Dobrý den,
nejprve bych se tak trochu chtěl ospravedlnit, že se budu častěji dívat do mého připraveného papíru – nedělám to na svých akcích často, protože podstatně raději mluvím spatra – i když pak mnohem víc chaotičtěji, přeskakuji z téma na téma, košatím a zadrhávám. Ale moje zkušenost je taková, že spontánní projev mnohem víc upoutává, než když se něco víceméně čte z papíru, jako to dělám teď.
Má to ovšem jeden jednoduchý důvod – přiletěl jsem dneska v půl druhé v noci z Málagy, kde jsem byl se svou mnohem mladší a mnohem krásnější partnerkou, takže nyní se nacházím ještě tak trochu mezi nebem, transem, spánkem, Španělskem a tímto místem. Proto tento papír.
A to bychom byli už u tématu. Protože se naskýtá otázka, proč jsem zpátky neletěl o jeden den dříve, abych se náležitě vyspal a abych tady byl zcela při smyslech. A odpověď je jednoduchá a úplně zapadá do naší doby. Chtěl jsem (nebo tedy spíš chtěli jsme) prostě víc. Víc zažít, delší volno, víc toho stihnout. Možná, že to znáte.
Náboženství „VÍC“
Pokud se nezaujatě podíváme na současnou společnost, tedy na společnost posledních několika století, tak rozpoznáme jakési podprahové, ne zcela uvědomělé náboženství, které je vlastní všem vyznáním, církvím, sektám, ale i vědě, medicíně a samozřejmě i veškerému podnikání.
Je to touha po víc. Víc věřících, víc informací, víc peněz a víc konzumu, víc dotací z Evropské Unie, více zdraví, více obratu a zisku, více volného času. Což, mimochodem, je paradox – víc času na co? Víc času na utrácení těch více vydělaných peněz za více zábavy? Abychom pak museli opět víc pracovat?
V důsledku toho máme víc technologie, víc mobilů, víc aut, víc zastavěných ploch, víc povodní a víc sucha a také stále víc CO2 ve vzduchu. Prostě růst, kam až se podíváš. A to ještě většinou kvantitativní růst, nikoliv kvalitativní, a to i tehdy, když nám reklama namlouvá, že nový mobil je lepší než starý. Ne, není. On toho dovede pouze trochu víc, má víc funkcí a větší rozlišení. Mezi lepším a sofistikovanějším je rozdíl, na který často zapomínáme.
Pouze přírody kolem nás nějak ubývá. Méně motýlů, méně mokřadel, méně divočiny, méně diverzity. A prý ubývá i pocit štěstí, neboť ačkoliv většina z nás má životní úroveň, o které se nějakému dřívějšímu králi ani nesnilo, lidé nevypadají o moc šťastnější. A podle posledních voleb jsou všude, nejen v Evropě, zcela jednoznačně víc naštvanější.
Pojďme se tedy podívat na to, čím to může být. Neříkám že to tak je, protože z mé práce konsteláře, tedy člověka, který pracuje převážně s metodou systemických konstelací (možná odbočka – vysvětlení), vím, že v dynamických systémech, jako je rodina nebo společnost, neexistuje absolutní pravda, ale jen různé aspekty pravdy, které nutno zahrnout do svého chápání světa.
Jedině tak se pak můžeme dopídit toho, co je skryté, čemu zpočátku nerozumíme, neboť se na svět díváme pohledem „buď-a-nebo“. Buď-a-nebo je naprosto přesný výraz digitálního prostředí. Buď-a-nebo je přímka, osa, na které jsme na jednom z obou pólů. Jenomže realita se neodvíjí na přímce. Realita je „jak-i-tak-i“.
Kruh
Tohle, co zde vidíte, je základní geometrický prvek vesmíru, kruh. Pokud se vyznáte v astronomii, tak byste mohli doplnit, že z kruhu jsou odvozeny dva další hodně rozšířené obrazce, spirála a sinusoida, tedy vlna. Mimochodem – dnes už víme, že ve vesmíru je nekonečně mnoho kruhů, koulí, spirál a vln. I světlo, které jsme si dříve představovali jako paprsek, jenž lze nakreslit jako přímku, se ukázalo být vlněním.
