2020 slov

Myslím, že je načase, toto říci. I když to možná nebude přesně těch dva tisíce dvacet slov. A protože tuším, že mnohé z toho, co zde píšu, vyvolá bouřlivou nebo i kriticky odmítavou reakci, nejprve jedno zcela osobní prohlášení:

V prosinci tohoto roku mi bude šedesát šest let, patřím tedy do takzvané „skupiny ohrožených“. V případě, že bych onemocněl infekcí covid-19 prohlašuji, že si NEPŘEJI být převezen do nemocnice a/nebo umístěn na jednotku intenzivní péče, NEPŘEJI si být připojen na ventilátor a NEPŘEJI si, aby s mým tělem bylo bez mého vědomí nakládáno jakkoliv ve smyslu technického prodloužení nebo záchrany života. Pokud nemoc nepřežiji, jsem zcela srozuměn s tím, že můj život byl naplněn, a cokoliv se nyní se mnou bude dít, je v souladu s přírodou, univerzem a mojí duší. V tyto tři jmenované instance mám stoprocentní důvěru.

A nyní k věci: O co mi jde

Stavím již dvacet let konstelace, ve kterých jde vždy o blaho celého systému, radím rozhádaným lidem a těm v nesnázích, snažím se pro ty, kteří si nerozumí, nalézt společnou řeč. Stavím prostě mosty. Dělám to (asi jako většina terapeutů) z toho důvodu, že i já jsem vnitřně roztržený. Jedna moje část je šaman, mystik, ten, který ví, že vše je tak, jak má být. Že si naši realitu vytváříme sami. Že si svět, příroda, matka Země či univerzum poradí se vším. I s námi.

Ta druhá část mého já je po tátovi. Je to část politická a angažovaná, část, které není jedno, zdali žijeme v demokracii, nebo v nějaké podivné formě diktatury. Například v diktatuře čísel, které nám nakazují, kdy smíme ven, nebo kdy musíme být zavřeni doma, hůř než za totáče.

A tato moje druhá část je v poslední době stále víc zneklidněna. Když toto píšu, je zrovna 17. listopad dva tisíce dvacet. Když se psal manifest Dva tisíce slov, byl jsem v Německu a o Česku jsem už nechtěl ani slyšet. V devětaosmdesátém roce jsem sledoval (německou) televizi, která ukazovala, jak většinou mladí lidé nejen v mé vlasti s odvahu mění jejich svět. Před dvaceti lety jsem se vrátil do Prahy – občankou Němec, srdcem, jak také jinak, stále Čech. Na hradě svítilo srdíčko a já měl naději, že se tato zemička v srdci Evropy konečně probudila. Ale nyní se o ni začínám bát.

Bolí mne nedorozumění mezi částmi národa. Bolí mne naše rostoucí neschopnost spolu mluvit, a ještě větší neschopnost si vzájemně naslouchat. Nelíbí se mi současné neustálé dirigování stále nových tak zvaných „opatření“, jež nedávají mnoho smyslu. Děsí mne rýsující se nekonečnost „stavu nouze“. A začínám mít obavy o psychické zdraví nás všech.   

Past, do které jsme spadli

Především se však obávám toho, že nevidíme, kam nás naše současné obavy a naše vystrašenost vede. Jsem totiž přesvědčen, že současná situace není až tak zaviněná nějakým virem, ale podstatně více ztrátou vitality. Je to ztráta životní síly celého našeho „západního“ světa, který se stal vzorem pro celo u planetu. Přičemž ten „východní“ svět – například Rusko a Čína – je spíš ještě horší.

Vytvořili jsme si past, do které jsme spadli, a kterou nám pandemie korona-viru pouze zpřítomňuje. Tuto past bych nazval konflikt mezi tím, co je možné a tím, co je zdravé¹. Nebo, chcete-li, past plíživé ztráty odvahy a strachu z rizika, které k životu patří.

Dovolím si citovat psychologa Radka Ptáčka² z článku v deníku N:
„…na druhou stranu ani nevíme, co by se dělo, kdyby žádná opatření nebyla. Představte si, že jsme v roce 1920, proběhne tato epidemie, která hodně lidí potrápí, ale většina si ani nevšimne, že jí něco je. A určité procento lidí to nepřežije. Možná bychom pak na to vzpomínali jako na zimu, kdy zemřelo o dost víc starých lidí než běžně, ale na chod společnosti to nemělo vliv.“

Na tento možná nejvíc radikální výrok v článku reaguje redaktorka zcela v souladu s většinově rozšířeným míněním takto:
„Ale nejsme v roce 1920 a neumírají jen senioři. A máme možnosti, jak zachránit život a zdraví oslabených nebo starých lidí, jestliže se včas dostanou k náležité péči. Když je zcela evidentní, že nekontrolovaná epidemie přeplní nemocnice, nemůžeme ji nechat jen tak proběhnout, byť naprosté většině z nás neublíží.“

Právě ve slovech „máme možnosti“ vidím tu past. Pokud totiž máme možnosti, například každého nemocného zachránit, domníváme se, že na tuto záchranu máme my sami také nárok.  

Co znamená vitalita?

Pojďme se ale ještě o kousek vrátit. Řekl jsem, že za současnou krizí vidím ztrátu vitality. Co ale znamená tato „vitalita“? Z mého pohledu je to schopnost žít v souladu s přírodou, v souladu sám se sebou a se svým okolím, žít šťastně a plnohodnotně a být schopen přitakat jak životu, tak i smrti, která je organickou součástí všeho živého. K tomu ovšem potřebujeme odvahu žít v pravdě a snést pravdu, odvahu naslouchat svému srdci a odvahu odejít, když je něco u konce. Můj „zenový“ učitel Osho tomu říká „být tady a teď“.

Tato vitalita nás může zbavit nadměrných obav a strachu a má za výsledek, že se propojujeme se světem, že se dostáváme do „flow“, jež možno přeložit jako „úžasný proud života“. Je krásné, mít kolem sebe dostatek vitálních přátel a bylo by velice žádoucí, žít ve státě, který řídí „vitální“ vláda. Takové vládě je totiž možno důvěřovat. Pokud namítnete, že jsem snílek, a že taková vláda neexistuje, mohu z historie ale i ze současnosti uvést některé země, které takové štěstí mají³. Vitální vláda ty, kterým vládne, chápe, nerozděluje je na konformní část a na kriminální rebely a vede „svůj lid“ směrem k naději, že hromadící se problémy a velké změny, které na nás čekají, společně zvládneme.

Bohužel vláda, kterou má současné Česko, dělá v mnohém ohledu pravý opak, jakkoliv si myslím, že to nedělá záměrně. Spíš se to děje z důvodu nekompetence, nedospělosti, malé odvahy, panikaření, osobního egoismu, a především neschopnosti vidět celek a sloužit mu.

Stát jako chybějící otec

Několikrát jsem již psal, že naše společnost už kdysi dávno ztratila otce. Ti odešli do „zaměstnání“, takže synové již nemohou být svědky toho, čím se otec zabývá. Nevidí ho jako kováře, zemědělce nebo chlapa, který je schopen svýma rukama opravit auto.

Tím se synové vzdálili otcům a vyrostli z nich muži, kteří jsou zmatení, dezorientovaní, a především kteří se bojí. Kteří považují stát buď za „velkého otce“, který je ochrání, nebo za „dojnou krávu“, která je nakrmí. A to je špatně, protože v okamžiku nebezpečí se tito muži raději schovají, než aby něco riskovali. Například život. Nebo jen být pravdivý a věřit více svému srdci než číslům a tabulkám.

Neudržitelnost našich nároků

Ale podívejme se na obor, který nám je v této chvíli nejvíce na očích. Zdravotnictví západního světa je na vysoké technické úrovni. Zároveň však není orientováno na prevenci, ale na odstraňování následků – nejen nemocí, ale i nesprávní životosprávy nebo následků stresu a psychického vyčerpání. Toto „opravující“ zdravotnictví je čím dál nákladnější a odtrženější od lidské „přirozenosti“. O neudržitelnosti tohoto typu zdravotnictví toho bylo již mnoho napsáno. Přesto převládající názor ve společnosti stále vychází z toho, že každý z nás má NÁROK na nejlepší možnou péči, pokud mu jde o život.

Tento nárok může (snad) být splněn za standardních podmínek. Dojde-li ovšem k situaci, která se v minulosti již mnohokrát objevila – totiž k výskytu neznámého patogenu, ať už viru či bakterie, na který jsme si jako civilizace „ještě nezvykli“ – pak toto vysoce technizované a finančně nesmírně náročné zdravotnictví zákonitě kolabuje. Na rozdíl do minulosti totiž máme k dispozici rozsáhlý (a drahý) technický aparát, který může zachránit život. Náročnost těchto záchranných postupů ovšem v případě skokového nárustu onemocnění pohltí lékaře, sestry, nemocnice, a nakonec celou společnost. To se ovšem nikdo neodvažuje občanům říci.

Vyvolalo by to totiž sociální bouři v našem na „nárok“ orientovaném obyvatelstvu. Politik, který by prohlásil, že tři procenta obyvatelstva po výskytu nového viru prostě zemřou, a že to tak bylo vždy (mnohokrát i hůře), by nejen že neměl šanci na znovuzvolení, takový politik by byl pravděpodobně ukamenován. Takže dnešní politik raději předstírá, že drastickým omezením chodu společnosti, tím, že se „schováme“, můžeme nad virem zvítězit.

V současné chvíli to ovšem vypadá tak, že abychom nad virem „zvítězili“, položíme na roky celou společnost, ochromíme její kapacitu řešit také jiné problémy a k tomu ještě zadlužíme na celý život naše děti.

Omezujeme život místo abychom si ho užívali?

