Jako malý kluk jsem miloval Sci-Fi. Válku světů, invazi Godzill a podobných, extragalaktických příšer, boj bezbranné (zato sexy) Sigourney Weaver, které hrozilo pozření slintajícím Alienem. Až na ten poslední případ jsem se podezřele často identifikoval spíš s mimozemšťany – to mi koneckonců zůstalo až do dneška. Vždy mě fascinovala otázka, proč s námi nenaváží kontakt, když jsou tak vyspělí a mocní. A především – proč nás už dlouho nekolonializovali? Později, když jsem se věnoval astronomii, jsem pochopil, že otázka, zdali jsme ve vesmíru sami, je nejen vědecky zajímavá, ale i filosoficky. Jde totiž o to, kam vlastně směřujeme.
Život se vyvíjí od svého prvopočátku jako boj. To, na které příčce potravinového řetězce se nacházíte, není jen teoretická otázka; ve většině případů jde o zcela konkrétní přežití při setkání s někým jiným. Vývoj živočichů na zemi udělal obrovský skok teprve relativně nedávno – na počátku tak zvané kambrijské exploze druhů. Ačkoliv první jednobuněčné organismy se objevily už před třemi a půl miliardy let, teprve před půl miliardou „vynalezli“ primitivní hlavonožci zrak. Od tohoto okamžiku mohli naši pra-pra-předci cokoliv uvidět a následně sežrat. To nesmírně popostrčilo jejich vývoj. Od té doby až do dneška znamená více potravy lepší život. Dneska bychom řekli více peněz. Takto se chová nejen našinec, ale každá rodina, firma, korporace, stát. A nyní k tomu, jak tohle všechno souvisí s mimozemšťany.
Vědci řeší různé scénáře existence inteligentních bytostí v kosmu, tedy spíše důvody pro výše uvedený problém – proč stále nechytáme nějakou TV-show ze sousední planety. V krátkém přehledu jsou to:
1. Ve vesmíru jsme jediní. To by bylo velice smutné, i když by to určitě potěšilo kreacionisty a jiné přívržence „Tatínka Boha“. Ale vzhledem k nepředstavitelnému počtu galaxií, hvězd a planet ve vesmíru je to nepravděpodobné.
2. Jsme první. I to je nepravděpodobné – vesmír existuje již dvanáct miliard let, mnohé sluneční systémy se Zemi podobnými planetami jsou mnohem starší.
3. Jsme na okraji Galaxie a vyspělé, predátorské civilizace, které už zničily veškerý jiný život, si nás ještě nevšimly. V tom případě máme obrovské štěstí a měli bychom okamžitě přestat s vysíláním čehokoliv. Vypněte si každopádně mobil a buďte docela zticha.
4. Na vývojové cestě života leží nějaká překážka, kterou se jen zřídka komu povede zdolat. Většina „slibných“ živočišných druhů tedy nedosáhne stádia skutečně vyspělé civilizace a kdesi během svého vývoje „vyhasne“.
Tento poslední bod je z mého pohledu neobyčejně zajímavý. Zatímco někteří vědci totiž hledají onen bod zlomu kdesi v dávné minulosti života na Zemi, já ho vidím přímo před námi. Vlastně ho live zažíváme.
Geneticky jsme, jak již jsem napsal, programováni na přežití víceméně za každou cenu. To nás nutí k expanzi i tehdy, když ji zrovna vůbec nepotřebujeme. Hromadíme tak nejen tukové polštářky na zimu, ale i nesmyslně velký majetek, neboť nám to dává hluboký pocit jistoty. Miliardáři si staví privátní atomové kryty, i když každý soudný člověk (včetně jich samotných) vizi přežívání kdesi pod zničenou zemí považuje za zcela absurdní. Jde prostě o pud sebezáchovy. Tento pud, vlastní všemu živému, a ženoucí organismy k egoismu a expanzi, byl doposud přírodou velice dobře regulován. Přemnoží-li se populace žab v rybníku, redukuje „velká máma“ příroda jejich počet za pomoci hladu či třeba parazitů. Teprve člověk vynalezl technologie, které mu dopomohly ke zrušení přirozeného výběru a odstranily mnoho v přírodě existujících překážek neomezeného růstu. Od té doby se raketově množíme a exponenciálně rosteme, bez velkých zábran - prostě a jednoduše, neboť je to možné. V jistém smyslu jsem se stali skutečně pány přírody.