Kruh je proto zásadní, neboť podobně jako bytí nemá začátku a konce. Druhá jeho důležitá vlastnost je, že nejlépe znázorňuje cyklus, neustálé střídání dne a noci, měsíčních fází, ročních období. Vše ve vesmíru podléhá cyklickému vývoji, vše se rodí a zaniká v cyklech, v kruzích.
To je věc, kterou dobře znali naši předci, kteří nebydleli – jako my – v plně klimatizovaných bytech, a tak zažívali tyto přírodní cykly, kruh roku, zimu, jaro, léto, podzim, zimu a zase jaro. Takže si nemohli dopřát v lednu jahody, které my dostaneme hned za rohem u Vietnamce, a to aniž bychom se jako Maruška v pohádce museli doprošovat milosti dvanácti měsíčků.
Naši předci také měli ke stáru pocit, že se někam vracejí, odkud narozením vzešli, zatímco nám se zdá, že se zuby nehty musíme držet našeho mládí, protože to je to jediné, co se počítá. Co má cenu. Takový důchodce už vlastně žádnou cenu nemá, naopak nás stojí prachy.
Pokud vyjdete z bytu nebo z kanceláře a postavíte se někam do volné krajiny, tak se setkáte s dalším kruhem. Tvoří ho obzor, kruh horizontu. Abychom se v životě úplně neztratili, potřebujeme orientaci – jak už to jméno naznačuje, potřebujeme vědět, kde Slunce vychází, to znamená, kde leží orient neboli východ, kde zapadá, kde na jihu vrcholí a kde na severu není vidět, neboť tam je je nejníže pod obzorem. Severoameričtí Indiáni, kteří byli zcela jistě podstatně lépe spojeni s přírodou, od tohoto kruhu odvodili tak zvaný léčivý kruh, medicin circle, který používali ve svých rituálech.
Pokud tento kruh sloučíme s cykly, které velice dobře známe, dostaneme takový podivný obrazec, který já nazývám kruh čtyř duší, a který vidíte na tomto obrázku.
Smrt
Možná vás udiví, že na tomto kruhu nejsou vyznačené jen ty cykly, které nacházíme v přírodě – tedy den, měsíční cyklus a rok, ale i životní cyklus – početí, narození, dospívání, puberta, založení vlastní rodiny nebo vrchol kariéry, krize, stáří a moudrost a smrt. Je to tím, že i náš život bychom mohli považovat za jeden velký cyklus.
Problém vězí v tom, že my život nevidíme jako kruh, ale jako vývoj na přímce. Ztratili jsme totiž ono napojení na Boha, nebo na něco většího, než jsme my, na něco, co nám dává pocit smysluplnosti stáří a jakéhosi „návratu ke hvězdám“. To je příčina, proč se děsíme smrti.
A tady také vězí jeden z důvodů, proč chceme „stále víc“, proč nám „pořád stejně“ připadá nudné a „méně“ nás ohrožuje. Jsme totiž přesvědčeni, že pohyb na této přímce nezadržitelně vede k úpadku, stárnutí a ke smrti. A protože to nemůžeme změnit, nechceme se tím zabývat.
Vše, co se nám jeví jako stagnace, jako obrat růstu v úbytek, kontrakci nebo zmenšení, nás konfrontuje s tím, co nejen že nemáme vyřešené, ale co se v lineárním chápání času, bez pochopení cykličnosti a kruhovitého nebo spirálovitého vývoje ani vyřešit nedá. Pokud se tedy chceme dostat z onoho křeččího kolečka neustálého růstu, zrychlování a expanze, musíme se podívat právě na tento náš strach. Strach z méně.
