Janovo skeptické dopoledne

Jeden den před začátkem semináře „Pokračování cesty“ pro muže, kteří se buď zúčastnili jarního konstelačního semináře, nebo mají jiné zkušenosti s mužskými semináři a osobnostním rozvojem sedím v pražské kavárně „Sicilly“ (jsem tedy kavárenský povaleč?) a nějak to ve mě vře. A když se něco vaří, tak aby to nepřekypělo, je nutno sundat pokličku. Což tímto „papírem pro pokročilé muže“ dělám. Připomínám, že vše, co zde napíšu, není tvrzení, (i když to tak může vypadat); daleko spíš je to sled otázek, jež si kladu vlastně sám sobě.

Moje kypění dnes ráno způsobily hned čtyři „maličkosti“. Nejprve jsem se v internetovém vydání Lidovek dočetl, že „Česká republika znovu klesla v žebříčku hodnocení rovnoprávnosti žen ve společnosti a v pořadí 142 zemí obsadila podprůměrnou 96. příčku. Vyplývá to ze zprávy Global Gender Gap Report 2014, kterou v úterý zveřejnilo Světové ekonomické fórum. ... Česko se na žebříčku rok od roku propadá. Zatímco v roce 2006 bylo 53., předloni už 73., loni 83. a letos si pohoršilo o dalších 13 míst. Situace v ČR je v podstatě stále stejná, ostatní země se ale výrazně zlepšují. V Evropě je na tom hůře už jen Malta a Turecko.“*

Dozajista nejsou za tento trend zodpovědní pouze muži. Ale samozřejmě také. A já mám zrovna takový divný pocit, že zatímco ještě před třemi lety se na české mužské scéně děly velké kroky, nacházíme se my chlapi zrovna v jakémsi období stagnace.

S tím souvisí i druhá „maličkost“. Na posledním večeru přednášek a konstelací v pražské Maitrei, který měl aspoň z mého pohledu hodně hluboké a důležité téma „Mytologické vnímání, mýty a pohádky, rozvoj intuice a cítění“**, se dostavilo dvacet šest žen a pouze tři muži.

Nejsem o sobě přesvědčený do té míry, abych se neptal, čím já sám způsobuji odliv mužů z mých akcí. (Zatím odpověď nenacházím.) Na večeru však byla paní, která pronesla přibližně toto: „Můj manžel se zajímá o duchovno a konstelace, čte knížky, ale když vyprávím dětem pohádky, tak to nevydrží a dělá stále opičky, zesměšňuje to a nakonec odejde. Nechápu, proč vlastně.“ Tak jsem to trochu zkoumali a já vznesl domněnku, že se skutečné archetypální hloubky (která se nikdy nedá kontrolovat, neboť nás přesahuje) vlastně bojí. Účastnice pak také potvrdila, že manžel bere vše „hlavou“.

Jako třetí taková maličkost se vyklubal mail, který jsem dostal od jakéhosi Jirky (jméno změněno), ve kterém mi píše, že „...je mi 38 let, jsem muž, který byl do nedávna rád středem pozornosti a myslel si o sobě, že je v pohodě. Okolí je stále přesvědčené, že jsem inteligentní, úspěšný a bez problémů. Po několika letech jsem skončil s kouřením marihuany, pitím alkoholu (zde až na malé výjimky) a přestal i s cigaretami. Abstinence od drog mi však spustila silné psychické potíže. Dostal jsem se do naprosté dezorientace sám v sobě. Zkoušel jsem psychiatrickou pomoc, ale antidepresiva, která mi byla předepsána, mě spíš tlumila než aby mi pomohla. Mým velikým problémem je, že se nemohu najít, vše mi připadá provizorní, nic mne nedokáže nadchnout. V práci jsem často demotivován, nevím, co mám dělat a hodně času ztratím prokrastinací, což si pak vyčítám.“

Jirkova zpověď je zcela vzorová pro mnoho mužů, se kterými se profesně potkávám. Úspěšných, krásných, inteligentních mužů, kteří mají jen jeden maličký, leč podstatný nedostatek: Nikdo je nenaučil používat srdce. Nebo jim řekli, že srdce a byznys/úspěch/sex/kamarádi se vylučují a oni tomu uvěřili. Jenže – jak je možné někoho používání svého srdce „naučit“?

Čtvrtou maličkost mi vyprávěl včera na telefonu můj německý kamarád, žijící již roky v Brně. Jeho dobrá známá – říkejme jí Irena – se zamilovala do staršího muže, jenž je ovšem zároveň manželem. Svoji ženu prý nemiluje, rozvést se ale nehodlá a o svém mileneckém vztahu své ženě také nevyprávěl. Zato však je nesmírně žárlivý, když se Irena chce s mým kamarádem potkat na kafe nebo nedej bože jít s ním do kina. Na mé zaražené mlčení, naznačující mé naprosté nepochopení, proč tedy přítelova známá věc neřeší rozchodem, použil německé přísloví, znějící v překladu: „Kam uhodí láska, tam tráva neroste.“
„Ale jak může inteligentní žena snést, že její milenec své ženě lže, ale od ní vyžaduje poslušnost a chce ji kontrolovat?“ zeptal jsem se.
„No, to próto, že tšeský šenský tohle se sebou dělat nechaj a tšésky chlapi toho vyušít uměj,“ byla jeho lámanou češtinou pronesená odpověď.
„Fakt?!?“ pomyslel jsem si. Je to opravdu takto? Nepotřebujeme my, „tšésky chlapi“, přes pr*el? A nebo – spíš ty ženský??

V knize, kterou právě začínám číst (a ze které, aspoň po přečtení prvních pár stránek jsem nadšen), ve „Skryté spiritualitě muže“ od Matthew Foxe, vysvětluje autor v předmluvě, proč je mužská spiritualita skryta. Uvádí dvacet čtyři důvodů, mimo jiné:

▪ Protože v západní kultuře dosud panuje dualistický patriarchát, který si cení více myšlení než cítění, více materiálního bohatství než bohatství duchovního, více vědeckých fakt než intuitivní moudrosti, více mužů než žen a více heterosexuálů než homosexuálů.

▪ Protože muži skrývají své rány uvnitř a chtějí na ně zapomenout, raději si jich vůbec nevšímají, než by si dovolili se k nim přiznat.

▪ Protože moderní náboženství ztratilo kontakt se svou mystickou tradicí, která nám svým jazykem a pojmy pomáhá vyrovnávat se s našimi nejhlubšími prožitky, s „temnou nocí duše".

▪ Protože naše antropocentrická kultura si více cení lidského života, potřeb a pravidel než pokorného spojení s nesmírným kosmem.

A to jsou jen čtyři důvody z mnoha. A tak mne napadá, zdali namísto „vědomého byznysu“ bychom se neměli spíš zaobírat „vědomím chlapa“ A jeho spiritualitou, což se docela překrývá.

Zítra odjedu na zmíněný víkend, kam se mi přihlásilo tentokrát jen deset mužů, takže uvidíme, jak je to s tím naším vědomím. Dneska u kafe ale zpytuji své svědomí, co jsme udělal špatně, že z počátečních padesáti účastníků mých „mužských kruhů“ jich zbyla hrstka. Občas, když nemohu spát, si kladu otázku, zdali jsem se neztratil ve své vlastní aroganci, nesrozumitelnosti, zdali jsem nezabloudil na té cestě k opravdovému muži, jehož si ale nepředstavuji jako Bivoje, nýbrž daleko víc jako Herma Trismegista, moudrého šamana, který v sobě slučuje protiklady „nahoře“ a „dole“, rozuměj nebe i zemi, muže i ženu. Jenže pak čtu dál toho svého Foxe, jsem nadšen tím, že píše o tomtéž a je mi jasné, že moje cesta je prostě moje cesta, i kdyby na mé semináře měl jistou dobu chodit jen jeden člověk, já sám.

Na jaře, po tom prvním semináři, který ještě nebyl pro pokročilé, jsem hned večer posledního dne poslal kamarádovi tuto esemesku: „Ahoj, po tom, co tady proběhlo, mám snad poprvé pocit, že se opravdu něco mění a posouvá. Udála se nějaká syntéza mezi mužským a ženským principem v nás, při současném plném zachování mužské prezence a jasnosti a lásky a otevřenosti k ženám. Nespadli jsme ani do obvyklé krátkodobé „extáze“ machrování a hrdosti, která se tak často v mužských kruzích objevuje, ani jsme se neztráceli v mlze, provázející cestu do emocí. Prostě nádhera...“

Dneska nevím, zdali jsem se poněkud neunáhlil. Ale možná že mám jen takové faunovo skeptické, pozdní dopoledne v jedné pražské kavárně. Platím a vycházím do krásně deštivého dne a těším se na zítřek.

Hezký zbytek dne vám přeje
Jan

-------
* Zdroj: http://www.lidovky.cz/cesko-kleslo-v-zebricku-rovnopravnosti-zen-po-nem-jsou-rozvojove-zeme-13i-/zpravy-domov.aspx?c=A141029_114057_ln_domov_ele
** Viz několik článků na toto téma na mém blogu a dvě knihy: „Růže pro Plúta“ a „Co se stalo s Popelkou po svatbě“.

Krátké zamyšlení nad uřezáváním hlav

Ono je to možná trochu přitažené za vlasy.

Ale včera jsem četl, že spousta chytrých lidí na "Západě"* je zděšena, kolik mladých "džihadistů" odchází z jejich víceméně poklidných končin londýnských a pařížských předměstí či německého venkova do tzv. Islámského státu, uřezávat hlavy mužům a znásilňovat ženy.

A vzhledem k tomu, že dneska plánuji v Maitrei večer o "mytologickém vnímání reality", především tedy o jeho chybění na školách, univerzitách a v médiích, napadlo mne, jestli tohle není odpověď na jednu z největších chyb, kterou podle mne udělal (a stále dělá) Západ. Totiž na nahrazení víry v Boha vírou v Konzum. Přesně řečeno, pro tyto mladé lidi z předměstí vírou v Nedosažitelný Konzum.

IS totiž jeví všechny známky středověké "noci rozumu" (jen si vzpomeňme na upalování "čarodějnic") a to, že je mezi některými mladými frustrovanými Angličany, Francouzy či Dány tak "in" znamená, že jim v dnešní době "vrcholného rozumu", tedy vědecko-logického pojímání reality, možná něco zásadního chybí. A tak se, pomýlení a svedení, vydávají na bohužel zcela opačnou cestu, než by bylo třeba - namísto rozšíření rozumu o srdce (a tím o spiritualitu) k uřezávání hlav, což je, (a toho si dosud nikdo nevšiml) velice výmluvný symbol revolty proti nadvládě této části těla nad zbytkem.

Takže vám pro dnešní den přeji integraci hlavy a srdce, nikoliv jejich dezintegraci.
Váš Jan.

-----------
*Kulturně historické označení "Západ" používám stále ještě i pro naši malou, zaostávající zemičku, i když mě například nedávné výroky jejího prezidenta nechávají stále víc na pochybách o oprávněnosti mého optimistického názoru.

S.M.R.T

SMRT. Tabu slovo. Dneska se smrt stala něčím téměř obscénním. Umře-li někdo na ulici, pospíší si záchranná služba hodit na tělo bez ducha hadr. Zapouzdří nás do černého plastikového pytle, bez chvíle ticha, zamyšlení, rozloučení. Pokud nabídnu přednášku či seminář na téma smrt, umírání, snad i stáří, nepřijde nikdo. Nebo snad ano? A přesto se s Ní setkáváme stokrát za večer v televizi, koluje milionkrát na internetu, hrají si na Ni docela malé děti, když kosí protivníky ve svých videohrách. Sladká, Milostivá, Radikální, Temná.

Na začátku třetího tisíciletí vnímáme smrt jako to, co na nás číhá na konci našeho bytí. Tedy jako to, co je opakem života, jeho protikladem, ukončením a často selháním, ať už selháním naší snahy ji odsunout na neurčito, nebo selháním život prodlužující elektroniky na jednotce intenzivní péče. A tak, nastane-li, pátráme, zdali a kde se stala chyba, pokoušíme se najít viníka, zodpovědného za konec, neboť pak bychom mohli opět uvěřit v to, že smrt se dá ovládnout, tak jako vše, nad čím již vykonáváme kontrolu.

A ovšem že se jí bojíme, ačkoliv mnoho z nás tento primární, podlý, hluboce položený strach nechce vidět a tak říkají (jako moje maminka, které je osmdesát šest): „Smrti se nebojím, ale umírání“. A druhým dechem, když se jí já, téměř-šedesátník, ptám na smysl stáří, říká: „Přežít“. Protože žijeme tak, jako kdyby byla smrt na druhé straně břehu, cizí a nepřátelská k našim láskám, touhám i chamtivosti po životě. A tak se ji snažíme vygumovat ze života, zapomenout tím, že se s ní setkáváme výlučně na obrazovkách, kde přece jde jen o letmé stopy elektronů či svítící mikrodiody. Tak jako sex jsme zvirtualizovali i smrt.

