Shrnutí: V tomto článku podávám náhled na některé současné společenské fenomény, jako jimi jsou nárůst terorismu, uprchlická krize, nástup populistů typu Trumpa, Orbána či Zemana, štěpení společnosti na dva přibližně stejné, ale vysoce antagonistické tábory a pod. Tyto jevy kladu do souvislosti s přechodem mezi dvěma fázemi cyklického vývoje (jak jednotlivců, tak i celých komunit a společností) a sice tak zvané kmenové fáze (kam patří státy, církve, sekty, spolky, korporace a víra v ideologie) a ji následující fáze esenciálního, individuálního bytí, kterou nazývám „fázi esenciální duše“. Část vyspělých západních společností s vysokým podílem lidí, kteří jsou již více-méně nasyceni materiální a kariérní expanzí, se nalézá na tomto přechodu, nebo těsně před ním. Tento přechod, jako každá paradigmatická změna, je doprovázen krizovými jevy, strachem z neznáma, ztrátou kontroly a podobnými psychologickými a skupinově-psychologickými jevy. Jiná část společnosti (potažmo i jiné kultury – například kultury islámu) se této změně brání a vykazuje tendence návratu k o to přísnějším, rigorózním a ortodoxním kmenovým zásadám. Tyto dvě skupiny uvnitř jedné společnosti nebo i dvě v tomto ohledu rozdílné kultury pak budou svádět nelítostný boj o tu „svoji“pravdu nebo vnímání reality.
*********
Moje práce jako holistický poradce a „konstelář“ vychází z několika málo důležitých premis. První z nich, která pravděpodobně nejvíce ovlivnila zcela nové vnímání a chápání okolních fenoménů, je objev „duše“ systémů. Pokusím se tento někomu možná záhadně a okultisticky vypadající termín stručně vysvětlit. Komplikované, živé systémy se zpětnou vazbou, jako jimi jsou rodina, firma, nadnárodní korporace, etnická skupina, stát, církev a mnoho dalších systémů, vytvářejí cosi jako „duši“, která dotyčný systém řídí, a která se stará o dodržení několika pro přežití systému důležitých zákonitostí. V podstatě se tato systémová duše podobá schopnosti živých organismů zachovat si celistvost a funkčnost v nestálém, proměnlivém prostředí. Duše řídí systém tak, aby za každou cenu přežil a nadto i uspěl, tedy se rozšiřoval a reprodukoval. Pokud pochopíme do hloubky zákonitosti a mechanismy, jimiž tato duše systému působí (především na jednotlivce – členy systému), neobyčejně nám to ulehčí vhled do mnoha jinak záhadných jevů – ať už v úzkém rodinném prostředí, nebo v kontextu větších skupin, například národů. Toto pochopení se například děje a vyvíjí skrze systemické konstelace, především při opakovaném vystavení se jejich působení nebo během konstelačního výcviku, ale samozřejmě i mimo konstelační prostředí skrze systémový přístup, moderní formy terapie, filosofii a podobné metody zkoumání souvislostí na pozadí systémů/celků.
Pokud bych tedy moji první premisu měl shrnout do jedné věty, řekl bych, že systémy, složené z živých částí nebo vědomých členů se chovají jako inteligentní celek.
Druhá premisa je z trochu jiného soudku. Opírá se o tisícileté učení šamanů, přírodních národů, vysoce vyvinutých předchozích kultur a jednotlivých učitelů, kteří získali vhled do běhu života a celého vesmíru a kteří pochopili, že vše se vyvíjí v cyklech. Tak jako den, měsíc (lunace) a rok se odvíjí v kruhu (případně ve spirále), tak i lidská psýché, život člověka, ale i firmy, státy a celé říše podléhají tomu, čemu staří Řekové říkali „Kairos“, čas příhodného okamžiku, nebo také „cyklický čas“.