A tak, ve jménu zachování života, děláme vše, abychom ho omezili. Ale omezený život je velice sporný život. Je sporné, zdali senioři chtějí být izolováni, aby se nenakazili. Je sporné, zdali dětem, u kterých se roky snažíme, aby raději chodily do přírody, prospívá, když sedí více než čtvrtinu dne před počítačem. Je sporné, co s naším imunním systémem dlouhodobě udělá úzkostlivá hygiena a nošení roušek. Je sporné, jak se na duševní zdraví mnoha z nás otiskne pokračující nejistota, zákazy vycházení (které v nás budí zasuté vzpomínky na válku) nebo neschopnost odhadnout, kdy „tohle všechno skončí“. A je otázkou, kolik nešťastných existencí, kolik po krk zadlužených lidí a nakonec naše opatření na záchranu společnosti nepřežije.

O odvaze

A tak, ze starosti o budoucnost této země, se ptám: Kde zůstala naše odvaha přijmout riziko života? Kde je ona příslovečná spiritualita Čechů, Moravanů a Slezanů, všech nás, o kterých se říká, že jsme sice nejvíce kacířský, ale také nejvíce duchovní národ? Kdykoliv jsem se setkal s nějakým šamanem nebo duchovním učitelem, který přicestoval do naší kotlinky, pokaždé jsem slyšel: „Vy tady máte ukrytý poklad. A ten můžete dát celému světu, pokud si ho uvědomíte a pokud budete mít odvahu, se k němu přihlásit.“

Jenomže tato „šamanská“ odvaha nespočívá v drzosti, ukrást dotace, ale v ochotě, riskovat kejhák, když o něco jde. Například když jde o svobodu. Nebo – a to je jedna z těch velice sporných odvah – když jsem přesvědčen, že to, co mi „tatíček stát“ nařizuje, není správné. Ano, v tom nejkrajnějším případu mohu tuto odvahu zaplatit i životem. To totiž k tomu patří.

A zde se dostávám k dilematu. Kdy chránit život a kdy je lepší, ho riskovat. Možná namítnete, že současná opatření tu nejsou proto, abych chránil SVŮJ život, ale život těch druhých. Kterých druhých? No přece starých a slabých. Ale zeptal se jich někdo, zdali chtějí být chráněni? Nebo to jen předpokládáme? A není to spíš zástěrka, rouška, abychom neviděli náš vlastní strach?

Mimochodem se stále mluví jen o ochraně života lidí. Ale máme právo na to, vybít osmnáct milionů norků, abychom zabránili šíření mutace nového viru, který by možná ohrozil účinnost vakcíny, jak se to před několika dny stalo v Dánsku? A máme právo je vůbec chovat, tato zvířata, jejichž přirozené chování vyžaduje velký prostor a svobodný pohyb, chovat je v úděsných podmínkách malých klecí, jen aby si někteří mohli dopřát pravý norkový kožich za statisíce? Není pandemie, která nás tak trápí, jen účet matky přírody za to, jak my trápíme jiná stvoření?

Tady a teď jako nejlepší terapie

Tento manifest dopisuji na své zahradě, je večer a nad západem zbylo po listopadovém Slunci oranžové nebe. Srpek Měsíce se na jihu téměř dotýká zářícího Jupitera a horizont je lemován několika bizardními mráčky. Pes, kterého si občas na svou zahradu půjčuji, zápasí s dlouhým klackem, který někde našel a větří vůni ohně ze spadaného listí. A mně se tají dech nad krásou toho všeho.

Esme (tak se ta fenka jmenuje) je stoprocentně „tady a teď“ a nejeví pražádné příznaky obav. Nemá strach ze smrti, jsou ji lhostejná rostoucí či klesající čísla. Na druhé straně se neumí nadchnout tou boží nádherou. My lidé jsme pravděpodobně jediní tvorové na této Zemi, kteří vnímají, že je něco „nad námi“, cosi velkého, co nás naprosto přesahuje, ale co nám také dává naději. Ale zároveň se bojíme, že naše malá ega jednoho dne přestanou existovat, že se rozpustí.

Můj mystický učitel Osho na otázku, zdali je posmrtný život, vždy odpovídal: „Není důležité, co je po smrti. Je důležité, abyste ten život, který nyní máte, žili úplně naplno. Protože pak nemusíte čekat na nějaký ráj, který si možná zasloužíte, možná taky ne. Pak ho budete mít přímo tady.“

Jan Bílý, listopad 2020

----------

Poznámky pod čarou:

¹ Za „zdravé“ si můžete dosadit též „přirozené“ nebo „prospěšné celku“.

² Článek (placený) je zde: https://denikn.cz/494071/nesmime-se-propadnout-do-baziny-beznadeje-uz-se-trapi-i-nejvetsi-drzaci-rika-psycholog/?ref=tit

³ Například Nový Zéland premiérky

Korona, mužský a ženský princip a my

Globální konstelace provedená v neděli, 7. 6. 2020, během druhého dne semináře „Konstelace zdravotních symptomů“ v Poděbradech.

Globální konstelace jsou takové, které nestaví jednotliví účastníci semináře na své specifické zakázky, ale které stavíme všichni společně na společné téma. Taková konstelace samozřejmě nedává nějaké všeobecně platné a „pravdivé“ výsledky – to koneckonců nedělá žádná konstelace – ale poskytuje nám jakousi hlubší skupinovou moudrost, jež vychází z celého kruhu účastníků.

V níže popsané konstelace stáli na počátku tři „protagonisti“ – Korona-virus, Muži a Ženy a postupem času se přidávaly další elementy. Připadá mi velmi důležité předeslat dvě věci. Zaprvé se jednalo o téměř výlučný ženský kruh (mezi účastníky bylo 20 žen a 2 muži, mne nepočítaje), takže tato konstelace se někomu může zdát pro „Muže“ hodně nepříznivá a vůči nim nespravedlivá. K tomu viz můj připojený komentář. Ta druhá věc, na kterou chci poukázat, je to, že ačkoliv jsme do konstelace postavili „Muže“ a „Ženy“, (v konstelaci je označuji jako Muže a Ženu - v jednotném čísle) jedná se dle mého úsudku spíš o mužský a ženský PRINCIP, které, jak čtenář(ka) určitě ví, existují OBA v každém z nás. Takže pokud se někdo (možná právě muž) bude cítit dotčen tím, co se v konstelaci ukazovalo, nechť si uvědomí, že ony kritické momenty nejsou namířeny proti mužům, ale že jde o obraz té dominantní části v našem světě, který je spjata s logikou, racionalitou, lineárním časem, binárními systémy (počítače, buď-a-nebo řešení), preferováním hlavy před tělem a techniky před přírodou.

Nyní následuje zkrácený přepis konstelace.

Na začátku stojí na „place“, tedy v kruhu zbývajících účastníků Virus, Muž a Žena. Virus stojí na samém kraji kruhu a dívá se z kruhu ven. Muž stojí několik kroků za ním a dívá se mu na záda. Žena stojí několik kroků od muže (je od Viru vzdálena víc než Muž) a dívá se na Muže.

Virus: „Mně je dobře a to, co je za mnou, mě nezajímá.“
Muž: „Chci se dívat na záda Viru, ale nechci blíž. Žena mě vůbec nezajímá.“
Žena: „Chtěla bych, aby Muž něco udělal. Nějakou akci.“

Po chvíli se Virus obrátí směrem do středu kruhu. Protože stojí na samém okraji kruhu, má teď celý kruh ve svém zorném poli.
Nato se Muž otočí tak, aby Virus neviděl: „Když se na mě dívá, je mi to nepříjemné.“
Žena se otáčí na Virus: „Když Muž nic neudělá, tak mě začíná zajímat ten Virus. Ale nebojím se ho, prostě mě zajímá.“
Muž: „Já se nějak kácím.“ (Sedne si na zem.)
Virus: „A mě zajímají tady ty nohy.“ Ukazuje na nohy jedné z účastnic, která sedí v kruhu a nahými chodidly se dotýká dřevěné podlahy.
Nyní se chvíli nic neděje.

Jan: „Já bych vás tři poprosil, abyste si uvědomili, co by vás podpořilo. Co do té konstelace potřebujete.“
Virus: „Tak v této fázi já bych chtěl, aby zde byla ta nemoc. Covid-19.“ (Vyhlíží si zástupkyni za nemoc a ta se staví do konstelace.)
Muž: „Já se cítím tak slabý, že bych potřeboval maminku.“ (Nalézá zástupkyni v kruhu účastníků a ta si stoupá do konstelace.)
Žena: „Potřebuji podporu, ale přesně nevím, co by to mělo být. Ale když se dívám na Virus, tak za ní vykukuje tamhle ta žena. Tak tu bych potřebovala do konstelace.“

Nyní si tři zvolené podpory hledají místo. Maminka přijde k na zemi sedícímu Muži, který ji chytí za nohu.
Muž (sedí na zemi): „Já mám rozporuplné pocity. Na jedné strany bych chtěl být někde úplně pod zemí, pryč, mimo, a nechat se objímat od té maminky. A na druhou stranu mě to strašně frustruje – že já jsem tady dole, ta maminka nahoře a teď jde někam pryč, jako by šla bojovat místo mě. A nejvíc mě štve ta opora. Ta mě úplně vytáčí. Takže frustrace, ale zároveň se nedovedu představit, že bych se odsud pohnul, že bych vstal a šel tam. To bych se pozvracel.“

Podpora Ženy je starší, jmenuje se Květa a je nějak hodně „babičkovsky přirozená.“
Přejde k stojící Ženě a obě se vezmou za ramena.
Po chvíli dovysvětlí Žena: „Ta moje podpora přišla skrze Virus. Nejdříve byla za ním schovaná, ale pak jsem ji zahlédla. Ale nevím přesně, zdali je to Příroda nebo Hodnota. Hrozně si to užívám a nějaký Virus mě vůbec nezajímá.“