To je možná důsledek našeho odtržení se od cyklického času, Kairosu, času přírody, Země, Luny a lůna. Neboť ti, kdo žijí ještě podle přírody, ví celým svým tělem dvě zásadní věci. Ke smrti neputujeme na přímce od narození někam do dáli, kde padneme staří, zklamaní a vyčerpaní, ke smrti se vracíme, tak jako se v kruhu vracíme k začátku. Z čehož vyplývá i druhá věc – smrt (coby začátek i konec) je imanentní celému kruhu. Nebo jinak: Smrt je rozprostřená skrze náš celý život.

Smrt patří do triády žen, které se každý muž musí naučit rozlišovat, pokud nechce, aby se jeho partnerství či manželství proměnilo v peklo. Tou první ženou je Matka. Je bránou do tohoto světa, ale také ta, která budoucího muže vychovává, manipuluje a nepouští. Dospívající chlapec se od ní musí odtrhnout, vydat se do širého světa, tak jako pohádkový Hloupý Honza nebo jeho chytřejší brácha Jiřík. Na této cestě musí překonat draka, což je jakýsi obraz Matky Země a zároveň představuje setkání s děsivým podsvětím (draci bydlí v podzemních slujích). V tomto setkání a následujícím boji poznává poprvé Smrt, druhou důležitou ženu v jeho životě. Té ovšem, pokud má jako Jiřík za ušima či v roli Honzy trochu štěstí, nepodlehne. Jen mu dýchne do tváře, na které mu poté vyraší vous. Teprve pak ho čeká třetí žena, jeho Princezna, Milenka a Partnerka. Pokud se mezi těmito třemi nenaučí rozlišovat, bude ve své Ženě vidět co chvíli Matku a cítit se manipulován, jindy zase Smrt, která ho bude dusit.

Zdá se, že hodně dávno, když jsme ještě nevysedávali každovečerně před televizí, ale u ohňů a pod hvězdami, měla smrt ještě jinou, magickou dimenzi. Tenkrát nebyl materiální svět ten primární a „onen“ svět nebyl konečná stanice, kde se donekonečna opíjeli mrtví hrdinové či kam putovali vyčerpaní důchodci. Duat, egyptský svět ne-materiální existence, byl ten větší, pestřejší, vícepatrový z obou, a „náš“, svět materie a reálu byl od něj odvozen. Jako kdyby se z nekonečného oceánu Bohů ten náš, malý a skrze fyzikální zákony determinovaný světík vynořil, aby našim oduševnělým tělům, skrze které jsme zde vázáni, nabídl cosi jako tělocvičnu, výběh a laboratoř.

Ze staroegyptské kultury na nás dýchá schopnost tehdejších lidí překračovat daleko lehčeji než my onu hranici, jež pro nás představuje smrt, a to již za života. Tak jako šaman se musí naučit chodit „tam a zpátky“, tak i dřívější králové, kněží, a snad i někteří „prostí leč nadaní“ ovládali magii, kterou propůjčuje znalost obou světů, toho velkého i toho našeho, menšího.

Stojíme-li dnes před tím, co dřívější Egypťané prý jejich primitivními měděnými a bronzovými dlátky a kamennými buchary dokázali vytvořit, nedovedeme si to vysvětlit. Nevěřícně nasloucháme řečem egyptologů o technikách z doby kamenné, kterými prý byly vylamovány obelisky o váze tisíce tun a následně upraveny do perfektního tvaru, do jejich vyleštěného žulového povrchu vytesány perfektní hieroglyfy a postaveny na místo, kde se tyčí navzdory všem zemětřesením dodnes. A pro sebe si mumláme cosi o pomoci mimozemšťanů.

Možná, že jednodušší vysvětlení než to ufónské vězí v pochopení naší současné svázanosti materiálním světem. Pokud ale je materie opravdu jen výraz „toho jiného“, pokud bozi jsou a jejich svět je lůno toho našeho a pokud jsme my, kteří se třeseme před koncem, pouze zapomněli, jak se mezi světy putuje, pak, kdybychom se rozpomenuli, by jisté věci byly docela lehké: „Kadeš se usmál a položil ruku na kamenný kvádr, který nám sahal do pasu a musel vážit desítky tun. ‚Opravdu si myslíš, že tenhle kámen je skutečný?‘ ‚Jistě,‘ odpověděl jsem, ‚přímo cítím jeho váhu, vidím ho, hmatám ho, a když do něj kopnu, tak si zlomím palec.‘ ‚Příliš si věříš,‘ řekl a udělal malý pohyb rukou. A to, co jsem kdesi v hloubi duše čekal a čeho jsem se zároveň obával se stalo – kvádr, jenž na tomto místě ležel určitě stovky, ne-li tisíce let se opravdu asi o dvacet centimetrů pohnul. ‚Tak co teď?‘ mrknul na mě tím jeho pronikavým pohledem hlubokých, lišácky černých očí, vyndal z kapsy košile své RayBeny, nasadil si je na nos a obrátil se k východu.“

Krásný život a smíření se smrtí
vám přeje Jan.

Islám a náš svět. Aneb o nemožnosti zvítězit.

Kdysi jsem měl dobrého přítele, který se nakonec zemřel v důsledku toho, že se zlomilo křídlo jeho ultralehkého, samodělaného letadélka a on ze stometrové výšky spadl . Ale o tom nechci vyprávět. Jednou za mnou přijel do Německa s tím, že musíme vylézt na Matterhorn. Vyjeli jsme tedy, dorazili do Zermattu, vydali se na cestu a vystoupali skutečně přibližně do poloviny. Bylo již odpoledně, krom toho se v dálce připravovala bouřka. A Jeff, jak jsem ho ještě v dobách společného gymnázia přejmenoval z Jardy, měl polobotky. A tak jsem zavelel k ústupu. Jeff se nejdřív strašně naštval a nadával mi, že jsem pesimista, zbabělec a že nevěřím, že nás bozi mají rádi. Nakonec jsme slezli a kdo ví, zdali jsem tím jemu i sobě nezachránil život. Škoda jen, že později, když začal létat na ultralehkých prototypech, neboť chtěl být blíže Slunci, jsem už u toho nebyl...

Vrátil jsem se z Egypta a mám podobný pocit, jako tenkrát na té krásné, romantické hoře. Mí více esoteričtí kamarádi mi po přečtení tohoto článku budou asi také předhazovat, že jsem pesimista a škarohlíd. Jenže já si nemohu pomoct. Jeden z hlavních dojmů ze slumů Káhiry a okolí, z všudypřítomného agresivního Islámu a zuboženého třetího světa, který jsem si přivezl domů do Prahy zní: Tak, jak to doposud děláme, nemáme šanci přežít. A to nejlepší, co můžeme udělat, je začít vymýšlet ústupové strategie.

Vysvětlím to na příkladu egyptského Luxoru. Kdysi luxusní letovisko anglických, francouzských a italských koloniálních cestovatelů prožilo od osmdesátých let minulého století nebývalý rozkvět. Všude se stavěly hotely, turistické atrakce a obchůdky rostly jako houby po dešti a většina obyvatel se tak či onak orientovala na cestovní ruch. Pak přišlo „islámské jaro“, revoluce v Káhiře, během které všichni po desetiletích Mubarakovy diktatury mávali nadšeně vlajkami a cítili se nádherně. I já jsem z dálky sympatizoval. Jenže demokracie se musí dlouho učit a procvičovat. Takže to skončilo Mursím a muslimským bratrstvem, kteří se k moci dostali po demokratických volbách. Zrovna tak, jako kdysi v Německu Hitler.

Bohatší a vzdělanější část Egypťanů se bránila islamizaci, ale mob vyhrával. Začaly další krvavé nepokoje, vypalování křesťanských vesnic, začaly vraždy. Od roku 2011 přestali turisti Egypt téměř úplně navštěvovat. V důsledku toho se ocitla velká část populace ve zcela drastické existenční krizi. Potkal jsem bývalého vlastníka feluky – tradiční nilské plachetnice, který svůj člun před rokem musel prodat, neboť nebyl schopen uživit rodinu. Zbyl mu malý motorový člun, na který se pokouší lákat těch pár turistů, kteří zbyli. „Neměl jsem žádné úspory,“ vypráví anglicky a francouzsky mluvící otec čtyř dětí, „rok jsem to dával, ten druhý už byl kritický a minulý rok jsem se chtěl zabít.“ A ukázal mi svoji celou hotovost, všechny peníze, které vlastní – dvacet pět egyptských liber, tedy sedmdesát pět korun.

Captain Hamada, jak si říká, ovšem není sám. Vyjdete-li z hotelu, vrhne se na vás houf člunařů, droškařů, taxikářů, prodavačů zdařilých i méně zdařilých kopií antických sošek, prodavačů vody, triček, kašmírových šál ze silonu, koberců... Někteří z nich, tak jako mnoho Egypťanů, jsou přesvědčeni, že turisti mají jakousi povinnost je živit. Pokud je nejprve mírně, po padesátém tahání za ruku již briskně odmítnete, můžete se setkat s náhle propukající agresivitou, kterou sice lze psychologicky pochopit, ale která vás zažene zpátky do hotelu.

Můj hotel v Luxoru byl postaven roku 1886, jmenuje se Winter Palace a je opravdu luxusní. Stále ještě, neboť přežívá z anglických, francouzských a německých důchodců, kteří v bezpečném prostředí nádherné zahrady a dvou božských bazénů srkají tu grenadinu, tu šampaňské. A to na evropské poměry neskutečně levně – bydlel jsem za šedesát dolarů v pokoji, který před krizí stál pět set.

I na druhé straně Nilu se bydlí levně, ale tady jste uprostřed egyptské reality. Silnice jsou prašné, na okrajích kanálů doutnají zapálené hromady odpadků a pokud poodjedete ze středu města na jeho hranici, tam , kde začínají opravdové slumy, překvapí vás třeba i mrtvola koně, ležící u cesty. Majitel malého hotýlku, kde jsem bydlel, má na střeše satelitní anténu a tak jsem napočítal na pět set arabských televizních stanic. Ty, pokud nevysílají kázání imámů, ukazují evropsky čisté domácnosti, kde šťastná islámská rodina pere v nové pračce, na zavlažované zahradě pobíhá labrador a dětičky si hrají s Barbínou. K pochopení, jak mimo realitu jsou tyto obrázky, stačí vyhlédnout z okna. Nevím, jak tuto schizofrenii mezi implantovanými tužbami a tvrdou realitou zpracovává mozek průměrného Egypťana. Nedivil bych se, kdyby se jeho srdce sice pozvolna, ale stále víc zatvrzovalo a jeho hlava se začínala přiklánět názoru imámů, že tento, pro drtivou většinu obyvatel naprosto nedostupný západní způsob života je vynález ďábla. A ačkoliv je pro normálního turistu v Egyptě opět bezpečno, je velikou otázkou, jak bezpečné to zůstane, když se velká část lidí neuživí.

A tady začíná moje bezútěšnost, kterou jsem si bohužel přivezl zpátky do Prahy. Západní svět nemá šanci. Neboť islám nabízí něco, co žádná finanční pomoc, žádný hodný turista nebo obětavá učitelka angličtiny nemůže poskytnout. Svým neustále přibývajícím přívržencům nabízí náhradu za neuskutečnitelný konzum: Víru. A zároveň je skrytě obrací proti těm, kdo vzývají právě to, co je pro většinu chudých muslimů naprosto mimo dosah – ledničku, televizi, bazén, cestu k pyramidám, zlatého retrívra pobíhajícího po vlastním trávníku. Islám je víra, která aspoň v současném okamžiku kvete na troskách naší evro-americké ideje o nadřazenosti našeho způsobu života.

Ta rozkvetla během Napoleonova tažení do Egypta na začátku devatenáctého století, pokračovala začleněním Egypta do britského impéria a končí koloniálně zkamenělými turisty ve Winter Palace Hotelu. Jistě, hrobky faraonů začaly být vykrádány už ve starověku. Ovšem teprve evropský kolonialismus se začal na celou tisíciletí trvající historii Egypta dívat pohledem vědce, jenž se zaujetím zkoumá na pitevním stole cukající se žábu. Mumie egyptských králů byly hromadně vyváženy do Anglie a Ameriky, kde se stávaly předmětem tzv. „mummy unwrapping parties“, během kterých se viktoriánská společnost nechávala šokovat jejich „rozbalováním“ a pohledem na vysušená mrtvá těla. Prášku z mumie se přisuzovaly zázračně-léčivé účinky a tak se stal obchodním předmětem. Mumiemi bylo dokonce topeno pod kotli amerických lokomotiv, neboť prosycené pryskyřicemi dobře hořely. Úcta k mrtvým předkům? A tak je docela možné, že si nakonec ten hněv mladých, ekonomicky neúspěšných, ale velice vitálních mužů zasloužíme, kteří na nás stále ještě a s vlastně obdivuhodnou egyptskou trpělivostí volají : „Excuse me, my freind, do you want my boat?“. Kousek dál, v Syrii a Iráku, tento hněv již vypadá docela jinak...

