SMRT. Tabu slovo. Dneska se smrt stala něčím téměř obscénním. Umře-li někdo na ulici, pospíší si záchranná služba hodit na tělo bez ducha hadr. Zapouzdří nás do černého plastikového pytle, bez chvíle ticha, zamyšlení, rozloučení. Pokud nabídnu přednášku či seminář na téma smrt, umírání, snad i stáří, nepřijde nikdo. Nebo snad ano? A přesto se s Ní setkáváme stokrát za večer v televizi, koluje milionkrát na internetu, hrají si na Ni docela malé děti, když kosí protivníky ve svých videohrách. Sladká, Milostivá, Radikální, Temná.
Na začátku třetího tisíciletí vnímáme smrt jako to, co na nás číhá na konci našeho bytí. Tedy jako to, co je opakem života, jeho protikladem, ukončením a často selháním, ať už selháním naší snahy ji odsunout na neurčito, nebo selháním život prodlužující elektroniky na jednotce intenzivní péče. A tak, nastane-li, pátráme, zdali a kde se stala chyba, pokoušíme se najít viníka, zodpovědného za konec, neboť pak bychom mohli opět uvěřit v to, že smrt se dá ovládnout, tak jako vše, nad čím již vykonáváme kontrolu.
A ovšem že se jí bojíme, ačkoliv mnoho z nás tento primární, podlý, hluboce položený strach nechce vidět a tak říkají (jako moje maminka, které je osmdesát šest): „Smrti se nebojím, ale umírání“. A druhým dechem, když se jí já, téměř-šedesátník, ptám na smysl stáří, říká: „Přežít“. Protože žijeme tak, jako kdyby byla smrt na druhé straně břehu, cizí a nepřátelská k našim láskám, touhám i chamtivosti po životě. A tak se ji snažíme vygumovat ze života, zapomenout tím, že se s ní setkáváme výlučně na obrazovkách, kde přece jde jen o letmé stopy elektronů či svítící mikrodiody. Tak jako sex jsme zvirtualizovali i smrt.
To je možná důsledek našeho odtržení se od cyklického času, Kairosu, času přírody, Země, Luny a lůna. Neboť ti, kdo žijí ještě podle přírody, ví celým svým tělem dvě zásadní věci. Ke smrti neputujeme na přímce od narození někam do dáli, kde padneme staří, zklamaní a vyčerpaní, ke smrti se vracíme, tak jako se v kruhu vracíme k začátku. Z čehož vyplývá i druhá věc – smrt (coby začátek i konec) je imanentní celému kruhu. Nebo jinak: Smrt je rozprostřená skrze náš celý život.
Smrt patří do triády žen, které se každý muž musí naučit rozlišovat, pokud nechce, aby se jeho partnerství či manželství proměnilo v peklo. Tou první ženou je Matka. Je bránou do tohoto světa, ale také ta, která budoucího muže vychovává, manipuluje a nepouští. Dospívající chlapec se od ní musí odtrhnout, vydat se do širého světa, tak jako pohádkový Hloupý Honza nebo jeho chytřejší brácha Jiřík. Na této cestě musí překonat draka, což je jakýsi obraz Matky Země a zároveň představuje setkání s děsivým podsvětím (draci bydlí v podzemních slujích). V tomto setkání a následujícím boji poznává poprvé Smrt, druhou důležitou ženu v jeho životě. Té ovšem, pokud má jako Jiřík za ušima či v roli Honzy trochu štěstí, nepodlehne. Jen mu dýchne do tváře, na které mu poté vyraší vous. Teprve pak ho čeká třetí žena, jeho Princezna, Milenka a Partnerka. Pokud se mezi těmito třemi nenaučí rozlišovat, bude ve své Ženě vidět co chvíli Matku a cítit se manipulován, jindy zase Smrt, která ho bude dusit.
Zdá se, že hodně dávno, když jsme ještě nevysedávali každovečerně před televizí, ale u ohňů a pod hvězdami, měla smrt ještě jinou, magickou dimenzi. Tenkrát nebyl materiální svět ten primární a „onen“ svět nebyl konečná stanice, kde se donekonečna opíjeli mrtví hrdinové či kam putovali vyčerpaní důchodci. Duat, egyptský svět ne-materiální existence, byl ten větší, pestřejší, vícepatrový z obou, a „náš“, svět materie a reálu byl od něj odvozen. Jako kdyby se z nekonečného oceánu Bohů ten náš, malý a skrze fyzikální zákony determinovaný světík vynořil, aby našim oduševnělým tělům, skrze které jsme zde vázáni, nabídl cosi jako tělocvičnu, výběh a laboratoř.
Ze staroegyptské kultury na nás dýchá schopnost tehdejších lidí překračovat daleko lehčeji než my onu hranici, jež pro nás představuje smrt, a to již za života. Tak jako šaman se musí naučit chodit „tam a zpátky“, tak i dřívější králové, kněží, a snad i někteří „prostí leč nadaní“ ovládali magii, kterou propůjčuje znalost obou světů, toho velkého i toho našeho, menšího.
Stojíme-li dnes před tím, co dřívější Egypťané prý jejich primitivními měděnými a bronzovými dlátky a kamennými buchary dokázali vytvořit, nedovedeme si to vysvětlit. Nevěřícně nasloucháme řečem egyptologů o technikách z doby kamenné, kterými prý byly vylamovány obelisky o váze tisíce tun a následně upraveny do perfektního tvaru, do jejich vyleštěného žulového povrchu vytesány perfektní hieroglyfy a postaveny na místo, kde se tyčí navzdory všem zemětřesením dodnes. A pro sebe si mumláme cosi o pomoci mimozemšťanů.
Možná, že jednodušší vysvětlení než to ufónské vězí v pochopení naší současné svázanosti materiálním světem. Pokud ale je materie opravdu jen výraz „toho jiného“, pokud bozi jsou a jejich svět je lůno toho našeho a pokud jsme my, kteří se třeseme před koncem, pouze zapomněli, jak se mezi světy putuje, pak, kdybychom se rozpomenuli, by jisté věci byly docela lehké: „Kadeš se usmál a položil ruku na kamenný kvádr, který nám sahal do pasu a musel vážit desítky tun. ‚Opravdu si myslíš, že tenhle kámen je skutečný?‘ ‚Jistě,‘ odpověděl jsem, ‚přímo cítím jeho váhu, vidím ho, hmatám ho, a když do něj kopnu, tak si zlomím palec.‘ ‚Příliš si věříš,‘ řekl a udělal malý pohyb rukou. A to, co jsem kdesi v hloubi duše čekal a čeho jsem se zároveň obával se stalo – kvádr, jenž na tomto místě ležel určitě stovky, ne-li tisíce let se opravdu asi o dvacet centimetrů pohnul. ‚Tak co teď?‘ mrknul na mě tím jeho pronikavým pohledem hlubokých, lišácky černých očí, vyndal z kapsy košile své RayBeny, nasadil si je na nos a obrátil se k východu.“
Krásný život a smíření se smrtí
vám přeje Jan.
Žádné komentáře:
Okomentovat