřeparkoval jsem? Zavřel jsem auto? Ukradli mi ho? A poslední reakce, už zcela patologická, která mi občas bleskne hlavou poté, co jsem sledoval pořad o Alzheimerovi nemoci: Mám vůbec auto? Ano, auto mám, zavřel jsem ho (vzpomínám si), zaparkoval jsem ho – ehm (rozhlížím se) – opravdu tady, a nyní tu není. Asi mi ho odtáhli. Pomalu mně začaly docházet detaily. Můj mobil je v autě. Moje německá občanka také, i můj řidičák. U sebe mám peněženku, v ní dvě eura a mnoho, opravdu mnoho českých korun, které teď ale nikde nevyměním. Dvě kreditky. Legitimaci do univerzitní knihovny s mojí malou a starou fotografií. Uznají to na policii jako průkaz? Toť otázka...
Co nebyla otázka, ale drsná realita, byla značka zákazu zastavení, která stála dvacet metrů od místa, kde jsem zaparkoval. A pod ní cedulka „Ausser Film“, tedy mimo nějaké kretény, kteří si ausgerechnet v době, kdy se i já (další kretén) nacházím ve Stuttgartu, zde usmysleli točit film. A po nikom ani památky, jen ta značka se na mě usmívala. Věc tedy byla jasná. Odtažen. I můj problém byl jasně definovaný: Jak se bez mobilu, občanky a se dvěma Eury v kapse dovolám na nějaké mě neznámé oddělení dopravní policie, aby mě sdělili, kde se nachází moje auto, ke kterému nemám papíry. Poněkud bezradný jsem se vydal ke „Königstrasse“, zdejší centrální pěší zóny, dneska podivně prázdné. Napadla mě recepce nějakého hotelu – tam jsou na podobné zoufalce snad zvyklejší než v tureckém stánku na kebab – jenže kde v centru, oplývajícími obchodními domy, prodejnami smartfonů a již zmíněnými fastfoody sehnat hotel? A pak jsem ji uviděl.
Možná stejně vysoká jako já, budila na první pohled dojem někoho, komu se daří dobře. Zrzka, které její dlouhé a vlnité vlasy splývaly na draze vypadající kabátek, ne zrovna už nejmladší, se právě zastavila, jako kdyby i ona rozmýšlela, zdali doleva či doprava. Naše pohledy se potkaly. Udělal jsem pár kroků: „Nezlobte se,“ moje němčina mi zněla trochu neohrabaně a jako vždy, když se vracím do této země, kterou považuji za svůj druhý domov, zprvu cize, „Nezlobte se, nevíte, kde by tady byl nějaký hotel?“
Cítil jsem její zkoumavý pohled a také to, jak asi musím vypadat. Zjevně nerodilý Němec, s východním přízvukem, v kraťasech (ach můj bože!), šedesátník (možná trochu mlaději vypadající), bezradný.
„Možná,“ chvíli váhala, „tamhle za rohem by mohl být jeden,“ mávla dost neurčitě rukou a překvapivě se neotočila. Jako by čekala na nějaké další vysvětlení. Chvíli, opět takový nedefinovatelný časový okamžik, jsme se na sebe dívali. Jen tak.
„Víte...“ byl jsem fakt v rozpacích, „mě odtáhli auto.“
„A to potřebujete hotel?“ Nejen že byla krásná, ale i jí to rychle myslelo.
„No,“ (ježíšmajrá, jsem to ale trapák), „já v tom autě měl mobil a všechno. A tak bych si chtěl odněkud zavolat, ale mám u sebe jen kreditku a...“ Bože, musím vypadat jako jeden z těch profesionálních podfukářů, kteří vám nakredencují srdcelomnou story, která je ovšem většinou podstatně věrohodnější než ta má. Ještě jednou si mě změřila od hlavy k patě a nazpátek, tentokrát tak, abych si toho všiml. A všimla si, s nějakým zvláštním uspokojením, že jsem její pohled zachytil a pochopil. Beze slov.
„Pojďte, něco najdeme.“ Zoufalý bezdomovec – pardon, bezautovec – a kráska se vydali do městské džungle.
„Zkuste to tady, jestli dovolíte, tak půjdu s vámi,“ ukázala na fitness-studio na začátku pěší zóny.
Uvědomil jsem si, že moje zrzavá víla pochopila, že mi svojí přítomností může dodat trochu oné důvěryhodnosti, bez které, jak víme z různých videí na FaceBooku, po vás v cizím městě neštěkne ani pes. Podivné bylo, že ono fitko bylo plné nějakých žen, které vypadaly, jako kdyby přišly na kurz břišního tance. A za pultem, který sloužil jako recepce, stála malinkatá stařena s kloboukem na hlavě, ke které jsem se hluboce musel sklonit, abych jí uviděl do obličeje.
„Prosím vás, mohl bych od vás zavolat policii, mě odtáhli asi auto a já mám mobil v tom autě a...“ Bylo to vlastně od první vteřiny jasné.