Z denního putování Slunce a z kruhu čtyř ročních dob vyvinuli severoameričtí Indiáni koncept tak zvaného léčivého kruhu (medicine wheel), v němž figurovaly čtyři světové strany, čtyři elementy a většinou i čtyři silová nebo totemová zvířata. Tento kruh pak byl používán nejen k rituálům, ale i k léčení člověka, jež se nacházel jako „pátý element“ v jeho středu a byl tak v ideálním případě v harmonii všech působících sil.
Právě přírodní národy, jež přebývaly většinu času pod širým nebem a byly obklopeny nezastavěnou, nezindustrializovanou krajinou, pochopily důležitost „místa“(1), na němž se člověk nachází a pro naše přežití zcela nezbytnou komunikaci s okolními silami – rostlinami, stromy, zvířaty, ale i s rozličnými spirituálními bytostmi či již nežijícími předky. K tomuto pochopení a znovuobjevení tohoto způsobu vnímání světa, jehož jsme částí, se dnes opět (bohužel velice pomalu) vracíme.
Koncept čtyř duší
Sloučením první a druhé teze začal před několika desetiletími vznikat tak zvaný koncept čtyř duší, na jehož rozvoji se podílel holandský šaman a můj učitel Daan van Kampenhout, který čerpal nejen ze svého šamanského výcviku, ale i z poznatků zakladatele systemických konstelací Berta Hellingera a mnoha dalších učitelů. V ČR jsem tento systém rozvíjel a na firemní procesy aplikoval nejprve já, později i absolventi mých výcviků a kurzů. Cyklický koncept čtyř duší – čtyř vývojových stádií, jež se periodicky opakují – vysvětluje nejen mnoho rodinných a vztahových problémů a pomáhá nám pochopit konflikty například při rozvodu, kdy z jedné „kmenové duše“ vznikají dvě znepřátelené, ale, podle mého přesvědčení, osvětluje i hluboké pozadí současných globálních konfliktů a štěpení společnosti na většinou dva(2) antagonistické tábory.
Mluvíme-li o konceptu čtyř duší, máme na mysli čtyři na sebe navazující fáze (cyklického) vývoje, které jsou odděleny kritickými a krizovými přechody. Je nutné zdůraznit, že mluvíme-li o „přechodech“, neznamená to, že ta fáze, kterou opouštíme, přestává působit. Spíš si vývoj můžeme představit jako růst stromu, kde letokruhy vyznačují předchozí stádia a zůstávají „uvnitř“ stromu. Abych zde v krátkosti koncept čtyř duší představil, použiji jako příklad jednoho takového kruhu/cyklu lidský život. Během něho rozeznáváme několik kvalitativně odlišných fází:
2. Fáze budování partnerské, materiální a kariérní expanze. Také fáze příslušnosti ke skupinám, které poskytují ideologickou či materiální podporu, zabezpečení a které fungují jako rozšířená rodina. Tuto fázi nazýváme kmenovou duší. Přechod do další fáze se děje buď skrze vědomé vzdání se lpění na dosaženém, nebo životní krizí (midlife-krize).
3. Fáze stárnutí a stažení se z bojů o pozici, pravdu, majetek, kterou nazýváme esenciální nebo také individuální duše. Je spojena s moudrostí, nalezení své bytostné podstaty, svého „nezaměnitelného já“ a přechod do další fáze je fyzická smrt.
4. Fáze materiální neexistence. Tato fáze je charakterizována „odpočinkem od bytí, od života“, a je, podle toho, jakému spirituálnímu směru dáváme přednost, buď přípravou na další kolo života, splynutím s Bohem, nebo pouhou negací existence. Protože tuto fázi nelze vědecky prozkoumat ani verifikovat, neboť je zahalena mystériem smrti, její vnímání záleží zcela na tom, na co dotyčná osoba věří. Tuto „duchovní“ fázi nazýváme velkou duší.
V tomto článku se budu zabývat především velmi kritickým přechodem mezi kmenovou a esenciální duší; pokud se chcete detailněji seznámit s konceptem čtyř duší, doporučuji moji knížku „Živoucí kruh“ nebo webové stránky www.konstelace.info/doplnky-4duse.html.