Možná bychom měli pochopit, že lezeme na Matterhorn v polobotkách za blížící se bouřky. A možná, že bychom měli začít uvažovat, jak se z poloviny hory dostaneme dolů, nikoliv jak vítězně zdoláme vrchol. Nejsem a nebudu ani křesťan, ani vyznavač Alláha. Jenže, poté, co jsem se vrátil, mi stále ještě v uších zní každé ráno ve čtvrt na šest začínající volání (z naplno vytočených reproduktorů): „Allahu Akbar“ – Bůh je velký. Bůh je obyčejně tam velký, kde jsme my lidé malí. Ale existují dva druhy, velice rozdílné, jak se stát malým. Ten první způsob je cesta pokory a pochopení. Zcela jiná „malost“ nastupuje, pokud vás někdo nebo něco malým udělá. To je cesta, kterou lemuje zlost, nenávist a násilí.

Tenkrát byl pro Jeffa a mne příliš velký Matterhorn. Dnes je to pro naši kulturu islám, jehož potenciální vyznavače jsme před mnoha lety udělali malými. Jejich bůh se nyní nespokojí ani s vývojovou pomocí, ani s bakšišem od anglických či německých turistů. Nechce být tolerován a přijat do Organizace spojených národů. Nikterak nestojí o partnerství s papežem a už vůbec ne s Židy. Nenakloníme si ho ani přijetím, ale ani vylučováním v něj věřících. A nikdy, nikdy si ho nepodřídíme bombardováním těch, kteří v jeho jménu páchají zvěrstva. Islám se totiž stal duchem a duší těch, kteří jsou na této planetě znevýhodněni, zatlačeni ke zdi, kteří nemají šanci. A to je jeho velká šance, a my to stále ještě nechápeme. Protože žijeme v hotelu se zahradou, bazénem a zavlažovaným trávníkem, jehož dveře hlídá pár postaviček s pistolkami u pasu. Bohužel jsou jak oni, tak a především i my zcela mimo realitu.

Hezké sny přeje a v probuzení doufá
Jan.

Starší muži, mladé milenky a děs

„Jen bych rád věděl, co se skrývá za trendem, který vidím všude kolem mne – totiž mé vrstevníky, kteří houfně utíkají od svých manželek a rodin a blázní s o jednu nebo dokonce o dvě generace mladšími milenkami.“ To mi nedávno napsal můj bývalý spolužák z gymnázia, přítel Karel. A ačkoliv si nemyslím, že jde o nějaký opravdu světobolný problém, mám i já ve svém okolí pár takovýchto případů, a jako konstelář, kterého vždy zajímaly skryté souvislosti, bych se na „věc“ rád podíval důkladněji.

Hned na začátku vidím jednu souvislost. Když jsem vypsal zbrusu nový seminář pro starší lidi „Padesát plus“, podivovali jsme se s mojí organizátorkou Alenou nad rychlostí, s jakou byla kvóta pro ženy vyčerpána. Na seminářích si vždy držíme ca. 30% volných míst pro muže, kteří se většinou hlásí až na poslední chvíli. Tentokrát to však bylo ještě drastičtější: Během dvou týdnů se nahlásilo dvakrát více žen, než jsme měli míst a NULA mužů*. Jako kdyby muži nestárli. A to přesto, že jsem v popisu semináře kladl důraz na hledání a nacházení síly a moudrosti v procesu stárnutí a neoperoval třeba řešením problémů s prostatou.

Ta souvislost mezi nechutí zabývat se svým stárnutím s trendem k mladým milenkám je nasnadě: Taková milenka dovoluje nám starším chlapům přeskočit stárnutí – onen proces hledání a nacházení hloubky a tím i stávání se moudrým. Poněkud sarkasticky řečeno představuje mladá milenka bezbolestnou zkratku z playboye do demence, přičemž ten první stupeň stojí vývojově ještě před zodpovědným otcem a manželem. Takže pro potentní staříky znamená taková MM fungující způsob, jak vyvléknout svůj krk ze smyčky, jež se už už začíná stahovat, a to tím, že o několik vývojových etap couvnou.

Jenže, pokud ve společnosti začnou chybět staří moudří muži, nemůžeme se divit, že se společnost stává docela infantilní. Že na nás z každého rohu křičí reklamy, za jejichž hloupost by se nemuseli stydět ani dřívější komunističtí propagátoři, ale našim mladým a dynamickým spoluobčanům to nevadí, především, protože nikdo už stejně nekouká po okolí, ale pouze a jen do svého smartfonu. Že nám vládne kasta zcela neschopných politiků, které ale s tvrdohlavostí malého dítěte (či snad dementního důchodce?) stále a stále volíme. A že namísto abychom řešili to, co je opravdu důležité, zabýváme se konzumováním ať už materiálních statků či virtuální reality.

Jsou tedy mladé ženy příčinou nedostatečné dospělosti starších mužů řekněme mezi padesátkou a sedmdesátkou? Právě té generace, jež by měla na svá bedra vzít správu res publica – věcí veřejných?

Tak nejprve – kdo jsem já, abych soudil. Sám jsem měl vždy mladší, posledních deset let o hodně mladší partnerky. Na moji omluvu budiž řečeno, že jsem nikdy neutíkal od ženy a dětí, ale to asi neplatí. Za druhé, milenkám nelze dávat vinu, neboť „deal“ je pro ně v mnohém výhodný. Starší muž je většinou již stabilní, materiálně zabezpečený a jeho děti představují jistou záruku možnosti dalších dětí. Také často nahrazuje roli přijímajícího otce, u kterého si mladá žena může vyřešit zraněné ženství, jehož příčinou byl její skutečný otec, nebo dokonce u něj ochutnává tak trochu „zakázané ovoce“, tedy jisté dobrodružství plynoucí ze společensky poněkud chytlavé role. A do třetice prostě některé MM dobře vědí, že fakt, že stárnoucí muž se za své vrásky, bříško a možná i slabší erekci ve skrytu duše poněkud stydí, pro ně představuje velikou výhodu v onom nonverbálním obchodním jednání o botičkách, kabelce a malém rychlém autíčku.

Ale ani muže nelze vinit. Nic na světě ho totiž nemotivuje, od své stárnoucí ženy a případné rodiny neutíkat. Náboženské normy jsou fuč, etika jakbysmet, naopak atraktivní MM po jeho boku ukazuje celému světu, že „na to má“. A pra-pra-základ každého mužského mýtu je znovuzrození. Což bezchybné bříško třicetileté určitě lépe slibuje, než pohled do zrcadla. Jenže – pouze zdánlivě.

Neboť ten opravdový mužský mýtus jde jinak. Osiris, egyptský vzor transformujícího se muže, byl roztrhán na kousky svým vlastním stínem – bratrem Setem. Poté ho jeho žena (mimochodem – vlastní, nikoliv MM) dala za pomoci magie dohromady. Jen jeho penis se nenašel, tento důležitý kousek totiž spolkla jakási ryba v Nilu. Kdyby se to nestalo, mohla Isis počít jejich společného syna Hóra zcela normálně. Pak by stárnoucí Osiris měl dítě, možná i vícero dětí, tak jako miliony jiných otců. Třeba by i on pak utíkal k mladším milenkám, kdo ví. Koneckonců jeho mpozdější božský kolega, Zeus, se tím proslavil.

Ale hlubší smysl Osiridova mýtu spočívá v tom, že jeho žena musela použít umělý falus, zhotovený z ryzího zlata. Dlouho jsem si lámal hlavu, co to znamená. A dnes bych tvrdil, že nám to ukazuje, jak je znovuzrození muže spjato s jeho transformací, nejen té spirituální, ale i proměny jeho sexuality. U muže se jeho „obnova“ neděje tak jako u panenské Artemis omlazením. Muž prostě nemůže vstoupit do kouzelné lázně a vystoupit z ní jako pana, tedy pardon, jako mladý playboy, a zrovna tak se nemůže znovuzrodit skrze erekci, vyvolanou mladou a atraktivní milenku. Neboť takový krok znamená jeho couvnutí před děsem stárnutí a smrti a především před strachem ze ztráty potence, couvnutí do pozice malého kluka, jenž se bojí být v noci sám, a tak, s přibývající temnotou, si píská a pouští kreslené grotesky. Muž musí jít dopředu.

Mýtus o znovuzrození vypráví nejen o setkání s vlastním stínem, tedy se strachem, zoufalstvím, bezradností a bolestí, ale také o projití prahem smrti a transformaci obyčejného ve zlaté. Jedině tak může vzniknout jakési vyšší mužovo dítě – on sám v zářící podobě boha Hóra, tedy vítězícího světla. Právě fakt ztráty falu**, celé mužovy chlouby, hrdosti a pohlavní moci je zde klíčový. Je to přesně to, čeho se my muži bojíme ještě více, než smrti: Naší ne-schopnosti.

Představuji si tu scénu, kdy milující Isis dává dohromady svého muže. Osiris je už (téměř) kompletní, ožívá, otevírá oči a vidí svoji (nádhernou) bohyni. Velkou lásku. A ta se jemně dotýká jeho čela a říká: „Víš, něco ti musím říci. Dělali jsme co jsme mohli, ale tvůj, ehm, no, ten nejlepší kousek jsme nenašli. Je mi to fakt líto.“ V tomto okamžiku se před (každým) mužem otevře propast a on má jen dvě volby: buď zůstane ve své depresi, nebo tou propastí projde. Obojí nás děsí, ale to první nás nikam nepřivede. Obojí znamená také jistý druh celibátu, duchovní instituce, jež v poslední době byla téměř zapomenuta.

A tak doufám, že mužů, kteří mají odvahu se zabývat svým stárnutím, bude přibývat. Ne snad kvůli obsazenosti mých seminářů – o tu se nebojím. Daleko spíš bych chtěl žít v zemi, která oplývá nejen medem a strdím, ale i staršími muži (a ženami), jimž jejich stárnutí sílu dává a nikoliv bere. Kteří, tak jako prastaří moudří Egypťané, věří, že stářím se vracíme k prameni magie, kterou můžeme akumulovat a skrze kterou se dostáváme tam, kam se obyčejný „mladík“ (chci říci smrtelník) ještě dostat nemůže. Totiž ke hvězdám.

Hezký večer přeje
Jan.

------------
*Nyní je již situace příznivější, nicméně stále je ještě několik volných míst pro muže. Pro zájemce: Informace o semináři zde.
**Pro pokročilé: Mužova schopnost plození patří (zrovna tak jako ženina) do druhého kvadrantu, do tzv. kmenové duše. Zde se nachází vrchol „pozemskosti“ a tak je s překročením hranice do třetího kvadrantu, kde vládne tzv. esenciální duše, oběť mužova falu (byť symbolická) smysluplná.

Obrázek:
Probuzení Osirise.
Zleva: Isis, Osiris, Hórus. Reliéf v Osiridově chrámu v Abydos, horní Egypt.

Egyptská cesta o síle a stárnutí

Pro inspiraci na seminář o stárnutí jsem si zajel na západní břeh Nilu, přímo pod pyramidy, tedy tam, kde se podle starých Egypťanů rozkládala říše „mrtvých“. Ta je ovšem nyní hustě obydlena zombíky – turisty a domácími „vysavači“ turistů, kteréžto obě skupiny sice jeví známky života jako jimi jsou pohyb, přijímání potravy a komunikace, ale nezdá se, že by dosahovali nějakého vyššího stupně vědomí. Oni totiž, jako celá naše kultura, se na svět dívají zvenku a je nasnadě, že takto se těžko dá dosáhnout nějaké hloubky. A pokud stárnutí o něčem je, tak je to o pronikání do hloubky, o cestě k esenci, do nitra věcí a života samého. Neboť život a smrt nejsou dvě stanice, které následují po sobě, nýbrž jsou tak nerozlučně propleteny, že nelze jedno rozdělit od druhého. Jak už ostatně ví každý šaman. A jak, ve slumech Gízy, přímo pod tisíciletí starými pyramidami, v hromadách doutnajících odpadků a občasné zdechliny koně, lemující příjezdové cesty, musí toho, kdo nepřijel air-klimatizovaným autobusem, okamžitě napadnout.

Staroegyptská kultura má s šamanismem skutečně víc společného, než se zdá. Na první pohled, tak, jak nám to klasická egyptologie vysvětluje, byli Egypťané přímo posedlí smrtí a posmrtným životem. Podíváme-li se na vskutku primitivní, měděná a bronzová dlátka a kamenné koule, sloužící k opracovávání velice tvrdých materiálů soch a celých monumentálních staveb (žula, diorit, kvarcit), zdá se nám, že na artefaktech, garantujících spojení s bohy a především úspěch v zásvětí, pracovali čtyřiadvacet hodin denně, do úmoru, nepříčetně. Při vší úctě k starostem o posmrtný život je nám těžko pochopitelné, proč to vlastně dělali.