„Ne, nemůžete“, zněla odpověď. A ačkoliv jsem očekával nějaké skuhrání, asi jako v pohádce o Babě Jaze, zněl její hlas odmítavě, ale měkce jako samet. „Tady máte“, a vtiskla mi, zcela překvapenému, jednoeurovou minci do ruky. „A teď jděte, sem nepatříte.“
Vyšel jsem poněkud malátně ven, doprovázen smějící se zrzkou. Nad námi se klenulo stále totéž, nad- nebo spíš ne-časové, šedivé nebe. Lidé na ulicích vypadali jako stíny. Jedině zrzka vypadala skutečně. A na chodníku se leskla další mince. Dvě Eura! Zvedl jsem ji a podíval se na moji průvodkyni: „Tak se mi podařilo během dvou minut zvětšit mé jmění ze dvou na pět Eur. Kromě těch milionů, které mám na kreditce, samozřejmě. Nosíte mi štěstí.“
„To tady člověk potřebuje.“
„Já vím, já tu žil dvacet sedm let.“
„Tady ne,“ řekla a mnou projela podivná vlna tělesného pocitu, který jsem zažíval předtím jen ve snech. A bývalo to už hodně dávno. Vlna, kterou mám spojenou s probuzením se během snění. Pocit, že se trhá opona, za kterou je skrytá skutečnost, ta, kterou vlastně nikdy nespatříme, alespoň ne během normálního, spořádaného a bdělého života. Chvíli jsme šli ulicí beze slov.
„Víte co,“ vytáhla s kapsy kabátku klíče, „zavoláte si ode mne.“ Zastavili jsem se u vchodu do prosklené přízemní kanceláře, snad nějaké agentury, u dveří, na kterých visela cedulka hlásající „zavřeno“. Zrzka odemkla a já ji následoval.
Už jsem se ani nedivil, když ze své kabelky vytáhla mobil, jaký jsme neviděl snad patnáct let. Pamatujete si na ony „psí kosti“, druhou generaci do ruky pasujících, tedy už nikoliv obřích telefonů, s vytahovací anténkou? Byly vidět v každém americkém filmu devadesátých let a ačkoliv to zní podivně, aspoň na mne působili neobyčejně sympatickým a uklidňujícím dojmem. Pamatuji se, jak jsem dost dlouho sháněl ke koupi právě takový model, ale na německém trhu byly už jen ty se zabudovaným čudlíkem – anténou, jež se nedala vytáhnout. Siemens S4 – můj ty bože, vzpomene si ještě někdo? Právě s takovým jsem nyní mohl mluvit s policií. Usedli jsme na dlouhou, pohodlnou pohovku, zrzka vytočila číslo a podala mi ten předpotopní přístroj.
Policista na druhém konci vedení zněl překvapivě přívětivě: „Co pro vás mohu udělat?“
„Víte, zaparkoval jsem v Ludwigstrasse padesát šest, tam u té banky, no a ... asi mi bylo odtaženo auto.“
„Já vím.“ Hlas zněl jako ten kouzelného dědečka.
„Já nedával pozor a nevšiml jsem si té značka, a že se tam má natáčet nějaký film, víte?“
„Já vím, to se občas cizincům tady u nás stává. Vaše auto je u nás.“
„No a víte ... já v něm mám i občanku. A řidičák. A já chápu, že ten odtah musím zaplatit, ale mohl bych platit také kreditkou? Doufám,“ pokusil jsem se znít stejně přívětivě, jako onen hlas na druhém konci, „že to nebude až tak drahé?“
„Ano, vy jste ten Čech, jestli se nepletu.“
„Ano, ale mám německé občanství a...“
„Já vím, našli jsme vaši občanku v autě. Prostě přijďte a uvidíme, co se dá dělat. Tak tragické to nebude.“ Nějak mi zvlhly oči – byl jsme opravdu dotčen, jak se věci dostávaly opět do harmonie. Ale co mě dostalo ještě podstatně víc, byl dotek. Její dotek.
Měl jsem během telefonování položenou ruku na opěradle pohovky. Zrzka seděla asi metr ode mne a naše ruce se skrze konečky prstů na opěradle setkaly. Velice, velice jemně a obezřetně. Pomalu a po milimetrech. Ale bylo to, jako by se mě dotkla věčnost. Jako kdyby se dvě galaxie právě spojily na podivném nočním nebi, a to i přesto, že víte, že takové spojení trvá miliardu let. Byl jsem doma. Byl jsem na konci cesty, dorazil jsme do cíle, s přívětivým stuttgartským policistou u ucha a zrzčiným dotekem dvou, třech prstů na opěradle rudé pohovky kdesi v její kanceláři. Nebylo to štěstí, byl to konec putování a hledání. A v ten moment jsem otevřel oči.