Covid-19 stojí asi dva metry od Viru a upřeně zírá na nohy jedné z účastnic, která sedí v kruhu.
Covid-19: „Já teď úplně chápu, jak to Virus myslel s těma nohama. Mě úplně fascinuje, jak ty nohy jsou propojené s tou dřevěnou podlahou. Vlastně mě zajímá všechno, co je na zemi. To propojení se Zemí.“
Na to dodává Žena: „Mě úplně prokořeňují nohy do té podlahy, cítím kořeny a to mi dává obrovskou sílu, která mě zvedá.“
Její Podpora (Příroda) ji přizvukuje a říká, že má úplně identické povznášející pocity.
Maminka: „Ano, podlaha je příjemná, a mnou procházely taové ty zimomrauky, když o tom mluvily. A můj sny – no, já jsem ho tak nějak obešla, bleskla mi k němu taková něha ale pak jsem si řekla, že už u něho nemusím být, že už je velký, že mohu pryč.“

Jan k Muži: „Jsi velký?“
Muž: „Nevím, ale mě to tady strašně štve, to o čem se tady ty ženský bavěj. Jako že příjemná podlaha, ale vždyť z toho jde zima. A já nikoho nezajímám. Já bych skoro brečel nebo křičel, protože se tady rozplýváte nad nějakou podlahou, já si zavolám maminku a ona si jde okolo a zajímají ji ženský a podlaha.“
Jan: „No, možná že ta maminka nebyla to, co potřebuješ. Zrovna ona spíš posiluje ten tvůj dětský aspekt, než něco jiného. Možná že potřebuješ spíš Rozum, nebo Ducha, nebo Otce, nebo Vědu, nebo něco takového.“
Muž: „No. Možná že spíš potřebuji pochopení. Někoho, kdo bude se mnou. A kdo bude za mnou.“
Někdo se hlásí z kruhu: „Mě napadlo, jestli bych tam neměla jít jako Zdravý Selský Rozum.“
Muž váhá a pak říká : „No, to nějak také není ono.“ A po chvíli dodává: „Já bych tu chtěl Logiku.“
Stavíme tedy do konstelace Logiku, ke které sedící Muž doleze po čtyřech a schová se za ni.

Jan: „Takže tu máme nový element. Podívejte se, zdali je u vás nějaká změna.“
Muž: „Mě se to strašně líbí. Mě se líbí k ní vzhlížet. Protože je taková důstojná, takový rytíř.“
Žena: „Mě ten Vir zajímá, daleko víc, než tenhle muž. A připadá mi úplně samozřejmý.“
Virus: „Teď jsme dostal zlost. Ze začátku jsem cítil velkou lásku, ale ta je pryč, teď jak přišla ta logiky. A teď vymýšlím, co bych kde udělal.“
Covid-19: „Já nemám žádný jasný cíl nebo směr. Já jsem prostě nástroj.“
Podpora Ženy/Příroda: „Když Vir řekl, že přestává být hodný a začíná být zlý, tak jsme se začala cítit v ohrožení.“
Maminka: „Mě to už nikterak nezaměstnává. Jako kdybych se odstěhovala na venkou a přestala sledovat zprávy. Dokonce už ani ten syn mě nevadí.“
Logika (drží se v zátylku a dívá se mírně vzhůru, jako kdyby ji bolela hlava): „Mě není dobře. Nemůžu se hýbat, mám pocit, že bych něco měla dělat, ale nevím, co. A mám pocit, že se Muž za mnou schovává – nechci tu být ale nemohu pryč.“

Muž: „Ale já mám takovou dětskou radost, že tam je (Logika), teď se to konečně zamíchalo, konečně je tu něco, co jsem jako udělal já. Prsknul jsem jim tam tu Logiku a mám tak trochu pocit jako takový kazisvět. Prostě jsem zamíchal kartami. A také mě baví, že se na mě koukla ta Máma.“
Žena: „Mě se ten Vir opravu už netýká. Já se jen koukám na chlapa, a čekám, kdy vstane.“
Muž (se směje): „Ale proč bych vstával. Já tu mám Logiku. Ta to dělá za mne.“
Jan: „Ok. Já vám děkuji a vystupte z rolí.“

-----------
Dovětek Jana ke konstelaci (přepis):

„Když pracuji se ženami, tak si jich spousta přeje, aby ten jejich muž nebo potažmo všichni muži byli nějak trochu víc dospělejší, akční. To je dost rozšířený postoj aspoň těch vědomějších žen, které chodí třeba na konstelace. Když ovšem pracuji s chlapama, tak my muži se v současné době nacházíme v docela nezáviděníhodné pozici. To je z toho důvodu, protože všechno nebo téměř všechno, co venku vidíte, kanalizace, vodovody, domy, auta, letadla, silnice, elektřina – je výsledek působení mužského principu. Nejen samozřejmě, ale z velké části. Ne výsledek mužů, ale výsledek mužského principu, té spořádající a strukturující síly v nás všech. Logika, věda, klasická medicína, matematika a tak dále. Když totiž chcete vyslat raketu do vesmíru, tak všechny její součástky musí správně a striktně logicky fungovat. Ale, ta raketa nežije.

„A samozřejmě i celý ten digitální, počítačový svět. Kdysi jsem trochu programoval a tak vím, že pokud to nefungovalo, tak jsme já, člověk to omylný, udělal v tom obrovském sloupci abstraktních značek někde nějakou nelogickou chybu. Protože ten počítač v tomhle ohledu chybu nedělá. Takže tohle vše je výsledek mužského principu, který je v současnosti velice dominantní. A my pomaloučku zjišťujeme, že ten mužský princip v téhle dominanci nám nestačí. To není o tom, že by byl špatný. Ale vede nás někam, do nějaké jednostrannosti, která není dobrá. Kde život začíná být, alespoň v jistých aspektech, ohrožen.

„A to je ta nezáviděníhodná pozice mužů, protože my najednou zjišťujeme, že jsem v jistých směrech v koncích, ne jako muži, ale ohledně expanze, logiky a racionality, že nám tyto směry prostě už nepomáhají, nebo nepomáhají VŽDY. A tady nemluvím jen o mužích, mluvím i o ženách v mužském principu. Některé věci prostě jen tou logikou nedáme.

„No a najednou se objeví virus, který je ve všech konstelacích, které jsem stavěl, takový rozesmátý. A který, jak jsme právě viděli, říká: ‚Buď tady a teď a buď ve spojení se Zemí.‘ Jenže my jsme generace, která je za ty miliony let úplně nejméně ve spojení se Zemí, s přírodou. My ji nejvíc od počátku ničíme. A my ji ničíme právě tím přebujelým mužským principem. Takže pro ty chlapy, když já s nimi pracuji, je docela těžké, se vyrovnat s tím, že jsem chlap, že ta logika je pro mne důležitá, ale zároveň nevím, co s tím, nevím, jak dál. Protože ten virus se zjevně skrze logiku nedá ovládnout. Nemáme vakcínu, stále je nám nejasné, koho zabije a koho ne, někde jsou velké ztráty a někde téměř žádní nakažení. Takže ten virus nějak útočí na naši logiku – proto se také té logice v konstelaci nedařilo vůbec dobře.

„A teď ten ženský princip, potažmo vy ženy se na ty chlapy díváte tak trochu jako že jsou to malí kluci. Máte očekávání, že ti muži s tím konečně něco udělají, že se postaví do své síly, že se zase o ně budete moci opřít. Ale v tom ženském očekávání je už to zklamání nějak, možná docela podvědomě, zabudované. A to je pro mnoho mužů kámen úrazu. No ale jak dál.

„A aniž bych teď chtěl nás muže obhajovat, tak občas mám takový dojem, že jakkoliv jsme někdy docela v mlze a v „nevím“, což samozřejmě není příliš atraktivní, tak vy ženy byste tomu všemu mohly pomoci, totiž tím, že se na ten mužský princip nebo i na ty chlapy budete dívat s trochou víc uznání. Protože bez mužského principu bychom byli ještě v stádiu měňavky. Teď jde jen o to uvědomění si všeho a nalezení východisek a uplatnění toho pravého, ne vyděšeného a ani ne dětinského mužského principu a jeho spolupráce s tím ženským principem. Takže, to bude ta příští konstelace.

-------------
Další informace o konstelačních seminářích: www.konstelace.info

Zuřivý boj o výklad reality

V konstelacích, především v těch rodinných, se s tím setkávám často. Klient nebo klientka, když mají popsat svůj původní rodinný systém – tedy rodiče, prarodiče a vztahy mezi nimi – často zaměňují fakta za výklad. Tatínek prostě byl zlý. Opustil nás (děti a maminku) a nechal nás samotné. A to mu nemohu odpustit. Babička byla bohatá a nestarala se o svou dceru (mou matku), takže máma měla strašné dětství. A tak podobně. Úlohou konsteláře je – to už nás učil Bert Hellinger – zamezit tomu, aby klient takto realitu vykládal a tím nevědomky ovlivňoval zástupce. Proč? To je jednoduché – konstelace se „povede“ jedině tehdy, když ani konstelář, ale ani zástupci a potažmo žádný z účastníků nezaujme postoj pro někoho a proti někomu. Protože, jak praví jeden ze tří hlavních systemických zákonů – každý člen systému (ať „zlý“ nebo „dobrý“) má právo na své místo. A nutno mu ho přiznat a jeho „členství“ uctít.

Pokud se vám můj první odstavec zdá poněkud banální, nedůležitý, nebo i trochu akademický, stačí si uvědomit, jak dalekosáhlé následky náš výklad reality (tedy faktů) může mít. Jednu takovou bitvu o výklad právě prožíváme a na jejím výsledku záleží stupeň omezení našich ústavou zaručených svobod. Ze současné nabídky faktů si totiž každý může vybrat přesně to, co se hodí do jeho výkladu, kterému také můžeme říkat přesvědčení. Je nutné omezit volný pohyb, zavřít obchody, hranice a nařídit povinné nošení roušek, aby se zabránilo několika stům, možná tisícům úmrtí? Nebo je to zbytečná panika a ekonomická sebevražda – epidemii jsem zvládli a nyní je čas na návrat k jakémusi normálu? V astronomické záplavě informací, v protichůdných vyjádření expertů i přehršli čísel naleznete neotřesné argumenty pro každý libovolný “výklad“. Především a také z důvodu, že jde o situaci, se kterou jsme se zatím v této intenzitě nesetkali.