Nechci tvrdit, že by technologie nebyly fantastická vymoženost. I já jezdím autem, baví mě můj inteligentní mobil a nerad bych postrádal svoji každodenní horkou sprchu po ránu. Problém je v tom, že všechny moderní vymoženosti používáme stále ještě ve stejném smyslu, jako kambrijští hlavonožci jejich právě vynalezený zrak, totiž zcela k účelům vlastní expanze. Jen jsme, na rozdíl od hlavonožců, přeci jen o kousek dál. V pravěkém moři totiž bojoval každý za sebe a všichni proti všem. My se ovšem už od raného stádia lidských dějin sdružujeme do tlup a kmenů, do obcí a států. Boj o úspěšnou expanzi se tak přesunul od individua do více či méně velké skupiny. Jinak řečeno jsme vynalezli „kmenovou duši“, tedy něco, co je větší než rodina (tu má každá labuť) a co nás coby kmen, stát, říše, kultura či církev vezme pod svá ochranná křídla. Tomu pak oddaně a vcelku bezmyšlenkovitě sloužíme – například beztrestným zabíjením příslušníků jiných kmenů ve válce. Jako rozhádané kmeny válčíme proti sobě a jako jeden kmen zvaný homo sapiens vedeme téměř vyhlazovací válku proti přírodě. Zatímco hlavonožci nevedli války, jen se navzájem požírali, my jsme už tisíciletí ve fázi bojujících říší.*
A teď si prosím na chvíli představte, že jste opravdu vysoce inteligentní mimozemšťan. Nikoliv jen o trochu víc inteligentnější, ale radikálně, řádově vyspělejší. Se svými spolu-mimozemšťany komunikujete pravděpodobně skrze nějaký nám lidem zcela neznámý systém (možná telepatii) a veškerou vaši energii zaměřujete namísto boje na spolupráci. Máte nikoliv dvouvláknovou DNA, ale řekněme dvanácti-vláknovou. Žijete mnohem déle něž pozemských sedmdesát let a skrze vaše rozvinuté smysly zažíváte nesmírné kaskády blaha. Dovedete putovat ve vašem vědomí skrze časové smyčky a mikroskopické černé díry z jednoho okraje vesmíru na druhý. A nyní se prosím podívejte na planetu, nazývanou Země.
Nejvyspělejší druh živočichů zde již přišel na to, jak využívat fosilní energii a nerostné bohatství planety. Také si úspěšně na téměř dvojnásobek prodloužili život, používají malé komunikační zařízení na bázi elektromagnetických vln, kterým říkají mobily a dokonce se může jistá menšina z nich každý den osprchovat teplou vodou. Vlny blaha prožívají především při jídle a pak občas při rozmnožování. Někteří z nich se věnují hudbě a píší básně. A velmi malá část se stará o rozvoj svého vědomí. To jsou positiva. Na druhé straně se sdružující do jakýchsi států, které mezi sebou nevybíravým způsobem soutěží o nadvládu. Tato soutěž se mnohdy vede brutální silou, takzvanými válkami, během kterých dochází k masovým úmrtím. Při upevňování osobní nebo státní moci vězní, mučí a zabíjejí ty, kteří zastávají jiné názory. Nejvyspělejší státy přecházejí poslední desetiletí k jemnějším formám násilí – například k ekonomickému ovládnutí a zbídačení jiných států nebo dokonce vlastních skupin obyvatel. Jejich chování je neustále ovládáno otázkou, kdo z příslušníků jejich vlastního druhu je „přítel“ a kdo je „nepřítel“. Protivníky pak touží eliminovat, zničit nebo převychovat. A kromě toho právě decimují přírodu kolem sebe rychlostí, která naznačuje, že pravděpodobně nepřežijí příštích sto let. Ruku na srdce – chtěli byste s tímto druhem tvorů spolupracovat? Našli byste jediný důvod pro "contact"? Já ne.