Ležel jsem ve své žižkovské posteli a světla noční Prahy kreslila na stropě známé kosodélníky. Vedle mne ležela právě dokončená, vyleštěná dřevěná koule z kmene šeříku, který jsem si odnesl, když káceli tento obrovský a prastarý keř u kostela, kam jsem jako malý kluk chodíval s babičkou. A vzpomněl jsem si, jak jsem před spaním požádal předky, aby mi poslali nějaký krásný, živý sen. Stalo se. Potkal jsem Eurydiku, na jejíž jméno jsem se zapomněl zeptat. Ztratil jsem auto ve snu, ale našel ji, abych vzápětí procitl ve světě, kde ona není. Nebo ano? Ne, nezahořknu, jako to udělal Orfeus, nezřeknu se lásky ke všem (zbývajícím) úžasným ženám, takže mě asi nepotká jeho konec. Neroztrhají mě Najády. Moje hlava nepoplave až na břehy Lésbosu, a nebudu zpívat žalem. A jistým kouskem mého normálního, nepoetického já jsem rád, že moje auto je zaparkované před domem. Jen vzpomínám na setkání galaxií, držím v ruce vyleštěnou, letokruhy protknutou magickou kouli a děkuji. Nejen stuttgartské policii.
Někdy se stává, že vás svět pohltí natolik, že ztratíte smysl pro čas, pro tento zásadní klíč k reálnu. A když se do onoho všeobecného času vracíte, nedovedete říci, jak dlouho přesně jste byl „venku“. Vlastně si té časové smyčky, kterou projdeme, mnohdy ani nevšimneme; možná jen skrze malý náznak, tak jako ve filmu Matrix ona dvakrát proběhnuvší kočka. Náš bdělý čas a náš „snový“ čas se někdy nepozorovatelně mísí. Asi právě toto se mi stalo, neboť když jsem se navracel k autu, nebyl jsem s to říci, jak dlouho mi můj malý výlet po městě trval. Nicméně auto tam nebylo.
Když se nám stane taková věc, tak alespoň u mne se rozběhne několik paralelních reakcí. První je docela obyčejná: Zaparkoval jsem skutečně tady? A další, více děsivé, následují: Možná, že mám už výpadky paměti – nepřeparkoval jsem? Zavřel jsem auto? Ukradli mi ho? A poslední reakce, už zcela patologická, která mi občas bleskne hlavou poté, co jsem sledoval pořad o Alzheimerovi nemoci: Mám vůbec auto? Ano, auto mám, zavřel jsem ho (vzpomínám si), zaparkoval jsem ho – ehm (rozhlížím se) – opravdu tady, a nyní tu není. Asi mi ho odtáhli. Pomalu mně začaly docházet detaily. Můj mobil je v autě. Moje německá občanka také, i můj řidičák. U sebe mám peněženku, v ní dvě eura a mnoho, opravdu mnoho českých korun, které teď ale nikde nevyměním. Dvě kreditky. Legitimaci do univerzitní knihovny s mojí malou a starou fotografií. Uznají to na policii jako průkaz? Toť otázka...
Co nebyla otázka, ale drsná realita, byla značka zákazu zastavení, která stála dvacet metrů od místa, kde jsem zaparkoval. A pod ní cedulka „Ausser Film“, tedy mimo nějaké kretény, kteří si ausgerechnet v době, kdy se i já (další kretén) nacházím ve Stuttgartu, zde usmysleli točit film. A po nikom ani památky, jen ta značka se na mě usmívala. Věc tedy byla jasná. Odtažen. I můj problém byl jasně definovaný: Jak se bez mobilu, občanky a se dvěma Eury v kapse dovolám na nějaké mě neznámé oddělení dopravní policie, aby mě sdělili, kde se nachází moje auto, ke kterému nemám papíry. Poněkud bezradný jsem se vydal ke „Königstrasse“, zdejší centrální pěší zóny, dneska podivně prázdné. Napadla mě recepce nějakého hotelu – tam jsou na podobné zoufalce snad zvyklejší než v tureckém stánku na kebab – jenže kde v centru, oplývajícími obchodními domy, prodejnami smartfonů a již zmíněnými fastfoody sehnat hotel? A pak jsem ji uviděl.
Možná stejně vysoká jako já, budila na první pohled dojem někoho, komu se daří dobře. Zrzka, které její dlouhé a vlnité vlasy splývaly na draze vypadající kabátek, ne zrovna už nejmladší, se právě zastavila, jako kdyby i ona rozmýšlela, zdali doleva či doprava. Naše pohledy se potkaly. Udělal jsem pár kroků: „Nezlobte se,“ moje němčina mi zněla trochu neohrabaně a jako vždy, když se vracím do této země, kterou považuji za svůj druhý domov, zprvu cize, „Nezlobte se, nevíte, kde by tady byl nějaký hotel?“
Cítil jsem její zkoumavý pohled a také to, jak asi musím vypadat. Zjevně nerodilý Němec, s východním přízvukem, v kraťasech (ach můj bože!), šedesátník (možná trochu mlaději vypadající), bezradný.
„Možná,“ chvíli váhala, „tamhle za rohem by mohl být jeden,“ mávla dost neurčitě rukou a překvapivě se neotočila. Jako by čekala na nějaké další vysvětlení. Chvíli, opět takový nedefinovatelný časový okamžik, jsme se na sebe dívali. Jen tak.
„Víte...“ byl jsem fakt v rozpacích, „mě odtáhli auto.“
„A to potřebujete hotel?“ Nejen že byla krásná, ale i jí to rychle myslelo.