Přechod mezi kmenovou a esenciální duší
Podívejme se tedy nejprve na charakteristiku druhé vývojové etapy, kmenové duše. Připomínám, že to, co platí pro jednotlivého člověka, platí stejně i pro jiné systémy – firmy, národy nebo i celé kultury. Zatímco do rodiny se rodíme a zůstáváme s ní geneticky spjati celý život, kmenem rozumíme více či méně dobrovolné sdružení lidí stejného či podobného záměru, stejného původu, jazyka, rasy či vyznání, ke kterému se od jistého věku hlásíme. Duše každého kmene kreslí velice výrazně dělicí čáru mezi těmi, kdo patří k „nám“ a těmi, kteří jsou cizí. Proto je také příslušnost ke každému jednotlivému kmenu svázána s jistým stupněm uniformity, poslušnosti, podrobení se a uznání kmenových pravidel (ideologie, zákony). Za toto podřízení se jsou členové odměněni posilujícím pocitem sounáležitosti, materiálními či mocenskými výhodami, ochranou (např. skrze kmenové instituce, jako jimi jsou policie, soudy, armáda...) a podobnými benefity.
Za jeden z největších přečinů považuje kmenová duše zradu, tj. opuštění jednoho kmene a přechod k jinému. Na zrádce je hleděno hůře, než na protivníky – tedy na příslušníky jiného kmene, se kterým se vede spor či válka. To má jednoduchý důvod. Na rozdíl od rodiny, do které se rodíme jednou provždy, a kterou tedy v jistém smyslu slova nikdy nemůžeme negovat, kmen totiž můžeme opustit – právě proto, protože jsme se pro příslušnost více-méně dobrovolně rozhodli. Z tohoto důvodu vyvíjí kmenová duše značné úsilí, zabránit opuštění kmene či dokonce přestupu do jiného, konkurujícího kmene. Odpadlíky označuje jako zrádce a opovrhuje jimi. Jiný takový nástroj, který používá kmenová duše na udržení svých „oveček“ je neustálé poskytování důkazů, že „pravda je na naší straně“. To se neděje jen skrze propagandu, ale i za pomocí daleko subtilnějších ovlivňovacích mechanismů, jako jimi jsou reklama, kmenový, tj. společenský konsens, vědecký výzkum, morálka, „zdravý“ rozum, estetická kritéria atd..
Protože se sektor kmenové duše nachází na vrcholu fyzické existence (viz ilustrace „Životní cyklus“), existuje právě zde největší úsilí o zajištění materiální základny, touha po ovládnutí patřičného území, snaha o intenzivní čerpání přírodních zdrojů. Vše se koncentruje na materiální bohatství jak jednotlivce, tak i skupiny. Přežití kmene v této fázi se děje téměř vždy na úkor cizích kmenů, i když to ne vždy musí znamenat otevřený konflikt, ale třeba i strategie (dočasných) oboustranných výhod, například skrze obchod. To ale platí samozřejmě jen v případě, že nedojde k nějakému ohrožení vlastního přežití kmene. Téměř všechny nynější státy, národnostní skupiny, církve, ale i většina korporací současnosti jsou klasickým příkladem kmenových duší a jejich, mnohdy globálně velice negativně se projevujících vlastností.
Jak jsem už naznačil, vývojovému cyklu čtyř etap (vznik – expanze – kontrakce – zánik) podléhá prakticky všechno ve vesmíru. Především ale člověk jako individuum a zcela určitě i jím tvořené systémy, jako jimi jsou již zmíněné firmy, korporace, spolky, státy a kultury-civilizace. Mnoho jednotlivých lidí se však jen těžko dostává přes hranici mezi kmenovou a individuální duši. Tuto hranici bychom měli přejít přibližně okolo padesáti – tehdy, když jsou už naše děti samostatné a my jsme již dosáhli jistých životních výsledků. Úkol, před kterým stojí člověk na tomto rozhraní, je zbavit se lpění na tom, čeho dosáhl během předchozí fáze, tedy právě úspěchů v materiální oblasti, vychování dětí, vybudování kariéry, případně založení firmy, postavení domu atd. Pokud se nyní chceme dostat dál, pokud pochopíme nezbytnost přechodu přes onu „krizovou“ propast, dělící kmenovou a esenciální duši, nemusíme nezbytně nechat svoji firmu zkrachovat, zapálit svůj dům a odejít od své/ho partnera/partnerky. Je ale nutné se zbavit závislosti, právě již zmíněného lpění. Tento proces „odchodu“ je důležitý ve všech mystických a spirituálních hnutích; v józe se například nazývá aparigraha, tj. volně přeloženo neshromažďování, nehrabivost.
