2020 slov

Myslím, že je načase, toto říci. I když to možná nebude přesně těch dva tisíce dvacet slov. A protože tuším, že mnohé z toho, co zde píšu, vyvolá bouřlivou nebo i kriticky odmítavou reakci, nejprve jedno zcela osobní prohlášení:

V prosinci tohoto roku mi bude šedesát šest let, patřím tedy do takzvané „skupiny ohrožených“. V případě, že bych onemocněl infekcí covid-19 prohlašuji, že si NEPŘEJI být převezen do nemocnice a/nebo umístěn na jednotku intenzivní péče, NEPŘEJI si být připojen na ventilátor a NEPŘEJI si, aby s mým tělem bylo bez mého vědomí nakládáno jakkoliv ve smyslu technického prodloužení nebo záchrany života. Pokud nemoc nepřežiji, jsem zcela srozuměn s tím, že můj život byl naplněn, a cokoliv se nyní se mnou bude dít, je v souladu s přírodou, univerzem a mojí duší. V tyto tři jmenované instance mám stoprocentní důvěru.

A nyní k věci: O co mi jde

Stavím již dvacet let konstelace, ve kterých jde vždy o blaho celého systému, radím rozhádaným lidem a těm v nesnázích, snažím se pro ty, kteří si nerozumí, nalézt společnou řeč. Stavím prostě mosty. Dělám to (asi jako většina terapeutů) z toho důvodu, že i já jsem vnitřně roztržený. Jedna moje část je šaman, mystik, ten, který ví, že vše je tak, jak má být. Že si naši realitu vytváříme sami. Že si svět, příroda, matka Země či univerzum poradí se vším. I s námi.

Ta druhá část mého já je po tátovi. Je to část politická a angažovaná, část, které není jedno, zdali žijeme v demokracii, nebo v nějaké podivné formě diktatury. Například v diktatuře čísel, které nám nakazují, kdy smíme ven, nebo kdy musíme být zavřeni doma, hůř než za totáče.

A tato moje druhá část je v poslední době stále víc zneklidněna. Když toto píšu, je zrovna 17. listopad dva tisíce dvacet. Když se psal manifest Dva tisíce slov, byl jsem v Německu a o Česku jsem už nechtěl ani slyšet. V devětaosmdesátém roce jsem sledoval (německou) televizi, která ukazovala, jak většinou mladí lidé nejen v mé vlasti s odvahu mění jejich svět. Před dvaceti lety jsem se vrátil do Prahy – občankou Němec, srdcem, jak také jinak, stále Čech. Na hradě svítilo srdíčko a já měl naději, že se tato zemička v srdci Evropy konečně probudila. Ale nyní se o ni začínám bát.

Bolí mne nedorozumění mezi částmi národa. Bolí mne naše rostoucí neschopnost spolu mluvit, a ještě větší neschopnost si vzájemně naslouchat. Nelíbí se mi současné neustálé dirigování stále nových tak zvaných „opatření“, jež nedávají mnoho smyslu. Děsí mne rýsující se nekonečnost „stavu nouze“. A začínám mít obavy o psychické zdraví nás všech.   

Past, do které jsme spadli

Především se však obávám toho, že nevidíme, kam nás naše současné obavy a naše vystrašenost vede. Jsem totiž přesvědčen, že současná situace není až tak zaviněná nějakým virem, ale podstatně více ztrátou vitality. Je to ztráta životní síly celého našeho „západního“ světa, který se stal vzorem pro celo u planetu. Přičemž ten „východní“ svět – například Rusko a Čína – je spíš ještě horší.

Vytvořili jsme si past, do které jsme spadli, a kterou nám pandemie korona-viru pouze zpřítomňuje. Tuto past bych nazval konflikt mezi tím, co je možné a tím, co je zdravé¹. Nebo, chcete-li, past plíživé ztráty odvahy a strachu z rizika, které k životu patří.

Dovolím si citovat psychologa Radka Ptáčka² z článku v deníku N:
„…na druhou stranu ani nevíme, co by se dělo, kdyby žádná opatření nebyla. Představte si, že jsme v roce 1920, proběhne tato epidemie, která hodně lidí potrápí, ale většina si ani nevšimne, že jí něco je. A určité procento lidí to nepřežije. Možná bychom pak na to vzpomínali jako na zimu, kdy zemřelo o dost víc starých lidí než běžně, ale na chod společnosti to nemělo vliv.“

Na tento možná nejvíc radikální výrok v článku reaguje redaktorka zcela v souladu s většinově rozšířeným míněním takto:
„Ale nejsme v roce 1920 a neumírají jen senioři. A máme možnosti, jak zachránit život a zdraví oslabených nebo starých lidí, jestliže se včas dostanou k náležité péči. Když je zcela evidentní, že nekontrolovaná epidemie přeplní nemocnice, nemůžeme ji nechat jen tak proběhnout, byť naprosté většině z nás neublíží.“

Právě ve slovech „máme možnosti“ vidím tu past. Pokud totiž máme možnosti, například každého nemocného zachránit, domníváme se, že na tuto záchranu máme my sami také nárok.  