„No,“ (ježíšmajrá, jsem to ale trapák), „já v tom autě měl mobil a všechno. A tak bych si chtěl odněkud zavolat, ale mám u sebe jen kreditku a...“ Bože, musím vypadat jako jeden z těch profesionálních podfukářů, kteří vám nakredencují srdcelomnou story, která je ovšem většinou podstatně věrohodnější než ta má. Ještě jednou si mě změřila od hlavy k patě a nazpátek, tentokrát tak, abych si toho všiml. A všimla si, s nějakým zvláštním uspokojením, že jsem její pohled zachytil a pochopil. Beze slov.
„Pojďte, něco najdeme.“ Zoufalý bezdomovec – pardon, bezautovec – a kráska se vydali do městské džungle.
„Zkuste to tady, jestli dovolíte, tak půjdu s vámi,“ ukázala na fitness-studio na začátku pěší zóny.
Uvědomil jsem si, že moje zrzavá víla pochopila, že mi svojí přítomností může dodat trochu oné důvěryhodnosti, bez které, jak víme z různých videí na FaceBooku, po vás v cizím městě neštěkne ani pes. Podivné bylo, že ono fitko bylo plné nějakých žen, které vypadaly, jako kdyby přišly na kurz břišního tance. A za pultem, který sloužil jako recepce, stála malinkatá stařena s kloboukem na hlavě, ke které jsem se hluboce musel sklonit, abych jí uviděl do obličeje.
„Prosím vás, mohl bych od vás zavolat policii, mě odtáhli asi auto a já mám mobil v tom autě a...“ Bylo to vlastně od první vteřiny jasné.
„Ne, nemůžete“, zněla odpověď. A ačkoliv jsem očekával nějaké skuhrání, asi jako v pohádce o Babě Jaze, zněl její hlas odmítavě, ale měkce jako samet. „Tady máte“, a vtiskla mi, zcela překvapenému, jednoeurovou minci do ruky. „A teď jděte, sem nepatříte.“
Vyšel jsem poněkud malátně ven, doprovázen smějící se zrzkou. Nad námi se klenulo stále totéž, nad- nebo spíš ne-časové, šedivé nebe. Lidé na ulicích vypadali jako stíny. Jedině zrzka vypadala skutečně. A na chodníku se leskla další mince. Dvě Eura! Zvedl jsem ji a podíval se na moji průvodkyni: „Tak se mi podařilo během dvou minut zvětšit mé jmění ze dvou na pět Eur. Kromě těch milionů, které mám na kreditce, samozřejmě. Nosíte mi štěstí.“
„To tady člověk potřebuje.“
„Já vím, já tu žil dvacet sedm let.“
„Tady ne,“ řekla a mnou projela podivná vlna tělesného pocitu, který jsem zažíval předtím jen ve snech. A bývalo to už hodně dávno. Vlna, kterou mám spojenou s probuzením se během snění. Pocit, že se trhá opona, za kterou je skrytá skutečnost, ta, kterou vlastně nikdy nespatříme, alespoň ne během normálního, spořádaného a bdělého života. Chvíli jsme šli ulicí beze slov.
„Víte co,“ vytáhla s kapsy kabátku klíče, „zavoláte si ode mne.“ Zastavili jsem se u vchodu do prosklené přízemní kanceláře, snad nějaké agentury, u dveří, na kterých visela cedulka hlásající „zavřeno“. Zrzka odemkla a já ji následoval.
Už jsem se ani nedivil, když ze své kabelky vytáhla mobil, jaký jsme neviděl snad patnáct let. Pamatujete si na ony „psí kosti“, druhou generaci do ruky pasujících, tedy už nikoliv obřích telefonů, s vytahovací anténkou? Byly vidět v každém americkém filmu devadesátých let a ačkoliv to zní podivně, aspoň na mne působili neobyčejně sympatickým a uklidňujícím dojmem. Pamatuji se, jak jsem dost dlouho sháněl ke koupi právě takový model, ale na německém trhu byly už jen ty se zabudovaným čudlíkem – anténou, jež se nedala vytáhnout. Siemens S4 – můj ty bože, vzpomene si ještě někdo? Právě s takovým jsem nyní mohl mluvit s policií. Usedli jsme na dlouhou, pohodlnou pohovku, zrzka vytočila číslo a podala mi ten předpotopní přístroj.
Policista na druhém konci vedení zněl překvapivě přívětivě: „Co pro vás mohu udělat?“
„Víte, zaparkoval jsem v Ludwigstrasse padesát šest, tam u té banky, no a ... asi mi bylo odtaženo auto.“
„Já vím.“ Hlas zněl jako ten kouzelného dědečka.
„Já nedával pozor a nevšiml jsem si té značka, a že se tam má natáčet nějaký film, víte?“
„Já vím, to se občas cizincům tady u nás stává. Vaše auto je u nás.“
„No a víte ... já v něm mám i občanku. A řidičák. A já chápu, že ten odtah musím zaplatit, ale mohl bych platit také kreditkou? Doufám,“ pokusil jsem se znít stejně přívětivě, jako onen hlas na druhém konci, „že to nebude až tak drahé?“
„Ano, vy jste ten Čech, jestli se nepletu.“
„Ano, ale mám německé občanství a...“
„Já vím, našli jsme vaši občanku v autě. Prostě přijďte a uvidíme, co se dá dělat. Tak tragické to nebude.“ Nějak mi zvlhly oči – byl jsme opravdu dotčen, jak se věci dostávaly opět do harmonie. Ale co mě dostalo ještě podstatně víc, byl dotek. Její dotek.