V naší na materiální oblast koncentrované kultuře je ovšem vzdání se dosažených materiálních statků jen velice obtížné a člověk musí těžce bojovat proti trendu celé společnosti a samozřejmě i svého blízkého okolí. To je pochopitelné – právě společnost, která je ze své definice založena na kmenové duši nerada vidí odchod (tedy „zradu“) svých členů někam do temného lesa či poustevny. Tak tomu nebylo vždy – společnosti, jež jsou méně materialistické, vždy podporovaly přechod jisté své části (většinou již starších lidí) do třetí fáze vývoje, neboť si vážily jejich tímto přechodem nabyté moudrosti a dalších, pro společnost potřebných schopností. Ve dnešní, západní společnosti se ovšem pokud možno tomuto přechodu bráníme. Protože ale naše hluboké podvědomí ví o jeho nutnosti, zažíváme onu krizi, jež nás nutí opustit důležité statky, často jako cosi, co přichází zvenčí. Tato krize pak může mít formu nemoci, krachu vlastního podnikání, rozvratu manželství, hluboké deprese, desorientace, sexuálních poruch, a mnoha jiných, velmi negativně vnímaných procesů a jevů. Je logické, že každý, kdo nepochopí nutnost „aparigrahy“, se těmto jevům bude snažit vyhnout. Lze pozorovat i jakési odražení se od hranice mezi oběma fázemi, od oné „propasti vzdání se“, jež nás děsí. U takového člověka pak následuje návrat do kmenové duše a ještě větší lpění. Jako příklad pro toto jednání lze uvést stárnoucí muže, kteří si vedle své rodiny „pořídí“ ještě milenku, se kterou pak případně zplodí další „várku“ dětí.
Situace ve světě na začátku třetího tisíciletí
Přechod mezi kmenovou duší (vnímání ve vzorci „my-oni“) a mezi esenciální duší (vnímání „já jako unikátní součást všeho“) je tedy často drastický; je provázen mnoha konflikty a strádáním, a není jednoduché se přes něj dostat. Tvrdím, že právě na takovémto přechodu se nachází část našeho světa, tj. jisté procento na Zemi žijících lidí, ale i některé společenství a státy, které se nacházejí již za vrcholem „stmelující“ síly kmenové fáze. Jiná část lidí a tím i světa vězí ještě hluboko v kmenové duši. Tato část se pak všemi prostředky (a především podvědomě) brání jakémukoliv pohybu směrem k esenciální duši, neboť hluboké změny, které jsou s tímto přerodem spojeny, je děsí. Děsí je především ztráta kontroly, jež je příznačná pro přechodovou krizi. Děsí je i rozpad dřívějších jistot a do jisté míry i hodnot, které byly definovány kmenem (společenstvím), k němuž se člověk přihlásil. Společnosti se tak dělí na jistou část neofilů (tj. těch, kteří jsou novému a nejistému otevřeni) a neofóbů, kteří změny („to nové“) odmítají.
Z již řečeného vyplývá, že neofily je třeba hledat především ve těch vrstvách obyvatel a potažmo i ve státech, jež mají poměrně vysoký standard materiálního uspokojení, zatímco neofoby budeme nacházet mezi těmi, kteří jsou na tom materiálně hůře a ještě nemají, co se týká úspěchu jejich kmenové duše, tak říkajíc splněno. Poznamenávám, že toto dělení je pouze orientační a určitě bude existovat mnoho výjimek. V tomto ohledu je nutné zmínit fakt, že současná konzumní společnost v nás všech stále budí pocit nenasycení a nedostatku, a tak nás – celkem logicky – udržuje v oné kmenové duši dychtící po expanzi a dalšímu materiálnímu růstu. Zároveň nám všem neustále slibuje něco „nového“ – nový mobil a „spotřební“ elektroniku, nové hry (pane et circenses – chléb a hry), nikdy nevídanou zábavu, televizní show, exotické cestování atd. Toto „nové“ ale slouží konzervaci starého, slouží udržení většiny lidí ve fázi kmenové duše, neboť zde jsme ovladatelní.