Egyptologové ovšem nejsou žádní esoterici a ze svého přístupu vyloučili jakékoliv mystické prožitky. Tím si, až na výjimky*, nemohli povšimnout toho, co celou staroegyptskou kulturu prostupuje – totiž právě onoho propletení života a smrti. To dávalo nejen faraonovi, vysoké šlechtě a kněžstvu, ale v jisté míře každému členu společnosti možnost překračování oné zdánlivé hranice mezi životem a smrtí již během života. Představme si tedy staroegyptskou společnost jako dům, plný šamanů, kteří své cesty „tam a zpátky“ mohli podnikat společně. Okamžitě nás napadne, jak to muselo být krásné a spojující, setkávat se ve snovém, šamanském světě nebo, jinými slovy, ve psychospirituálním prostoru nikoliv jen s vlastními sny, vizemi či s bohy, ale také s mojí ženou, s mým kamarádem, se sousedy. Pokud sdílíme spirituální svět s naším okolím, propůjčuje nám to nejen radost a sílu v reálném světě, ale především nás to zbavuje obav z toho, co přijde, až zemřeme. Svět mrtvých a živých se promísí, a péče o oba světy se stane naplňující a smysl dávající samozřejmostí.

Jedna z hlavních překážek současné doby na cestě k úspěšnému, moudrému a hlavně celé společnosti prospěšnému stárnutí leží v našem odmítání stáří. Jako kultura, která je snad nejvíc v celé historii orientována na fyzický výkon, na naplňování jedněch materiálních tužeb a vytváření jiných, prostě na kariéru „tohoto“ světa, jsme zcela zaostali ve zkoumání kvalit „onoho“ světa. Egypťané mu říkali Duat, což nelze přeložit slovem podsvětí. Duat byl pro ně svět fyzické ne-existence, a jako takový našemu materiálně se manifestujícím světu nadřazen. Byl to náš svět, který vyvěral z Duatu; ten druhý, duchovní svět nebyl, jak to vnímáme dnes, jakýmsi odkladištěm toho, co v našem reálném světě dosloužilo. Oba světy také nebyly spojeny časovou posloupností, onen svět nenásledoval náš, nýbrž náš byl v onom obsažen. To je nesmírně důležité, pokud se zabýváme současnou slabostí stáří. Neboť odmítání stáří má svůj nejsilnější kořen v panickém strachu ze smrti. V důsledku radikálního vyloučení smrti ze života jeví dnes už dvacetiletí podprahové příznaky hrůzy ze stárnutí. Tím ovšem přestávají žít, protože žít naplno znamená žít vědomě život, který zítra (nebo během příštích deseti minut) může skončit. Smí skončit.

Šamanský přístup k realitě a to, co nám ukazuje staroegyptská nauka o cestách do a skrze „onen svět“, Duat, nám může otevřít oči pro zcela jiný, nesmírně vitální a obohacující přístup ke stárnutí. A ačkoliv je můj seminář, nazvaný „Padesát plus“ (www.konstelace.info/info-padesat-plus.html), určen pro ty, kteří již padesátku překročili, zdá se mi seznámení se s Duatem nesmírně prospěšné i pro mladší generaci.

V současné krizi smyslu bytí, v uvědomění si velkého a nevyhnutelného vymírání nejprve nám „podřízených“ živočichů a rostlin na Zemi a později zákonitě i nás samých, vězí velké nebezpečí nesnesitelné psychické zátěže. Ta se už začíná projevovat depresemi, jež se stávají jedním z globálně nejvíce narůstajících onemocnění, nesmyslným ničením a plutónskou, proti všemu živému namířenou agresivitou (viz islámské ISIS-milice), nebo uzavřením se do privátního světa konzumu a marného naplňování egocentrických tužeb. Naše ne-mocná psýché, které jsme amputovali jednu z dvou k přežití nezbytných částí – tu údajně temnou, morbidní a spojenou se smrtí – se začíná bránit právě únikem do této zanedbané oblasti. Tak jako vždy se ovšem to, co jsme vyloučili, vrací v podivné, často pervertované podobě, působí utrpení, disharmonii, rozvrat.

A tak se, krátce před svými šedesátými narozeninami, vracím z Egypta, jemuž jsem vděčný za sedmnáctidenní putování na rozhraní světů. Světa pouště, zmaru a chaosu, reprezentovaným bohem Setem a světem každého dne se znovu rodícího životadárného Slunce, boha Re a jeho symbolu na Zemi, sokola Hóra. Je to svět egyptských bohyň, pramatky Mut, Nut – bohyně hvězdného nebe, a milující Isis, a zároveň svět, ve kterém ženský princip stojí stále ještě (nebo dokonce čím dál více) na okraji společnosti, je zahalován, schováván a vlastněn. Ale především je to svět, jenž mě po dva týdny prováděl životem a smrtí, rájem a peklem, aby mi posléze ukázal, že ráj i peklo jsou pouze naše definice Úžasna, jež je námi neuchopitelné.

Nechal jsem si narůst bílý plnovous, na důkaz mé kompetence vést seminář o stáří :-) a zároveň se cítím velice mladý, téměř znovu-zrozený. Přeplavil jsem se přes Nil, řeku všech řek, ze západu na východ, na stranu nového života, odkud zítra odletím tam, kde jsem zrovna doma. Pokud ovšem ten kovově stříbrný pták, kterým my, vzdálení potomci Egypťanů, cestujeme, přistane v tom materiálním světě. Neboť – kdo ví. Inshallah.

Hezké stárnutí přeje
Jan.

Obrázky:
1. Bohyně Mut poskytuje právě iniciovanému králi "eternal milk".
2. Stárnoucí leč vitální Jan v růžovém tričku made in Egypt.

*Jedním z velkých výjimek je anglický autor Jeremy Naydler, jehož výborná kniha „Chrám kosmu“ vyšla v českém překladu.

Zpráva o hledání pravdy, té mužské a té ženské

9. září proběhl další večer nazvaný „Cesta moudrého muže“ v Maitrei, tentokrát s tématem „Muž a pravda“. Už tradičně jsme se nejprve sešli v čistě mužském obsazení, abychom po první hodině „mužského kruhu“ mezi sebou přivítali pětici pozvaných žen, které kruh doplnily o zrcadlení a ženskou „tečku“ v mužském poli. Což, už tradičně, nebylo pro přítomné muže zrovna lehké – je podstatně jednodušší (a asi pro muže, kteří se právě vydali na cestu i srozumitelnější), když se mužský kruh uděje celý bez přítomnosti žen. O tomto zvláštním formátu večerních setkání a o tom, proč ho osobně považuji pro pokročilé chlapy za velice přínosný jsem psal TADY. V tomto článku bych chtěl popsat velice zajímavou konstelaci na téma „Mužská pravda kontra ženská pravda“, která včera proběhla.

Téma pravdy (té mé, její, naší, dokazatelné, cítěné atd.) považuji za jedno z nejdůležitějších současných témat – vždyť všechny konflikty, od malé partnerské hádky, přes bitky, agrese, genocidy, až po velkou válku, která by mohla být pro druh Homo sapiens ta poslední, se zakládají na přesvědčení o vlastní pravdivosti a neschopnosti tolerance pravd „těch druhých“. Mnoho druhů pravdy tak spadá do říše tak zvané kmenové duše, kde jednotlivé soupeřící kmeny – ať už rozhádané manželé, nevraživí sousedi, sociální skupiny, národy či náboženství – jsou stmelovány právě přesvědčením, že pravda a právo je na jejich straně. Teprve když se z této kmenové duše, jež nám poskytuje oporu a sílu pocitu „patřit někam“, dostaneme do dalšího stupně vývoje, totiž k esenciální duši, můžeme z těchto žabomyších válek o svatou věc vylézt. Pak se nám zdají dílčí pravdy opravdu směšné. Jenže, tak daleko ještě nejsme.

A tak nás v Maitrei na úvod zaujalo pár otázek:
● Jaký druh pravdy se rodí v srdci, pokud ho vůbec poslechneme?
● Co když někdo jiný (například partnerka) má jinou „pravdu srdce“?
● Jak je možné spojit sílu, kterou nám ta „naše“ pravda dává s tolerancí jiných pravd, aniž bychom riskovali oslabení?
● Jak rozeznat pravdu od přesvědčení?
● Je dobré, pro pravdu umřít?
● Protože se děti nerodí s pocitem, že „mají“ pravdu, kdy se v průběhu dospívání tento pocit objevuje?
● Je pravda žen (tedy pravda cítěná) rozdílná od pravdy mužů (logicky dokazatelné)?

Především poslední otázka byla pro nás východiskem pro postavení globální konstelace, ve které zpočátku figurovali čtyři zástupci: Muž, Žena, Mužova pravda (MP), Ženina pravda (ŽP). Posuďte sami:

Již výchozí postavení (zástupci si měli nalézt své místo v kruhu) ukazuje, že MP a ŽP stojí poněkud stranou, MP se dívá sveřepě a cílevědomě kamsi do dálky, zatímco ŽP stojí vedle něj a pokouší se ho okouzlit. Ženě (také opodál) chybí pozornost Muže. Muž se dívá na svoji pravdu, ale nevyvíjí žádné úsilí se jí přiblížit. Po celou dobu konstelace je Muž poněkud pasivní; jeho pasivita jde až tak daleko, že sama Žena někdy v průběhu konstelace navrhne, aby si Muž do konstelace postavil svou „Rozhodnost“, což on samozřejmě nejen neudělá, ale už i samotný návrh od Ženy působí zoufale. Výchozí postavení je na prvém obrázku.

K tomu ještě výchozí pocity zástupců:
Muž: „Nějak se mi rozutekly ovečky.“
Žena: „Muž mi připadá takový vtipný.“ Po mém dotazu, co tím myslí: „No, spíš směšný.“
Mužská pravda (MP): „Já se cítím hodně silný, ale trochu nejistý. Hodně vnímám Ženskou pravdu, ale nechci se na ni podívat, aby mě nesvedla z cesty.“ (Všeobecný smích)
Ženská pravda (ŽP): „A to je přesně to, co mám v úmyslu! Já bych se na to i svlékla!“ (Veselí v publiku.) „Já vím, že by mě měla nějak zajímat Žena, ale mě zajímá on (MP). Chtěla bych, aby si mne všimnul. A když mluvil muž, tak jsem cítila ohrožení.“

Po jisté chvíli Muž vysloví požadavek, postavit do konstelaci Tátu. Ten přijde, ale Muži to moc nepomáhá. Naopak Žena se ještě víc odvrátí od Muže, který se nyní zabývá svým vztahem s Tátou.
Žena: „Když přišel jeho Táta, tak ještě víc cítím bolest na srdci.“
ŽP: „Když přišel otec, znásobilo se mé ohrožení Mužem, ale zároveň se na mě podíval MP, což mi bylo příjemné.“
MP: „Pro mě bylo důležité, se nepodívat na Ženskou pravdu, abych nebyl odveden od cesty. Ale nějak cítím, že ten kontakt k ní je důležitý.“
MP a ŽP se otočí k sobě zády, opřou se o sebe a MP se nyní daří velice dobře. Muž přijde k němu a dívá se „své“ pravdě do očí. Tato situace je na první fotografii.

MP: „Mám takový ambivalentní pocit, protože bez Ženské pravdy to bylo snazší, ale toto je příjemnější.“
ŽP: „Ale já tu nemohu zůstat dlouho, protože nyní mám spojení jen s Mužskou pravdou a já potřebuji spojení s mnoha, pohyb, změnu.“
Na to se ŽP postaví vedle MP.
Muž: „Já jsem z toho nějak smutný.“
Jan: Zkus definovat, z čeho jsi smutný.“
Muž: „Je to nějaká prázdnota, opuštění.“
Jan: „Kdo nebo co tě opustilo?“
Muž: „Já nevím. Snad je to Táta, kterého ale zároveň odmítám... Ale také je možné, že jsem smutný z toho, že mě moje pravda nějak nebere.“

Ženě se nedaří moc dobře. Má slzy na krajíčku a chtěla by do konstelace pozvat někoho, kdo by o ní projevoval zájem. Nějakého „jeskynního muže“ (Caveman). Vybírá si tedy Cavemana, který se na ni okamžitě vrhá a pokouší se ji obejmout. To je však pro Ženu příliš. Couvá a „najednou“ je jí původní Muž, váhavý a poněkud ztracený ve svých pochybnostech, sympatický. Říká, že by nejraději chtěla oba. Tím ovšem myslí jejich syntézu, nikoliv oba jako dva muže.

Po delších peripetiích, kdy Muž stále a stále „nekoná“, váhá, ztrácí se ve své nejistotě a hledá sebe (potažmo svoji pravdu), kdy se pokouší imitovat Cavemana, ovšem s malým úspěchem, neboť jeho Pravda ho okamžitě upozorní na to, že se jedná o imitaci, končíme konstelaci tak, že do ni postavíme Smrt. Okamžitě se celá konstelace jakoby propadá do hloubky a pravdy (tentokrát s malým „pé“). Poslední, velice silný obraz je zachycen na druhé fotografii. Muž, jenž se nedovedl rozhodnout mezi Ženou (jež ho přitahuje) a svojí Pravdou (která je nutná pro jeho sílu), je najednou konfrontován nejen se Smrtí, ale i s tím, že si obě dvě Pravdy okamžitě sednou „jako děti“ k nohám Smrti. Toto je silný okamžik. Zde konstelaci ukončuji.