Měl jsem během telefonování položenou ruku na opěradle pohovky. Zrzka seděla asi metr ode mne a naše ruce se skrze konečky prstů na opěradle setkaly. Velice, velice jemně a obezřetně. Pomalu a po milimetrech. Ale bylo to, jako by se mě dotkla věčnost. Jako kdyby se dvě galaxie právě spojily na podivném nočním nebi, a to i přesto, že víte, že takové spojení trvá miliardu let. Byl jsem doma. Byl jsem na konci cesty, dorazil jsme do cíle, s přívětivým stuttgartským policistou u ucha a zrzčiným dotekem dvou, třech prstů na opěradle rudé pohovky kdesi v její kanceláři. Nebylo to štěstí, byl to konec putování a hledání. A v ten moment jsem otevřel oči.
Ležel jsem ve své žižkovské posteli a světla noční Prahy kreslila na stropě známé kosodélníky. Vedle mne ležela právě dokončená, vyleštěná dřevěná koule z kmene šeříku, který jsem si odnesl, když káceli tento obrovský a prastarý keř u kostela, kam jsem jako malý kluk chodíval s babičkou. A vzpomněl jsem si, jak jsem před spaním požádal předky, aby mi poslali nějaký krásný, živý sen. Stalo se. Potkal jsem Eurydiku, na jejíž jméno jsem se zapomněl zeptat. Ztratil jsem auto ve snu, ale našel ji, abych vzápětí procitl ve světě, kde ona není. Nebo ano? Ne, nezahořknu, jako to udělal Orfeus, nezřeknu se lásky ke všem (zbývajícím) úžasným ženám, takže mě asi nepotká jeho konec. Neroztrhají mě Najády. Moje hlava nepoplave až na břehy Lésbosu, a nebudu zpívat žalem. A jistým kouskem mého normálního, nepoetického já jsem rád, že moje auto je zaparkované před domem. Jen vzpomínám na setkání galaxií, držím v ruce vyleštěnou, letokruhy protknutou magickou kouli a děkuji. Nejen stuttgartské policii.
čtvrtek 4. srpna 2016
Krimyš a špek v pastičce
Zamyšlení nad Konferencí „KRItické MYŠlení a objektivita“
(28. 7. 20016, Praha)
Kritické myšlení je prima věc. Zbavuje nás bludů a učí nás v dobách přehršle informací rozlišovat mezi tím, co je zjevný nesmysl a co (snad) nikoliv. Nalákán na tento „špek v pastičce na KriMyši“ jsem ve čtvrtek 28. července zavítal na výše zmíněnou konferenci do plně obsazeného kina Lucerna. O mém částečném konferenčním zklamání a právě i o stále se opakujících pastích, do kterých se chytáme, je tento článek.
Hned v úvodu: Jsem přesvědčen, že mluvíme-li v jednadvacátém století o kritickém myšlení, nevyhneme se pravděpodobně největšímu problému postmoderny – totiž otázce, co je to vlastně „objektivita“ a „pravda“. Vědecká éra, ze které pomalu, ale jistě vypadáváme, to v této otázce měla jednoduché. Pravda byla to, co se dalo matematicky, logicky a/nebo dvojím slepým pokusem dokázat. Co odpovídalo, abych se opřel o definici moudré Wikipedie, skutečnosti.
Asi není třeba se zabývat tou částí reality, na kterou lze tuto definici stále ještě s úspěchem použít. A nechci popírat, že tato část tvoří možná víc než 99% našeho každodenního života. Blížím-li se autem ke křižovatce a svítí-li červená, je pravda, že bych měl zastavit. Zpochybňování takovýchto pravd by mě velice rychle přivedlo ke korekci mého chování, byť bych byl sebevětší zastánce mnohačetné či subjektivní pravdy nebo „mlhavým esoterikem“. Pokud se nepletu, nazývá Darwin takto fungující korekci přirozeným výběrem.
Nedá se ovšem popřít, že existují jevy, procesy a celé oblastí poznání, kde s postupující složitostí a systémovou propojeností ztrácíme možnost, definovat pravdu sami. Zde se rodí naše závislost na definici jiných, tak zvaných expertů, případně na výběru více či méně „pravdivě“ vypadajícího zdroje informací. Ale nejen to. Jako člověk zabývající se poměrně často systémy – především tedy systémy tvořenými lidmi – vím, že například ve čtyřčlenné rodině (abychom vzali opravdu jednoduchý příklad) existují ohledně výkladu společně prožitých událostí nebo sporů hned čtyři pravdy, a je prakticky nemožné rozhodnout, kdo z táty, mámy, syna a dcery ji má, tu „pravdu“. V konstelacích to (dobrý) konstelář řeší tak, že se nepřikloní ani k jedné z nich, ale tomu či onomu členu rodiny ukáže prakticky vždy přítomný konflikt mezi nimi.