Pokud se náš výklad omezuje na tvrzení, že tatínek byl padouch, který nechal rodinu na holičkách, je to sice závažné pro psychický stav a stupeň štěstí klienta (a je s podivem, jak se klient takového přesvědčení úporně drží), na společnost jako takovou to nemá velký vliv. Co ale, pokud se jedná o nové a potenciálně ohrožující jevy? O tak zvané „černé labutě“ – tedy nečekané události, jež mohou (ale také nemusí) změnit základní parametry našeho života? Jak se postavíme k tomu, že kvůli 210 dodatečným úmrtím od vypuknutí pandemie v ČR jsme ochotni běhat v horku po lesích s vlhkými rouškami, zadlužíme se na dekády dopředu a uzavřeme hranice nejen směrem dovnitř, ale i směrem ven? Jen připomenu, že denně umírá v ČR v průměru 305 osob, na následky chřipky zemřelo minulý rok na 1500 osob. Nejsou snad kolektivní obavy, strach a někdy i šílenství na základě jistého výkladu reality víc ohrožující, než kdybychom vykládali realitu jinak? Například jako ve Švédsku – a teď mi prosím nechoďte s „drastickými čísly“ – já nejsem pro ani proti, píšu o možnostech!

V naší „informační“ době se výklad informací stal naprosto zásadním nástrojem k našemu vnímání reality. Ale nejen to. Je to i mocný nástroj manipulace nás všech. Tak tomu nebývalo vždy – alespoň ne v této míře. Dříve byl svět mnohem jednodušší – na jaře se silo, na podzim sklízelo a zdali jsme se sklizní vydrželi do příštího podzimu, nebyla věc výkladu, ale dostatku deště na jaře, sluníčka v létě a pilných ručiček na podzim. Panstvo bylo vlídné (zřídka) či kruté (častěji), ale pokud své poddané dřelo robotou a desátky, netvářilo se, že by to dělalo na základě doporučení nějakých expertů či k jejich – poddaných – dobru. Do jisté míry byla každému ponechána možnost jeho vlastního výkladu, čehož například Juraj Jánošík také náležitě využil. Nyní se svět zkomplikoval, takže málo kdo si může dovolit přezkoumávat do hloubky informace a třídit fakta. A protože se vlády spojily s byznysem a obě skupiny nám tvrdí, že to, co dělají, je jen a jen pro naše dobro, stali jsme se odkázáni na „jejich“ výklad. Se kterým samozřejmě můžeme nesouhlasit, ale v případě krizových zákonů je nám to houby platné.

No a protože jsme se v úvodu holedbal konstelacemi – asi se nyní zeptáte, co s tím. Nebo jak se bránit „cizím“ a nepřátelským výkladům. Jako první a nejdůležitější věc vidím uvědomění, že nejen protistrana zneužívá fakta k výkladu, ale že to děláme naprosto všichni. Už podstatně zajímavější otázkou je, co s tím „naším“ výkladem sledujeme. A co se skrývá za výkladem „těch druhých“, které často podezříváme ze lži, manipulace a překrucování Co když „oni“ svým výkladům věří? Třetí krok je ovšem úplně nejtěžší. Vězí v tom, připustit mnohočetnost výkladů a ZÁROVEŇ se neztratit v mlze nerozhodnosti. Nevzdat se práva na svůj výklad, ale bedlivě naslouchat jiným. Je to přesně to, co bych ze srdce přál našim politikům, neboť pokud by se nám (jim) to povedlo, byli by(chom) schopni POHLEDU NA CELEK. Tak jako v podařené konstelaci.

Pokud si neuvědomíme, že v komplexním světě jsou informace téměř bezcenné, neboť inflační, a výklad je naopak vším, pokud nepochopíme, že vědění (tj. ten „správný“ výklad) degeneruje čím dál víc na pouhý nástroj moci a pokud na to stále a stále nebudeme upozorňovat ty, kteří svým výkladům slepě věří, čeká nás – po jistém období chaosu (viz současnou komunikaci naší vlády) totalita. Ta možná nebude ani tak spočívat v lágrech, policejním státu a ostnatých drátech na hranicích, jako v dogmatech, která nebude nikdo zpochybňovat. A tato dogmata se budou tvářit velice humánně, eticky. Například, že je nutné uvěznit deset milionů lidí, aby jsme zachránili životy pár tisíců. Nebo že na červenou se nechodí ani přes prázdnou ulici – tak jako to už praktikuje miliarda Číňanů. Kdo by s tím nesouhlasil?

Virus, demokracie a nekonečný boj

Nemaje nic na práci (mé semináře jsem zodpovědně pozastavil a mou příští knihu dopsal) pročítám FB, Twitter a podobné posty a reakce na ně - nyní pochopitelně z 90% o koroně. A docela mě děsí, jak se většina z nich dělí na dvě poměrně extrémní pozice. Ve stručnosti jsou to buď „AB a vláda jsou skuteční lídři, zavřít hranice je OK, boj s virem je důležitější než demokracie, Češi jsou nezodpovědní a proto jim nutno nařizovat a zakazovat...“. Tu druhou skupinu tvoří opačný extrém: „Pandemie je panika, testy nic nedokazují, AB likviduje nepohodlné skupiny (např. divadla nebo pražskou kavárnu), vláda jen zakrývá své selhání...“. A tyto dvě skupiny, tak jako vždy, vedou mezi sebou částečně urážející a osočující boj. Je přitom jasné, že každá z těchto dvou stran (zapomněl jsem ještě na třetí – konspiračně teoretickou skupinu) nacházejí pro svá přesvědčení dostatek „faktů“ – internet je totiž, jako vždy, plný částečně hrubě si odporujících leč odborně se tvářících článků.

A tak si vzpomínám na jeden nedávný večer ještě před „koronou“, kdy jsem v pražském centru osobnostního rozvoje, v Maitrei vedl konstelace na téma „Proč pořád musíme s něčím/někým bojovat“. Jo, proč vlastně? Proč je to tak těžké, především na té argumentativní, politické, vědecké či vojenské úrovni říci: „Já (my) prostě nevím/nevíme, možná že máš/máte pravdu, možná také že ne, ale se to ukáže až někdy v budoucnosti, do té doby pojďme uzavřít mír, pojďme si sednou dohromady a SPOJIT síly.“ Ten večer jsem přišel k závěru, že je to především kvůli tomu, že jsme se dostali strašně do hlavy a nějak zapomínáme na srdce. Nebo, když si uvědomím ten výčet úrovní, na kterých bojujeme, že jsme prostě příliš v MUŽSKÉM principu a málo v ŽENSKÉM. Většina těch lidí, co se spolu hádají a někdy i perou, jsou taky muži.

A zatím nám příroda (do které patříme nejen my, ale i „zlý“ korona-virus) ukazuje, co znamená NE-JISTOTA. A vrhá nás, kteří jsme zhýčkaní civilizací a zdravotním pojištěním, kteří jsme již sedmdesát let neprožili válku a jsme přesvědčeni, že máme NÁROK na to se dožít požehnaného věku, náhle a bez varování, rovnýma nohama do NE-BEZPEČÍ. Náhle to vypadá, že nejen že nejsme pány (!) situace, ale že jsme jaksi pozapomněli, že nejsme ani vládci tvorstva. Že za to, co přírodě děláme, také někdy musíme zaplatit, i když jsme měli z nějakého rozmaru odročené splátky.

Ne, nejsem fatalista a nevítám virus jako „boží trest“. Jen, alespoň co se mne samotného týká, se nějak nedovedu nadchnout pro tu nyní naplno propuknuvší snahou o super-akce. Jsem přesvědčen, že omezením svobod a uzavřením hranic (nota bene pro ty, kteří chtějí VYCESTOVAT!) se koronu nepodaří zkrotit. Možná, že Merkelová má pravdu v tom, že pandemie pomine, až sedmdesát procent lidí projde (ve většině případů doufejme lehkou) nákazou. Výjimečný stav, zákaz vycházení, drakonické tresty – to vše jsme už zažili a ještě nikdy to moc neprospělo, dokonce ani těm vládnoucím, kteří skrze podobné nařízení chtěli něčemu zabránit, nebo něco jiné (možná potajmu) prosadit. Jsem prostě fanda UMÍRNĚNOSTI. Lidskosti a zdravého, táta říkal „selského rozumu“.

Ve svých konstelacích se setkávám s neduhy, nemocemi a někdy i vážnými ohroženími. Vždy se ukazuje být důležité, se symptomem na chvíli přestat válčit, přestat se zuřivě bránit nebo se nechat spláchnout panickým strachem, a PODÍVAT se na to, co nám to které ohrožení vlastně ukazuje. Teprve potom můžeme rozpoznat, proč nás to či ono potkalo. Protože jinak se budeme potácet stále od zdi ke zdi, z jednoho extrému do druhého a nic, absolutně nic nepochopíme. Nějaký expert (!) napsal před dvěma týdny, že COVID prostě nepřemůžeme. Že se s ním (nebo je to snad „ona“?:) prostě budeme muset naučit žít. Dodal bych – tak jako se vším. Jen, a v tom částečně souhlasím s těmi, kdo nyní bojují, na to potřebujeme čas. A ten přeji nám všem.

Muž, žena, dítě, zvíře a bůh

Minulou sobotu a neděli jsem vedl zbrusu nový konstelační seminář, nazvaný „Muž, žena, dítě, zvíře a bůh“*. V tomto článku bych se chtěl podělit o několik jak doufám zajímavých vhledů, které jsme během workshopu získali.