Poté se rozvinula zajímavá diskuze, přesněji řečeno jakési hledání závěrů z toho, co jsme zde viděli. Rád bych zde na závěr uvedl několik vhledů, které účastníci po konstelaci sdíleli:

● „Muž se často rozhoduje mezi pravdou a ženou.“

● „Ženě sice chyběla animalita, ale pouze s animalitou už také nemohla být. Je animalitou a silnou pravdou Cavemana přitahována, ale k tomu, aby s ním mohla být, ji chybí jemnost, citlivost a možná i možnost, ho trochu kontrolovat.“

● „Nerozhodnost muže tedy nemusí být nutně výsledek jen jeho vlastního tápání a hledání sebe sama, ale i důsledek očekávání ze strany žen, že muž nebude už žádný „lidoop“, ale citlivý a vnímavý partner.“

● (Zástupce za MP): „Já vidím posun mezi zmateným mužem teď a zmateným mužem v dřívějších (podobných) konstelacích. Dříve byl úplně ztracený, ale dneska už věděl, co chce, už hledal tu svoji pravdu. Sice vůbec netušil, jak se k ní má dostat, vždycky když šel k Ženě, nebo chtěl do konstelace postavit Život, nebo imitoval Cavemana, tak se od ní vzdaloval, ale už ví, že hledá svou pravdu a hledá ji. A v tom je jeho posun a byl mě, jeho Pravdě, sympatický.“ (Miroslav Krása, stál v pozici Pravdy muže)

● (Zástupce za Cavemana): „Já jsem celou dobu (z pozice diváka) vnímal Ženu. A nějak jsem cítil, že ona potřebuje obejmout, nebo pohladit. Když si mě pak vybrala do pozice Cavemana, tak jsem šel a chtěl jsem ji uchvátit, ji zachránit. Akorát jsem pak zpozoroval, že to není úplně to, co ona potřebovala. Pak přišel Muž, Žena znejistěla a mně, jako Cavemanovi, najednou byla jedno.“

● „Zjevně jsme se už dostali za fázi původní jednoduchosti, jak ženy, tak i muži. Ale ten vtip je v tom, že nás ta jednoduchost stále ještě láká, protože je snadná. Ale už nefunguje, aspoň ne trvale. Ten Caveman před třiceti lety by tu ženo vzal, a ona by se možná chvíli bránila, ale pak by se nechala vzít. Ale dnešní ženě chybí dlouhodobě jeho jemnost a hlavně porozumění.“

● (Žena): „Ke konci, jak jsi tam postavil tu Smrt, tak se Muž otočil ke mě, jako by hledal pomoc. To bylo těžké. Ale pak se otočil ke Smrti, a mě se strašně ulevilo. Protože když se v okamžiku smrti otočí k ženě, tak se neotáčí k ní, ale ke své matce. A to jsem nebyla a nechtěla být.“

● „Pro muže je důležité, podívat se na pravdu ženy. Nemusí ji následovat, ale musí ji vnímat.“

Poslední čtyři vhledy jsou už „vyšší dívčí“:

● „Pravda ženy je tekutá, pohyblivá a měnící se. Na začátku „konfrontace“ se snaží zaujmout a možná i ovlivnit pravdu muže, ale zrovna tak je ochotná, pravdu muže následovat. Možná, že do pravdy muže šťouchá, aby zjistila, zdali je pevná. Flirtuje s jeho pravdou a přitahuje jí k sobě. Ale běda, když muž ji nevidí. Pak přitáhne mužovu pravdu k sobě a muž je najednou sám, bez své pravdy. Zatímco když muž si ponechá svoji pravdu, věnuje se jí, ale zároveň si všímá a třeba i obdivuje pravdu ženy, pak přijde pravda ženy k muži (a k jeho pravdě) a je s tím v pohodě.“
Jedna žena z pozvaných to vyjádřila takto: „Pokud cítím, že ta pravda muže je pravdivá, tak já dokážu svoji pravdu pozměnit.“
Výraz „dokážu svoji pravdu pozměnit“ vzbudil mezi muži pochopitelně veliké veselí. Nicméně v tomto výroku leží celá tvárnost ženské pravdy. Tvárnost ovšem neznamená, že by ji muž měl přehlížet jako ne-pravdu.

● „V okamžiku, kdy se ovšem muž a žena rozchází (nebo mají třeba jen hluboký konflikt) PŘESTÁVÁ být ženina pravda tvárná, což muže, který byl ZVYKLÝ na to, že její pravda je tvárná, zaskočí.“
(V pojetí mnoha mužů je „tvárnost“ ženské pravdy synonymem pro její slabost, což je osudový omyl!!)

● Korunu všemu nasadil ještě Mirek: „Možná ale, že to, že muž a žena mají hluboký konflikt, nebo dokonce že se rozcházejí, je VÝSLEDKEM toho, že jeho pravda zkostnatěla a odmítá vidět její pravdu. Pak její pravda přestane být tvárná a také „ztvrdne“. Stane se totiž na chvíli pravdou (jejího vnitřního) muže.“

● A Lenka a Lída to dokončili jakousi „ženskou korunou“ poté, co zazněl výraz o „účelovosti ženské pravdy“:
„Já bych ale neřekla, že ženská pravda je účelová. Ta je jako voda, ta se prostě vytvaruje podle té nádoby.“
„A je tam ještě ten aspekt, že ženská pravda se umí spojit s mužskou pravdou. Ale pak muž už nevidí tu ženskou pravdu, a může si myslet, že obé, tedy ta jeho pravda, ale i ta tekutá-ženská pravda je jen JEHO pravda. A zde začíná ten konflikt nebo rozchod, a v něm se jakoby najednou zase objeví ta do té doby skrytá, protože propojená ženská pravda.“

A to byl fakt vrchol. Možná, že tento text je trochu „mimo“, že není lehce srozumitelný. Možná, že to bude chvíli trvat, než proniknete do jeho tajů. Ale pro několik lidí včera večer mělo to, co jsme objevovali, hloubku a krásu – především krásu toho, že najednou nám jisté věci „došly“. A to je vždy začátek ... začátek něčeho nového, úžasného. Za to děkuji všem přítomným mužům a pětici úžasných pozvaných žen.

Jan.

Alchymie - druhý díl

Jak žít v partnerství bez očekávání – to byla otázka, kterou jsme zkoumali příští dny semináře. Ale, co je to přesně „očekávání“? A jak se odlišuje od legitimních potřeb?

V konstelacích se ukazuje, že když jde o potřebu (jídlo, voda, vzduch, pohyb, ale i sex, doteky, pozornost...), působí naše energie, za pomocí které se ji snažíme uspokojit, podstatně víc „do šířky“. Budu-li mít hlad, vyhledám obchod, ve kterém si mohu něco koupit k jídlu, ale nebudu očekávat od specifické části ulice, že tento obchod zde bude. Prostě se po něm porozhlédnu – protože kdybych to neudělal, brzy bych asi umřel.

Naproti tomu je očekávání namířeno na jednu určitou osobu, od které – jak to zní ve slově – něco chci, na což také čekám. Čekání ovšem má jednu velikou nevýhodu. Energeticky mě to vyčerpává. Druidi u Antona (mého učitele) říkali, že pokud má nadšení hodnotu plus dvacet a smrt minus dvacet, je čekání na minus osmnáct. (To je také důvod, proč bychom neměli nikdy nikoho nechat čekat!) Zajímavé je také to, že pokud se čerstvě zamilujeme, nemáme velké očekávání – spíš jsme zvědaví na to, co přijde. Zatímco s trváním partnerství naše očekávání rostou až do okamžiku, kdy na ně resignujeme, což také často znamená, že naše partnerství je u konce.

Konstelační terapie očekávání je jednoduchá. Ale samozřejmě bolestná. Očekávání totiž patří jedině k nám samým. S tím druhým nemá vlastně co dělat. Takže je nutné se konfrontovat se svým očekáváním, obejmout ho a přijmout v něm tu část v nás, která je bez sebe, protože očekává, že ten specifický partner či ta specifická partnerka naplní onu díru, která vznikla kdysi dávno tím, že nebyla naplněna naše legitimní potřeba. Ta díra – to je černá díra ve vesmíru, která spolkne všechno, co se jí přiblíží, neboť nevznikla teď, ale kdysi, a tak ani její naplnění nelze zařídit dnes... Otázka je, zdali je vůbec léčitelná, nebo zdali není nezbytné ji jednou pro vždy akceptovat, tak jako fakt, že měříme jen metr sedmdesát, že jsme smrtelní, nebo že ke stáru šedivíme. Já vím, je to hrozné. Ale hodně to v partnerství pomůže.

No a teď ještě dvě velevýznamné konstelace o nevěře.

Nejprve nevěra muže. Stavíme jednoduchou konstelaci: On, ona, milenka (přesněji vzato prostitutka v nevěstinci).
Muž: „Já k ní (k milence) mám nakročeno. Ale je mi to nepříjemné, že to manželka vidí.“
Jan: „A co tě k ní táhne?“
Muž: „S ní si můžu dovolit být takový, jaký s manželkou ne.“
Jan: „Aha. Tak ti tam postavíme toho, kdo si to může dovolit.“
Stavíme do konstelace „Stín muže“. Ten se okamžitě a naplno otáčí k milence.
Stín: „Ta mě baví!“ Chvíli se na sebe dívají. Pak se stín otočí k manželce: „Ta taky!“
Manželka: „Mě se ten jeho stín líbí. Zajímá mě.“
Muž je chvíli zmatený. To netušil. To, co před ženou skrýval, ji zajímá a přitahuje.
Otáčí se ke svému stínu a říká mu: „Patříš ke mně.“
„Jasně,“ říká stín.
„Hmmm, hezké,“ říká manželka.
„Tak a teď jsem nezaměstnaná, to mi bere práci,“ říká prostitutka/milenka.

To snad ani není potřeba komentovat.

Druhou konstelaci stavíme na nevěru ženy. Jako milence ji stavíme mladšího „zajdu“, kterého okamžitě upoutá. I žena se k němu cítí mocně přitahovaná, říká ale, že se nemůže pohnout z místa.
„Něco mě blokuje,“ tvrdí.
„Jasně, třeba vaše děti,“ říkám a stavím jí do konstelace dvě.
Na to se muž otočí víc na děti a ty na něj. Žena je ale ještě víc svázaná. Delší dobu se nic neděje, neboť je jasné, že mladý milenec nebude dělat žádné velké kroky k ženě – ta by musela přijít k němu a otevřít se mu.

Barbora staví za ženu jinou ženu, která představuje „ty (ženy) které to znají“.
To radikálně mění situaci. Žena vyroste a zkrásní, neboť už nemá strach. Stává se z ní kněžka lásky, jejíž úkol je zasvětit „mladého“. Ten k ní teď může přijít, jako ten, kdo hledá zasvěcení. Její muž se na ni obdivně (!) dívá, neboť zkrásněla i pro něho. On je její muž a tím nyní může zůstat. Dítě-kluk se dívá na tátu, dítě-dívka na mámu. Všichni jsou velice spokojeni.

Zdá se vám to nemorální? Jistě to neodpovídá 99% současných nevěr. Muže v jeho naučené roli „vlastníka“ ženy to pobuřuje, ženu, jež si to, co jsme v konstelaci viděli, nedovolí, asi také. A přesto – po konstelaci zavládlo téměř posvátné ticho. A pak už jsme museli na oběd... a odpoledne jsme se rozjeli domů. Ale žítkovské bohyně (Bohyně?) nám snad mávaly. Určitě ví, jak mnohé z toho, co jsme v „Alchymii“ prožili, bolí. A ještě bude bolet, léta, možná desetiletí. Ale vývoj a s ním i naše proměna z nenažraných rozpačitých housenek v krásné motýly se nedá zastavit. Tak (si) držme palce.

Krásné dny se stínem i s bohyněmi přeje
Jan

Alchymie vztahů v Žítkové (První část)

Minulý týden se uskutečnil v pořadí už čtvrtý seminář o nových cestách v partnerských vztazích, společně vedený Barborou Nádvorníkovou a mnou. Poprvé jsme rezidovali s třicítkou účastníků v krásném prostředí Bílých Karpat v hotelu Kopanice v Žítkové, tedy v kraji žen-léčitelek (případně také trochu čarodějek), tak zvaných žítkovských bohyň. A poprvé jsme také vedli seminář jako bývalí, nyní už dva roky rozešlí partneři, v přítomnosti a za úžasné pomoci Honzy, současného partnera Barbory a mého přítele. Takže se naši drazí účastníci mohli „live“ účastnit našeho zpracovávání partnerských a post-partnerských situací. Jak a zdali se nám to podařilo, nechť posoudí bozi (a místní bohyně :-); zde bych chtěl popsat některé důležité vhledy ze semináře a z konstelací, které jsme na semináři viděli.

