Archetypy muže: „Král“

Toto je čtvrtý díl Archetypů muže - serie mých článků, jež vycházejí v časopise ForMen. Pokud se zajímáte o mužské kurzy a workshopy, můžete navštívit mé internetové stránky www.konstelace.info

V dalším, v pořadí už čtvrtém dílu cyklu o mužských pravzorech se konečně dostáváme na trůn. To je místo, kde každý malý kluk chce být, ale jen málokterý muž se udrží. Co ale dělá krále králem? A proč jsou pokusy dnešních pseudo-králů, prezidentů, ambiciózních politiků, generálních ředitelů a jiných veličin ze sebe udělat vládce čehokoliv tak zoufale nedostatečné? V tomto článku se na tyto otázky pokusím odpovědět za pomoci mých zkušeností (nejen) z mužských seminářů.

Hned v úvodu použiji jednu klíčovou vlastnost krále, totiž schopnost, přiznat chybu. Jak by asi vypadala naše politická krajina, kdyby naši „vládcové“ každé pochybení, jehož se dopustí, nezatloukali jako malí kluci. Jsem přesvědčen, že lidé dovedou svému králi odpustit omylnost, pokud jeho ego dětinsky netrvá na neomylnosti. Příkladů této infantilní neomylnosti na nejvyšších postech této zemičky by se dalo nalézt dost.
Takže – ano, udělal jsem v mém posledním textu chybu, když jsem čtenářům tohoto čísla slíbil článek o archetypu manžela a otce dětí. Nyní, sedíc u ranního vonícího kafe v zemi, jejíž naštvaní obyvatelé jako první v moderní Evropě svého krále veřejně popravili a vyhlásili republiku, si uvědomuji, že „král“ je vhodný společný jmenovatel nejen pro manžela, ale i pro otce. Je jedno, zdali otce dětí, firmy nebo vlasti. Výhoda archetypu krále oproti archetypu otce je, že mluvíme-li o prvním, můžeme se ponořit ještě hlouběji do mužské duše, neboť stát se králem lze i tehdy, když se člověk nikdy neoženil a zůstal bez potomků – jak se to koneckonců přihodilo i pisateli těchto řádků. Takže se pojďme podívat, jaký takový skutečný král musí být.

Na rozdíl od manažera, který má přeplněný kalendář, nestíhá, je ve stresu a na svou hyperaktivitu je ke všemu ještě pyšný, se král nehýbe. To je první a možná i nejdůležitější premisa, která na mých kurzech pro lidi z byznysu, nazvaných příznačně „Cesta krále“, účastníky vždy udiví. Když jsem byl malý kluk (první mužský archetyp), chodil jsem se svým moudrým dědečkem (o tomto archetypu se budeme bavit na konci serie) na Petřín a Pražský hrad. Tam mi děda ukazoval vlajku, která se třepotala v socialistickém větru a říkal: „Vidíš, tohle je prezidentská zástava, která, když je vytažena, tak je to znamení, že náš pan prezident je v zemi.“ Tehdejší prezident se jmenoval Antonín Novotný a ke králi měl určitě hodně daleko. To ale malému chlapci vůbec nevadilo; vnímal jsem blažený pocit, že král je doma. A to je přesně to, co je funkce krále: Být, nikoliv se honit, běhat sem a tam, řešit, nebo dokonce neustále a oportunisticky měnit názory a směr. A svým (pokud možno laskavým a spravedlivým) bytím, svou prezencí zaštítit království, jehož obyvatelé se pak mohou cítit jistěji. Přesně to odlišuje krále od diktátora.

David Deida, na těchto stránkách již několikrát citovaný americký „mužský guru“, mluví o nevychýlitelnosti muže. Tato mužova pevnost a cílevědomost se však nesmí zvrhnout v aroganci, neschopnost naslouchat a – jak už píši v úvodu – v zatloukání vlastních chyb a omylů. Pokud se manžel, otec či ředitel nachází v rozpoložení krále, nikdy nevylučuje ani své vlastní vnitřní a mnohdy protichůdné hlasy, ani hlasy svého okolí, svých podaných, zaměstnanců, dětí, nebo názor své manželky. Umí totiž naslouchat - další důležitá vlastnost. Pozorně vyslechne své poddané, zváží pro a proti, a učiní rozhodnutí, za kterým si pak stojí. Pokud se toto rozhodnutí ukáže jako mylné nebo, což se může stát, má osudové následky, nese král zodpovědnost. Nějaké „Ale já to tak nemyslel“ zde neplatí.