Jak už název napovídá, jednalo se o konstelační, systemickou práci, která se zabývala našimi vnitřními archetypy, „pra-vzory“, nebo také vnitřními hlasy, které se tak často v nás sváří. Hned zpočátku jsme postavili tak zvanou globální konstelaci (tj. konstelaci, která nemá individuální zakázku jednoho klienta, nýbrž pracuje s moudrostí celého kruhu), ve které hrálo svou roli těchto pět archetypů a jako dodatečný element jsme ještě přidali „svět“. Zde stál Muž nejprve víceméně bez zájmu („Dívám se na to všechno jako na televizi“), Žena byla aktivnější, ale protože se moc nezajímala o Dítě, tak toto vyrostlo a přesahovalo (a také ovládalo) všechny ostatní. (Dítě: „Když jsem zjistil, že ani Muž ani Žena se o mě moc nezajímají, tak jsem vstal a vidím, že irituji Svět, což mě moc baví. Baví mě, že můžu mít vliv, když jsem řekl, tak Žena ke mě téměř přišla. A teď, když se to, že jsem velký, nelíbí Bohu, tak mi to přijde jako skvělá hra.“) Teprve až se Muž přiblížil ke Zvířeti (tj nalezl svoji dlouho opomíjenou sílu), mohl se dostat až k Ženě, která jím přestala opovrhovat.

Seminář vesele pokračoval dál a protože to byl experimentální seminář, dostávali jsme se teprve v jeho průběhu k tomu, co vlastně je specifikum této formy konstelací. Již po půl dni ovšem bylo patrné, že možná nedůležitější archetyp – a zároveň ten, od něhož jsme se jako současní lidé nejvíce vzdálili – je Zvíře. Zástupci za něj v konstelacích často vůbec nebyli schopni mluvit, tedy srozumitelně a racionálně popsat, jak se jim daří. Vlastně bylo Zvíře němé, případně bychom mohli také říci, že mu v dnešním světě chybí hlas. A přesto to bylo právě Zvíře, které často pomáhalo konstelacím se posunout dál. Mnohdy zosobňovalo onu základní sílu první čakry, ze které se ostatní archetypy teprve odvíjejí (snad s výjimkou Boha).

To hlavní a nejdůležitější se mi ovšem zdá být jev, který provázel téměř všechny konstelace. Pokud se postaví do konstelací těch pět archetypů a k tomu ještě jeden zástupce za klienta, jenž představuje cosi jako „generálního ředitele“, má tento často tendenci vše pozorovat a nechat se jednotlivé „hlasy“ mezi sebou hádat. V praxi to znamená, že namísto abychom jednotlivé hlasy používali, necháváme se jimi ovládat. Ono je to také docela těžké je používat – k tomu potřebujeme poměrně pokročilé vědomí. Je nutné si nejen uvědomit jednotlivé v různých situacích se vynořující části naší psýché, ale i se naučit s nimi zacházet a nenechat se jimi opanovat.

S tímto jevem souvisí pak další věc, která se v konstelacích začala masivně ukazovat, když jsme pochopili, co vlastně tyto vnitřní archetypy mohou pro nás znamenat. V okamžiku, kdy si nejsem vědom té které části (například svého vnitřního dítěte), začnu tuto svou neuvědomělou a mnohdy i nežitou energii externalizovat – prostě si najdu někoho, ke komu se mohu jako k dítěti chovat. Jinak řečeno, pokud neintegruji do své psýché nějaký důležitý archetyp (hlas), začnu ho hledat VNĚ mě. Naleznu dítě (děti) a začnu být na něj (na ně) řvát a štěkat, neboť jak mé vlastní Dítě, tak i mé vlastní Zvíře neznám, potlačuji či odmítám integrovat do vlastní psýché. Začnu věřit v externího boha, neboť můj vlastní vnitřní Bůh je vytěsněný, nepřijatý nebo odmítnutý. Hledám (marně) Ženu v mé ženě a mám s ní neustále konflikty, neboť to, co nacházím, nikdy nemůže vyhovovat mým představám, neboť tyto se týkají mé vnitřní Ženy.**

Po dvou dnech semináře jsem pochopil, že tento druh práce je opravdovou alternativou k „normálním“ konstelacím (pokud vůbec něco takového existuje). Stavíme-li takto vnitřní části naší psýché, pak vůbec nepátráme po příčinách klientova problému v minulosti, ale důsledně pracujeme „tady a teď“. Klient má možnost nejen spatřit a prožít vnitřní konflikty mezi jednotlivými částmi, ale i naučit se je používat tam, kde je to pro něho (a vyřešení jeho problému) výhodné. Jeho pozornost se tak možná přepne z pozornosti na to, co je venku, co zdánlivě zapříčiňuje jeho problém, na to, nad čím může získat kontrolu – na jeho vnitřní aspekty. Uvědomí si, že to není manželka, která způsobuje neustálé hádky, ale jeho vlastní projekce, očekávání a nároky na ni.

-------------
* „Muž, žena, dítě, zvíře a bůh“ - Konstelace pěti důležitých částí naší psýché podle Artho Wittemanna a Voice Dialogue manželů Stoneových. 7. a 8. března 2020 v Praze.
**Byť je naše vnitřní Žena je často vytvářena na pozadí obrazu matky.

Virus a Velekněžka

Všichni mluví o koronaviru. Já také, i když doufám, že trochu jinak. Po dlouhé době jsem si zase jednou vytáhl tarotovou kartu. Moje otázka byla prostá – co to má znamenat. Nebo, co nám tím vším chce Univerzum, ono „Velké Neznámé“, říci. A objevila se – Velekněžka.

K tarotu mám prazvláštní vztah. Takřka jsem se jím živil – takřka, neboť kdysi dávno v Pooně, u Osha, jsem dva měsíce prodával v zahradě ašrámu foodpasy – tedy cosi jako interní stravenky, neboť peníze z hygienických důvodů nebyly v jídelnách povoleny. Měl jsem malý stolek pod kvetoucím bodhi-tree, na stolku stravenky a kasičku a vedle ní položeny tarotové karty. A každému, kdo chtěl, jsem vyložil jednu kartu.

Samozřejmě zadarmo, což nebylo moc pochuti oficiálnímu resortu „card readings“, kde za totéž chtěli sto dvacet rupees. Znamenalo to za den tak padesát až sto mini-sezení. Tam, v Indii, jsem se s kartami spřátelil. A když se teď každý den začaly objevovat nové virozvěsti, virozprávy a virofejky, zeptal jsem se ve vší pokoře i mých „taroků“. Koneckonců karty na rozdíl od politiků prý nelžou.

Podobně jako konstelace vám samozřejmě ani tarot neodhalí budoucnost a neřekne, co je fakt a co je iluze. Ještě žádné kartářce (natož konsteláři) se nepodařilo předpovědět čísla ve sportce, ani příští zemětřesení. Ale zrovna jako ta „moje“ metoda (konstelace), mohou i karty ukázat to, co v tom našem ohromném, úžasném a mnohotvárném světě nevidíme. Co přehlížíme, co uniká naší pozornosti – prostě jiný level naší multi-reality.

Hm – takže Velekněžka. Musím ovšem hned teď přiznat, že mě to moc nepřekvapilo. Vlastně jsem něco takového čekal.

Velekněžka je druhá karta Velké arkány, série dvaceti jednoho „trumfu“ plus pohyblivého „žolíka“, Blázna s číslem nula. Následuje po Mágovi, který představuje prvotní tvořivou a do jisté míry i mužskou sílu. Na obrázku vidíte, že sedí mezi dvěma sloupy (ty se jmenují Jakín a Boáz). Jeden je černý, druhý bílý. Podle svobodných zednářů symbolizují základní principy kosmu, cosi jako jin a jang. Mezi nimi, za Velekněžkou, je natažen závěs, jež je pokryt symboly granátových jablek. Ty byly zasvěceny Persefoně, vládkyni podsvětí a manželce Háda, ale také představují jablko, jímž svedla Eva Adama. A samozřejmě i „zlaté jablko sváru“, jež hodila Eris, bohyně specializující se na neshody a hádky, mezi Afrodítu, Athénu a Héru. Sama Velekněžka sedí v blankytném rouchu nad srpkem Luny. Na hlavě má korunu představující tři měsíční fáze. To vše (a mnoho jiných detailů) symbolizuje tedy mocnou „ženskou sílu“ spojenou s Bohyní, ženský aspekt spirituality*.

Čím se vyznačuje tato „ženská spiritualita“? Především svou nevyzpytatelností. Je nemožné ji kontrolovat. Může být zrovna tak milostivá, jako smrtelná. Dává život na jedné straně a na druhé ho zase bere. Muži z ní dostávají paniku, neboť ji nerozumí – a také ji rozumět nemohou, neboť se nachází mimo racionální, logický, rozumem uchopitelný svět. Opona se symboly přírody, jakkoliv na první pohled hezká, zahaluje a znemožňuje jasný pohled do dálky či do budoucnosti. Tušíme sice, že se za jejími zády nachází jezero či oceán, ale nevíme, co nám přinese. Idylu nebo bouři? Plavbu do večerních červánků nebo zmar a děs?

Pokud moderní člověk něco neví, pokud ho něco zneklidňuje, zeptá se Googlu. Nebo zapne televizi – tam už budou nějací experti, kteří vědět budou. Případně se svolá krizový štáb. Co když ale ani Google, ani Wikipedie nepomohou? Co když se ukáže, že krizový štáb je stejně bezradný, jako sousedka odvedle? Co když fotečka křenícího se premiéra navlečeného do bílého pláště a se stetoskopem kolem krku (!) nejen že neuklidní, ale spíš naštve? Zde nastupuje Velekněžka, která – mlčí. A pokud si nějací ezoterici myslí, že „ji chápou“, že ví, co má za lubem, tak se brzy a krutě přesvědčí o omylu. Hlava jako orgán porozumění i ručičky jako prostředek uchopení jsou zde totiž úplně „mimo“.