Začali jsme ve čtvrtek odpoledne hledáním vztahových témat, které námi hýbají. Jsem přesvědčen, že poměrně přesné formulování otázek, které se sebou sice cítěné, ale nevyřčené nosíme, nám může pomoci si jich vůbec všimnout a vyslovit je. Nejen na nějakém workshopu, ale možná dokonce i před partnerem nebo partnerkou. Hledání témat jsme prováděli v menších mužských a ženských skupinkách, takže u následujících výsledků poznamenávám, zdali šlo o „mužskou“ nebo „ženskou“ otázku, i když je jasné, že mnoho z nich jsou aktuální jak pro muže, tak i pro opačné pohlaví:

● Jak milovat bez očekávání? (Otázka mužů)
● Jak rozpoznat své potřeby (a mimo jiné také rozeznat, zdali jde o legitimní potřebu nebo pouze o očekávání) a nebát se, se o ně přihlásit? (Otázka mužů)
● Jak je to s nevěrou ve vztahu a je rozdíl mezi nevěrou muže a ženy? (Otázka žen)
● Do jaké míry je správné, (stále) partnerovi ustupovat? (Také otázka žen)
● Jak uspořádat vztah k matce a jak se tento plete do vztahu k ženě? (Muži)
● Jak umožnit muži, aby už konečně byl muž? (Otázka žen, to „už konečně“ sice nezaznělo, ale já ho tam slyše)
A s tou předchozí souvisí i podobná otázka: Jak zůstat v ženské roli a nepřebírat partnerovi jeho vnitřního „muže“?
● Jak se otevřít muži, aby se toho nelekl a neutekl? (To je jasné, od koho!)
● Jak zajistit nebo dokonce znovu obnovit jiskření v dlouhodobém vztahu? (Muži)
● Jak rozpoznat, že je vztah už ale opravdu u konce, mrtvý, „over“? (Muži!)
A ještě hrstka dalších otázek...

Už několik let zastávám názor, že se jako společnost (alespoň ti lidé, které znám a se kterými i pracuji na seminářích) nacházíme v čase změn a přechodu z jednoho paradigmatu, totiž z toho patriarchálního, do druhého, kterým doufejme nebude opět nějaký matriarchát, ale éra slučování vyhraněných protikladů při současném zachování polarit. Proto nelze dávat na otázky všeobecně platné odpovědi. A to ani na stejné otázky, položené rozličnými lidmi v rozličnou dobu. Uvědomujeme si, že „realita“ je cosi jako štos palačinek, kde každá z nich představuje jistou její úroveň, ve které platí v mnohém odlišné pravdy. Takže, budu-li nyní některé z otázek komentovat (netroufám si říci „odpovídat“), budu to dělat při vědomí neúplnosti a nevýlučnosti a hlavně v toleranci k zcela opačným názorům.

Začněme jednou docela archetypální konstelací na téma konfliktů mezi matkou a manželkou jednoho účastníka. Konstelace nám ukázala pro někoho docela překvapivé řešení: Smrt. Ale netřeba se obávat, nejde o smrt jedné z žen :-). Jde o setkání muže se smrtí a jeho schopnost, naučit se rozlišovat mezi třemi, pro něho nesmírně důležitými ženami, kterými v pořadí objevení se na scéně mužova života jsou Matka, Milenka a Smrt. Přičemž z milenky se, pokud bude mít s mužem děti, stává opět matka (a v tom vězí další problém). Dovolím si citovat sebe sama z právě začaté knihy o potřebě nového mužského mýtu:
Pokud se muž nenaučí rozlišovat mezi těmito třemi ženami (matka, milenka/manželka a smrt), koleduje si o vážné problémy ve vztahu, a to nejen ke své partnerce, ale k ženám všeobecně. Ke všem třem má totiž sice podobný ambivalentní vztah, ale ke každé z nich v detailu jiný: Matku miluje jako syn a má z ní hrůzu, neboť ho, aspoň v raném dětství, ovládá. Milenku miluje sexuálně zabarvenou vášní, má z ní ale hrůzu, neboť ho vysiluje. Smrt ho přitahuje – muž touží po rozpuštění se, po absolutnu či nirváně, má z ní ale hrůzu, neboť ho zároveň zabíjí. Pokud tedy neví, kdo je kdo, bude se mu strach z ovládání a strach z konce plést do partnerství, což ho oslabí natolik, že nebude s to čelit tomu, o co v partnerství a sexu jde – totiž nenechat se vyčerpat.

A opravdu, pokud muž, jehož matka a milenka/manželka se hádají, se bude, ať už střídavě či trvale, stavět na tu či onu stranu, a pokud nebude ve své síle a středu, bude trpět, neboť nebude stát pevně. Budou v něm hlodat výčitky vždy té druhé strany. Teprve muž, který se naučí „vyjíždět na moře“, tj. setkávat se se smrtí, tedy se svojí „třetí ženou“, získá pevnost a nevychýlitelnost, jež mu umožní, rozlišit, která práva náleží jeho manželce a která matce.

Tady uděláme pro dnešek konec (tak jako v Žítkové); na dalších pár otázek se podíváme v druhé části za několik dní.

Hezké dny vám přeje
Jan.

Deset důvodů, proč potřebujeme „mužskou mytologii“

Minimálně od nástupu racionalismu (osvícenectví) je mytologický přístup ke světu vnímán jako dětinský a nevědecký; mýty a bohy nelze logicky dokázat a exaktně vyměřit a tudíž se této oblasti lidské psýché upírá důležitost. Mytologie a náboženství jsou vnímány jako to, co kdosi dávno vymyslel, aby mohl snáze uplatňovat svoji moc a vodit za nos druhé. Tak nám to alespoň bylo vštěpováno nejen socialistickými, ale především vědecky orientovanými otci a učiteli. To však zcela odporuje naší přirozené potřebě, mít možnost se vztahovat k něčemu většímu, co je zakotveno v archetypech a kolektivním (ne)vědomí. Život, na jehož konci stojí sice nevyhnutelná, ale bez mýtů a smysluplného poslání nesmyslná, „mechanická“ smrt, je podstatně hůř snesitelný, než život, ve kterém nám mýty a vzory ukazují vyšší smysl a cestu k jeho naplnění. Jak už C. G. Jung rozpoznal, jsou mýty, hrdinové a bozi výrazem bytostné potřeby naší psýché, vztahovat se nejen k něčemu, co ji a náš individuální život přesahuje, ale co je také v souladu s prastarou strukturou lidské duše, s tím, co lze nazvat kolektivní pod- nebo nevědomí. Proto jsem náhodně sebral deset konkrétních důvodů, proč se mi zdá návrat k mytologii mytologie nesmírně důležitý, především znovuobjevení specificky mužské, tj. „hrdinské“ mytologie. To vše samozřejmě aniž bychom negovali racionální a vědecky fundovaný přístup ke světu. Výčet si nečiní nároky na úplnost či řazení podle důležitosti.

1. Důvěra
Můj dědeček vyprávěl, že se za jeho mládí na vesnici ještě stvrzovaly všechny smlouvy stiskem ruky („plácnutím“), a papírového vyhotovení nebylo třeba. Právníci tak byli zcela zbyteční. Ráj na zemi? „Ti chlapi,“ říkal, „by si nedovolili před společným Bohem lhát.“ My muži nutně potřebujeme to, co nás všechny spojuje a co je větší, než my sami. K tomu pak máme důvěru a ta se odráží v důvěře i mezi muži.

2. Cítění
U C. G. Junga je „numen“ výraz, označující prožitek božstva, onu neosobní (nebo nadosobní) magickou sílu, jejíž přítomnost nám ježí chloupky v zátylku a naplňuje nás posvátným pocitem. Tento prožitek otevírá duši muže pro hlubší pocity, než jsou ty „obyčejné“, každodenní emoce. Je jako dýchací přístroj, umožňující muži-potápěči cestu dolů, do neznámého světa své duše, k intuici a podvědomí.

3. Smrt
„Smrti se nebojím, jen umírání“, říkají muži často. Jenže z hospiců a nemocnic zní, jak těžce se muži vyrovnávají se smrtí. Možná, že jeden z důvodů vězí v tom, že smrt a ne-bytí jsou tak „velké“, že se nedají logicky obsáhnout a racionálně pochopit. Nezralí muži to, co se nedá popsat, vytěsňují, a tak se potkávají se smrtí naprosto nepřipraveni. Teprve setkání s mýtem – tedy s tím, co je tak velké, že se to vymyká logickému uchopení, nás učí akceptovat „to velké“ aniž bychom tomu „rozuměli“ a tím nám ulehčuje přijetí (nikoliv porozumění!) smrti.

4. Smysl
Prakticky každá mužská mytologie se zabývá vztahem k ženě a k lidstvu/dětem. Určuje smysl bytí muže v relaci k těmto „jiným“. Mužská mytologie tedy nejen že zjemňuje muže, ale poskytuje mu i odpovědi na otázku „Proč jsem tady?“ a „Jak mám žít v souladu s celkem?“.

5. Vzor
Během krize důvěry k otcům (tato krize je v pubertě a s ní spojené fázi zpochybňování všeho nevyhnutelná) jsou „hrdinské“ tj. mužské mýty to, co nás nenechá zanevřít na muže. Archetypálně „správné“ mytologické vzory působí jako účinný protijed proti „módním“, pokřiveným vzorům (např. z pop-kultury).

6. Stáří
Mytologické postavy působí nejen svojí silou a hrdinstvím, ale také svou moudrostí a stářím. Spojení stáří (přičemž toto netřeba vždy chápat jako vysoký věk, ale i jako vyspělost a vědomé přijetí cyklického času) a moudrosti se s vynálezem instituce důchodu zhroutilo. Odsun z vykonávaného zaměstnání/povolání do ostatními spoluobčany nuceně financovaného „nicnedělání“ má za následek, že staří lidé se pro okolní společnost stávají zátěží, nikoliv užitkem. Mytologie nás učí, že stáří nemusí znamenat bezmoc a zmar. Tím dostává i pro mladší muže stárnutí a stáří pozitivní charakter.

7. Bolest
Každý mužský mýtus je spojen s obětí a bolestí. Tato je však, na rozdíl od „normálního“, neuvědomělého utrpení, prožívána jako smysluplná a přinášející odměnu. Krize, bolest, neúspěch či dokonce (zdánlivá) porážka pro mytologicky žijícího muže pak neznamenají takovou katastrofu, jako pro někoho, kdo své mýty nezná.

8. Láska
Mužské mýty učí rozlišovat muže mezi třemi nejdůležitějšími ženami v jeho životě, jež zároveň představují tři podoby Velké Bohyně: mezi Matkou, Milenkou a Smrtí (ta poslední je návrat k jiné podobě Matky – k té, která život nedává, ale bere). Tím se muž dostává do kontaktu se svojí vnitřní „Bohyní“ – s vlastním ženským principem, a to aniž by se stal zženštilým. Takový muž má větší šanci milovat bez závislosti na některém z těchto třech aspektů (tj. na náklonnosti/péči, na tělesnosti/sexu nebo na destrukci/negaci).

9. Síla
„Víra hory přenáší“, říká se. Jenže nový muž už nechce věřit, ale vědět, cítit, prožít. Chce zkušenost, nikoliv teorii. Prožitek archetypicky správného mýtu, spojeného ještě navíc s přírodou, s ostatními muži, se Sluncem, Měsícem a hvězdami, s lesem a řekou, mořem a bouří ho naplňuje onou zvláštní, mytickou a nezvratitelnou jistotou, která rozptyluje jeho existenciální pochybnosti a tím mu dává neobyčejnou sílu.

10. Ženy
Ženy už desetiletí velice vědomě pracují na své vlastní, ženské mytologii. Obracejí se k Bohyni, naslouchají mýtům o Inanně, Kálí, Máří Magdaléně, podnikají cesty do bájného Avalonu či na Krétu s jejími minojskými chrámy. Uvědomují si chybění menstruačních rituálů a vyprávění matek dcerám o ženách-bohyních. V mytologickém směru jsou čím dál aktivnější, což jim dává stále větší magickou převahu nad muži. Nebylo by na čase, podobně jak to udělal Toman a Lesní panna, „vyrovnávat v plavném skoku“? A to, tentokrát, bez strachu z podobného konce, který postihl zhrzeného Tomana?

Hezký mytologicky naplněný den s mnoha zázraky vám přeje
Jan

"Náš dnešní problém spočívá v tom, že ve jménu "objektivity" zacházíme se smysly pozorovatelnými jevy odděleně od jejich mytologické složky, kterou považujeme za čistě subjektivní. Tím skutečnosti vytrháváme její živé srdce a spokojujeme se s prázdnou slupkou, která nám zbyde poté, co vyloučíme ze svého experimentálního světa božstva." Jeremy Naydler, Chrám kosmu, Volvox Globator 1999. Výborná kniha přibližující nejen staroegyptskou mytologii...

--------------
3. a 4. ledna 2015 se uskuteční konstelačně-mytologický dvoudenní seminář vedený Janem na téma "Mytologie muže". Informace a přihlášky na www.konstelace.info/info-mytomuzi.html

Vystup z příběhu a vstup do rituálního divadla?