Co znamená vitalita?

Pojďme se ale ještě o kousek vrátit. Řekl jsem, že za současnou krizí vidím ztrátu vitality. Co ale znamená tato „vitalita“? Z mého pohledu je to schopnost žít v souladu s přírodou, v souladu sám se sebou a se svým okolím, žít šťastně a plnohodnotně a být schopen přitakat jak životu, tak i smrti, která je organickou součástí všeho živého. K tomu ovšem potřebujeme odvahu žít v pravdě a snést pravdu, odvahu naslouchat svému srdci a odvahu odejít, když je něco u konce. Můj „zenový“ učitel Osho tomu říká „být tady a teď“.

Tato vitalita nás může zbavit nadměrných obav a strachu a má za výsledek, že se propojujeme se světem, že se dostáváme do „flow“, jež možno přeložit jako „úžasný proud života“. Je krásné, mít kolem sebe dostatek vitálních přátel a bylo by velice žádoucí, žít ve státě, který řídí „vitální“ vláda. Takové vládě je totiž možno důvěřovat. Pokud namítnete, že jsem snílek, a že taková vláda neexistuje, mohu z historie ale i ze současnosti uvést některé země, které takové štěstí mají³. Vitální vláda ty, kterým vládne, chápe, nerozděluje je na konformní část a na kriminální rebely a vede „svůj lid“ směrem k naději, že hromadící se problémy a velké změny, které na nás čekají, společně zvládneme.

Bohužel vláda, kterou má současné Česko, dělá v mnohém ohledu pravý opak, jakkoliv si myslím, že to nedělá záměrně. Spíš se to děje z důvodu nekompetence, nedospělosti, malé odvahy, panikaření, osobního egoismu, a především neschopnosti vidět celek a sloužit mu.

Stát jako chybějící otec

Několikrát jsem již psal, že naše společnost už kdysi dávno ztratila otce. Ti odešli do „zaměstnání“, takže synové již nemohou být svědky toho, čím se otec zabývá. Nevidí ho jako kováře, zemědělce nebo chlapa, který je schopen svýma rukama opravit auto.

Tím se synové vzdálili otcům a vyrostli z nich muži, kteří jsou zmatení, dezorientovaní, a především kteří se bojí. Kteří považují stát buď za „velkého otce“, který je ochrání, nebo za „dojnou krávu“, která je nakrmí. A to je špatně, protože v okamžiku nebezpečí se tito muži raději schovají, než aby něco riskovali. Například život. Nebo jen být pravdivý a věřit více svému srdci než číslům a tabulkám.

Neudržitelnost našich nároků

Ale podívejme se na obor, který nám je v této chvíli nejvíce na očích. Zdravotnictví západního světa je na vysoké technické úrovni. Zároveň však není orientováno na prevenci, ale na odstraňování následků – nejen nemocí, ale i nesprávní životosprávy nebo následků stresu a psychického vyčerpání. Toto „opravující“ zdravotnictví je čím dál nákladnější a odtrženější od lidské „přirozenosti“. O neudržitelnosti tohoto typu zdravotnictví toho bylo již mnoho napsáno. Přesto převládající názor ve společnosti stále vychází z toho, že každý z nás má NÁROK na nejlepší možnou péči, pokud mu jde o život.

Tento nárok může (snad) být splněn za standardních podmínek. Dojde-li ovšem k situaci, která se v minulosti již mnohokrát objevila – totiž k výskytu neznámého patogenu, ať už viru či bakterie, na který jsme si jako civilizace „ještě nezvykli“ – pak toto vysoce technizované a finančně nesmírně náročné zdravotnictví zákonitě kolabuje. Na rozdíl do minulosti totiž máme k dispozici rozsáhlý (a drahý) technický aparát, který může zachránit život. Náročnost těchto záchranných postupů ovšem v případě skokového nárustu onemocnění pohltí lékaře, sestry, nemocnice, a nakonec celou společnost. To se ovšem nikdo neodvažuje občanům říci.

Vyvolalo by to totiž sociální bouři v našem na „nárok“ orientovaném obyvatelstvu. Politik, který by prohlásil, že tři procenta obyvatelstva po výskytu nového viru prostě zemřou, a že to tak bylo vždy (mnohokrát i hůře), by nejen že neměl šanci na znovuzvolení, takový politik by byl pravděpodobně ukamenován. Takže dnešní politik raději předstírá, že drastickým omezením chodu společnosti, tím, že se „schováme“, můžeme nad virem zvítězit.

V současné chvíli to ovšem vypadá tak, že abychom nad virem „zvítězili“, položíme na roky celou společnost, ochromíme její kapacitu řešit také jiné problémy a k tomu ještě zadlužíme na celý život naše děti.

