Bulvární psychologie?

Před mnoha lety byla jedna moje kamarádka „ostře sledována“ bulvárem, tedy tím opravdu bulvárním. Ti se nějak doslechli, že ke mně občas zajde na seminář rodinných konstelací. I zazvonil telefon a ozvala se jakási paní redaktorka, která tvrdila, že ji tato „moderní a zajímavá“ metoda fascinuje a že by o ni ráda napsala článek. Díky bohu jsem cosi tušil a rozhovor odmítl. Za pár dní vyšel ve zmíněném plátku článek, ve kterém pisatelka prakticky udělala rovnítko mezi rodinnými konstelacemi a terapií pevným objetím (TPO) německé psycholožky českého původu Jiriny Prekopové. Dále už se paní redaktorka bez jakýchkoliv skrupulí vrhla do líčení mé kamarádky, jak ohrožuje své dítě, neboť ho patrně chce udusit či hluboce traumatizovat hodinovým zalehnutím. Netřeba asi zmínit, že moje kamarádka neměla o TPO ani potuchy. A jak správně tušíte, článek byl doplněn fotografií jakéhosi boje tří lidí na zemi, jež opravdu navozoval hrůzný dojem. Nad bulvárním a senzacechtivým článkem jsem tenkrát mávl rukou a totéž jsem poradil mé kamarádce.

Těžko se mi ale nyní mává rukou nad poněkud podobným článkem*, který vyšel na poměrně seriózním, byť mnohdy odvážně alternativním serveru A2. Těžko, protože autorka článku Tereza Konrádová je psycholožka, ale z mého pohledu se dopouští stejného „triku“, jako onehdá bulvár – totiž hází TPO a systemické konstelace do jednoho pytle. Smutné je i to, že autorka, která zjevně paušálně odsuzuje netradiční metodu systemických konstelací, se povrchně seznámila s některými výroky Berta Hellingera a zjevně se rozhodla, tuto „pochybnou“ metodu (tj. konstelace) na základě omylů a neporozumění tomu, o čem Hellinger mluví, rozcupovat. Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.

Nechci se příliš zmiňovat o TPO. Je pravda, že jak tato metoda, tak i Hellingerovy konstelace spatřily světlo světa přibližně ve stejný čas a ve stejné zemi – v Německu. A ačkoliv se oba zakladatelé znali a uznávali, není mi znám žádný případ, kdy by Bert propagoval metodu pevného objetí – alespoň během posledních patnácti let. Sám jsem osobně poznal paní Prekop na jedné z konferencí o systemické terapii jako velice silnou, srdečnou, ale i velmi razantní ženu. O TPO toho moc nevím, a tak bych se raději chtěl koncentrovat na konstelace.

Dovolím si tvrdit, že Hellinger je jeden z nejvíce chybně vnímaných terapeutů (a myslitelů) dvacátého století. Chybně vnímaný především levicově a emancipatorně smýšlejícími lidmi – proto asi vyšel článek právě na A2. Je to možná tím, že Bert používá velice archaicky znějící řeč, dále podezřívám i jeho kořeny (v první polovině svého života působil jako pastor v Jižní Africe). Především jsem ovšem přesvědčen, že nedorozumění vznikají na základě nepochopení rozdílu mezi individualistickým přístupem terapeuta (který samozřejmě používá i on) a pohledem na celek, například na celý rodinný systém, ve kterém lze nalézt zákonitosti, které slouží nikoliv individuu, ale zachování celku.

Právě to, co je (aspoň pro mě) na rodinných a systemických konstelacích tak fascinující, je znovuobjevení těchto procesů, jež probíhají pod povrchem viditelného, a které často negují naše individuální touhy, přání a představy. Tyto systemické zákony (lépe snad: zákonitosti) tvoří samozřejmě jen jednu půlku celého přístupu k člověku, ale je to právě ona půlka, kterou často nevidíme, kterou ignorujeme, neboť je nám a našemu vyhraněnému post-modernímu individualismu velice nepříjemná.

Pokud Hellinger mluví o lásce, která „se zdaří, když je systém správně nastaven“, nemyslí tím, že by láska, tak jak toto slovo vnímáme normálně, nebyla možná například v neúplné nebo chaotické rodině. Hellinger nepoužívá toto slovo ani ve smyslu „eros“, ale ani v onom křesťanském smyslu „agapé“. Láska je pro něj ona síla, která drží systém pohromadě – cosi jako gravitace. A to dělá stůj co stůj, někdy i za cenu utrpení jednotlivce. Důležité ovšem je, že láska je zde vždy, pouze je její tok často v důsledku kolize mezi individuem na jedné straně a systémem/celkem na straně druhé blokován. „Obnovení lásky“ tedy nevězí v nějakém násilném činu, nebo dokonce v nuceném přijetí terapeutovi intervence, jak to tak trochu sugeruje článek, ale naopak v pochopení systémových souvislostí a přijetí toho, co zjevně je.