Zde se dostáváme k otázce: „Ovladatelní kým?“ Nejsem přívržencem konspiračních teorií a nevěřím na Ilumináty (leda na ty, k nimž se sám počítám). Jsem celkem skeptický vůči tvrzením, že za vším stojí světové židovstvo nebo mimozemská inteligence z Plejád. Podle mého přesvědčení je tlak na setrvání v kontrolovaném, ideologiím a kmenové duši se podřizujícím stavu způsoben námi samými – každým jedincem. Cítíme totiž, že kmenová duše má oproti esenciální jednu obrovskou psychologickou výhodu – kromě té zjevné, materiální, která nám může (ale nemusí) zajistit blahobyt. Je to možnost odsunout vinu za to, co se mi děje, na druhé, především na někoho mimo můj kmen (soused, konkurence, fanatik jiného náboženství, kapitalista, komunista, pražská kavárna atd.).
Lidská psýché má jednu zajímavou a již mnohokrát popsanou vlastnost – je sama-sebe-ospravedlňující. V jádru to znamená, že neustále hledáme (a nacházíme) nejen logické zdůvodnění, ale i ospravedlnění toho, co děláme(3). Podíváme-li se na problematiku viny a vyvinění se pohledem někoho, kdo pracuje s v úvodu zmíněnými dvěma premisami (tedy systemickým konstelačním přístupem a cyklem čtyř duší), uhodí nás do očí zajímavá souvislost. Na jednu stranu neustále přebíráme vinu za naše rodinné příslušníky. Mechanismus převzaté viny a touhy po vyvinění se, po tom, být „nevinný“ – což znamená, dělat to, co od nás systém vyžaduje – je příznačný pro obě dvě, jak rodinnou, tak i kmenovou duši. Nicméně právě rodinné svazky jsou charakterizovány nevědomým, automatickým přebíráním zátěže (viny) za naše blízké, především za naše předky. S tímto fenoménem se setkáváme a pracujeme v každém semináři rodinných konstelací. Podle mého pozorování se právě ti, kteří mají ze svého rodinného systému „naloženo“, stávají nejhorlivějšími příslušníky kmenových duší(4). Na druhé straně nám kmenová duše nabízí právě nejen již zmíněnou nevinnost (např. dovolení beztrestně zabíjet naše protivníky ve válce), ale i jakousi „upgradovanou“ možnost – totiž ospravedlňovat to, co člověk dělá, kmenovou ideologií. Příklady takových vnitřních ospravedlnění se jsou výroky jako: „‚Oni‘ způsobili, že ‚my‘ jsme byli v nevýhodě a tak jsme museli…“, „Já dělám jen to, co každý…“, případně: „Děláme jsme to pro dobro celku“, atd.
Tyto všechny výhody a benefity, zajišťované kmenovou duší, se po překonání propasti (krize) na jejím konci rozpustí v nic. Následuje opravdová, vnitřní svoboda jakéhosi „staříka, který vylezl z okna a zmizel“. Je to svoboda, pro niž mají Němci krásný výraz „Narrenfreiheit“ – svoboda bláznů. (V Angličtině „jester’s licence“). To je ona fáze vývoje, které se děsí každý diktátor, ajatolláh, papež (možná s výjimkou toho současného), vlastně i každý státník a většina manažerů. Neboť zde již není možné členy kmene kontrolovat. Kmen zde zdánlivě zaniká. Což ovšem není zcela pravda. Kmen nezaniká, pouze přestane být důležitý a dominantní. Jako by ho esenciální duše (láskyplně) pohltila – obrostla dalšími letokruhy.