Dalo by se ovšem namítnout, že „pravdy“ rozkmotřených členů rodiny nejsou ve skutečnosti objektivní pravdy, ale pouze výklady subjektivně vnímané reality. Bohužel, náš skutečný život se mnohem častěji zabývá těmito vědecky neuchopitelnými výklady a nejen že je prohlašuje za pravdy, ale tak je i vnímá. Vzpomeňte si jen na vaši poslední hádku s partnerem/partnerkou, a vzpomeňte si na vaše přesvědčení o vlastní pravdě a nezvratné jistotě o nepravdě toho druhého.
Jiná námitka vůči mému zpochybňování „té jedné pravdy“ by mohla znít, že po jistém čase se pravda vytříbí a vyplave na povrch. Tak například byla až do konce středověku zcela neotřesitelná a všemi přijímaná pravda to, že Slunce krouží kolem Země. Čas ve spolupráci s Galileem, Koperníkem a dalšími však ukázal, že je tomu jinak. Nu dobrá, ale jak poznáme, že „čas té opravdové pravdy“ ještě nenadešel? Okolní svět nás neustále svádí věřit tomu, co nějaká důvěryhodná instance (dříve například církev, nyní je to pro mnohé věda) prohlásí za pravdu. A všimněte si prosím, že jaksi automaticky považujeme současný stav poznání (především vědy) za tu opravdu poslední a definitivní pravdu.
O tom všem ovšem na konferenci nepadlo mnoho slov. Celá konference se nesla v duchu teze: „Pečlivým zkoumáním faktů a kritickým zpochybňováním informací, se kterými se setkáváme, lze vyloučit bludy.“ Což je jistě – jak už jsem v úvodu napsal – pravda, pokud zůstaneme na poměrně „bazální“ úrovni myšlení (ať už kritického, kreativního či nějakého jinak osvíceného). Takto pojaté kritické myšlení lze opravdu učit na školách, kde by určitě prospělo rozvíjení sebereflexe učících se, když by byli konfrontováni s úskalími poznávání, selektivního, sebe-potvrzujícího výběru informací, s tím, že každý z nás považuje sebe sama za pravdivého (a tím i dobrého).
Jenže z mého pohledu by se konference o kritickém myšlení měla a mohla zabývat například i tím, proč se právě v současné době daří emotivním, hustě „nepravdivým“ lidem, zaujmout a fascinovat široké vrstvy spoluobčanů – z mnoha jmen lze uvést například Trumpa, Putina, Zemana a podobné, fakta ignorující populisty. Nebo otázkou, v čem vlastně vězí ona zjevná fascinace naprostými nesmysly, jež se ale šíří přes internet jako neštovice mezi Indiány? A proč tak mnoho současných demokratických rozhodování nebo voleb vytváří dva přibližně stejné tábory, které ale vyznávají poměrně nesmiřitelné, opačné „pravdy“? Případně jakým způsobem bychom měli komunikovat výsledky našeho kritického myšlení, abychom zůstali akceptovatelní (nebo alespoň dosažitelní) i pro ty, kteří se uzavřeli do gheta opačného názoru? To jsou jen některé otázky, které by z mého pohledu stálo za to kriticky prozkoumat.
Náznaky jakéhosi „kreativně-kritického“ myšlení v publiku, jež bylo tvořeno především mladšími lidmi (odhaduji průměrný věk na 30 let), byly. Nejvíce jsem je zaznamenal v reakcích na opravdu velmi podivné vystoupení Františka Koukolíka, který se podle mne zcela zmýlil ve stylu své přednášky. Ta byla nazvaná „esej o kritickém myšlení“, a hodila by se možná do auly nějaké univerzity, kde by mohla zapůsobit na pár nekriticky vnímajících, zato autoritou ohromených studentíků. Koukolík celebroval „nesporná fakta“ ve smršti dozajista pravdivých, avšak naprosto nedůvěryhodných výroků „ex katedra“. Což mi připomnělo, že důvěra nepotřebuje jen faktickou pravdivost, ale též srdce. Tedy jistou schopnost emočního vcítění se do publika a kontaktu s ním, čemuž bohužel nepomohl ani výčet odborných časopisů, jež přednášející na konci na svoji obranu přednesl.
Nejstarší referent konference, pan profesor Milan Hejný, se mi zdál nejen nejsrdečnější, ale i „nejhlubší“. Hned na začátku svého vystoupení o výuce matematiky na školách prohlásil: „Kritické myšlení není jen otázka kognitivního vnímání, kritické myšlení je o vnímání a odhalování souvislostí a kauzalit.“ Za toto připomenutí jsem mu byl vděčný. A jeho závěr o tom, že chceme-li vychovávat ke kritickému myšlení, je třeba především vychovávat k tomu, aby žáci měli radost z toho, když jiní mají radost, opravdu potěšil.
Co říci na konec? Konference byla, a měla být. Mohla být hlubší – prostě kritičtější. Publikum mělo snad ještě odvážněji reagovat v okamžicích, když referenti dělali právě opak toho, co konference chtěla osvětlit – totiž jak nemanipulovat s fakty. V tomto ohledu vynikla bohužel Ludmila Hamplová, která přednesla sice fakticky zcela určitě opodstatněný a také emotivně působící, ale bohužel naprosto jednostranný pohled na problematiku očkování dětí. Otázkou pro mne zůstalo, proč byl tento příspěvek do konference zařazen.