To je ale velice nepopulární téma. A nejen nepopulární, ale pro mnohé i ohrožující. Raději zavřeme oči a setrváme – ve firmě či v korporaci, ve vztahu, který se zakládá na náhražkách skutečné komunikace (televize, sport, konzum, cestování, zábava), ve světě, který nás chlácholí, že to všechno půjde přesně tak dál, jako doposud.
Tento náš strach je částečně pochopitelný – je to onen horor vacui, strach z prázdnoty, který raně novověká věda ještě postulovala jako jeden ze základních principů přírody. Tento strach je nám ovšem také neustále namlouván okolní.
Proč to ale ta společnost dělá?
Vraťme se na chvíli k onomu šamanskému kruhu čtyř kvadrantů. Odpoledne, ve svém workshopu se budeme detailně zabývat cyklickým vývojem, který platí nejen pro roční období, ale například i pro život firmy. Nyní chci jen naťuknout onu moudrost, který tento kruh poskytuje.
Koncept čtyř duší
Ty čtyři kvadranty, které zde vidíte, můžeme přiřadit také k jednotlivým fázím života. Ten první, žlutý je naše dětství. Dětství znamená pro většinu z nás rodinu, mámu a tátu, které jsme si nevybrali a na kterých jsme závislí.
Přibližně kolem puberty vstupujeme do druhé části, která se všeobecně označuje jako dospělost. My jí zde říkáme kmenová duše, neboť po opuštění rodiny, poté, co jsme se na rodičích stali nezávislými, si hledáme kmen spřízněných lidí – ať už je to fotbalový klub, náboženská skupina nebo firma, do které vstoupíme nebo kterou možná vybudujeme. Zde, v kmenové duši, máme jasně daný cíl – vyhrát ligu nebo ovládnout trh. Všechny války a velké spory vycházejí z kmenové duše, neboť ta nám dává důležitý pocit: „My kontra Oni.“
Zajímavé na tom je, že současná společnost trvá na tom, že kmenová duše je vrchol, vše, co po ní následuje, je už sestup ke smrti. Je to z toho důvodu, že sama společnost je ovládána kmenovou duší – kdo neskáče, není Čech, Deutschland über alles, America first atd. Pro společnost je tedy důležité, aby lidé nešli dál, aby se nestali silnými individualitami, moudrými a starými jedinci, kteří se samozřejmě nedají ovládat. Takže nám chce namluvit, že kmenová duše je vrchol a po ní následuje úpadek, kterého je třeba se vyvarovat stůj co stůj.
Udržet se nahoře Na horním obrázku vidíte tak zvanou Gaussovu křivku, která se používá nejen ve statistice, ale hodí se i pro znázornění, jak si vlastně takový náš život představujeme. Začínáme jako malí, závislí, bez-mocní, poté se dopracujeme k postavení, moci, vlivu a posléze pak upadáme, byť se tomu zuby nehty bráníme. Další zajímavá věc je, že se onen vrchol přesouvá do stále mladších let. To je ta červená křivka. Společnost nám namlouvá, že na vrcholu sil, na vrcholu štěstí, zdraví a úspěchu se nacházíme (nebo bychom to měli dělat) ve stále mladším věku. Takže pokud dosáhneme vrcholu, je jasné, že se zde chceme stůj co stůj co nejdéle udržet. To je ale těžko možné.
Jiná možnost je, že si namlouváme, že jsme toho vrcholu stále ještě nedosáhli. V tomhle ohledu působí reklama divy. Máte auto? Tak vám chybí bazén. Máte bazén? Tož vám chybí jachta. Máte i jachtu? Chybí vám vila někde u moře. A pokud máte už opravdu vše, tak se chcete stát například premiérem a mermomocí se v této funkci udržet.
Tím se ale nedostaneme skutečně dál – do esenciální duše. Do moudrosti, do pocitu nadbytku, hojnosti, klidu a především se nestaneme šťastnějšími.