Výhled (snad) do budoucnosti
Smíření kmenové a esenciální duše se nám zdá jako utopie. Nejsou tyto duše ve své definici přímo protikladné? Jsem přesvědčen, že ve skutečnosti nejsou a že k jejich souladu lze dojít. V poslední části mého článku bych chtěl naznačit, jak. Přeskočím detailní líčení průvodních jevů ve společnosti přechodu, štěpící sena ty, kteří by do této nové a nevyzkoušené fáze chtěli, a na ty, kteří volají po starém pořádku. Jen zde poznamenám, že čím blíže se nacházíme zmíněnému přelomu, tím silnější je vzájemné neporozumění těchto dvou částí a tím i neochota, možná dokonce nemožnost spolu komunikovat. Přeskočím i líčení konfrontace naší, k esenciální duši již poměrně tíhnoucí společnosti s jinými kulturami, které ještě majoritně vyznávají silnou kmenovou duši – již jsem v této souvislosti zmínil kulturu islámu. Tyto konflikty a boje jsou v kontextu toho, co bylo již řečeno, vcelku lehce pochopitelné.
Otázka, která se zde naskýtá, zní: Je tento přechod společensky zrovna tak možný a nutný, jako je nutný a neodvratný v biologickém životě jednotlivce? K tomu lze namítnout, že mnozí, v současnosti možná většina lidí oddaluje přechod do esenciální duše tak dlouho, jak jen může. Nicméně, i v případě, že se jim podaří až do doby před samou smrtí „utéci“ před fází esenciální duše, v procesu umírání ho tato fáze, tedy vzdání se lpění, dožene. O tom mluví zkušenosti s umírajícími a jejich, byť na samém konci procesu stojícím, „srozumění“. Co nás tedy zajímá je, zdali se i naše společnost dostane z fáze „bojujících říší“, z fáze kmenových duší, z nichž má každá tu svoji „svatou“ pravdu, do fáze poznání esenciálních potřeb, do porozumění přijetí nejen ideologie „našeho“ kmene, nejen potřeb druhu homo sapiens, ale do harmonie s okolím, s tím, co nás živí – s přírodou. Do fáze, kdy každý z nás, a tím i naše společenství se stane tím, čím jaksi opravdu, esenciálně je, a nalezne, abych to vyjádřil poeticky jazykem mých seminářů, „místo své, esenciální duše“, svůj přirozený „topos“.
Na první pohled by se mohlo zdát, že kmenová a esenciální duše stojí zcela antagonisticky, nesmiřitelně proti sobě. To, co je „dobré“ pro kmenovou duši, tedy kolektivní soudržnost, přizpůsobení vlastní individuality potřebám komunity, kontrola, hierarchie, expanze atd., je zcela protichůdné zájmům esenciální duše a naopak – její vnitřní nezničitelná svoboda, individualismus, spojení se srdcem, které přehlušuje chladně racionální vypočítavost, nezájem o kariérní, materiální a mocenské oblasti rozvrací každý kmen. Jak už jsem ale psal, jednotlivé fáze vývoje, i když se zdají být protichůdné, se daleko víc podobají letokruhům stromu. Vnější, větší, v čase následující letokruh není negace toho dřívější, jeho doplňující vývoj. Je tomu přesně jako u stromů - následující letokruh roku obroste všechny předchozí. Strom, tak jako každý živý organismus, tak v sobě ukládá svoji minulost, proměňuje to, co přichází zvenčí (světlo, živiny, informace a především čas) v pevné a podporující jádro. Jak se toto může podařit ve společnosti, záleží ovšem na mnoha faktorech.