Ale co to je, to „zjevné“? Tak především fakt, že bychom tu bez obou rodičů nebyli. A pokud vyrůstá dítě v neúplné rodině (a těch je čím dál více a dokonce bych tvrdil, že budoucnost rodiny leží mimo onu nyní stále ještě preferovanou mini-domácnost), je nesmírně důležité, že tento fakt, tedy primát svých biologických rodičů, dítě uctí. Proto je v konstelacích vždy důležitý onen „bio-otec“, jak mu říkám. A ano – na jisté úrovni je důležitější, než pěstoun. (To m.j. kritizuje autorka článku). To ale samozřejmě neznamená, že by Hellinger (a už vůbec ne já) trval na zachování nějaké „neporušené“ rodiny. Za Berta nemohu mluvit – ale já nejsem blázen, abych zavíral oči nad zjevným posunem směrem od tradice k „chaosu“, přičemž se netajím sympatiemi k tomu druhému. Uctění otce a matky se tedy děje jen a jen v důsledku jekési logicky-matematické (ne)rovnice, že totiž bez (bio)rodičů bychom tu nebyli, ale oni bez nás ano. A pokud vděčím svoji existenci někomu/něčemu mimo mě, tak jsem na tom zaprvé závislý a zadruhé je ten/ta/to prostě „větší“. Tento fakt nutno vzít na vědomí = uctít.

Výše řečené platí samozřejmě i pro babičky, dědečky, praprarodiče atd., což je vyjádřeno právě oním autorkou zjevně chybně interpretovaným „zákonem“ sounáležitosti – že totiž každý v systému má právo na svoje místo. Hellinger jako jeden z prvních zpozoroval, že pokud je ze systému rodiny někdo vyloučen, existuje zjevně mechanismus, který se stará o to, aby jeho místo bylo někým mladším zastoupeno. Právě zde se ukazuje, že systémy se chovají jako celek – podléhají tedy jakési systémové homeostazi, tedy „zachování optimální funkčnosti celku“. Pokud se jedna část stane nefunkční (je vyloučena), starají se jiné části celku o její nahrazení. Terapie je zde poměrně jednoduchá – udělat vyloučenému (například otci, který opustil rodinu krátce po porodu dítěte) opět místo. Nikoliv fyzicky, Hellinger říká „v našem srdci“. Samozřejmě to pro opuštěnou partnerku/matku neznamená, přestat být na muže naštvaná, nebo se k němu jaksi „nuceně vrátit“. Jde prostě o to, uznat chybějícího například „jako mýho tátu“. Basta.

Kdysi dávno, když se Bert zabýval specifickými projevy systemických zákonitostí, vyjádřil domněnku, že pokud například dívka (vnučka) zastupuje svého dědečka (o kterém se nemluví, neboť byl černá ovce rodiny), je možné, že se částečně bude cítit jako muž. Tehdy padlo ono slovo o možnosti vzniku homosexuální tendence. Od této teorie ovšem praxe rodinných konstelací už dávno odstoupila. Je tedy od autorky poměrně nefér, chudáky gaye a lesby tímto 2016 strašit.

Takto bych mohl pokračovat ve vyvracení jedné nepřesné a mimo jiné ani nedoložené citace Hellingera za druhou. Ale nebudu. Chci pouze poukázat na z mého pohledu manipulativní spojení TPO s násilím vůči dítěti, a dále na skrze celý článek se táhnoucí a ničím nepodložené směšování této metody s rodinnými konstelacemi, které má jediný účel – zdiskreditovat konstelace.

V originále se to pak čte například takto:
„Největším problémem pak zůstává základní idea terapie: z nejslabšího člena systému se na pozadí teorií attachmentu stává rukojmí terapeuta a také osoby, která by měla být objektem bazální důvěry, tzn. rodiče, obvykle matky. V neposlední řadě je pak TPO i zdraví nebezpečná. I tak se v jistých kruzích stále těší popularitě. (Pozn. JB: Všechno nedoložená, tendenční tvrzení – ale budiž. Následuje ovšem bez přechodu právě ono tendenční spojení TPO s konstelacemi:) Při znalosti postmoderních proudů v terapii, které reflektují současné vztahové systémy, se však ukazuje, že Hellingerova teorie a špatná práce v rámci rodinných konstelací je nejen neúnosně rigidní, ale má podobně nebezpečný potenciál jako TPO.“

Je mi prostě líto, že jinak zajímavý, „alternativní“ server A2 dává místo této jednostranné polemice. Protože - pokud Tereza Konrádová v závěru píše, že „TPO i rodinné konstelace však s vážně míněnou terapií souvisí asi jako soukromá Univerzita Jana Amose Komenského v Praze s Oxfordem“, pak musím doplnit, že i její článek má s novinářskou či odbornou neutralitou méně společného, než třeba udělování pověstného bludného balvanu spolkem Sysifos s vážně míněnou a doloženou kritikou.

*Posuďte sami – článek Terezy Konrádové naleznete zde: http://a2larm.cz/2016/07/o-terapii-pevnym-objetim-a-jinych-besech/

PS.: Autor NENÍ terapeut. Metodu konstelací používá již víc než patnáct let jako metodu osobního rozvoje a firemního poradenství a jako hlubokou a účinnou možnost pochopení toho, co se děje mezi lidmi. Jeho pojetí systemických konstelací najdete kromě jeho osmi knih také zde: www.konstelace.info