A tak, když vyjdou hvězdy a jsou vidět i skrze přesvětlenou noční oblohu, pozoruji je žasnoucím okem a představuji si, že tam, kdesi v hlubinách vesmíru, na nás čeká ta opravdová inteligence. Nebliká ani nevysílá žádné návody na stroje času, neposílá na nás ani Godzilly, ani jiné alieny, jen zcela relaxovaně čeká, zdali se nám podaří překročit tu nejdůležitější vývojovou etapu posledních řekněme půl miliardy let. Totiž dostat se ze zajetí vlastní nejistoty, strachu a jimi způsobeného predátorství. Pozměnit naší DNA, nikoliv ovšem ve smyslu současného genového inženýrství, ale tak, abychom vytvořili nový typ tvora, který už nebojuje o nadvládu, ale který spolupracuje. Nejen tedy se svým malým „kmenem“ – státem, korporací, skupinkou přátel, ale s celou planetou, s přírodou, se hvězdami. Vím, že jsem hrozně naivní. Vím, že naše šance, překročit tuto závoru, rozluštit ten velice rafinovaný kód zámku, který by nám otevřel cestu „k nim“, je velice malá. Ale nazvali jsme se kdysi docela hrdě „homo sapiens sapiens“, člověk dvakrát rozumný neboli moudrý. Jeden ten rozum jsme vyplýtvali na to, zajistit si přežití. Ten druhý, tedy tu moudrost, bychom mohli vynaložit na to, abychom (a nejen my) skutečně přežili.
----------
*Období bojujících říší nebo také období válčících států označuje úsek čínských dějin přibližně mezi lety 475 a 221 př. n. l. a je obvykle interpretováno jako doba nekonečných brutálních válek, které povstaly ze svárů mezi sedmi původními státy. Tento stav nemohl skončit jinak než vznikem jedné mocné říše. Tato interpretace je však pravděpodobně produktem propagandy o jedné Číně, neboť toto období bylo i časem velkého rozvoje věd a umění. V této době žili významní filosofové Mencius a Sün-c', byl vyvinut administrativní systém schopný spravovat i územně rozlehlé státní celky. Války mezi jednotlivými státy nebyly vedeny v rámci všeobecné anarchie, ale vedly je silnější státy proti slabším v touze po jejich ovládnutí. (Zdroj: Wikipedia.cz)
2 komentáře:
S tou mimozemskou civilizací je to zajímavé. Pokud existuje, pravděpodobně nebude postavená z uhlíku jako my. Nejspíš bude neskutečně daleko, milion světelných let je ve vesmíru nic. Navíc se vesmír rozpíná, pokud se vzdálenost mezi námi a nimi zvětšuje rychleji, než kolik je rychlost světla, tak je kontakt nemožný - má-li Einstein pravdu.
Jinak bych taky čekal, že i kdyby mohli, tak nebudou mít důvod k zájmu. Ani ne kvůli tomu, jak se mezi sebou chováme, ale celkově pro naprostou primitivnost proti nim. Člověk taky nevede filozofické debaty s prvoky.
Duranga
Tento článek mě doslova donutil přemýšlet. Miluji, když mě něco nutí přemýšlet. Konkrétně mi něco v mozku přecvaklo kolem 'scénáře č.4'. Na cestě lidstva leží nějaká překážka, kterou je nutné překonat. Ani mě nenapadlo, že by se tento rozhodující moment odehrál již v minulosti. Souhlasím, že zásadní změnou buď procházíme nebo nás čeká. Domnívám se, že klíčem je změna právě konceptu myšlení, které nás nutí vidět život jako sled překážek, co máme za úkol překonat.
Také jsem si během čtení vzpomněla na jeden z mých nejoblíbenějších příběhů vůbec, japonský animovaný seriál Mahou Shoujo Madoka Magika; pro jeho mnohovrstevnatou zápletku přetékající symbolismem smekám obdivně klobouk před tvůrci. V mnoha věcech nás daleko předběhli...
Okomentovat