A nakonec bych i rád slyšel pár reakcí na moji otázku, kterou jsem měl možnost vznést: „Považujete za možné, že současné štěpení světa na „Trumpy“ a „Clintonové“ (nebo třeba „Brexity“ a „Remainy“) není až tak způsobeno chybějící výukou kritického myšlení na školách a univarzitách, ale naopak jednostranným preferováním kognitivního, racionálního přístupu ke světu a vytěsněním toho, co podle mne zrovna tak patří k lidské psýché – mytologického, magického, poetického myšlení?“ Na tuto otázku jsem – bohužel – nedostal odpověď. Sebekriticky přiznávám, že jsem ji položil poměrně dost sugestivně a že z ní moje osobní odpověď přímo kouká.
----------
A ještě malý dodatek – o pravdě (sice v businessu, ale i všeobecně) jsem mluvil například na „Fóru vědomého businessu“ – myslím, že video je stále aktuální. Odkaz: https://youtu.be/3hekNvVuvMU
(28. 7. 20016, Praha)
Kritické myšlení je prima věc. Zbavuje nás bludů a učí nás v dobách přehršle informací rozlišovat mezi tím, co je zjevný nesmysl a co (snad) nikoliv. Nalákán na tento „špek v pastičce na KriMyši“ jsem ve čtvrtek 28. července zavítal na výše zmíněnou konferenci do plně obsazeného kina Lucerna. O mém částečném konferenčním zklamání a právě i o stále se opakujících pastích, do kterých se chytáme, je tento článek.
Hned v úvodu: Jsem přesvědčen, že mluvíme-li v jednadvacátém století o kritickém myšlení, nevyhneme se pravděpodobně největšímu problému postmoderny – totiž otázce, co je to vlastně „objektivita“ a „pravda“. Vědecká éra, ze které pomalu, ale jistě vypadáváme, to v této otázce měla jednoduché. Pravda byla to, co se dalo matematicky, logicky a/nebo dvojím slepým pokusem dokázat. Co odpovídalo, abych se opřel o definici moudré Wikipedie, skutečnosti.
Asi není třeba se zabývat tou částí reality, na kterou lze tuto definici stále ještě s úspěchem použít. A nechci popírat, že tato část tvoří možná víc než 99% našeho každodenního života. Blížím-li se autem ke křižovatce a svítí-li červená, je pravda, že bych měl zastavit. Zpochybňování takovýchto pravd by mě velice rychle přivedlo ke korekci mého chování, byť bych byl sebevětší zastánce mnohačetné či subjektivní pravdy nebo „mlhavým esoterikem“. Pokud se nepletu, nazývá Darwin takto fungující korekci přirozeným výběrem.
Nedá se ovšem popřít, že existují jevy, procesy a celé oblastí poznání, kde s postupující složitostí a systémovou propojeností ztrácíme možnost, definovat pravdu sami. Zde se rodí naše závislost na definici jiných, tak zvaných expertů, případně na výběru více či méně „pravdivě“ vypadajícího zdroje informací. Ale nejen to. Jako člověk zabývající se poměrně často systémy – především tedy systémy tvořenými lidmi – vím, že například ve čtyřčlenné rodině (abychom vzali opravdu jednoduchý příklad) existují ohledně výkladu společně prožitých událostí nebo sporů hned čtyři pravdy, a je prakticky nemožné rozhodnout, kdo z táty, mámy, syna a dcery ji má, tu „pravdu“. V konstelacích to (dobrý) konstelář řeší tak, že se nepřikloní ani k jedné z nich, ale tomu či onomu členu rodiny ukáže prakticky vždy přítomný konflikt mezi nimi.
Dalo by se ovšem namítnout, že „pravdy“ rozkmotřených členů rodiny nejsou ve skutečnosti objektivní pravdy, ale pouze výklady subjektivně vnímané reality. Bohužel, náš skutečný život se mnohem častěji zabývá těmito vědecky neuchopitelnými výklady a nejen že je prohlašuje za pravdy, ale tak je i vnímá. Vzpomeňte si jen na vaši poslední hádku s partnerem/partnerkou, a vzpomeňte si na vaše přesvědčení o vlastní pravdě a nezvratné jistotě o nepravdě toho druhého.
Jiná námitka vůči mému zpochybňování „té jedné pravdy“ by mohla znít, že po jistém čase se pravda vytříbí a vyplave na povrch. Tak například byla až do konce středověku zcela neotřesitelná a všemi přijímaná pravda to, že Slunce krouží kolem Země. Čas ve spolupráci s Galileem, Koperníkem a dalšími však ukázal, že je tomu jinak. Nu dobrá, ale jak poznáme, že „čas té opravdové pravdy“ ještě nenadešel? Okolní svět nás neustále svádí věřit tomu, co nějaká důvěryhodná instance (dříve například církev, nyní je to pro mnohé věda) prohlásí za pravdu. A všimněte si prosím, že jaksi automaticky považujeme současný stav poznání (především vědy) za tu opravdu poslední a definitivní pravdu.