V mnoha řeckých tragediích jde o potrestání docela nevinných. Oidipus opravdu netušil, že zabil svého otce a vzal si svou matku za ženu. Řecké drama totiž ještě vycházelo ze zcela jiné premisy, než naše moderní společnost. Bozi a Bohyně nebyli dobrotiví stařečkové, naplněni láskou a navštěvující festival „Miluj svůj život“. Nedrželi nám palce a neobětovali se za naše hříchy. Byli – to někdy zažíváme v konstelacích – skutečně velcí, větší, než co si člověk dovede představit. A pokud se živáček pokoušel postavit se jim jako rovný, smetli jeho, jeho syny a dcery, vnuky a vnučky do pátého kolena. Ve starověké Evropě fungovala karma jako generační osud. Což se nám, dnešním racionálním individualistům (a hédonistům) zdá docela nespravedlivé.

Podobně v římské legii, pokud se vojáci ukázali být zbabělí, líní, pokud nebojovali tak, jak měli („jak zákony kázaly nám“**), tak dotyčný útvar musel nastoupit a každý desátý voják v řadě byl popraven. Dodnes se uchoval pojem někoho „zdecimovat“. To vnímáme jako absurdní, nelidské; především skrze tu náhodnost, jež je v takovém trestu obsažena. Ale právě v této iracionalitě vězí ten temný, nás děsící aspekt Velekněžky. A také té malé mršky, která nás právě děsí, a která se jmenuje COVID-19.

Co je ale ta rada, kterou nám tato karta dává? Přeci nebude Velekněžka jen temná, vraždící, vymknutá jakékoliv kontrole, mstící se za staletí mužských papežů a vládců všehomíra?

Samozřejmě, že i Kálí má své důležité poslání, natož Velekněžka „božského“ tarotu. Je to vlastně docela jednoduché. Přijmout ji. Přijmout nejistotu, změnu, nevědění, přijmout to, že stále je něco, co je větší než my, co nelze ovládnout, jehož geny nejde sekvencovat, neboť to žádné geny nemá. Dát ne-kontrole místo vedle naší přebujelé kontroly. Pozvat Bohyni (a ženský princip) do našeho života i tam, kde doposud vládl výlučně mužský princip.

To samozřejmě NEZNAMENÁ, ten mužský zavrhnout. To by byl nesmysl. Věda je fajn, pokud nechá místo nejistotě, zdali je Schrödingerova kočka živá nebo mrtvá. Pokud i Schrödinger připustí, že příští týden může být živý, ale i mrtvý. To totiž zvyšuje jeho živoucnost tady a teď. A docela možná i jeho jemný, někdy i šibeniční humor šibala.

Zítra chci do kina. To může být plné kašlajících Číňanů, Íránců a Italů, nebo také úplně prázdné. A protože opravdu nevím, co bude, mám aspoň v plánu, si ten film – Králíček Jojo – užít. V tom mi dopomáhej Velekněžka. Amen.

-----------------------
* Druhá karta velké arkány byla dlouhou dobu nazývána také "Päpstin" - tedy ženským papežem (čeština pro to nemá slovo - snad papežka?) To vycházelo z ve středověku úporně se držícího mýtu o ženském papežovi Johaně, která, nepoznána jako žena, usedla na Petrovu stolici.
** Část známého nápisu, jenž nechali vytesat Spartští bojovníci na skálu poblíž soutěsky Thermopyly, kde bráníce Řecko do jednoho padli. Celý nápis zní: "Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám." Jo, to byly časy...

Panika, mystika a populismus

Už dvacet let pilně propaguji tak zvané mytologické vnímání. Tvrdím, že racionalita, logika, věda a strohá fakta jsou jen jedna „noha“, s pomocí které jsme sice urazili úžasnou cestu od středověkého modelu věřícího světa do moderního novověku, ale že to je právě jen jedna noha. A tím, že osvícenectví tu druhou nohu, nohu symbolů, intuice, mystiky a spirituality ponechalo daleko za sebou, nám k další cestě tato noha chybí. Protože – tak argumentuji – k úspěšné další cestě a tím i k pocitu smyslu, jistoty a štěstí patří nohy obě.

Jenže...

Samozřejmě že jako vždy se do hry dostávají komplikace. Takové to „jenže“. Středověk byl ukončen nejen objevením Ameriky, ale i masivní likvidací tak zvaných čarodějnic a samozřejmě i mužských kacířů, i když na hranicích sedmnáctého a osmnáctého století umíralo podstatně víc žen. Pochopení toho, co se tenkrát dělo, není zrovna jednoduché. Jakkoliv byly procesy vedeny fanatickými a z dnešního hlediska tmářskými inkvizitory, je možné v nich vidět jakousi očistu společnosti od „ženské“ pověrčivosti. Za ní se ovšem skrývala s přírodou a tělesností spojená, žensky intuitivní, soucitná a hluboce lidská magie. Světlý mužský duch víry a později i racionálního osvícenství zde definitivně zúčtoval s temnou, chaotickou, nekontrolovatelnou ženskou energií. A krátce poté začala věda svoje vítězné tažení nad chaosem. Což, jak nutno přiznat, několik století fungovalo výborně.*

Jenže na jedné noze se člověk nedostane daleko. A tak paralelně k rozmachu vědy se začaly ozývat hlasy o důležitosti té druhé nohy. Tyto hlasy poslední desetiletí masivně sílí, o čemž svědčí nebývalý rozmach esoteriky nejen v západních společnostech. O této druhé, podle mě nepostradatelné noze „mytologického vnímání“ píšu již dvacet let články a její znovuobjevení učím své studenty. Jak také jinak – zabývám se systemikou, která nás nutí se vždy dívat na celek. Jenže zatímco do mých kurzů chodí lidé, kteří hledají propojení levé a pravé hemisféry, harmonickou souhru obou nohou, vyvážení jin a jang-principů, rozmohlo se nám ve většinové společnosti úplně jiné „mystické myšlení“. Toto do velké míry strachem ovládané myšlení hledá „velkého vůdce“.

Zachránce

Velký vůdce, král či spasitel je vždy mytologická postava. Mýtus nám totiž neumožňuje jen přístup k oné zčásti zapomenuté, mýto-tvorné, kreativní, snové a poetické části našeho vědomí, ale poskytuje i jednoduché recepty a pro „lid“ srozumitelnou sadu příkazů a zákazů, které každému určují jeho místo. Mýtus tak používá každá účinná reklama, zná ho Holly- i Bollywwod, vědomě či nevědomky ho vytváří každý populista. A proti mýtu se nedá argumentovat racionálně.

Za pomoci mytologického vnímání můžeme sice rozvinout naši spiritualitu a zažít když ne osvícení, tak alespoň záblesk jednoty s univerzem, ale zrovna tak je možné si vypěstovat nezviklatelnou víru v bludy. Záleží pouze na tom, jak a kdo toto mytologické vnímání praktikuje. A zdali obě nohy – racionální a mytologickou – bude používat v harmonii, nebo v panice a strachu.

Mýtus nám tak umožňuje buď hluboký vhled do smyslu světa, nebo (a mnohdy zároveň) nás nechá uvěřit v nadpřirozené, iracionální vlastnosti zachránců a spasitelů, v konspirační teorie, v sílu, jež se skrývá v dogmatu. Chybně pochopený mýtus tak do jisté míry může sehrát roli nejen protihráče, ale především protivníka vědy. Je to tím, že jak věda, tak i mýtus touží po čistotě a absolutním přijetí, jenže oba stojí na opačném břehu. Případně, pokud je pochopíme do hloubky, vytvářejí pravou a levou nohu, které můžou sloužit pohybu vpřed, které se ale také mohou vzájemně nenávidět a stát si v cestě.

Kmen a esence

Úhelný kámen celého sporu „duše s duchem“ je způsob, jakým mýtus vnímáme. Pokud vězíme v kmenové duši**, budeme mýtu rozumět především jako zdroji kmenové, sjednocující ideologie. Je to mýtus, který kmenové duši dává pocit nadřazenosti, správnosti a pravdy. Mýtus vítězství socialismu nad kapitalismem, mýtus volného a ničím neregulovaného trhu, mýtus nadřazenosti jedné rasy nad druhou; všechny mýty mohou být vykládány jako stvrzení onoho „MY“ a sloužit jeho posílení. Pak NAŠE pravda vítězí nad jejich lží a nenávistí a k tomu nám dopomáhá NÁŠ bůh.

Mýtus ovšem může být vnímán i skrze hlubokou mystiku. Zde je třeba rozlišovat mezi mytickým a mystickým přístupem k věci. Mystik nikdy nebude hlásat dogma, protože ví (anebo by aspoň vědět měl), že jeho mystický zážitek, unio mystica, spojení se s tím, co ho přesahuje, co je větší a nekonečné, je čistě jen a jen jeho zážitek. Jakkoliv je toto jeho osvícení absolutní, je nepřenositelné skrze ideu a slovo-logos. „Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao; jméno, které lze pojmenovat, není věčné a neměnné jméno“, praví Lao-Tse. To by ovšem v žádném případě nemělo znamenat devalvaci slova, logosu nebo logiky.

Pokud se dostáváme do esenciální duše, otevře se nám hlubší význam mýtu, než je jen jeho kmenová funkce. Esenciální duše nás totiž vede právě k nadhledu nad „my“, k jasnému pohledu na všechny ty spolu bojující kmenové duše. Prohlédneme tak nejen mechanismus rozcházejících se rodičů, kteří se hádají o své děti až ke zničení těchto, pochopíme neustálé boje a války spolků, stran, církví i národů, jež se nám z tohoto pohledu mohou sice jevit jako nesmyslné, jejichž existenci si kmenová duše ovšem nutně žádá. Ale teprve skrze tento nadhled si můžeme uvědomit, že je to právě mýtus, který nás z kmenové duše může vést dál. Nikoliv ovšem směrem do šířky („my, kteří jsme jím spojeni“), ale do hloubky prožití („já, obsažen ve všem“).

A v neposlední řadě je to právě mytický zážitek, jenž je nejlepším lékem na strach a paniku. To jsou dvě největší překážky na cestě dál, na cestě k větší celistvosti a osvícení a především na cestě k překonání omezenosti kmenové duše. A strach a panika se vždy nakonec vztahují ke smrti. Zatímco pravý a funkční mýtus nás vždy spojuje s tím, co smrt překračuje.