Recenze divadelně-tanečního projektu „VYSTUP Z PŘÍBĚHU“ Evy Bergerové & co.

Když jsem byl čtyři dny před premiérou pozván, abych se podíval do Strašnického divadla na zkoušku, musel jsem na onu kardinální otázku „Tak co?“ po víc než hodině „dívání se“ začít: „No, zajímavé…“ Což bylo kvitováno poznámkou jednoho člena skupiny: „Tak tohle říkám vždy, když se mi to nelíbí…“ Přiznám se, že jsem se cítil tak trochu odhalen – z tohoto „rituálně-tanečního divadla“ jsem byl v úterý opravdu na rozpacích. Jenže mezitím, jako obvykle, se na poslední chvíli ještě „máklo“, a v pátek při premiéře bylo vše jinak. Ta věc funguje!

VYSTUP Z PŘÍBĚHU je cosi mezi tancem pěti rytmů, divadlem, bojovým uměním, rituální podívanou a v neposlední řadě pokusem o zatažení diváků do „nepříběhu“. Pokus byl úspěšný – téměř všech padesát pozvaných návštěvníků spontánně a ještě hodinu po „konci“ tancovalo jak zběsilí. Ale vezměme to popořadě.

„Já už nemám chuť inscenovat příběhy“, říká Eva Bergerová (dříve ředitelka Strašnického divadla a nyní jednou nohou v Divadle Komedie a druhou v Holandsku). Tomu rozumím. I já jsem se za poslední dva roky setkal s několika divadelními projekty, které všechny spojovala nechuť na klasický „špektákl“, kde herci cosi předvádějí a diváci totéž s větším či menším nadšením konzumují. Dřívější, tedy hooodně dřívější divadlo bylo vždy spojeno s třemi, pro naší psyché nesmírně důležitými pojmy: S mystériem, katarzí a metanoiou, tedy se změnou smýšlení skrze hluboký, empatický vhled. Prožitek těchto třech stavů nejen že léčí psýchu a tělo, ale také, aspoň podle Aristotela, je nesmírně společensky důležitý, neboť propojuje diváky s tím, co je větší. Tím se v polis (obci) koriguje přílišná individualita a nedostatek pocitu odpovědnosti za věci veřejné, tedy za celek. Přesně totéž se děje v systemických konstelacích.

Jenže divadlo není seminář osobního rozvoje a tak na cestě k účinnému rituálu na prknech znamenajících svět existuje pár překážek.

Ta první z nich vězí v pasivitě diváků. Zdá se, že pokud „štyk“ nepracuje od začátku na průběžném propojování diváků a herců, už není možné ke konci „představení“ diváky do dění zatáhnout tak, aby se udál společný rituál. Vždyť jsme to viděli v našem projektu „Škoda 1981“, kde jsme po hodině divadla chtěli, vcelku logicky, divadelně neřešitelné otázky vyřešit pomocí rituálu konstelačního. Ten však narazil na nesmírnou pohodlnost a zdrženlivost většiny dnešních diváků. „Normální“ člověk, pokud je mu umožněno vklouznout v přítmí hlediště do pasivity, už z ní nerad vychází. Je sice „korektní“ – nehází rajčaty po hercích, nepíská a nebučí a vlastně se snaží plnit očekávání herců a pěkně jim na konci zatleskat, ale na účast v rituálu není, až na výjimky, připraven. Ukazuje se, že je nutné ho od začátku jemně sice, nicméně promyšleně a důsledně zatahovat do rituálního prostoru jeviště, a to tak, že se nevyleká. Což určitě není lehké.

Druhý obtíž „rituálního divadla“ spočívá v tom, že každý rituál musí mít účel. Tento, jak je lehce pochopitelné, nemůže spočívat jen v zábavě, neboť pak se nám nepodaří spojit se s tím, co za rituálem stojí a k čemu rituál promlouvá – a tím je „to větší“. Z toho vyplývá, že rituál nikdy nemůže být samoúčelem, „l’art pour l’art“, a dokonce, že ani pochopení čehosi nemůže být jeho jediným cílem. To větší se totiž právě našemu pochopení vzpírá. V rituálním divadle je tedy mindfuck, abych zde použil výraz mého indického spirituálního mistra, zcela mimo.

Tento problém vyřešil tým kolem Evy elegantně – až na tři (důležité a hluboké!) textíky se vše odehrávalo nonverbálně. Po páteční premiéře pro mě ovšem zůstává otázkou, zdali je možné spojit tucty malých rituálů do jednoho „vystoupení z příběhu“. Je na uváženou, zdali jistá roztříštěnost celku, tedy jednoho mega-rituálu, na řadu mini-rituálů netorpeduje deklarovaný záměr zatažení diváků do dění. Jinak řečeno: Do kterého z těch malých příběhů má být divák zatažen? V této souvislosti by večeru možná prospěla i větší choreografická koncentrovanost na jedno místo v jednom okamžiku. Mé rituální srdce si v těch dlouhých chvílích, kdy se všech šest protagonistů pohybovalo současně (ale ne synchronně), usilovně přálo, aby tento pohyb, pokud se vůbec děje, podporoval centrum dění. A totéž platí o stále neměnném světle. I s ním lze rituálně pracovat.

Třetí kámen úrazu v podobných projektech bývá jakási ikonoklastická, tedy destruktivní tendence autorů, rozbít nenáviděnou „story“. K tomu mi vždy v mysli vytane můj profesor výtvarného umění Georg Baselitz, u něhož jsem měl možnost čtyři semestry studovat. „Nenávidím příběh v obraze,“ vykládal nám, „neboť pozorovatel je jím uchvácen a odvlečen do jeho výkladu, tedy pryč od obrazu samého. Na druhé straně,“ pokračoval, „nemá abstrakce typu Pollocka žádnou přirozenou strukturu. Ta je samozřejmě důležitá, protože svět není rozplizlý, bez struktury. Tvary jsou specifické tvary a to nikoliv libovolné.“ Jeho „geniální“ řešení tohoto dilematu spočívalo v tom, že maloval figurálně, ale vzhůru nohama. Jenže výsledkem bylo, že na jeho výstavě se lidé na jeho obrazy… dívali tak, že kroutili hlavu, až je viděli „správně“.

Tím chci říci, že výstup z příběhu, jeho de-strukturování, se může podařit jen do určité míry. Naše mysl se chce orientovat dokonce i na cestě do mystéria. A kontroly se chceme vzdávat kontrolovaně, jinak nám hrozí psychospirituální krize nebo, v lepším případě, projevíme nezájem. Je-li totiž nepochopitelna příliš mnoho, začne se nedostávat pocitové identifikace. Mezi rozbitím příběhu a jeho (nutnou) srozumitelností je třeba zachovat velice křehkou rovnováhu. Zde se myslím povedl Evě a spol. malý zázrak. Zatímco první třetina působila ještě poněkud „esotericky-protancovaně“, s pokračujícím časem nabýval večer spádu a smyslnosti, a závěrečná taneční oslava života a radosti, celebrovaná téměř všemi přítomnými, dokazovala, že experiment zůstal srozumitelný.

Je až s podivem, do jak zajímavých končin se dostane šest lidí, z nichž jen dvě ženy (Eva Bergerová a Lada Jelínková) jsou na divadelních prknech profesionálky, když si umanou, že půjdou jinými cestami, než dnešní, na zábavu koncentrované divadlo. Moje úplně propocené tričko, bušící, šťastné srdce a krásně prázdná hlava toho v pátek byly důkazem. A premiérové publikum? Včera jsem si uvědomil, že rituály lze nejlépe dělat s diváky, kteří jsou ochotni cítit, kteří se nebojí se ukázat, vystavit se a se kterými je potěšení, jít až na (nebo dokonce za?) hranu. Klobouk dolů!

Hezké dny přeje
Jan.

---------
VYSTUP Z PŘÍBĚHU. STOP OUR STORIES. Strašnické divadlo 4. 7., velký sál v 19:30. S Evou Bergerovou, Kačkou Kemelovou, Ladou Jelínkovou, Mildou Peškem, Caseym Mahonym, Láďou Vávrou, Paulinou Dobosz a Saryem van Lakerveldem. Plánovaná další představení na podzim 2014. Fotky: Jan

Vnitřní dítě - aneb: Jak vyléčit svého dospělého

Několik dní po semináři „Vnitřní dítě v konstelacích“ jsem se rozhodl sepsat pár poznatků, které se častěji v podobných seminářích ukazují. Doufám, že toto shrnutí bude někomu prospěšné, už jen, protože skvělá knížka Johna Bradshawa „Návrat domů“, ve které líčí detailně cesty komunikace a uzdravení vnitřního dítěte, je už dlouho rozebraná.* Nuže tedy – o čem je řeč, bavíme-li se o „vnitřním dítěti“?

Boží dítě

Když jsme se narodili, přišla většina z nás na svět jako zářící, malá a zcela nepopsaná bytůstka, jako tak zvané „boží dítě“. Bohužel hned po porodu (u některých už v prenatální fázi) na nás začalo útočit nepřátelské či pouze necitlivé okolí, třeba v osobě porodníka, který nás zvedl za nožičky a plácl po prdelce, aby se naším řevem „plíce pěkně rozvinuly“. Pak nás hned měřili a vážili – jako kdyby to nemohlo chvíli počkat. Následovala celá řada podobných šoků. V důsledku toho jsme si vytvořili různé obranné mechanismy, ať už se jim odborně říká disociace (odštěpení), vytěsnění, regrese nebo konverze-somatizace (převedení psychického napětí do těla) a další a další psychické strategie, které sloužily k tomu, abychom přežili. V průběhu „braní rozumu“ jsme také často slýchali věty typu: „tomu ještě nerozumíš“, „na to jsi ještě malý“ nebo „já mám teď důležitější věci na práci, než tvé pitomé otázky“, takže jsme se rozhodli, že nejlepší bude, stát se dospělým tak rychle, jak to jen jde.

V tomto procesu dospívání jsme většinu kvalit našeho vnitřního božského dítěte buď zapomněli, nebo jsme je museli opustit, neboť nepasovaly do obrazu rozumného, své okolí více-méně úspěšně kontrolujícího dospělého. Rád bych uvedl pár příkladů těchto úžasných „dětských“ vlastností, na které si stále ještě můžeme vzpomenout:
▪ Hravost
▪ Zvídavost, údiv, úžas
▪ Schopnost učit se tak, že nás to nesmírně bavilo
▪ Magické schopnosti a mytologické vnímání světa (např. skrze pohádky!)
▪ Kreativita, ničím necenzurovaná tvořivá síla a vynalézavost
▪ Pružnost. Ty pády!!! ... a usnuli jsme kdekoliv, i v pozici, ze které bychom dnes už nevstali!
▪ Jedinečnost, za kterou jsme se nestyděli...
atd.

Zraněné dítě

Nejen již zmíněný Bradshaw, ale i další psychologové vycházejí z toho, že v průběhu dětství se „boží“ dítě traumatizovalo a proměnilo se ve „zraněné dítě“. (Viz horní obrázek)
Jeho projevy jsou například:
▪ Závislost (ať už na osobách – často na partnerech, nebo na látkách či činnostech)
▪ Narcismus, egoismus, chamtivost, touha se stále předvádět a získávat pozornost
▪ Nedůvěra, podezíravost a z ní plynoucí touha po kontrole okolí
▪ Vytváření a stálé opakování negativních pocitů a situací včetně sebedestruktivního jednání
▪ Poruchy intimity, sexuální poruchy, chorobný stud
▪ Odmítání autorit a neschopnost nechat se vést
▪ Prázdnota, deprese, apatie...

Právě tuto část své psýchy může dospělý klient vyléčit tím, že se jejím potřebám, tedy potřebám svého vnitřního, zraněného dítěte začne věnovat. Na to existuje několik účinných metod a technik – Bradshaw doporučuje jakýsi dialog mezi „všemocným dospělým“ a zraněným dítětem. Nejprve je ovšem nutné, se k zapomenutým a vytěsněným zážitkům z dětství vůbec dostat. Postupujeme-li po časové ose zpátky do doby, kdy jsme byli malí a sledujeme-li bedlivě všechny pocity a obrazy, které se vynořují, dospějeme k neuspokojeným potřebám a dávno zapomenutým strachům našeho zraněného dítěte, které je možné z pozice silného a stabilního dospělého vyléčit. Našemu vnitřnímu zraněnému a „zamrzlému“ dítěti bychom měli slíbit, že teď už na něj budeme dávat pozor, že budeme dbát na jeho legitimní potřeby, a že může relaxovat, protože nebezpečí pominulo.

Tato cesta má ovšem mnohá úskalí. Pokud vyjdeme z modelu, ve kterém je boží dítě ukryto kdesi v našem nitru pod obranným krunýřem, vytvořeným skrze všechny ty šoky a rány, je jasné, že se můžeme opět a velice bolestně setkat s tím, co nás ohrožovalo a zraňovalo. Proto nejen Bradshaw doporučuje jít tuto cestu s terapeutickým doprovodem – hrozí totiž nebezpečí opětovné retraumatizace, tedy náhlého vynoření zapomenutých nebo nezpracovaných traumat. (Viz obr.)