O tom všem ovšem na konferenci nepadlo mnoho slov. Celá konference se nesla v duchu teze: „Pečlivým zkoumáním faktů a kritickým zpochybňováním informací, se kterými se setkáváme, lze vyloučit bludy.“ Což je jistě – jak už jsem v úvodu napsal – pravda, pokud zůstaneme na poměrně „bazální“ úrovni myšlení (ať už kritického, kreativního či nějakého jinak osvíceného). Takto pojaté kritické myšlení lze opravdu učit na školách, kde by určitě prospělo rozvíjení sebereflexe učících se, když by byli konfrontováni s úskalími poznávání, selektivního, sebe-potvrzujícího výběru informací, s tím, že každý z nás považuje sebe sama za pravdivého (a tím i dobrého).
Jenže z mého pohledu by se konference o kritickém myšlení měla a mohla zabývat například i tím, proč se právě v současné době daří emotivním, hustě „nepravdivým“ lidem, zaujmout a fascinovat široké vrstvy spoluobčanů – z mnoha jmen lze uvést například Trumpa, Putina, Zemana a podobné, fakta ignorující populisty. Nebo otázkou, v čem vlastně vězí ona zjevná fascinace naprostými nesmysly, jež se ale šíří přes internet jako neštovice mezi Indiány? A proč tak mnoho současných demokratických rozhodování nebo voleb vytváří dva přibližně stejné tábory, které ale vyznávají poměrně nesmiřitelné, opačné „pravdy“? Případně jakým způsobem bychom měli komunikovat výsledky našeho kritického myšlení, abychom zůstali akceptovatelní (nebo alespoň dosažitelní) i pro ty, kteří se uzavřeli do gheta opačného názoru? To jsou jen některé otázky, které by z mého pohledu stálo za to kriticky prozkoumat.
Náznaky jakéhosi „kreativně-kritického“ myšlení v publiku, jež bylo tvořeno především mladšími lidmi (odhaduji průměrný věk na 30 let), byly. Nejvíce jsem je zaznamenal v reakcích na opravdu velmi podivné vystoupení Františka Koukolíka, který se podle mne zcela zmýlil ve stylu své přednášky. Ta byla nazvaná „esej o kritickém myšlení“, a hodila by se možná do auly nějaké univerzity, kde by mohla zapůsobit na pár nekriticky vnímajících, zato autoritou ohromených studentíků. Koukolík celebroval „nesporná fakta“ ve smršti dozajista pravdivých, avšak naprosto nedůvěryhodných výroků „ex katedra“. Což mi připomnělo, že důvěra nepotřebuje jen faktickou pravdivost, ale též srdce. Tedy jistou schopnost emočního vcítění se do publika a kontaktu s ním, čemuž bohužel nepomohl ani výčet odborných časopisů, jež přednášející na konci na svoji obranu přednesl.
Nejstarší referent konference, pan profesor Milan Hejný, se mi zdál nejen nejsrdečnější, ale i „nejhlubší“. Hned na začátku svého vystoupení o výuce matematiky na školách prohlásil: „Kritické myšlení není jen otázka kognitivního vnímání, kritické myšlení je o vnímání a odhalování souvislostí a kauzalit.“ Za toto připomenutí jsem mu byl vděčný. A jeho závěr o tom, že chceme-li vychovávat ke kritickému myšlení, je třeba především vychovávat k tomu, aby žáci měli radost z toho, když jiní mají radost, opravdu potěšil.
Co říci na konec? Konference byla, a měla být. Mohla být hlubší – prostě kritičtější. Publikum mělo snad ještě odvážněji reagovat v okamžicích, když referenti dělali právě opak toho, co konference chtěla osvětlit – totiž jak nemanipulovat s fakty. V tomto ohledu vynikla bohužel Ludmila Hamplová, která přednesla sice fakticky zcela určitě opodstatněný a také emotivně působící, ale bohužel naprosto jednostranný pohled na problematiku očkování dětí. Otázkou pro mne zůstalo, proč byl tento příspěvek do konference zařazen.
A nakonec bych i rád slyšel pár reakcí na moji otázku, kterou jsem měl možnost vznést: „Považujete za možné, že současné štěpení světa na „Trumpy“ a „Clintonové“ (nebo třeba „Brexity“ a „Remainy“) není až tak způsobeno chybějící výukou kritického myšlení na školách a univarzitách, ale naopak jednostranným preferováním kognitivního, racionálního přístupu ke světu a vytěsněním toho, co podle mne zrovna tak patří k lidské psýché – mytologického, magického, poetického myšlení?“ Na tuto otázku jsem – bohužel – nedostal odpověď. Sebekriticky přiznávám, že jsem ji položil poměrně dost sugestivně a že z ní moje osobní odpověď přímo kouká.
----------
A ještě malý dodatek – o pravdě (sice v businessu, ale i všeobecně) jsem mluvil například na „Fóru vědomého businessu“ – myslím, že video je stále aktuální. Odkaz: https://youtu.be/3hekNvVuvMU
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)