Tak především záleží na vyspělosti té které společnosti a na výši a úrovni společenského diskursu, který se v této společnosti odehrává. Jak již jsem uvedl, existují společnosti, ve kterých neofóbové tvoří silnou majoritu. To mohou být společnosti, které se ještě „expanzně“ viděno nenasytily. Mohou to být ale i společnosti, které mají malé sebevědomí. Záleží tedy nejen na poměru neofilů a neofóbů, ale i na intenzitě, s jakou se neofilové nebojí vystoupit se svými postoji na veřejnosti. Pokud ale ve společnosti převládají natolik neofóbové, že strach je určující agens společenského diskursu, je tímto celá společnost držena v (zdánlivě bezpečném) lpění na starém. Toto se například zdá být případ naší, české společnosti (viz pojem „nesebevědomá společnost“, používaný např. Václavem Bělohradským). Do obou skupin – jak nenasycených, tak i nesebevědomých – pak patří samozřejmě i mnoho států a společností třetího světa.
V neposlední řadě pak záleží i na postoji, který má společnost ke stáří – tedy právě k oné fázi vývoje, jež není charakterizována expanzí, případně oním pověstným „růstem (materiálního) růstu“. V tomto ohledu je důležitá i de-tabuizace smrti, neboť právě smrt a setkání s ní nás učí, že ne nade vším máme kontrolu. Je nutné přijmout a setkat se se smrtí, abychom přestali lpět (a o to více a intenzivněji žili v přítomném okamžiku). Koneckonců je každý přechod jakousi „malou smrtí“, rozpuštěním důležitosti předešlého a objevením nečekaného.
Jsem pevně přesvědčen, že i společensky viděno je přechod do třetího, esenciálního kvadrantu možný. Jistě – zdá se nám to nyní jako utopie. Ne-hierarchicky spravovaná společnost, která využívá výhody kmenových duší, aniž by trvala na jejich pravdách, na ideologii nebo na „hlídání si hranic“. Společnost skutečně svobodných individuí, jejichž kmenová soudržnost se neobrací proti jiným (kmenům), ale je zaměřena na optimalizaci (což je zcela něco jiného než maximalizace) celku. Ale mám zcela mimořádně silný argument, že se, dříve nebo později, tento společenský vývoj musí podařit. Je totiž čím dál tím jasnější, že fáze kmenové duše, po vyčerpání ressourcí, po zabrání posledního „volného“ kousku této planety, po dobytí přírody, vede, pokud se nepromění, ke sebe-zničení. Je tedy alespoň z mého pohledu systemického „konsteláře“ zcela jasné, že tak jako každý z nás musí dospět a poté i zmoudřet, i naše společnost dospěje do fáze nalezení podstaty sebe sama. Pokud ne pomalou, vývojovou cestou, tak se to stane krátce, možná v posledních pár vteřinách, před jejím koncem. Nevyhnutelně.
---------
Poznámky k textu
(1) Místem zde není míněna pouze geografická poloha, ale i to, co bývá někdy označováno jako „topos“, tedy jakési zvykové stanoviště, které se nachází ve vzájemném souzvuku s tím nebo s těmi, kteří se zde nacházejí. Místo, tak jak ho definuji, je tedy soubor geografických, morfologických, biologických a spirituálních vazeb mezi člověkem a jeho pozicí ve světě.
(2) V této souvislosti je zajímavé, jak v posledních letech vznikají v demokratických volbách, ale i v mocenských sporech patové situace, neboť dochází k téměř exaktnímu (a z hlediska probability vysoce nepravděpodobnému) rozdělení na dvě přibližně stejně silné skupiny.
(3) Autor se mezi tisíci svých klientů jen velmi zřídka setkal s někým, kdo by byl schopen přiznat objektivní vinu. Téměř každý úplatný politik, téměř každý zločinec se ještě během, nebo nanejvýš brzy po činu sám sebe přesvědčí, že je/byl v právu. Naproti tomu subjektivní sebe-obviňování („jsem špatná matka“) je velice rozšířené, nespadá ale do zmíněné kategorie.
(4) To nemusí vždy znamenat úžasnou kariéru u Microsoftu, vstup do teroristické organizace, nebo to, že se takto zatížený člověk stane fanatickým fanouškem nějakého fotbalového klubu. Kmenová duše může například znamenat i „členství“ ve spolku užívačů drog.
1 komentář:
Dekuji za tento vhled!! Skvele jsem si pocetla :-).
Okomentovat