Omezujeme život místo abychom si ho užívali?

A tak, ve jménu zachování života, děláme vše, abychom ho omezili. Ale omezený život je velice sporný život. Je sporné, zdali senioři chtějí být izolováni, aby se nenakazili. Je sporné, zdali dětem, u kterých se roky snažíme, aby raději chodily do přírody, prospívá, když sedí více než čtvrtinu dne před počítačem. Je sporné, co s naším imunním systémem dlouhodobě udělá úzkostlivá hygiena a nošení roušek. Je sporné, jak se na duševní zdraví mnoha z nás otiskne pokračující nejistota, zákazy vycházení (které v nás budí zasuté vzpomínky na válku) nebo neschopnost odhadnout, kdy „tohle všechno skončí“. A je otázkou, kolik nešťastných existencí, kolik po krk zadlužených lidí a nakonec naše opatření na záchranu společnosti nepřežije.

O odvaze

A tak, ze starosti o budoucnost této země, se ptám: Kde zůstala naše odvaha přijmout riziko života? Kde je ona příslovečná spiritualita Čechů, Moravanů a Slezanů, všech nás, o kterých se říká, že jsme sice nejvíce kacířský, ale také nejvíce duchovní národ? Kdykoliv jsem se setkal s nějakým šamanem nebo duchovním učitelem, který přicestoval do naší kotlinky, pokaždé jsem slyšel: „Vy tady máte ukrytý poklad. A ten můžete dát celému světu, pokud si ho uvědomíte a pokud budete mít odvahu, se k němu přihlásit.“

Jenomže tato „šamanská“ odvaha nespočívá v drzosti, ukrást dotace, ale v ochotě, riskovat kejhák, když o něco jde. Například když jde o svobodu. Nebo – a to je jedna z těch velice sporných odvah – když jsem přesvědčen, že to, co mi „tatíček stát“ nařizuje, není správné. Ano, v tom nejkrajnějším případu mohu tuto odvahu zaplatit i životem. To totiž k tomu patří.

A zde se dostávám k dilematu. Kdy chránit život a kdy je lepší, ho riskovat. Možná namítnete, že současná opatření tu nejsou proto, abych chránil SVŮJ život, ale život těch druhých. Kterých druhých? No přece starých a slabých. Ale zeptal se jich někdo, zdali chtějí být chráněni? Nebo to jen předpokládáme? A není to spíš zástěrka, rouška, abychom neviděli náš vlastní strach?

Mimochodem se stále mluví jen o ochraně života lidí. Ale máme právo na to, vybít osmnáct milionů norků, abychom zabránili šíření mutace nového viru, který by možná ohrozil účinnost vakcíny, jak se to před několika dny stalo v Dánsku? A máme právo je vůbec chovat, tato zvířata, jejichž přirozené chování vyžaduje velký prostor a svobodný pohyb, chovat je v úděsných podmínkách malých klecí, jen aby si někteří mohli dopřát pravý norkový kožich za statisíce? Není pandemie, která nás tak trápí, jen účet matky přírody za to, jak my trápíme jiná stvoření?

Tady a teď jako nejlepší terapie

Tento manifest dopisuji na své zahradě, je večer a nad západem zbylo po listopadovém Slunci oranžové nebe. Srpek Měsíce se na jihu téměř dotýká zářícího Jupitera a horizont je lemován několika bizardními mráčky. Pes, kterého si občas na svou zahradu půjčuji, zápasí s dlouhým klackem, který někde našel a větří vůni ohně ze spadaného listí. A mně se tají dech nad krásou toho všeho.

Esme (tak se ta fenka jmenuje) je stoprocentně „tady a teď“ a nejeví pražádné příznaky obav. Nemá strach ze smrti, jsou ji lhostejná rostoucí či klesající čísla. Na druhé straně se neumí nadchnout tou boží nádherou. My lidé jsme pravděpodobně jediní tvorové na této Zemi, kteří vnímají, že je něco „nad námi“, cosi velkého, co nás naprosto přesahuje, ale co nám také dává naději. Ale zároveň se bojíme, že naše malá ega jednoho dne přestanou existovat, že se rozpustí.

Můj mystický učitel Osho na otázku, zdali je posmrtný život, vždy odpovídal: „Není důležité, co je po smrti. Je důležité, abyste ten život, který nyní máte, žili úplně naplno. Protože pak nemusíte čekat na nějaký ráj, který si možná zasloužíte, možná taky ne. Pak ho budete mít přímo tady.“

Jan Bílý, listopad 2020

----------

Poznámky pod čarou:

¹ Za „zdravé“ si můžete dosadit též „přirozené“ nebo „prospěšné celku“.

² Článek (placený) je zde: https://denikn.cz/494071/nesmime-se-propadnout-do-baziny-beznadeje-uz-se-trapi-i-nejvetsi-drzaci-rika-psycholog/?ref=tit

³ Například Nový Zéland premiérky