(Grafika: Daniel Hopfer 1470 - 1536: Žena se společníkem překvapena smrtí, lept.) ------------
*Pokud tedy pod pojem „výborné fungování“ jsme ochotni zahrnout i první a druhou světovou válku, mašinerii vyhlazovacích táborů a gulagů, globalizaci na úkor kultur „třetího světa“ a vyplundrování přírody.
** Co je kmenová a esenciální duše vysvětluji například zde.

Několik poznámek ke koronaviru

Přiznejme si upřímně – přeci jsme „to“ nějak čekali. Jen je v lidské přirozenosti, že „to“ neočekává dnes, ani zítra, ale až „někdy“. No – a máme „to“ tady. Není „to“ poprvé. Ale – co je „to“ vlastně?

Nekontrolovatelnost

Nejprve tedy, co nás na rozbíhající se pandemii tak neobyčejně děsí – ačkoliv ve srovnání s „obyčejnou“ chřipkou není koronavirus v zásadě o mnoho nebezpečnější. (Zde nutno dodat prozatím.) Jsem přesvědčen, že hlavní příčinou rozmáhající se paniky je to, že cosi, co se jeví jako nebezpečné (v tomto případě nový virus s označením COVID 19), se vymyká kontrole. Je to cosi, co neznáme a na co jsem si nezvykli. Cosi, před čím nás neochrání velký vůdce Si, ani báťuška Vladimir Vladimirovič, ani taťka Andrej, žádná z těch otcovských figur, do kterých se populisté tak rádi stylizují. Co zjevně proniká skrze roušky, dere se oknem či klimatizací do příbytků a ulpívá na klikách. Co se přenáší z osoby na osobu ještě před tím, než se projeví příznaky onemocnění (a u některých přenašečů úplně bez symptomů), takže nerozpoznáme bezpečnou od nebezpečné osoby. Což je, mimochodem, pro náš komplexní a komplikovaný svět docela příznačné.

Korona představuje ztělesnění (byť mikroskopické) něčeho, před čím jsme se chlácholili skrze pojištění a zdravou životosprávu, před čím nás údajně chránily bezpečnostní pásy a helmy, s čím nám pomáhaly bylinky, vitamíny či antibiotika. Malinký proto-organismus s jednoduchou RNA nás tak drasticky upomíná na něco, co nechceme vidět, a tak jsme to odsunujeme na uzavřená oddělení JIPek. Totiž na nevyhnutelnost smrti. A tím i na panický strach, který je se smrtí spojen – tedy s tím, co je možná poslední skutečně nevyhnutelná a nekontrolovatelná součást našeho života. Nejprimitivnější forma života tak docela úspěšně sesazuje (byť na chvíli) nás, nejvyspělejší formu, z trůnu pána tvorstva, na kterém jsme usnuli a na kterém se nám zdají sladké sny o 100% jistotě.

Strach

Jak víme, strach je dobrý přítel každého bojovníka, neboť bez něho by byl poměrně rychle mrtvý. Je to jeden ze základních pocitů člověka a tím nejen docela přirozený, ale, vzhledem k jeho ochranné funkci, i opravdový „kámoš“. A to i tehdy, když nám vadí a když (jako většina lidí) s ním bojujeme. Strach se ovšem rychle mění na paniku, když nás ochromí a převezme nadvládu. Lidé pak nakupují jak šílení, vykoupí (víceméně neúčinné) roušky nebo jsou dokonce schopni propichovat pneumatiky autobusům, kteří přivezou do místní nemocnice „osoby v karanténně“. Čeho všeho jsou lidé ve strachu schopni, to víme z nedávné české hysterie s „uprchlíky“. Strachem pak nespíme, nejíme, a tím se ještě víc oslabujeme. Strach máme především z osob, věcí, procesů a změn, které neznáme. Jenže v našem stále rychleji se měnícím světě je právě „to neznámé, nové“ přesně to, čeho neustále přibývá. Není divu, že se pak společnost začne dělit na neo-fóbní část (odhadem 80%) a neo-filní, tedy tu část, která si uvědomuje, že změny prostě přicházejí a že je opravdu nemáme (a nebudeme mít) pod kontrolou. Alespoň ty závažné.

Na světě zahynulo za minulý rok 1.230.000 osob při dopravních nehodách. V ČR jich bylo 547*. Přesto drtivá většina z nás nemá strach, když si sedne do auta. Počet mrtvých při pádu letadla v roce 2019 byl ve světě pouze 257. Ale mnoho lidí má podstatně větší strach létat než jet autem. Je to tím, že v kabině letadla jsme naprosto vydáni napospas umu kapitána? Nebo tím, že auto je nám docela „známé“, letadlo ještě stále ne? Je to tím, že při havárii auta máme větší pravděpodobnost přežití, než při havárii letadla? A jak je to s bouřkou? Máte strach před bleskem? Já, přiznám se, docela ano. To mám asi po babičce, která při každé bouřce (tenkrát jsme trávili horká a bouřlivá léta na chatě) zapalovala hromničku. Takže co dělat, když pak ten strach z nového-neznámého-ohrožujícího na člověka prostě skočí?

Terapie

Kdykoliv konstelačně pracujeme se strachem, máme dvě možnosti. Vlastně tři. Tu jednu jsem již popsal – strach se nás zmocní. Ale tato možnost není konstelační. V konstelaci se buď střetávám se strachem jako s protivníkem, nebo ho vezmu k sobě jako „kámoše“. Je to podobné, jako práce s nějakým symptomem, kterého se mermomocí chci zbavit. Pokud s ním bojuji, posiluji ho, neboť patří ke mě a tím, že ho nechci, že ho vylučuji ze hry, se stále a stále vrací.

Strach tedy nutno přijmout, ale nepropadat mu. Protože teprve, když ho přijmeme, může nás zavést tam, kde „to“ skutečně je. Vzpomínáte si na úvod tohoto článku? V naší přirozenosti je, že víme, že se něco musí radikálně změnit. Doufáme jen, že to nebude dnes, ale „někdy“. A že to nebudeme muset být my, kteří projdou touto radikální změnou, ale svět, společnost, okolí, prostě „oni“. Jenomže to je klam. Ty dveře, kterými musíme projít, aby se „to“ změnilo, jsou postaveny jen pro nás. Nikdo jiný jimi neprojde – každý jiný má svoje vlastní dveře. Můj strach je jen a jen můj. A na konci našeho putování je moje smrt.

Mého indického mistra Osha se jeho žáci často ptali, zdali věří na reinkarnaci. Nebo – co bude po smrti. Osho vždy odpovídal: „Žij. Buď tady a teď. Úplně naplno. Protože smrt je v každém výdechu, tak jako život je v každém nádechu. Nech těch myšlenek, co bude až... Buď totálně přítomný.“ Pokud tak žijeme, může být každý okamžik pro nás naprosto nový. Zcela nečekaný. Úplně mimo naší kontrolu. Jestli ho pak nazveme „úžasným“ nebo „úděsným“ záleží jen na nás.

------------
* Údaje: Wikipedie

Astrofyzika a egyptská mytologie

Kdysi dávno, když mi bylo patnáct let, se okolnímu světu jevila má životní kariéra zcela jasně. Ačkoliv jsem nenosil brýle a nebyl obtloustlejší, bylo všem jasné, že po gymnáziu nastoupím na pražský Matfyz a stane se ze mě patrně světoznámý vědec. Tomu nasvědčoval nejen můj zápal pro astronomii (stal jsem se v patnácti mimořádným členem Československé astronomické společnosti), ale i fakt, že jsem místo za holkama chodil na hvězdárnu. Namísto aby se mnou lomcovala puberta jsem v Planetáriu po večerech brousil optická zrcadla do dalekohledu a našeho pana učitele fyziky přiváděl k nepříčetnosti poznámkami ke gravitaci a obecné teorii relativity. Leč – nestalo se tak. Skončil jsme u mystiků.

Nekonečno k zoufání
Bůh je vlastně docela častá úchylka vyskytující se u subatomárních fyziků a kosmologů. Obě species zkoumají nekonečno – ti jedni směrem dovnitř, ke stále menším mikro-částečkám, ti druzí směrem ven, do nekonečného vesmíru. A z obou skupin se čas od času rekrutují vědečtí mystikové. A není divu. Zkuste si představit nekonečno – je jedno, zdali mikro nebo makro. Pokud máte dar imaginace, tak se vám brzy zatmí před očima a buď následně zažijete, co to znamená Unio Mystica, nebo si budete muset dát velmi rychle dvojitého panáka. Což vlastně přijde tak nějak nastejno.

Mikro-prostoru kraluje kvantová mechanika a speciální teorie relativity, zatímco makro-prostor ovládá ta obecná. Obě jsou naprosto správné, jenže ouha – již přes sto let se vědci marně snaží, je přivést do souladu. To, že existují vedle sebe, by vlastně nikomu nevadilo – ani vy nečekáte, že chování vašeho auta vysvětlí teorie o páření motýlů. Pouze pro jeden, nicméně hodně závažný jev, je nesoulad obou teorií velmi mrzutý. Totiž pro takovou malou otázečku, nemlich jak ten vesmír, ve kterém žijeme, vlastně vznikl.

Smrt
Možná že se teď ptáte, proč je důležité vědět, jak vesmír vznikl. A raději se staráte o to, co bude dnes k večeři, řešíte Babiše a cenu piva, nebo se obáváte nevěry vaší ženy. To, proč jsme tady, jak jsme se sem dostali a co bylo na počátku všeho, to jsou ovšem otázky, jimiž se zabývaly všechny civilizace a kultury. Není to totiž jen nějaká mytologicky-teoretická otázka. Souvisí přímo s tím, před čím máme největší strach, byť často nepřiznaný. Se smrtí.