V systemických konstelacích se ovšem často ukazuje poněkud jiná situace. (Viz dolejší obr.) Postavíme-li pro (dospělého) klienta, který si přijde vyléčit své „zraněné dítě“, konstelaci v níž stojí on a jeho (ať už jakékoliv) vnitřní dítě, ukáže se, že nikoliv dospělý by měl léčit dítě, ale že je tomu naopak. Dítě se často velice pobaveně dívá na dospělého a diví se, proč se tak mračí. Vůbec nechápe, že se dospělému nedaří si hrát, užívat si svého života a být veselý. Chtělo by dospělému ukázat, co všechno lze dělat, jen kdyby si ho dospělý všiml. Vypadá to opravdu tak, že jsme to my, tedy ten dospělý v nás, který je zraněný, zatímco vnitřní dítě přímo čeká na to, až mu bude smět pomoci. Třeba tím, že ho naučí, jak nebrat věci smrtelně vážně a jak si v deset hodin rozbít koleno (strašné) a už v jedenáct na to úplně zapomenout při cukrové vatě (krásně lepkavé).

Kam se tedy v takové konstelaci podělo ono „zraněné dítě“? Nevím, ale v mnoha případech (existují určitě také výjimky...) se zdá konstelační proces jaksi „bezpečnější“, neboť se vůbec nestará o traumatizovanou část, ale spojuje přímo boží dítě s poněkud škarohlídským dospělým, jehož jediný opravdu rozumný krok by byl, nechat se svým vnitřním dítětem vést. Nechat se jím pozvat na výlet, udělat s ním nějakou pitomost (z dospěláckého hlediska), riskovat sladkostmi zkažený žaludek a nechat všechny myšlenky typu: „To se nedělá“ nebo „Co by řekli lidé“ stranou. Naopak se podívat, jak často děláme věci jen proto, protože jsme přesvědčeni, že „To holt musíme“. Každopádně jsme na semináři takto docílili několika srdce otevírajících výsledků...

Hezký a úplně boží den vám přeje
Jan

------------
*Ale prý je někde na webu ke stažení...

Pět nových předmětů, které by se měly vyučovat

Nedávno jsem četl na německém serveru článek, nadepsaný: „Proč potřebuje Rusko nepřátele?“*. Jeho autor, korespondent v Moskvě, se zamýšlel nad jednostrannou a na šíření nenávisti vůči západu zaměřenou státní propagandu, které už zjevně spousta lidí věří. Přitom by právě Rusové, v neblahé paměti komunistické státní propagandy, měli být vůči hlásání pravdy, té jediné, podezřívavější. Očekával jsem, že článek odpoví na v úvodu položenou otázku, už proto, že líčení ruské mediální situace mi nějak připomnělo agresivní náladu Němců během éry nacionálního socialismu. Jenže – odpověď nepřišla. Namísto toho autor pouze popsal fenomén zkreslování a falšování reality skrze ruská media a jakoby bezradně skončil uprostřed myšlenky.

Přitom s trochou psychologie a systemického vzdělání lze na výše uvedenou otázku dát celkem logickou odpověď. Jeden z klíčů k pochopení předválečného Německa, USA od éry Nixona, nebo současného Putinova Ruska (a mnoha dalších zemí) leží v psychologii národů. To už ukázal Bert Hellinger ve velice působivém vystoupení u příležitosti své druhé návštěvy v Praze. Nesmírně emotivní konstelace s mnoha národy Evropy skončila překvapením – Bert postavil Rusko na vyvýšené místo a nechal všechny ostatní uznat jeho roli a především jeho 23 milionů válečných obětí (Německo 7,5 milionu).

Takže odpověď na zmíněnou otázku je nasnadě – kdykoliv je národ nebo stát neuznaný, přehlídnutý, vyloučený nebo ponížený, je jeho reakce – podobně jako je tomu u jednotlivců – agresivní, nenávistná a zlovolná. Vynalezne (jedno kde) protivníky, vytvoří nepřátele, a jde, jako celek, do zástupné války. To vše zcela obdobně, jako se „pomstí“ z rodinné paměti vymazaný dědeček-alkoholik, neuznaná dementní prababička nebo při porodu zemřelý a zamlčovaný bráška. Neboť „každý, kdo patří k systému, musí být uznán“ – to platí i na mezistátní úrovni. Pokud se tak nestane, hrozí katastrofa.

Tak to bylo s Německem po prohrané první světové válce, následované nesplatitelnými a ponižujícími reparacemi, nebo s USA po prohraná válce ve Vietnamu, která odstartovala proměnu této velké a původně demokratické země ve „světového policistu“. A Rusko? Rozpad SSSR a následné arogantní vítězství globálního kapitalismu představuje v psychice Rusů takové trauma, že bychom se měli modlit, aby toto ponížení a vyloučení nedovedlo Rusko do války „se všemi“. Bohužel ani Amerika, ani Evropa stále ještě neuvažuje psychologicky a systemicky, vhledy podobného charakteru nenajdete ani na školách, ani na univerzitách, a tak můžeme očekávat další a další katastrofy. Lze se jich vyvarovat? Nevím, snad ano.

Pokud chceme v našem zbraněmi, penězi a lidmi přecpaném světě jednadvacátého století přežít, potřebovali bychom už na základní škole pár předmětů, které v osnovách chybí. Klidně bych kvůli nim obětoval i nějakého toho biflovaného Havlíčka či Archiméda. Byly by to takové nějaké Předměty Záchrany Lidstva (PéZetEl). Už vidím pana ředitele, jak mluví do školního rozhlasu: Milá dítka, angličtina je dobrá, matyka taky, ale pokud se nenaučíte TOTO, tak jsme všichni v pr... Počítám s vámi!

Takže bych si dovolil pár těchto záchranných předmětů navrhnout:

1. Psychologie systémů. Viz výše. Tento předmět zahrnuje systemické zákonitosti rodiny, společnosti, státu a společenství států. Cíl je, naučit se každého, kdo k tomu patří, uctít a nevylučovat (viz např. cikány).

2. Praktická spiritualita. Předmět věnující se tomu, co nás přesahuje (duše). Dále otázkám, jak se tato duše potkává s Univerzem (či s Velkou duší), jak se to v dennodenním životě projevuje (intuice, hlasy, vedení, osvícení), a jak je možno duši rozvíjet a udržet zdravou (meditace, kontemplace, naučit se jí rozumět atd.). Neboť – ve zdravé duši zdravé tělo! Vsadím se, že by toto byla nejúčinnější drogová profylaxe.

3. Celostní ekologie. Veledůležitý předmět, ve kterém by se učilo, že jsme nikoliv vládci přírody, ale její součást. V první dvouhodině by se promítl „Avatar“. V dalších hodinách by poté byla dítka vedena k poznání, že příroda je větší, proto ji nelze „zachraňovat“, ale pouze uctívat. Současné excesy rabování jejích darů by asi brzo přestaly...

4. Mytologické vnímání. To je, jak mnoho mých čtenářů ví, můj oblíbený předmět. Mytologické vnímání však musí být učeno jako partner a doplněk logického vnímání, jinak se dostaneme opět do tmářství a středověku. Naproti tomu, učíme-li pouze logické (tedy vědecké) vnímání tak jako teď, zmizí nakonec jakákoliv etika a my se opět dostaneme... ano, do tmářství a středověku. To bohužel klucí ze „Sysyfa“ nechápou (a nepochopí).

5. A nakonec – to vůbec nevím, jak nazvat. Možná podle Ovida „Umění milovat“, tedy „rady pro muže a ženy, jak najít lásku a jak si ji udržet“. Bylo by to o mužském a ženském principu. O nástrahách v hraní „rolí“ a nebezpečí vzájemného nepochopení. O sexu, ale ne o tom z internetu. O kráse těla. A samozřejmě o lásce, která je všude, ve všem, v každém.

Ach jo, jsem asi utopista. Ale také člověk, jehož naděje neumírá ... „I have a dream“. Takže ... nemá někdo náhodou číslo na ministra školství?

Hezký den přeje
Jan.

----------
*http://www.deutschlandfunk.de/zwischenruf-aus-moskau-warum-braucht-das-freie-russland.1818.de.html?dram:article_id=289012

P.S.: Čím více o tom přemýšlím, tím více "předmětů" mi napadá: Tak třeba cosi, co by se mohlo po staru jmenovat "Civilní obrana" a kde by se děti učily, jak odolávat manipulaci reklamy.

Proč mě nevěsty neberou

Fake znamená česky podvod, ovšem takový jemnější. Fake je spíš „vylepšení reality falšováním“. O tom jsem se nedávno bavil s Alešem na FB. Pod videem, na kterém byly noční a zrychlené záběry Říma (krásné), ale s uměle přidělanou hvězdnou oblohou (také krásná), jsem lakonicky a v pozdních nočních hodinách (a samozřejmě vysedávajíc před počítačem) napsal:
„Bohužel trik. Ty hvězdy na noční obloze jsou tam přimontovány, nikde už v našich velkoměstech takto nejsou vidět a už vůbec ne tak nízko nad obzorem. Ale toho si generace, která noci prožívá před počítačem, už nevšimne. Takže sice hezký, ale fake.“

Příští ráno jsem se dočkal odpovědi:
„Jane, a krásně nalíčená mladá žena od vizážisty není podvod? A jak můžete házet do jednoho pytle celou jednu generaci? Proč jste tak zapšklý?“
A mám to. Jsem zapšklý dědek, který jen kritizuje vše, co je krásné?

No, ne tak úplně. Ano, vizážisty a -tky moc nemusím. Zato miluji nenalíčené ženy, ty krásné i ty, jež jsou podle našich podivných, billboardových kritérií údajně méně krásné. Ty jsou o to osobitější... No dobře, slevím, snad trochu rtěnky, jemně růže na ty delikátní prohlubně pod lícními kostmi a malinko kajál na očíčka nebude na škodu. Ale víc být opravdu nemusí, sorry, mé drahé ženy.

Vzpomínám si na příhodu, kdy jsem jednou tak rozplakal moji (tehdejší)* krásnou Řekyni z Freiburgu, když jsem ji poslal do koupelny, aby se řádně umyla. Chtěli jsme jít do lesa dělat rituál podzimní rovnodennosti a ona se objevila nejen hustě nalíčená, ale i politá nějakým určitě drahým, leč zcela umělým parfémem: „Takhle se tě lesní bytosti leknou, drahoušku!“ To bylo na ni moc, zamkla se plačíc v koupelně a bylo po rituálu.

A to je ten důvod, proč nemám rád svatby. Nebo, proč většinu z nich prostě nechápu. Na jeden den se i docela hezká žena promění v naprosto umělou a umělohmotnou věc, narvanou do zcela mimoňské róby (kterou pak už na sebe nikdy nevezme), skryta pod půlcentimetrovou vrstvou jakési mému nosu páchnoucí pasty, jež se tváří jako přírodně broskvová pleť pětiletého děcka, a s účesem, který je tak synteticky strojený, že s „nezkrotnými kadeřemi, pádící jako stádo divokých koní po tvých ramenou, ó má půvabná krásko“, jak praví básník, nemá pranic společného.

Nechápu muže, který si v nejdůležitější den svého vztahu bere raději něco zcela odlišného, jakousi plastovou figurínu, než s čím / s kým pak stráví zbytek manželství. Nechápu ženu, která se během svého nejdůležitějšího dne raději schová za masku někoho úplně jiného. Ale zcela chápu průmysl, který na tom dobře vydělá.

Takže jsem mému ještě-příteli Alešovi hned zrána napsal pod jeho vzkaz takovým mišmašem z češtiny a mé chatrné angličtiny:
„Mám rád real starry nights, not the faked. Positive thinking is only as far good as it doesn't fake the real world. Takže, Aleši, proč jste tak na povrchu věcí?“

Ale záhy, co jsem kliknul na „Přidat komentář“, jsem pochopil, že zrovna tak, jako se ženy rády líčí do něčeho, co nejsou, přesně tak já používám angličtinu, kousky nasbíraných či dokonce ukradených vědomostí, citáty (u kterých si bohužel díky mé chatrné paměti nepamatuji autora) a podobný, tentokrát mužský make-up. Ach jo.

A poučný závěr tohoto malého článku? Nelíčit se? Nesnažit se být hezčí, chytřejší, vzdělanější? Bylo by to upřímné, bylo by to krásné, ale asi se to příčí našemu naturelu. Takže snad – všeho s mírou. Rozpoznat naši tak rozšířenou touhu po vylepšování skutečna, po údajně hezkém povrchu, zakrývajícím náš velice nesmyslný, leč reálný pocit, že reálno není krásné. Je. A pokud se mnou půjdete do lesíčka, mé krásné, úžasné, přirozené ženy, please :-), bez make-upu.

Hezký přírodní den, možná dokonce bez zbytečných anglicismů, vám přeje
Jan.

-------
* To 'tehdejší' se vztahuje na 'moji', nikoliv na 'krásnou'.