Jiná, důležitá vlastnost krále vězí v tom, že je králem všech. I to ho odlišuje od dnešního politika, který je členem jedné strany nebo dokonce pracuje jen pro svůj vlastní prospěch. Král tedy nerozděluje své ovečky na ty, jež stojí na jeho straně, a na ty, kteří se mu protiví, a které pak častuje podivnými jmény – například „pražská kavárna“.

V této souvislosti si vzpomínám na koučink v jednom větším podniku, jehož majitel byl přívržencem tak zvané svobodné firmy. Nadšeně požadoval, aby jeho zaměstnanci o všem rozhodovali, svobodně a zodpovědně, včetně svých platů. Ve firmě se ovšem vytvořily tři, všechny pokusy o smír přetrvávající frakce, jež jsme pojmenovali „nadšenci“, „vlažní“ a „odmítači“. V konstelaci, kterou jsme ve snaze rozpoznat příčinu zdánlivě nesmyslného odporu proti svobodě postavili, stál majitel vedle firmy a proti němu ony tři frakce. A zde se ukázala příčina rozbrojů: Ačkoliv se majitel nacházel v roli krále (tj. toho „nejvyššího“), byl současně členem jedné z třech skupin jeho „poddaných“ – patřil totiž do „nadšenců“. Pokud je ale král součást jedné skupiny národa a druhou, odlišnou, neuznává, nemůže úspěšně kralovat, neboť bude celek, jemuž vládne, rozdělovat. A ať už se jedná o rodinu, firmu, o kmen, národ či o stát – výsledkem tohoto trhání království na kusy bude občanská válka. Touto svojí činností nejen že cementuje již existující rozdělení, ale znepřátelené skupiny sám přímo vytváří.

Zatímco bojovník (druhý archetyp) je muž, jenž preferuje svůj mužský princip, a milovník, o kterém jsem psal v minulém čísle, se obrací zase k ženskému principu, je král pravzor muže, jehož oba vnitřní principy – ženský i mužský – jsou v rovnováze. Jinak by totiž nemohl kralovat říši, ve které se nacházejí jak muži, tak i ženy, jak jsem ostatně už vysvětlil. Na starých obrazech také vidíme krále, kteří sedí na trůnu (symbol jejich nevychýlitelnosti a pevnosti) s žezlem v pravé ruce (falický symbol muže) a jablkem v ruce levé (ženský symbol). Konkrétně to znamená, že se král nebojí svých emocí, neskrývá je, ale se v nich neutápí. Ve firmách však často nalézáme krále, kteří vládnou pouze hlavou. A ačkoliv pak všechna čísla ladí, každý pracuje na plné obrátky a všechny telefony neustále vyzvánějí, nikdo není šťastný. Takové království zaměnilo rovnováhu za expanzi a štěstí za maximalizaci zisku.

Jak již jsem řekl, král se nehýbe, nehoní a nenamáhá – prostě jen vládne. To je možná to nejtěžší, co dnešní manažeři, sužovaní stresem, musí (ale většinou nedovedou) pochopit. Jedině když se jeho království nalezne v ohrožení, když se objeví nepřátelská armáda, vyjede král na bílém oři a vede své rytíře do bitvy. A protože je skutečný král, a jako takový je nejen zodpovědný za svoji zem, ale za ni nasazuje na samé špičce bitevního šiku také svůj život, nepřátelské šípy se mu vyhýbají. Jeho rytíři ho následují a „prostý“ lid ho miluje. Na cokoliv sáhne, čemukoliv věnuje svoji pozornost, to vzkvétá a plodí.

A jak takový král končí? Když je moudrý, jednoho dne přenechá svůj trůn mladšímu, kterého zvolí, neboť u něho vidí výše uvedené vlastnosti, alespoň v náznaku. Nadále může fungovat jako poradce, mentor či dobrý duch říše. Protože ale už nesedí na trůnu, do řízení země se příliš nemíchá. Někdy je také svrhnut nějakým „mladým vlkem“, který je prostě silnější, a který cítí, že starý král je už daleko za zenitem a jeho charisma upadá. Pokud je popraven lůzou, nepochopil mechanismus kralování a vládl tak, že taková skupina vůbec mohla vzniknout. A pokud má opravdu hodně štěstí, jednoho dne se vytratí do divočiny, kde píše básně na hladinu tůní a šeptá kouzelná slova do větru. Opustí to, co vybudoval, aby se stal tím, kým hluboko uvnitř opravdu je. O těchto dvou posledních archetypech bude řeč příště.