Na počátku bylo nic. Je to naprosto stejné nic, jež nás děsí, představíme-li si, že jednoho dne zemřeme. A tak si vymýšlíme různé ráje, očistce a (pro naše protivníky) pekla, reinkarnace, nekonečný život a podobné útěchy. Jenže někde v hloubi duše tušíme, že v okamžiku smrti přestane fungovat čas, staneme se bez-prostorovými a naše vědomí se nějak rozpustí v moři čehosi, co nejen že nelze kontrolovat, ale ani definovat. A to je docela dobrý popis stavu, ve kterém byl vesmír před svým zrozením. A zrovna tak přiléhavý obraz toho, kde se nacházelo vaše „já“ před narozením.

Inflace
Je známým faktem (aspoň se tu učí již na základce), že se kosmos neustále rozpíná. Představte si takový nafukovací balónek, na kterém uděláte pár teček. Pokud do něj nyní začnete hustit vzduch, bude se každá tečka od každé vzdalovat. Přesně to se děje s galaxiemi. Tyto se od sebe neustále vzdalují, dokonce čím jsou vzdálenější, tím „utíkají“ rychleji. Pokud tento pohyb začněme sledovat pozpátku, dostaneme se do okamžiku, kdy bylo všechno jaksi pohromadě. Astrofyzici tento počátek nazývají „Big bang“ – tedy velkým třeskem – a datují ho nějakých čtrnáct miliard let nazpátek. Existuje spousta důkazů, že se skutečně udál, jenže – jak už jsme napsal, pro jeho samý začátek, tedy vznik všeho z ničeho, obě Einsteinovy teorie kolidují. Ti z vědců, jimž ještě zbyli nějaké vlasy na hlavě, si je rvou, neboť těch několik sekund na počátku našeho světa se jim prostě už sto let nedaří vysvětlit.

Tak například je rozloha toho „našeho“ univerza přibližně devadesát miliard světelných let. Jak už jsme psal, je jeho stáří čtrnáct miliard let. Každý způli nadaný primán pochopí, že zde něco nehraje. Protože aby se za čtrnáct miliard let vesmír rozletěl (na každou stranu) do čtyřiceti pěti miliard světelných let, musel by se pohybovat aspoň zčásti nadsvětelnou rychlostí. A to, jak víme, fyzika neumožňuje. Jiný takový neřešitelný oříšek představuje nutnost singularity. To je prostě nulový prostor, prostor bez rozměru. Tu speciální teorie relativity sice umožňuje, ale nikoliv už s hmotou celého vesmíru. Tolik energie/hmoty se do „nulového“ prostoru prostě nevejde. A tak dále, a tak dále. Prostě k zoufání.

Nun a Atum
Starověcí Egypťané ovšem nejen že dovedli stavět impozantní a matematicky úchvatné pyramidy, nejen že byli schopni, jak tedy aspoň tvrdí archeologové, za pomoci měděných dlátek a primitivních kamenných koulí vytesat z ultra-tvrdého dioritu kolosální sochy se symetrií desetin milimetru, ale měli i velice propracované mýty, jimiž popisovali vznik světa. Asi vás nepřekvapí, že ultramoderní fyzika se pomalu ale jistě těmto mýtům přibližuje.

Podle jednoho z nich, vzniklého v Heliopoli, byl na počátku jakýsi temný oceán, zvaný Nun. Egypťané si ho představovali jako potenciál, jako ještě nikterak neprojevenou, nekonečnou a bezrozměrnou MOŽNOST. Nun jakoby z oka vypadl novodobému pohledu dnešní fyziky na vakuum – tedy na „nic“. Moderní fyzika ovšem tvrdí, že i v naprostém vakuu neustále probíhají nepatrné fluktuace, které se zjevují a ihned opět zanikají. Vakuum tedy není prázdné, ale přeplněné potenciálními možnostmi, které bychom mohli také pojmout jako jakési stacionární (tedy neprojevující se) vlnění. Zde bychom tedy mohli nalézt první shodu astrofyziky s Egyptem.

Nyní se chvilku musíme zabývat prostorem a časem. Máme-li v laboratoři takové malé sympatické vakuum, které zkoumáme, je důležité si uvědomit, že se na něj díváme zvenčí. Měříme ho tedy naším časem a naším prostorem. Co ale, když žádné „zvenčí“ není? V tom okamžiku zjistíme, že není ani žádný čas nebo prostor. Jak prostor, tak i čas (popřípadě jejich měření, tj., vjem) je cosi, co se vztahuje na existenci něčeho. Není-li nic, neexistují ani prostor, ani čas, nebo, chcete-li, je prostor a čas zároveň všude. A přesně to je Nun.

Kolaps
Právě z tohoto „moře možností“ se oddělil Atum, prvotní princip-bůh, jakési „něco“. Je ovšem ošemetné, používat pojem „oddělil se“, neboť to v nás vzbuzuje představu jistého okamžiku. Ale protože čas ani prostor (ještě) není, nutno říci, že Atum je neustále v Nunu obsažen. Byl, je a bude, pořád. Ani „všude“ nemá smysl, protože v bezprostornosti je „kdekoliv“ zároveň „kdekoliv jinde“.

Teď si představte, že tato bezprostornost je doslova natřískána potenciálem, možnostmi. A že něco (Atum) z těchto nekonečných možností „povstane“. (Tedy opět – spíš povstává). Pokud by astrofyzika byla jen o malinko spirituální a dovolila si pracovat s pojmem „bůh“, měla by vyřešeno. A já (a Egypťané in memoriam) bychom mohli dostat Nobelovku za kosmologii. Ale pojďme ještě o kousek dál.

Na některých papyrech je Atum zobrazen, jak je „zavinut“ do hadích smyček Nunu. Na jiných zase tohoto hada přetíná nožem. Nuže – pokud by někdo ve starověku chtěl mluvit o vlnové funkci, pravděpodobně by použil obraz oceánu (neustálé vlnění) a také hada (jednotlivá vlna, nebo také „string“). Atum se tedy manifestuje tím, že „přetne“ (tj. zkolabuje) vlnění. Čím? Svým záměrem, nebo, chcete-li jinak, aktem sebe-určení. Srovnejte prosím biblické „na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u boha, a to slovo bylo bůh“. A neříká náhodou subatomární fyzika, že teprve existence pozorovatele (tj. boha) zapříčiní kolaps vlnové funkce a z oné pověstné Schrödingerovy položivé-polomrtvé kočky se stane něco definitivního?

Z nekonečných, bezrozměrných a bez-výrazných vod Nunu se tedy oddělí Atum tím, že nechá zkolabovat nějakou vlnu. „Vynoří se“ z potenciality. V oceánu bezbřehovosti (a tedy i bezrozměrnosti a samozřejmě i bezčasovosti) se objeví „chyba“. Jak to ale pokračuje? Skrze princip Chephera (podle posvátného skarabea, jenž pro Egypťany představoval princip sebe-stvoření) se Atum stane Reem. Bohem Slunce. Nebo je Re spíš oním prvotním „Big Bangem“, tou mega-explosí, jež stála na počátku vesmíru, prvním projevením světa z nicoty? V tom případě nutno chápat Atuma jako vůli k existenci, jež způsobí (Chepher) kolaps potenciálního ale neprojeveného pole.

Polarita
Mimo jiné je Re chápán i jako světlo. Z astrofyziky víme, že začínající vesmír nebyl od samého začátku „průhledný“ – že tedy v něm neexistovalo světlo jako možnost vysílání (a v případě nějakého hypotetického oka i přijímání) fotonů. Teprve po jisté době se světlo mohlo začít v „novém“ vesmíru šířit. Přesně totéž vypráví egyptský mýtus, když říká, že „pták světla (Re) se usadil na prvotním vrcholku vynořivšího se světa“. I zde tedy máme paralelu mezi astrofyzikou a mýtem.

Později (nyní už existuje čas) ze sebe Atum vytvoří dvojčata Šua a Tefnut. Šu je prostor, ovšem ne na ten způsob, jakým prostor vnímáme dnes. Podstatně více je to jakési místo, kde můžou vznikat různé formy. Jméno bohyně Tefnut je překládáno jako „vláha“, nebo také vlhkost ženské pochvy či dělohy. Ze spojení Tefnut a Šua se nakonec narodí dvojice Nut (nebe) a Geb (země). Z nepolárního „tvořitele“ Atuma se tak zrodí prvotní polarita. V okamžiku jejich stvoření jsou Geb a Nut spojeni, ale záhy Geb „spadne“ (nebo spíš „vypadne“) z Nut a stane se těžkou, nepohyblivou zení – hmotou. A Nut se nad ním rozprostře coby (hvězdné) nebe. Vznik vesmíru je dokončen.

Kdyby tedy vážení astrofyzici malinko popustili uzdu své představivosti, kdyby si odskočili z Cernu, kde je postaven obří kruhový urychlovač částic do Gízy, kde stojí tři proslulé pyramidy, možná že by se dostali o kousíček dál. Nechci si hrát na chytrého, ale z konstelací (a i ze svého „ostatního“ života) vím, že ne vše se dá dokázat čistě vědeckou metodou. Racionální poznání včetně královny věd – matematiky – je jen jedna, byť veledůležitá noha, na které stojí náš svět. Na tu druhou, zrovna tak důležitou, v posledních stoletích poněkud zapomínáme. Je to noha mytologického poznání, imaginace, lásky, noha kam patří mystický prožitek i osvícení. Teprve kombinací obou noh se dostaneme spolehlivě z místa.

---------
PS.: 31. 3. 2020 (úterý) pořádám spolu s Mgr. Lenkou Konečnou (religionistka) v Náprstkově muzeu od 18:00 večer konstelací egyptské mytologie. Je to první díl čtyřdílného cyklu, kdy se budeme zabývat mýty a báji z různých kultur světa. Večer stojí 300,- Kč a platí se na místě. Rezervace je nutná – mailem na info@lenka-konecna.cz. Přijďte!
PS2.: V textu jsem použil informace z velice úžasné knihy Jeremy Nydlera "Chrám kosmu", která vyšla v nakladatelství Volvox Globáto v roce 1999.

Foto: Autor