Pojďme se nyní podívat na přechody mezi jednotlivými kvadranty. Ty jsou vždy kritické, ale pro náš vývoj nesmírně důležité. První přechod, který zažijeme, i když si na něj ne vždy vzpomínáme, je narození. To je přechod z té velké duše, kdy „bloudíme po hvězdách“ do našeho těla. Další přechod nás čeká, když se začneme odpoutávat od své rodiny a jdeme do světa. To se děje někdy kolem puberty, někdy ale také podstatně později.
Svoboda esenciální duše
Tak jako je puberta přechod z rodinné duše do kmenové, tak je životní krize, ona pověstná midlife crizis, přechod z kmenové duše do té individuální, do posledního stádia vývoje před smrtí. Právě zde můžeme získat obrovskou svobodu, která je mimo jiné způsobena i tím, že zde ztrácíme strach před smrtí. Ta je, v tomto cyklickém vývoji, vlastně návrat do stavu před narozením.
Přechod z kmenové duše do esenciální, do toho individuálního stádia vývoje, kdy přijímáme život tak, jak je, nemusí být ovšem vždy provázen krizí. Není nutné, abychom dostalo kolem padesátky ze samého stresu infarkt, nemusí nás opustit manželka, nemusí zkrachovat naše firma. Musíme se jen naučit, na tom, co jsme vybudovali a nastřádali během pobytu v kmenové duši, nelpět.
Krize se totiž dostavuje jen tehdy, pokud nenásledujeme přirozené impulzy. Pokud něco nenecháme plynout, pokud se bráníme silou tomu, co je a co musí být, pokud postavíme proudící řece do toku překážky, následuje katastrofa, povodeň, sucho, tajfun. V starořeckém dramatu je katastrofé to, co znovunastoluje rovnováhu. Řešení přechodu mezi kmenovou a esenciální duší je tedy neulpívání.
Následujeme-li cyklický čas a tím jaksi surfujeme na vlně přírody, je po jisté chvíli vzestupu nutný sestup. Je to nezbytné k tomu, abychom se nevysílili, abychom mohli po jistém čase vylézt na další horu, abychom mohli jako lidstvo jít dál. Několikrát jsem zmínil řecké drama. Po katastrofě zde následuje tak zvaná metanoia, změna myšlení, vnímání. Křesťanská nauka z toho udělala pokání, ale to není docela přesné. Je to spíš změna paradigmatu, tedy způsobu, jak se nejen díváme na svět, ale i a především, jak žijeme naše životy. Je to vhled, že méně někdy znamená více.
Více moudrosti, více štěstí, více času na věci, které jsou pro nás a okolní svět opravdu důležité.
Nakonec bych vás ještě chtěl pozvat na jednodenní seminář pro podnikatele a vrcholové manažery/ky, který jsem nazval „Královská cesta“. Tady se podíváme v malém kruhu lidí, kteří mají podobné zájmy a orientují se na podobné hodnoty na to, jak se změnit ze stresovaného manažera nebo vlastníka firem na krále a královny. Pokud jsme na královské cestě, vím, že král či královna neběhají z jedné schůzky na druhou, nemají přeplněný kalendář, neřeší zmateně a nebojují s neustále přicházejícími problémy, ale JSOU. Jsou prostě tady, jsou prezentní, jsou tu pro každého, nerozdělují společnost na ty dobré a ty špatné. A ještě něco – nemusí vždy vědět. Mohou nechat plynout. To je zcela výjimečná kvalita, kterou třeba nejprve do hloubky pochopit.
Děkuji vám za váš čas i pozornost.
Pro ty, které téma zajímá:
Královská cesta. Vědomé podnikání budoucnosti.
Jednodenní konstelační seminář pro manažery a podnikatele
Vedení: Jan Bílý a tým
Místo konání: Coworking centrum Sněmovní 7, Praha 1
Cena: 4500,- (včetně DPH), maximální počet účastníků je 10
Čas: 9:30 - 18:00, prosíme o dochvilnost
Další informace a přihlášky: www.konstelace.info/info-cesta.html
